Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PROMĚNA

Před mlýnem. U dveří lávka; vedle hospodářské stavení, zahrady. Vše musí vypadat po venkovsku. - V pozadí hory.

Výstup osmý

KUBA přichází ze stájí a protahuje se.

KUBA: To pacholčení je přeci jenom sekatura - zvláště pro člověka jako já, co má ňákou politiku. (Vyndává dýmku a křesání) Z roboty do roboty! - a potom chtějí mluvit o zrušení poddanství. Sotva nakrmím - abych zas čuměl tuhle u dveří a dával pozor, aby sem žádný mladý chasník nevlezl. Divná osoba, ta naše stará, že se tak mladých chasníků bojí; máme příklady, že... (pořád ještě křesal) že to přece chytlo! A čemu se divím - že udělala stará se mnou výminku. (Kouří) Jsem přece člověk, že by mohl pohledat. A co může ze mne ještě bejt! Náš pan Johanes ze školy strčil mi onehdy mordiánského brouka do ucha. Teď jenom lituju, že jsem se už do říšského sněmu nepřihlásil. Měl jsem už hotovou šikovnou petlici, ale tu mi zavřou dveře před nosem.

***

Výstup devátý

MADLENKA z mlejna. Předešlý.

MADLENKA: Není tady Anče?
KUBA: Já ji nevidím.
MADLENKA: Kde zas lítá? Jestli ji uvidíš, aby šla za mne na trávu.
KUBA: Aj, aj, Mařenko, copak to znamená? Tyť vypadáš jako devět mladých hromů!
MADLENKA: Nekdákej - a vylož svou moudrost, až přijde jiná místo mne.
KUBA: Ale Maří Majdaleno, copak to kokrháš?
MADLENKA: Že mě stará dopálila a že se budu stěhovat.
KUBA: Ty? Hehe!
MADLENKA: Co se ceníš? I tohle by mi ještě scházelo, aby se takový pazderník po mně ošklíbal.
KUBA: Ale holka, kampak jsi dala politiku? Kolikrát jsi chtěla už odejít - a vždycky zůstalo jen při chtění. Však ona tě stará nezakousne - a ty nemůžeš paty vytáhnout.
MADLENKA: Proč bych nemohla?
KUBA: On tě tady drží magnet - hehe!
MADLENKA: Magnet?
KUBA: Oh - a jaký! Jen se dělej! Ty jsi přimražena; darmo všechna politika.
MADLENKA: Není-li zde pravý očistec! S takovými makovicemi má tady řádná holka zůstávat! A ten je ještě mezi ostatními jako granát mezi oblázkem. - Abys viděl, chytrý Kubo, že jsi za proroka zkažený, tedy ti řeknu, že jsem si už věci složila.
KUBA: Hehe, vždyť je dobře. Však ty nepovandruješ!
MADLENKA: Snad mě nebudeš chtít ty zdržovat?
KUBA (kývá hlavou a směje se): Jen politika!
MADLENKA (jde naň s opřenýma rukama o boky): I ty suchá hruško, copak si ty myslíš?
KUBA: Že se beze mne nevystěhuješ!
MADLENKA (dá se do smíchu): Ne, k tomu je přece větší kus hlouposti potřeba, nežli kdyby krkonošské hory na sebe postavil! Bez tebe? Copak si myslíš, Kubíčku?
KUBA: Že mám politiku.
MADLENKA (klepe mu na čelo): Že máš plevy, kde má jiný člověk mozeček!
KUBA: Ale jdi a nedělej se, jako bys nic nemerčila. Na mně si to mohla dávno poznat, že bych se dal pro tebe zabít.
MADLENKA: A potom snad vycpat, aby tě okazovali jako cizozemské zvíře.
KUBA: Ale Maří Majdaleno, měj politiku! Lepšího osla beztoho nenajdeš, a kdybysi chodila v poledne s lucernou. Několik zlatých mám taky - a - vidíš - já tě budu krmit perníkem.
MADLENKA: Já mám dobrý žaludek a snesu ovesný chleb - a kdybych si dala říct - kdybych jedno oko zamhouřila -
KUBA: Zamhuř obě! Jenom politiku!
MADLENKA (prohlíží si ho): Umíš-li pak poslouchat?
KUBA: Oh, vždyť mám politiku!
MADLENKA: Ale co to máš pořád s tou politikou? Co je to za osobu?
KUBA: Hehe - žádná osoba, beruško! To jsou fiňáry! Lidské chytrosti!
MADLENKA: Ah, to máš arci velikou politiku.
KUBA: Teď je na ni čas! Teď nesmí krejčí knoflík přišít a švec botu přikrojit, aby neměl politiku.
MADLENKA: Uvidím, co s tvou politikou začneš, až odejdu.
KUBA: Ani z místa! - Mařenko, nekaž mi politiku.
MADLENKA: Já nedám staré dobrého slova! Ta by mi za to stála! Pomysli jen: štírů mi nadala!
KUBA: Štírů? Ah, to není politika.
MADLENKA: Tedy musíš ty s ní promluvit.
KUBA (škrábe se za ušima): Já?
MADLENKA: Chceš-li, aby z nás dvou něco bylo.
KUBA: No, vem to nešť! Vždyť mám politiku. (Stranou) Musím se na to opít.
MADLENKA: Uvidím, co dovedeš! Já se budu podle toho řídit. Ukaž tedy, že jsi - KUBA:
KUBA: Hehe - a jakej Kuba!
MADLENKA: A že máš taky filipa! (Odchází)
KUBA (nadchází jí): Oh - a jakého filipa! Jen počkej! Já bych rád něco pro posilněnou. (Špoulí ústa a mlaskne) Něco sladkého!
MADLENKA: Aby sis pokazil žaludek? A já nemám zvyk řemesníka dříve vyplácet, až dílo odvede. (Zpívajíc)
Počkej, můj Kubíčku,
dostaneš hubičku -
až uvidím, co umíš!

(Odejde do mlýna)

KUBA: Ta má politiku! Ale takovou si nechám líbit. To je ono teď jiné politiky na světě - že počne člověku v břiše kručet, když na ni pomyslí.

Píseň

Mnohý nynčko vytrubuje,
jak už dávno Čechem sluje,
v lásce k vlasti nezná žerty,
to prej by se popral s čerty.
Zatím myslí: Trochu chválit,
nemůže mě nikde spálit,
beztoho se karty zvrátěj
a těm Čechům rejdy zkrátěj,
přijde na ně metla zas!
To je také politika,
ale patří na provaz.

Národům se něco zdálo,
vyšlo ale hrozně málo;
pod kanóny, bajonety
hnijou jejich svobod květy.
Jenom sprosťák s bratry všemi
velebí ten pokoj v zemi,
přeje, aby obležení
nedosáhlo ukončení,
to že prej je zlatý čas!
To je také politika,
ale patří na provaz.

Národům všem stejná práva,
malým, velkým čest a sláva!
To se čte teď v manifestách
po vesnicích jako v městách.
Zatím ale na vší straně
sháněj lid a brousej zbraně,
by se jedni pokořili,
druzí potom umořili,
až pak všem se zlomí vaz!
To je také politika,
ale patří na provaz!

(Jde do mlýna )

***

Výstup desátý

ZLATOHLAV, pak zase KUBA.

ZLATOHLAV: To je tedy klec, do kteréž holubičku mého mladého přítele zamykají? No, uvidíme, nechá-li se stará holubářka oblomit. (Chce do mlýna)
KUBA (vstoupí mu mezi dveřmi do cesty): Ouha! Kampak, pane audiat?
ZLATOHLAV: Nevidíš, kdo jsem? Nesu pozdravení od pana otce z Červeného mlejna -
KUBA: I mlč s tou politikou! Tys Červený mlejn ani neviděl, sice by ti tam byli řekli, že sem jdeš nadarmo. Takové smetáky tady nepotřebujem.
ZLATOHLAV: I ty sukovitá štěpino! Ty děravá košatino! Ty odřená opálko! Ty chceš takhle mluvit s poctivým krajánkem? Nynčko běž a oznam mlynářce, že máte dnes o jedlíka víc. Ať napeče dobré buchty.
KUBA: A já ti povídám: Jdi o vantroka dál! Sice dostaneš buchtu, že ti huba oteče. (Vtom je slyšet tlesknutí, Kuba se chytne za tvář) I ty politiko! Co je to? kdo je to?
ZLATOHLAV (se směje): Ty jsi myslím dostal placku, že bysi rád polovičku přepustil.
KUBA: I ty posměvavý střízlíku! (Jde na něj, ale dostane zase neviditelnou facku) Ah - to je s čertem! Spaste duši, kde jste kdo!

***

Výstup jedenáctý

ANIČKA, STÁREK, MLÁDEK, potom JAHELKOVÁ: Předešlí.

STÁREK: Bere tu ďábel někoho na podávky?
KUBA: Tuhle stojí!
MLÁDEK: Kuba blázní!
ANIČKA: To peklo bych ráda viděla, kde se takoví ďábli roděj.
JAHELKOVÁ (přijde): Co je to zde za povyk?
KUBA: Čert se dobejvá do mlejnice!
JAHELKOVÁ: Co to blaboníš?
ZLATOHLAV: Dejte mu pustit žílou - ona se ho chytá fantas! - Jsem počestný krajánek a přináším pozdravení od -
JAHELKOVÁ: Nelam si hubu, větrníku! Zde není místa pro mladé povalovače.
ZLATOHLAV: A kdybyste mi celý plot takových kopřiv, jako vy jste, před nos postavila - pro mne tady musí bejt místo.
JAHELKOVÁ (k čeledi): Okažte mu cestu!
MLÁDEK: Nynčko seber kosti, jikavče! (Jde na něj, najednou nemůže ale dále a počne sebou trhat) Ah! - ah, já jsem přimrazenej!
ZLATOHLAV: Já vás naučím hrát s muzikanty - vy trpaslíci! (Zatočí holí; mlýn začne jít, dobytek bučí, pes vyje, kohout kokrhá a mezi to fučí vítr)
ČELEĎ: Soudný den! Soudný den!
JAHELKOVÁ: Kdo vytáhl stavidla? Co se to stalo dobytku! Podívejte se po drůbeži!
ČELEĎ (se rozběhne).
KUBA (se třese): Čert se utrh ze řetězu a běhá po zemi! (Utíká)
JAHELKOVÁ: Copak jsme se najedli bolehlavu?
ZLATOHLAV: Chcete ještě nějaký kousek, panímámo?
JAHELKOVÁ: Člověče, - nemaťte mi mozek! Či myslíš, holečku, že bych věřila -
ZLATOHLAV: - že musí řádný mlynářský více umět nežli kroupy dělat? To jste právě viděla.
JAHELKOVÁ (couvne na krok, ale nutí se do smíchu): Ah - hahaha, to se mi líbí, když takové holátko slepou náhodu za rohy popadá, aby ze sebe naposledy Librcouna udělal.

(Zhluboka zahřímá)

JAHELKOVÁ (sebou trhne): Copak - copak dostaneme bouřku?
ZLATOHLAV: Librcoun se hněvá, matičko! A já vám radím - to jméno nevyslovujte; on ho nerad slyší. Ono se vetřelo Čechům do ust, když se jim vůbec cizozemčina do země vedrala a potom tak roztáhla, že jim samotným kus místa nezbylo. Teď si ale začínají sklíčené oudy zase protahovat a cizí slupky shazovat: a protož, matičko, jmenujte pána hor svých zase Zlatohlavem - jako to vaše babičky dělávaly.
JAHELKOVÁ: Třesky plesky - jsem já zde proto, abyste mi držel kázání?
ZLATOHLAV: Ani mi nenapadlo! Já přicházím ve jménu svého dobrého přítele, pana Pěnkavy, ženicha vaší dcerušky, kterou bych rád pozdravil.
JAHELKOVÁ: Teď máte vrchovatý čas, abyste vandroval!
ZLATOHLAV: Vy prej mu ji nechcete dát, až vás přesvědčí, že vaši dceru miluje?
JAHELKOVÁ: Tak jsem řekla a při tom zůstane! Ale copak je vám do toho?
ZLATOHLAV: Já chci s vámi smlouvat, abyste na tom svém ustanovení něco slevila - sice vás bude mrzet jako mnohého pátera slib klášterní.
JAHELKOVÁ: I ty bídný větrníku! Ty mi budeš něco předpisovat?
ZLATOHLAV: Ano - budu! nevezmete-li rozum do pěsti! Odvolejte! sice budete litovat.
JAHELKOVÁ: Neodvolám!
ZLATOHLAV: Ženich vezme Zlatohlava na pomoc!
JAHELKOVÁ: Hahaha! Přijďte povídat pohádky, až budeme v zimě příst.
ZLATOHLAV: Tedy se nepoddáte?
JAHELKOVÁ: A kdybyste mě krájeli!
ZLATOHLAV: Neslevíte?
JAHELKOVÁ: A kdybyste mě smažili! Já vím proč.
ZLATOHLAV (s obzvláštním výrazem): Myslíte, opatrná ženo, že jsou všickni muži takoví, jako býval - váš?
JAHELKOVÁ (zprudka): I ty bídný - co víte vy o mém muži? (Počíná se blížit večer)
ZLATOHLAV: To se jednou okáže! Ale dříve musíte, panímámo, změknout - zkřehnout musíte, že vás bude moct o malíček otočit - zdrobnout musíte, že vás bude moct skrze řešeto prosejt - potom si o té historii povíme. Zatím vám nechám čas na rozmyšlenou; ale potom konec kapitulace; potom začnu střílet, a kdybych měl na vás kanóny vystrčit. O ty pomůžou! To jsou slavní pomahači osvíceného století a pověstní vyvolávači lidské svobody! Před těmi zkrotne každé vzpouzení - a kdybyste jako nová Vlasta všechny ženské do boje vyhnala a ze samých pytlů okolo sebe barikád nadělala! (Odběhne )
JAHELKOVÁ: I půjdeš-li pak někam do horoucí - ne, co se to nynčko za lidi na světě toulá, to je hrůza! Člověk nebude moct pomalu hlavu z boudy vystrčit, aby se mu takový mladý rebelant na nos neposadil. (Odejde)

(Zatím se přiblížil soumrak. Červánky. Zvoní se ve vsi klekání. Z blízkých hor slyšeti zvonce stáda. Mlejn mele. Vše provází jemná hudba. Na dvoře slyšeti zpěv MADLENKY:

Červenaj se kopce,
stádo běží z obce,
ptactvo zpívat přestává -

Ostatní zpívá bez textu. - Nyní se počne krajina tmít; pak vyšlehne sem tam po horách světylko a opět zmizí; později vyskakuje leckde níže, až pak.)

***

Výstup dvanáctý

ZLATOHLAV (v původní postavě uprostřed se objeví a zvolá):
Honem, druzi, okolo mne spějte,
na mou vůli pilný pozor dejte!
SKALNÍ DUCHOVÉ (objeví se na všech stranách velmi ochotně):
Jak zní vůle tvoje, pane?
Objev ji a mžiknutím se stane.
ZLATOHLAV:
Vzal jsem divnou práci před sebe!
Chci dvoum milým pomozt do nebe.
MATINOHA:
Do nebe? Haha! To zrobíš krátce!
Svaž jim ruce a již konec práce.
ZLATOHLAV:
To je to - jen kdyby vázat
bylo lze, a jiný nechtěl kázat
jinák; ale jsou tu slova matky
a z těch pocházejí zmatky.
Já jí ale sednu na kobylku!
DUCHOVÉ (se smíchem).
To my budem také jezdit chvilku!
ZLATOHLAV:
Babka měla také jednou muže -
jenže dlouho nehříla mu lůže!
On jí práskl do boty a prch!
MATINOHA:
Tím si arci ocet u ní zvrh.
ZLATOHLAV:
Já bych teď rád věděl,
kde ten chlapík celou dýlku seděl,
je-li ještě živ, co tropí asi -
vůbec, jaké má teď časy.
Proto na vše strany leťte,
běžte, lezte, neposeďte,
až mi najdete buď jeho strop,
nebo travou pokládaný hrob.
DUCHOVÉ:
Jak jsi velel, učiníme,
jistoty se dopídíme!

(Měsíc vystoupí z mračen. - Duchové se chytnou do kola a provádějí dovádivý tanec, přitom zpívají)

SBOR:
Hopy, hopy přes ty hory,
hopy, hopy dolinou;
proletíme temné bory,
poskočíme lučinou!

(Měsíc jasně svítí. - Tanec ukončí se velikým skupením, jehož prostředek Zlatohlav zajímá)

Opona spadne