Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

6.

Hlučný, veselý život panoval mezi tím na Staroměstském náměstí. Ještě tu stály boudy s rozmanitým zbožím, s dětskými hračkami ze dřeva, z olova i ze skla, s obrázky, s kuchyňským nářadím, s jeslemi a s rozličnými pamlsky.
Bylo již po čtvrté hodině. Hustá mlha spouštěla se na město. V každém krámci hořela nějaká lampa a rozlévala kolem polotemné světlo. Tato zář a hučivé hemžení před boudami - ta směsice smlouvajících a kupujících matek, žádostivých kluků, ostýchavých holek, poskytovala podivný obraz.
Blízko sochy Panny Marie, uprostřed náměstí, stála v hedbávném burnusu, pěkný, teplý štuclík na rukou, Terezie, nejstarší dcera zámožného obchodníka Plavinského. Byla to spanilá postava, ani velká, ani malá, plna nejpěknějších poměrů a ozdobena půvabností devatenáctého jara. Ale ještě většího půvabu rozléval po její celé bytosti květ vzdělaného ducha a spanilost její duše.
Od mnoha let bylo to její zvláštní potěšení, své mladší bratry a sestry, ano i samé rodiče o štědrém večeru ve jménu Ježíška nějakým dárkem překvapiti. K tomu cíli chodila sama po krámech a vybírala, co by milým domácím radost udělalo. Někdy ji provázela děvečka s košem, někdy šla sama, když se to menších věcí týkalo.
Dnes byla samotna. I rozmýšlela se právě, ku kterému z dvou pěkných krámů by měla přistoupiti: an tu za sebou polodušené štkání zaslechne. Přicházeloť jako z hlubokosti duše.
Terezie se kvapně ohlídla. - Útlé srdce její zachvělo se lítostí.
Byloť se již hodně smrklo, a v husté mlze rozeznala útrpná dívka jenom nejisté rysy ženské postavy, která tu na kamenných stupních před obrazem Matky boží klečela a horlivě se modlila. I přistoupila blíže k této osobě a zaťukala jí lehce na rameno.
"Proč pak tu pláčete, milá osobo?" ptala se jí co nejlaskavěji. A klečící ženština sebou trhla i vzchopila se poněkud a upřela uslzené oči na dívku, jakoby v ní pomocnici z těžkých utrpení hledala.
"Proč pláčete?" ptala se dívka ještě jednou velmi přívětivě, ačkoli dle chatrného šatu v tomto počasí, dle vyhublých tváří snadně poznati mohla, že modlící osobu těžká chudoba svírá.
Tato hleděla na ni hodnou chvíli mlčky, jakoby se ještě v oné říši nacházela, kamž byla na perutích horoucích slov zapolítla. Spanilá tvář dívčí jevila se jí co rukojemství brzkého vyproštění z trampot. Konečně ji ubohá žena poznala, a bolnosladký úsměv setřel na okamžik hluboké rysy žalosti z obličeje jejího.
"Ah, milostslečno Terezie!" zvolala žena, živě pohnuta a rychle přikročivši, uchopila a políbila ruku její.
"Jak? vy mě znáte?" divila se překvapená dívka.
"Ó, jakž bych neznala! Třebať jste i nyní jako jarní růže kvetla; bývalé poupátko se nezapřelo - a to jsem znala tuze dobře."
"Ale můj Bože - já se nemohu pamatovati."
"Ráda věřím, jáť také jinak vypadala, když jsem ve vašem vzácném domě sloužila. Oh, a jak dobrotivá jste vy, drahá slečno, ke mně bývala!"
"Já? - ale milá osobo... kdo pak jste...? odpusťte - já se věru nepamatuji."
"Před čtyřmi lety jsem u vás sloužila."
"Ne snad Kačenka?" zvolala dívka bolestně překvapena a upjala své pěkné oko s velkým účastenstvím na ztrápenou.
Tato neodpovídala, ale jenom několikráte hlavou zakývala. Bylať ji sklonila, a lehké uzardění rozehřálo tváře její.
"Ale milá osobo," řekla nyní Terezie plna živého soucitu, "jakž pak je to možná? Co pak se ti nedaří? máš snad... nedostatek?"
Bývalá děvečka nemohla ještě odpovědít; prsa její byla přeplněna, ale hrdlo jako zadrhnuté; za to jí přicházela úleva v potoku hojných slz.
"Muž bude mít málo díla - viď?" ptala se dívka dále. "Ach, já jsem si to myslívala! Zednictví nemůže býti tuze výnosné - a zvláště v zimě."
"Oh, jen kdybych ho jen měla - kdyby mi ho nebyl Pán Bůh vzal!" zasténala nyní žena, oběma rukama uslzené tváře zakrývajíc.
"Tvého muže?... Ach, není možná? - Tedy jsi vdovou? - a již dávno?"
"Dva dny - před kopulací. Pod mým Karlem zbořilo se lešení - v pádu se potloukl, a nežli ho donesli do nemocnice, bylo... po něm."
"Ale ty milý Bože!" zhrozila se Terezie, "toť je ukrutné neštěstí!"
"Ach arci - veliké neštěstí to bylo," vzdychla si žena s očima k nebi obrácenýma, jako by říci chtěla: Děj se vůle Páně!
"A co jsi, ubohá, potom začala?"
"Já šila, prala, podělkovala - jak se nahodilo."
"Ale výdělky tvoje musely býti hrozně sporé; neboť s tebou stala se změna, že bych tě nebyla poznala."
"Inu, výdělky nebyly veliké - prosím vás, milostslečno, co pak může jediná ženská způsobit? - a výdělky jsou vůbec chatrné; ale šlo to předce, dokud jsem se nerozstonala."
"Tedy jsi také stonala? Ale ty ošklivá osobo!" kárala ji dobrosrdečná dívka, "proč pak jsi nešla raději zas někam do hodné služby? Nebo - proč pak jsi zase k nám nepřišla?"
"Poníženě ruku líbám, slečno - ale já to nemohla k vůli... svému dítěti udělat."
"Máš dítě?" ptala šedivka s nevinnou přívětivostí, nevědouc, že se ubohé matky bolestně dotýká.
"Mám," odpověděla tato, oči klopíc; ale najednou stál před ní hrozný stav jejího miláčka. "Ach, měla jsem dítě, budu bezpochyby říkat," vypravila ze sebe s hroznou úzkostí, "neboť leží snad nyní v posledním tažení, a já přišla jen Rodičku boží ještě poprosit, aby mi ulehčila v mých těžkostech. Já nemám žádného na dalekém světě, nežli dítě své - a jestli mi je Pán Bůh vezme..." dále nemohla pro pláč mluviti. Usedavě štkala.
"Ach, dobrotivé nebe!" ozvala se Terezie plna útrpnosti. "Tedy je tvé dítě tak nebezpečně churavo?... A jestli pak máš lékaře?"
"Pan doktor v naší čtvrti byl až dosaváde tak laskavý -"
"Ah tak! ale jestli pak jsi mohla nemocnému také všecko nadlehčení zjednati? - při své chudobě... vidíš, vidíš, zlá osobo! Děláš, jakobys bez dítěte svého ani živa býti nemohla, a nehledáš nikde pomoci."
"Oh, milostslečno! já ji hledala - já ji hledala! Ale srdce lidské není vždy tak otevřeno, aby mohla prosba do něho vejíti."
"Já se tě neptám po srdci lidském; ale povídám ti, že jsi měla alespoň ke mně přijíti! Tu máš zatím," mluvila dále se vší svou vlídností a tiskla jí do ruky plný hedbávný sáček. "Objednej honem, co potřebuješ - co tvé dítě potřebuje - a přijď brzo k nám - sice se rozhněvám!"
"Ó má dobrotivá slečno!" zvolala žena, dívčí ruku vroucně líbajíc... ale Terezie přetrhla jí další řeč a nutila ji k odchodu.
"Běž domů, běž!" řekla k ní, "třeba by dítě něco chtělo - třeba by se mu stejskalo..."
"Ach, kýž byste mluvila pravdu, aby se mému Karlíčku již po mně stejskalo!" řekla žena s radostnou živostí... "pak by již zase o mně věděl, již by mě opět znal - již by měl opět smysly své! Ó můj sladký Ježíši - dej, ať se mi ta myšlénka vyjeví - aby měl opět smysly své! Bůh vám to nahraď, moje drahá slečno, vy jste posilnila mé srdce novou nadějí!"
Ještě jednou políbila ruku její a kvapila k domovu. Neviděla peřesté kolem hemžení lidu, neslyšela šumivý hluk, necítila mrazivé povětří. Duše její byla nově zničena létavou bludičkou sladké naděje. Skoro zoufanlivě byla ze svého bytu vyběhla - nyní se tam na novo rozjitřena opět vracela.
Rychlými kroky spěchala za ní Terezie. Chtěla viděti, kde nešťastná žena bydlí.

7.

"Kam se ta lehkomyslná osoba jen zatoulala!" hrčela pečenářka v malé sedničce. "Celá jako bezhlavá - beze všeho povážení!"
A masitá její postava míhala se při tom v pološeru slabého kahance jako rozložitý strom, když jím vítr otřásá.
"Inu prosím vás, paní Naninko!" ozvala se na to jaksi omlouvavě druhá osoba - byla to šedesátiletá panna, sousedka, jež tu zase nemocného hlídala; "prosím vás, vždyť je matka přece jenom matka."
"To máte pravdu - ačkoli nevím, co vy tomu rozumíte..."
"Ob, člověk má také srdce, a měl také své žalosti, zatlačil také oči svým milým osobám..."
"A já snad ne? Oho, panno sousedko! já zatlačila oči svým vlastním dětem, a vím tedy, co to je, když to začne u srdce hrýzt... ale proto může člověk předce své smysly podržet. Co je souzeno, to je souzeno a to člověk nezjinačí, i kdyby si hlavu strhnul. Proto nebude konec světa, až jí pán Bůh to pouzdro vezme. Může se za to ještě pomodlit."
"Proč pak?" ptala se letitá panna, jakoby pečenářčiným slovům věřiti nechtěla.
"Proč pak! proč pak!" rozhorlila se žena, "proto, že by z ní spadlo břemeno - že by si mohla jak náleží oddechnout. Teď není žena, není vdova - není pranic, má dítě na krku - a je mladá osoba, mohla by ještě k něčemu přijít. Beztoho bude mít co dělat, nežli staré rány zahojí! To je nějakých dluhů! Já jsem jen žádostivá, jak já k svým penězům přijdu!"
Mezi tím přistoupila k svému stolu, rozsvítila grošovou svíčku a shasla kahanec. Vedle stolu stála konev s vodou a třemi leklými rybami. Živý kapr házel sebou na veliké míse; ten byl na zejtřek pro ni - ostatní do trhu.
"Tu pět grošů - tam pět grošů, to je hned půl zlatého a zlatý - člověk ani neví jak!" mluvila pečenářka dále, velikým nožem z ryb šupiny seškrabujíc. "Oh - dluh je snadno udělán, ale zaplacení se táhne na dlouhé lokte."
"No, vždyť máte zaplaťpánbůh," prohodila Baruška, "kdyby bylo nejhůře -"
"Tak? zaplaťpánbůh?" utrhla se paní Naninka nevrle. "Mohu při tom tuhle kus ryby usmažit? Mohu to prodat? Mohu vás na to pozvat? Zaplaťpánbůh je hezká věc, ale člověk při ní nestloustne. Co komu, to komu; co ti půjčím, to mi navrať - co ti dám, to si nech; ale k dávání jsou jiní lidé na světě."
"Arci, arci, ale každý to neumí; musí to být něco těžkého. Tím větší tedy zásluha."
"Tu si můžete zejtra na modro zadělat," mumlala pečenářka; "já bych měla raději své peníze."
"A já myslím, že přijde svým časem všecko zas do pořádku. Kačenka byla vždycky pořádná osoba..."
V tom se začalo dítě na posteli ozývat. Vydávalo temné, sténavé zvuky, že to znělo jako: "Maminko!"
"Aha, už ji volá!" prohodila pečenářka, na okamžik v práci ustanouc. "Už nebude dlouho dělat!"
V tom vrazila matka do dveří. Tváře její byly zimou a vnitřním pohnutím začervenalé; oči se jí jiskřily.
"Pán Bůh rač dát dobrý večer!" pozdravila vespolek kvapnými slovy. "Co dělá můj Karlíček?"
Dychtivě přikročila k posteli a sklonila se k nemocnému.
Krev její byla zbouřena, ale jediným pohledem na dítě ustydla jako na mrazu. Tak bledý, tak přepadlý nebyl ještě miláček její nikdy. A nebo to bylo poloviční světlo tenké svíčky, co ho tak podivnou barvou polilo?
"Karlíčku! má dušičko!" volala žena novou hrůzou sevřena, "otevři očinky! Matinka je tady!" ale volání její bylo nadarmo. Pacholík tu ležel bledý, žlutý, s očima hluboce vpadlýma, s rtoma přimodralýma, ležel, ani se nehýbal, nestejné, prudké a hlasité dýchání dávalo svědectví, že zhasíná.
"Karlíčku!" volala matka třesoucím se hlasem ještě jednou, i stála nad ním s rukama úzkostně sepnutýma. Tíseň duše její zrůstala každým okamžikem. Oči její byly na dítě upřeny jako ve sloup, aby i nejmenší pohnutí jeho vystihly.
"Pro umučení boží!" zvolala nyní úpěnlivě, "panno Baruško, podejte sem světlo, aby mě spíše uviděl -"
"Ale nedělejte, jako byste byla dnešní!" ozvala se nyní u svých ryb hřmotná pečenářka, lhostejně po ní hlavu otočíc. "Či myslíte opravdu, že světlo něco pomůže, když se začínají oči zakalovat?"
"Jak to myslíte...?" ptala se matka, a slova jí zmírala na rtech.
"Nu, jak to myslím," obrátila se žena, v jedné ruce dlouhý nůž, v druhé kus ryby, "já si myslím, co vidím, a povídám, co myslím. Bolest a nářek pro dítě je slušná věc, musí mít ale svou jistou míru. Co jde přes šňůru, je zbytečné, a protož myslím, abyste vzala rozum do ruky -"
"Ah!" vpadla jí matka do řeči, "vy myslíte, že mi - dítě umře?! Ne, ne, tomu nevěřím! Nač by mi bylo nebe pomoc poslalo, kdybych jí své ubohé dítě zachovati nemohla? K čemu bych měla peníze," mluvila dále, rychle ze záňadří plný sáček vyndávajíc, "kdybych mu nemohla pomoc zjednati?"
"Aj!" podivila se pečenářka a vyvalujíc oči, přistoupila s přívětivým ušklebnutím. "Paní Kačenka má - a snad - stříbro v tom pěkném pytlíčku?"
"Mám - mám! Jen mi zjednejte pomoc - jen mi poraďte léky - ó mluvte!"
"Já myslím, zlatá osobo!" promluvila nyní stará panna prostosrdečně, "že to musíte všecko do rukou božích odevzdat -"
"Všecko, všecko!" dotvrzovala pečenářka určitě. "Co je komu určeno, to je určeno a na tom se nedá vlas zjinačit. Buďte ráda, že máte peníze, alespoň si budete moci o svátcích pohovět a se mnou pořádnost udělat, to stojí také za něco."
"Ale Rodičko boží!" bědovala matka, "já mluvím o svém dítěti, prosím o pomoc, a vy máte jen světský mamon na mysli!"
"To je nyní hlavní věc," řekla žena. "Vy jste se dost dlouho namořila, já dost dlouho načekala -"
"Ó tedy si vezměte krev mou!" zvolala matka vášnivě, "a zaplaťte si trojnásobně, co jste pro mne učinila! Ale jen také pomozte - já nemohu být živa bez svého dítěte, a stříbro je pouhá pleva v rukou mých, nemohu-li mu za ně nové zdraví zjednati."
I hodila měšcem na podlahu až to zacinkalo, a sama se vrhla na nemocného, nejsladším hlasem ho volajíc! Ale pacholík se nehýbal... neodpovídal... nedýchal... a matka políbila studené čelo...
Zděšena sebou trhla, vzchopila se, přiskočila ke stolu, vzala s něho tenkou svíčku, navrátila se zase k posteli a s třesoucí rukou svítila si na dítě. To tu leželo s otevřenou hubičkou - rty mělo sesinalé, okoralé, oči vpadlé... po celé tváři zažloutlý nádech smrti.
Matka strašlivě zkřiknula, pustila svíci na lože a sama vedle něho sklesla.
"I pro živé rány!" zvolala pečenářka, která byla nůž i rybu honem odložila, pohozený měšec hbitě zvedla a nyní ho potěžkávala, "ta osoba nás ještě vypálí!"
Stará panna otočila se však honem k posteli, popadla svícen, ale samým kvapem také svíčku zhasila. V malé sedničce byla teď úplná tma.
"Tak! to jsme to hezky vyvedly!" řekla pečenářka, "já nemám doma kusa sirky! Musíte mi nějakou půjčit, panno Baruško."
"I můj Bože, s radostí!" odpověděla stará panna, dohmatala se ke dveřím a vyšla rozsvítit. Pečenářka ale rozevřela kvapně sáček, vysypala peníze do hrstě a začala je zběhlými prsty přepočítávat. Poznalať hned, že jsou to samé dvacetníky.

8.

A opět nastalo zimní jitro, den před vánocemi - slavný, radostný den před narozením Páně, a matka pacholíkova sedí zase v nuzné sedničce vedle postele, na holé, skoro černé podlaze a dřímá, může-li se úplné seslábnutí ducha i těla a mrákota všech smyslů dřímotou nazvati.
Tváře její jsou strašlivě bledé a přepadlé -jako o deset let od včerejška sestárlé. Sedí tu s hlavou hluboce sklopenou, obraz náramného žalu. A nad ní, na posteli, na holém chatrném slamníku leží pacholík, rovně natažený, s přitlačenýma očima, ruce na prsou křížem přeložené.
Vedle ní leží rozevřený sáček, a okolo něho několik nových dvacetníků.
Na viklavé židli u pelesti visí pomačkané kartounové šaty. Je na nich viděti, že dlouhý čas v uzlíku ležely.
Ranní šero tiskne se již úzkým okem do světničky. Chvíli je všecko ticho.
Najednou se ozvaly na předsíni pádné kroky, a do dveří vešla pečenářka s mísou svítku. Přicházela z kuchyně.
I spatřila nešťastnou matku, zavrtěla hlavou, postavila mísu na stůl a přistoupila k podřimující.
"Já řku!" promluvila hezky hlasitě a chtíc ji tím spíše probudit, šťouchla ji nohou do nohy, že by se byla slabá žena málem skácela. Při tom otevřela oči a upřela je na pečenářku, jako na neznámou postavu.
"Já řku, paní Kačenko!" mluvila ona dále. "Nebudete vstávat? Modré šaty jsem vám už vyndala, abyste si mohla doktora i kostel oběhnout, pak ale, myslím, že bude nejlépe, když vezmete rozum do rukou a pomyslíte: Co je tam, to je tam! Dnes je štědrý večer, a my ho můžeme spolu hezky v bázni boží ztrávit. Já dám pečenou rybu - vy můžete zatím černou připravit a knedlíky zadělat, nežli se navrátím. Kus vánočky přinesu a pár jablek mám už doma."
Ubohá matka hleděla na ni, jako by jí nerozuměla, pak se tiše vzchopila, nedala jí odpověď, obrátila se k posteli a sepnuvši ruce, položila je na prsa. Tak tu stála hodnou chvíli a hleděla na mrtvolu.
Nejprvnější a nejkrutější nával bouře v duši její byl se minulou noc vyzuřil a zůstavil v ní zmrtvělé ticho - hlubokou pustotu. I hleděla na dítě své, na to milované, se vší láskou chované a hlídané, hleděla na ně, an tu leželo jako z růže zavátý list - a neplakala. Pramen slz jejích zdál se býti vysušen; ale měkké srdce její bylo sevřeno neskonalou, němou žalostí.
"Nu, jakž je, paní Kačenko!" ozvala se zase pečenářka nedostávajíc žádnou odpověď, "jakž je? Postaráte se o večeři? Já to musím vědět."
"A moje dítě?" ptala se matka tiše.
"Ale co pak máte ještě pořád se svým dítětem? To je u Pána Boha a bude mít veselejší svátky, nežli zde na zemi. Pod večer je uklidíme do dřevníku -"
"Ne, ne!" zvolala žena, jednou rukou umrlého pacholíka zastírajíc, jakoby ho někdo jižjiž odnášeti chtěl, "mé dítě zůstane na mé posteli, dokud mi ho neodnesou do kaple. Já budu svátky u něho slaviti."
"Vy jste -!" rozhorlila se pečenářka, mísu se svítkem nevrle do nůše tisknouc; "ale ne, nebudu se zlobit. Nerada bych si ten dnešní den zkazila. Dělejte si, co chcete; ale já myslila, že mi dnes k vůli všemu tomu, co jsem pro vás učinila, trochu pomůžete. No, jak se vám líbí. Však já se ohlídnu po ochotnější osobě. Za čtrnácte dní jí uděláte místo. To víte beztoho, že jsem vás se čtrnáctidenní výpovědí k sobě vzala. No - tak pak mi alespoň tu nůši na záda vzít pomozte!" doložila k své řeči, když nemohla ze samé nevrlosti popruh nalézti.
Trpící matka jí tiše pomohla - a pečenářka odešla bez dalšího pozdravení do trhu.
Opuštěná, teď i z přístřeší vyhostěná matka sebrala svůj sáček, přepočítala peníze, rozmyslila se a začala pak přes židli přehozené šaty prohlížet. Od poctivé sousedky vypůjčila si rozviklanou cihličku, ohřála ji a vyžehlila své kartounky. Pak se celá umyla, učesala, šaty a šátek co možno nejlépe na sobě urovnala, všecko velmi mírně, oči od svého dítěte takměř ani neodvracejíc.
Když byla hotova, klekla u něho, pomodlila se a vyšla, aby si zařídila, co bylo k nejprostšímu pohřbu potřeba.
Zpáteční cesta ji vedla přes veliké náměstí, na němžto se hlučný, pohyblivý, mnohotvárný život prostíral. Ten ji vytrhl poněkud z hlubokého zamyšlení a oživil pustotu srdce jejího.
Tu stály ty rozmanité krámy a kotce, okolo nichž léta minulá se svým milým pacholíkem obcházela, někdy mu krejcarovou hračku kupujíc, někdy se ale na budoucí časy těšíc, až bude moci odrostlejšímu celé jesličky zjednati. Letos byl by té významné hračce, tomu zbožnému dárku, již rozuměl; ale... tu ležel studený, s očima zavřenýma, s ustálým srdéčkem, a hračky celého světa nebyly by ho mohly potěšit.
Ale skrze matčinu duši táhly bolnosladké upomínky jako ochlazující vánek skrze sprahlou květnici - a srdce její začalo živěji tlouci, začalo okřívati... a slzy jí vstoupily do očí. Dnes měla peníze - dnes mohla pěkné velké jesle a zelený stromek s pentlemi a cukrovými věcmi zjednati, dnes mohl jejímu jedináčku Ježíšek hojně nadělit: ale dnes musela matka jenom na jeho rubášek mysliti.
I myslila naň, ale myslila také na to, že by s ním ten poslední štědrý večer ještě utěšeně ztráviti mohla! Myšlénky truchlících matek bývají podivné.
Ještě jednou vrhla se před sochou nejbolestnější matky na kamenný stupeň a pozdvihla ducha svého k vroucí modlitbě. Nedbala na chladný vítr, který jí údy v lehkém šatě mrazil; nedbala na okolní hlučný život; modlila se, a veliký mír, křesťanské odevzdání se do rukou nejvyšších, probouzel se v duši její.
Nebyla to obyčejná, paměti vštípená a ledabyle odříkávaná modlitba, ježto se jí lehkým šeptem z třesoucích se rtů vinula; to bylo prosté, nelíčené, nehledané rozprávění duše její, to byla veliká, odlehčující zpověď.
"Všechny moje prosby, moje doufání bylo nadarmo - dítě mé umřelo, a já nevím, co si počnu. Ach, nyní poznávám, že jsem hřešila - nyní to cítím, Panno nejsvětější - z veliké, pozemské lásky k muži zapomněla jsem na hlas boží v srdci svém - nyní to poznávám - metla boží mě vytrhla z mého omámení. Ach, oroduj za mne, Matko boží - pohledni na mne, Slitovníče, okem milosrdným - vždyť jsem již dosti utrpěla - dítě mé leží mrtvo, plod hříchu mého je zrušený a jiného nevím, co bych byla spáchala - čím bych byla takovou míru hněvu tvého zasloužila. Ale nepovažuj to za hrdost - ne, ne! já jsem hříšná osoba - vím to; ale já nevěděla, že mohu láskou hřešiti. Ó slituj se již jedenkráte! - nechceš-li mě za mužem a dítětem lásky mé zavolati, tedy osvěť mysl mou, abych se ti zalíbila - a posilni srdce mé, aby nepuklo. Já se oddávám do tvých rukou - nalož se mnou dle své moudrosti a pilnosti..."
Potom vstala a nakoupila věcí ku pohřbu - kus bílého plátna na rubáš, růžovou pentličku, malý křížek, několik obrázků a dělané kvítí na věnec; nakoupila ale také - hračky k štědrému večeru.

9.

Venku se zase chumelilo a vítr k tomu hvízdal. Začínalo se přitmívati.
V chudobném příbytku necitelné pečenářky a osamělé matky hořely dnes dvě tlustější svíčky a kamínka vypouštěla lahodné teplo. Hřmotná žena, upachtěním rozehřátá, prostírala si na stůl a chystala večeři, připravenou po mnohém brumlání a nevrlém osupování. Při tom šoupala těžkými křampály, bouchala dveřmi, šramotila stolem a židlicí - všecko na znamení svého pohoršení, že jí nechtěla sklíčená matka po vůli být a černou rybu ustrojit. Za to si umínila, že ji na jiný způsob poškádlí - že se jí ani nevšimne a mluvnou sousedku k večeři pozve.
Ale matka neměla dnes mysl na takovéto věci tělesné. Seděla u svého stolečku, jejž si byla k pelesti přistavila, a došívala rubáš. Jedním okem hleděla na šití - druhým na své drahé dítě. To leželo čistě umyto tak tišena posteli, jakoby nejkrásněji spalo; vedle postele ležela sprostá, žlutá rakev.
Zhubenělé tváře matčiny byly jaksi nepřirozeně červené. Oči se jí leskly. Pospíchala se šitím - konečně byla hotova.
Nyní začala umrlé dítě oblíkat. Útlounké články slabého tílka se jí podávaly, jakoby v nich ještě život byl. Brzo tu leželo v rakvi natažené, v dlouhé bílé košilce, u krčku růžovou mašličku, ručinky na prsou složeny, mezi nimi křížek, na hlavě z růží věnec, okolo sebe malované obrázky.
Na druhé straně v malé sedničce skvěl se zatím bílým ubrusem prostřený stolík a na něm se leskla velká bílá mísa s čistými talíři, v prostřed mosazný svícen s tlustou svíčkou. Na podlaze, na kusu střípku hořely dva františky; vedle talířů čekaly na stejný osud červené třínohé svíčičky.
A hlučně otevřely se dvéře a přes práh vešli pečenářčini hosté - vedlejší vdova, hokynářka, s dvěma dětmi. S radostným pokřikem přiskočili mladí nezbednici divoce ke stolu a když je matka odehnala, přihrnuli se k posteli.
"Podívejte se - podívejte se - tu leží umrlec! Ah! ten má hezké obrázky!"
"Jdete stranou?" rozkřikla se matka, a ohlížela se, kde by na ně co popadla. Nejraději byla by nějaké polínko do ruky dostala. Pak se obrátila k pečenářce a hodíc hlavou po umrlém dítěti, ptala se: "Tohle zde tak zůstane?"
"Jestli vám to překáží...?"
"Mně ani dost málo. Nevěděla bych také proč? Tělo jako tělo. Já se už vyspala vedle umrlých. Já myslila jen, nemá-li paní Kačenka dnes nic jiného dělat, nežli to němé pouzdro hlídat?"
"I nechtě ji!" ušklebila se pečenářka. "Kdo chce kam, pomozte mu tam. Jak si kdo ustrojí, ať papá! Sedněte, paní kmotra! Malým dáme talíře tuhle na truhlu."
A brzo kouřila se z mísy horká rybí polívka - brzo cinkaly čtyry lžíce a vedle talířů hořely červené svíčičky.
Na druhé straně ale stavěla mlčící matka u hlavy umrlého dítěte pěkný smrkový stromek, s pěknými výdymkami a mašličkami, s pozlacenými švestkami a malovanými obrázky; a kolem po větvičkách zapalovala tenké voskové svíčičky.
Bylo to veselé - srdcem lomcující podívání! Radost a smutek, život a smrt naproti sobě - ten obsah veškerých dnů vezdejších.
Hluboko vtiskl se tento štědrý večer v paměť ubohé matky.