Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka pojednává o hluboké lidské nouzi, lásce matky k dítěti a kruté realitě sociálních nerovností
• hlavní postavou je mladá matka, která zápasí o život svého nemocného syna Karlíčka; její neúnavná snaha získat léky a pomoc pro dítě odhaluje nelítostné chování společnosti vůči chudým, včetně neochoty bohatších vrstev přispět k pomoci
• téma povídky se soustředí na mateřskou obětavost, lidskou důstojnost a všudypřítomnou bídu
• hlavní myšlenkou je kritika neempatického přístupu společnosti k nejzranitelnějším a výzva k lidskosti a solidaritě
• i přes nesmírnou snahu matky nakonec její dítě umírá, což ukazuje na tragiku chudoby a bezmoci v konfrontaci s osudem
• povídka zanechává silný apel na potřebu soucitu a změny v mezilidských vztazích

1.

Je to v postranní uličce hlavního města, v malé, nízké, temné sedničce. Světlo padá do ní jediným úzkým oknem, jehož třetina tabule potlučena a očazeným, zažloutlým papírem zalepena. Dole je na píď nasypáno pilin.
Teď nemůže mnoho světla oknem padati. Venku se chumelí, že není na dva kroky před sebe viděti, a k tomu je okolo sedmé hodiny z rána.
Sednička poskytuje příbytek dvěma stranám; to je viděti na zvláštním rozdělení a postavení chatrného nábytku. Od dveří, zapocených jakoby z nich lil, vede cesta rovnou čarou k oknu - a ta je prázdná. Podle okna stojí dva stolečky, ale jen tak, že na ně světlo jenom šikmo padá - vedle stolečku s jedné strany rozviklaná židle, v koutě odřená, druhdy modrá truhlice na koulitých nohách, podle stěny postel z měkkých nebarvených prken a v druhém koutě u dveří malá plechová kamínka.
V naprotější části vypadá to trochu zámožněji - to jest: může-li se více kusů starobylého nábytku nějakou zámožností jmenovat. Tu stojí tři židle, každá jiné podoby, stará almara, postel s několika kusy peřin, hodná truhla a nad ní, na silných provazcích, dvouloketní široké prkno místo police; na polici několik hrnků neobyčejné velikosti a mísa jako malý škopíček. Nesmíme zapomenouti, že po obou stranách několik trhových obrázků rozličné velikosti a plny křiklavých barev visí.
Máme zimní jitro, dva dni před Vánocemi. Nuzná světnička je osvětlena knotem, dohořívajícím na hliněném střepe mezi lojovými oškrabky.
Vedle postele v nuznějším oddělení, na holé, skoro černé podlaze krčí se ženská postava a nepokojně dřímá. Je ve svém denním oděvu; starý, velký, zelený šátek byla hodila přes sebe.
Nyní se protrhla a kvapně, skoro zděšeně povstala. Je to mladá, sotva čtyradvacítiletá osoba; ale květ mladosti byl z ní již dávno opadal; bledá, ztrápená, znuzovaná stojí u postele a bedlivě poslouchá.
Tu jí potřásla zima. Žena se zachvěla, přitáhla šátek tužeji okolo sebe a brala se lehýnkým kročejem k svému stolku. Tam stál plechový svícen, v něm půl svíčky jako husí brk. Tu rozsvítila a samodělaný kahánek zhasila.
Se svíčkou v ruce, druhou mdlý plamének zastírajíc, navrátila se k posteli a začala se na ni pozorně dívati.
Mezi tenkými drobničkami leželo tu asi čtyřleté pachole, žluté jako z vosku, s krůpějemi potu na čele. Útlá to kořist těžké nemoci! Levé oko mělo přimhouřené, pravé trochu pootevřené. Matka myslila, že na ni pacholík hledí.
"Hajáš, Karlíčku?" ptala se jemně a dychtivě čekala na odpověď.
Pacholík ale mlčel; zdálo se, že pokojně spí. Dva potůčky velikých slz vyhrkly na bledé tváře sklíčené matky.
Potom přistoupila tiše ke kamnům, naložila do nich několik drobně naštípaných kousků dříví a podpálila to. Chtěla trochu zatopit, ačkoli v sednici spíše vlhko nežli chladno bylo, a při tom si ohřívala malý hrníček polívky z vody. Včera v poledne ji uvařila, ale sotva že několik lžiček do úst vzala. Od té chvíle se ničeho nedotkla. Nyní ji začal hlad i mdloba upomínati. Nebylať také vyspalá. Desátou noc bděla již u svého dítěte. K ránu ji přemohla dřímota.
Vesele praskalo dříví v kamínkách, jakoby se při něm pochoutky k radostným hodům strojily. Malý hrníček byl pojednou teplý - a hladově srkala ubohá žena z plechové lžíce nemastnou, sotva solenou tekutinu. Na okamžik - ale jenom na krátký okamžik vlády nemilosrdného hladu - pustila nemocné dítě z paměti!
To se začalo teď na posteli hýbati. Jako střela byla matka, sedící posud skrčena u kamen, na nohou. Hrníček ležel na zemi.
Pacholík měl oči otevřeny, ale zřetelnice byly vzhůru ku klapkám stočeny. Při tom zvolna pomlaskoval a chvilkami olizoval suché, přimodralé rty.
"Chceš bumbat, Karlíčku?" ptala se matka, ale pacholík neodpovídal, jen pomlaskával a olizoval okoralé rty.
V tom bila na blízkém farním kostele osmá hodina.
Matka skočila ke stolku a vzala z něho lahvičku se zbytkem černé tinktury, a vykapala ji na lžíci. Pak se naklonila k dítěti, jednou rukou mu nazvedla hlavičku, druhou rukou přiložila mu lžíci k ústům a nahnula ji. Lék vběhl do úst - a po hlasitém polknutí svezl se do hrdla.
Pachole o tom nic nevědělo; přestalo ale mlaskati a přimhouřilo zas poněkud oči.
S klopotným srdcem stála nad ním matka; slabý plamének tenké svíčky a ranní, oknem se prodírající šero polévalo tváře jeho mlhavým, zamodrávajícím polosvětlem.
Najednou začaly mu tváře prokvétati, oči se otevřely a byly potaženy slabým leskem. Potom pozdvihlo suchou ručinku a sahalo před sebe, jakoby chtělo něco brát, a hrálo v povětří prsty.
"Co chceš, mé děťátko?" ptala se zas matka, starostlivě na jeho pohybování pozor dávajíc.
Pacholík otvíral ústa, jakoby chtěl něco povídat; ale slova mu nevyšlo ze rtů. Potom položil ruku zase na svou pokrývku a činil, jakoby něco po ní sbíral a opět zahazoval.
V matce trnulo srdce při této neobyčejné hře. To nebyla na něm po celý čas nemoci zpozorovala. Také tak dobře vypadal! - tak hezounké tvářinky neměl, když byl zdráv. A ty očinky! jak se mu leskly!
Blahá myšlénka zrodila se v milující matce. Dnes byl jedenáctý den nemoci - dnes - dnes mohla nemoc puknouti - vždyť byla něco podobného slýchala!
Žena okřála touto myšlénkou, jakoby se byla znovu narodila. Oči z drahého dítěte neodvracejíc, brala se ke dveřím, otevřela je klíčem, jenž vedle na hřebíku visel, a zvolala: "Panno Baruško!"
Žena volala ještě jednou; ale nikdo se na to neozýval, nikdo nepřicházel. Matka přiskočila tedy zase k posteli. Pokojně tu leželo ještě dítě zmořené; ale vpadlé očinky svítily se mu v hlubokých důlkách jako dvě žhavé jiskry, a tvářinky, skoro holá kost a kůže, prokvétaly jako propukávající růže. Při tom hrálo pořád ještě rukama; brzo chytalo něco v povětří, brzo sbíralo něco po své chatrné přikrývce.
Novou silou upevnila se v ní blahá myšlénka o brzkém pozdravení drahého jedináčka.
Doufající vyšla lehkým kročejem ze sedničky a po úzké, temné chodbě k sousedním dveřím. Pozvolna je otevřela a strčila mezi ně hlavu.
"Milá panno Baruško - jenom na chvilku!" prosila pokorně.
"Co dobrého?" ozval se v sousední sednici sípavý ženský hlas trochu nevrle.
"Ráda bych skočila k doktorovi," prosila zas matka úpěnlivě. "Počkejte mi tu chvíli u dítěte! Pán Bůh vám to odplatí."
"Hned!" bručela sousedka - a radostně vrátila se matka do svého bytu.
V koutě podle okna, jakož na místě nejchladnějším, stál veliký, černý hliněný džbán s uraženým uchem a otlučeným krkem. Z toho si teď nabrala trochu vody, přejela mokrou rukou tváře, navlhčila z předu vlasy a děravým klocem se utřela. Pak přistoupila k stolku, vytáhla šuplátko a vyndala z něho půl starého hřebenu. Rychle a po paměti přičísla si vlasy okolo čela - vjela čerstvě a několikrát i za týlo, pak si stáhla svůj veliký šátek, nejteplejší kus celého šatstva, až do půl čela, přeložila ho pevně přes prsa - a byla hotova. Necítila, že nemá na sobě do té tuhé zimy nic jiného, nežli pod lehkou kartounkou hustě záplatovanou moldonku a obnošený soukenný kabátek.
V tom vešla panna Baruška. Byla to malá, scvrklá, asi šedesátiletá osoba v hrubé kytlici a kazajce, v čepci na placku. Čelo a tváře její byly plny vrásků, nebyly ale tak odporné, jako při stařenách jejího druhu nejvíce bývají. Ano přizelenalé oči její hleděly na člověka jak náleží přívětivě. Porce z ústavu pro chudé, pletení hrubých punčoch a sem tam dárek mnoholetých dobrodinců byly pramen její obživy.
Nyní vešla se svou punčochou v ruce.
"Rodička boží vám to nahradí!" uvítala ji povděčná matka; potom jí přinesla židli a postavila ji vedle postele. "Za čtvrt hodiny jsem zase tady. Buďte tak dobrá - kdyby Karlíček snad něco chtěl - tamhle je džbán s vodou."
Potom se ještě nahnula k dítěti, políbila je na čelo a spěchala ze dveří.
Panna Baruška nastrčila si na nos brejle, hleděla chvíli na podivnou hru nemocného pacholíka, zavrtěla hlavou, jakoby říci chtěla: "To se mi nelíbí!" - potom se vedle něho posadila a začala v bázni boží svou punčochu plést.

2.

Ale matka nemocného Karlíka nebyla v lidnaté čtvrti jediná, kteráž u lékaře okresního pomoc hledala. Dvéře jeho byly obklopeny zástupem nuzných neduživců a nebo těch, kteří se o své neduživé starali.
Pan doktor ještě nebyl v přízemním pokoji, kdež ráno i odpůldne v určitou hodinu stesky a prosby sklíčené chudiny vysléchal.
"U všech sakra...!" ozval se nyní mezi zástupem ramenatý drvoštěp v kožené kazajce. "Totě prazatracené čekání! Křeče mi ženu zatím přetrhnou, a já přijdu do díla posfaktum. Pak si pověsím žaludek na hřebík a nebo si ho naperu kamením."
"V kolik pak hodin zde pan doktor bývá?" ptala se vedle něho hubená holka se řádnou žloutenkou.
"I čert zná jejich regule!" zabručel nedočkavý drvoštěp. "A pak - což jim záleží na bídě a psotě; to necinká tolary!"
"Tuhle je to - heh, heh! napsáno - heh, heh!" zakašlala stará babka, okazujíc vyzáblým prstem na černou tabulku vedle dveří. "Kdo to umí číst - heh, heh?"
Někteří začali slabikovat; že to ale bylo německé, šlo to poněkud pomalu.
"I jděte domů a kupte si znovu slabikáře!" ozval se mezi to hlasitěji asi patnáctiletý vejrostek v hadrovitých nohavicích, v roztrhaných rukávech a v krátkých botách, ovázaných špagátem. Místo čepice měl na hlavě vyžloutlý děravý šátek, kterýž mu i levé oko tak dalece ukrýval, že mu bylo velkou, temnozačervenalou modřinu jen dopola viděti. Za svého dětinství povaloval se na farní škole, pak byl nějaký čas na řemesle, potom běhal po hospodách se sirkami a nyní metl ulice.
"I jděte domů a kupte si znova slabikáře!" nadýmal se nyní mezi ostatními a začal nápis o něco zběžněji koktati. Když byl ale hotov, nebylo tu osoby, kteráž by mu byla úplně rozuměla. Buďto neuměl nikdo německy - anebo tuze špatně četl; jen tolik vespolek srozuměli, že tu bývá doktor od půl deváté do půl desáté.
"No, to mu zatraceně uši zalehly!" klel zase drvoštěp. "Půl deváté uhodilo - to jsem tu stál ještě sám."
"Nebručte - nebručte, příteli! Doktor je svým pánem a nebude k vůli nám uši nastrkovat, kolik bije, když sedí u snídaně!" prohodil starý, hubený krejčovský tovaryš, nohu o nohu oklepávaje a do zkřivených prstů dýchaje. "To já znám! - a dobře má; já bych byl také takový; nic zadarmo - a my neplatíme."
"Neplatíme!" namítala nádennice s vodnatelným životem. "Ale vždyť je tu zaplať pán Bůh - a pak slavná obec! Ale kdo neví, co to je, také na to nedbá - a kdo sedí v hodném kožichu, myslí, že je celému světu teplo."
"Ba, to je to - heh, heh!" dotvrzovala dušná stařice. "Člověk nevěří, dokud nezkusí; ale poslat takového Tomáše na čtyry neděle mezi nás - však ono by mu srdce změklo - heh, heh!"
"Zlatí lidičky, to je všecko pravda," ozvala se nyní až posud opodál stojící přistárlá panička v obnošeném pláštíku - na pohled vdova po malém úředníku - i přistoupla blíže; "všecko pravda; nesmíme ale zapomenout, že to doktor z dobré vůle dělá, když nám radu uděluje, a že je v Praze ještě více lidí, kteří na jeho radu čekají. Kdo ví, kde on teď -"
"Milá, zlatá paní!" zarazil ji drvoštěp, "nechte si svou moudrost pro sebe. Však my víme, co víme, a držíme se písma."
Při tom hodil hlavou, jakoby řekl: "Podívej se tamhle vedle dveří na tabulku..."
S bídou - a k tomu s bídou v nízkém, spustlém stavu je těžko pojednávati; ona je tvrdohlavá, ledoprsá, netrpělivá, když jí neumí člověk vyhověti. Ona má své zvláštní zdání, které všem jiným odporuje...
Vdova ustoupila zas nazpět a uchýlila se k matce nemocného pacholete, kteráž tu opodál v koutku stojíc, žádného účastenství v hrubém hovoru neměla. Mysl její byla doma, u ztrápeného dítěte, i viděla je a spínala pod šátkem ruce. Očí skoro ani nepozdvihla. Jenom chvílemi odpovídala roztržitě na otázky zaplašené hajitelky doktora.
Konečně zacinkaly na schodech klíče, a zpívajíc přiběhlo mladé služebné děvče již dávno vytopený pokoj otevřít.
Zástup zapomněl na stesky, rozjasnil tváře a hrnul se za děvčetem do dveří, jakoby na něj za prahem spasení čekalo - a předce nezáleželo to celé spasení v ničem jiném, nežli v trochu teple! - ale ovšem - teplo! - jak blahoznivé slovo ve sluchu tolika tisíců, kteří ho skoro nikdy nezakusí, kteří si o něm jen jako o zlatých jablkách v pohádce povídají!
Pokoj byl prostranný; podle stěn táhly se dlouhé lavice, ku předu tisklo se několik seslí. V okamžení bylo všecko plno, a za malou chvíli nebylo celý zástup ani poznati. V lahodném teple převrátil se celý jeho rozmar; místo mračen svítilo sluníčko. Ach, ta tvrdohlavá, ledoprsá, netrpělivá bída snadno se spokojí - jen když něco dostane!
Jediná matka nemocného pacholíka a vdova úřednice zůstaly venku. První bezpochyby ani zimu necítila a druhá se nyní ostatních štítila.
Za malou chvíli po služce vrzaly po schodech volným krokem boty, a konečně objevil se toužebně čekaný lékař. Byl to muž v nejlepších letech - spíše mladší nežli starší - s kulatou, přívětivou tváří, s hravýma očima, v širokém tureckém županu; na hlavě mu seděla červená, hedbávná čepička se zlatým třapcem.
Zdál se býti dobré mysli; neboť se usmíval, jakoby šel do veselé besedy. Cigáro v malé stříbrné trubce mu výborně chutnalo.
V průjezdě spozoroval sklíčenou matku. Znalť ji - a přál jí; neboť nepřicházelo k němu osoby, kteráž by byla tak velikou důvěru v jeho umění skládala, jako matka nemocného pacholíka. Ona sama blížila se k němu rychle, ale poníženě, a políbila mu ruku.
"Ach, dobrého zdraví, matičko!" uvítal ji lékař. "Jak se vede? Co dělá náš malý pacient?"
Matka se neostýchala a začala stav dítěte svého popisovati. Lékař se na chvilku zastavil, pak šel volným krokem do pokoje; ona vypravovala dále a šla v patách za ním. On poslouchal a sedl si na měkkou lenošku ke stolu; ona ještě pořád vypravovala. On si prohlídl péra - ona konečně umlkla. On nabral plná ústa kouře a velmi uměle ho jako anglickým dýmníkem zas vypustil - ona čekala na odpověď.
"Milá matko!" spustil nyní doktor, s lahodným úsměvem cigaro zase do úst bera, "buďte ráda, že to s vaším malým tak dopadlo, a děkujte Pánu Bohu, že máte již po starostech!"
"Není-li pravda, milostpane?" zajásala matka, ježto v lékařově odpovědi uskutečnění svého doufání nalezala - a tváře její oživily se lehounkým, u ní tak vzácným ruměncem. "Mě to napadlo hned tu chvíli, že se mé dítě už pozdraví."
"Milá matko!" usmál se doktor pořád ještě v dobrém rozmaru, ale nemohl se při tom jakési rozpačitosti ubránit, "tak já to nemy... to jest..." - doložil mnohem vážněji - "my jsme všickni v rukou božích a vy si dáte dozajista povědít, že to bude při vašem nynějším potřebném stavu pravé ulehčení, když vaše dítě..."
"O ne, proto jsem Boha neprosila, aby mi ho pozdravil!" vpadla mu žena do řeči. "Pro své dítě necítím žádného nepohodlí, pro ně bych mohla žebrat; ačkoli mě Bůh až podnes před tím krokem uchránil; ale abych měla někoho na světě, koho bych mohla z celé duše milovat - pro svou mateřskou lásku vzývala jsem nebe, aby mi ho zachovalo."
"Všecko hezké," pokyvoval doktor hlavou, "láska mateřská je věc nad míru krásná... ale - teď, milá ženo! jděte s Pánem Bohem domů, a těšte se myšlénkou, že bude zas všecko dobře."
"A - což nebude už žádné medicíny potřeba? Včerejší láhvička mi došla."
"No, tedy ji budem opakovat, ačkoliv by ta včerejší mohla býti také poslední."
"Poslední? - a mohla bych se na to spolehnout, že se mi dítě bez medicíny uzdraví?"
"Když to řeknu - tedy to řeknu!" odbýval ji doktor již trochu nevrle. "Rád každému posloužím, ale nerad kde zbytečné výlohy dělám. Něco vám předepíši - ale jak povídám - myslím, že mluvím s rozumnou ženou - a že je líp, když vás na všecko připravím - zejtra nebude vašeho chlapce už nic víc bolet."
"Pak mu uděláte křížek, odnesete ho do kaple a bude po dření!" ozval se teď nedočkavě surový drvoštěp. "Či jste opravdu tak na rozum padlá, že jemnostpánu nerozumíte? No, to přijďte ke mně, já vám to vyložím. Moje první škvrně si také tak hrálo, nežli odešlo. Mělo vodu v hlavě. Ba jen už jděte a nezdržujte nás ostatní; my máme také své trampoty."
Se svislou bradou, s prodlouženýma tvářema, s vypoulenýma očima - obraz náramného zděšení - stála nešťastná matka při slovech tak nešetrně a bez obalu mluvícího drvoštěpa. Pak vyrazila ze sebe prudký vzdech úzkosti a oči její otočily se dychtivě po tvářích vždy k ní laskavého lékaře.
Ten okřikl drvoštěpa a ohlížel se po ostatních hostech; ale nic nevysvítalo z tváří jeho, co by bylo slovům drvoštěpovým odporovalo, ježto byly ubohou matku jako smrtící meč projaly. Nyní věděla nešťastná žena, co doktor myslil! Ale mateřská její láska byla silnější nežli víra v lidské umění.
"Ne, ne, vy se mýlíte!" zvolala vášnivě. "Mé dítě neumře - vy jste je neviděli a popsání mému nerozuměli - pro milosrdenství boží - milostpane - pojďte se mnou -"
"Hned?" ptal se doktor, hozením hlavy na zástup čekajících poukázav.
"Chcete-li uchovat dva lidské životy," mluvila žena dále, ani jeho úsměšku ani netrpělivosti ostatních si nevšímajíc, "můj a mého dítě - pojďte - a nebo mi něco předepište, co dozajista pomůže - ať je to sebe dražší - já si to zaplatím. Zapomeňte na okamžení, že jsem chudá žena, a vymyslete si něco, jako pro bohatého člověka."
"Ale bláhová osobo!" okřikl ji lékař dobrosrdečně - ale ona mu nedala domluvit.
"Nesmějte se mi, jemnostpane!" prosila, "já to slýchala v hodných domech, kde jsem sloužila, že každému něco jiného předpisujete. Jak pak by mohly za nás bídáky takové medicíny platit, jako se boháčům dávají."
"Vy jste blázen, milá ženo!" rozhněval se nyní lékař opravdu, "a kdybych nevěděl, že z vás bolest matky mluví, dal bych vám jinou odpověď! Život člověka - buďsi on boháč nebo otrhanec - je stejně drahý poklad v rukou lékaře - to si pamatujte, abyste jinde nezavadila!"
Mezi řečí byl se již však také péra uchopil a psal recept.
"Tu tedy něco máte, moudrá osobo!" odšoupnul pak list popsaný od sebe. "Dejte si to udělat - ale jak jste sama chtěla: za své peníze!"
"Zaplať vám to nebeský otec, milostpane!" zvolala žena, sáhla dychtivě po listu, políbila lékaři ruku, a jakoby v hrsti již neklamné pojištění dětského života držela, spěchala kvapnými kročeji k nejbližší lékárně.
Prudce vrazila do skleněných dveří. S podivením pohlédl na ni provisor, an ho nelibě ze čtení nového Sue-ova románu vytrhla. Žena si toho ale nevšimla.
"Poníženě prosím," řekla unavena sotva dechu popadajíc a recept mu podávajíc - "hezky brzo... a co to bude stát?"
Provisor se podíval na recept a počítal. Pak řekl: "Čtyřicet krejcarů."
Žena se poněkud lekla. Vědělať, že se tu počítá ve stříbře.
"A kdy to bude hotovo?" ptala se trochu malomyslně.
"Za půl hodiny."
"Za půl hodiny - dva dvacetníky!" opakovala žena mimovolně a spěchala opět z lékárny.

3.

Okolo i vnitř podloubí na drůbežním trhu panuje za ranních hodin veliký, hlučný život. Tu se smlouvá a prodává, volá a vadí, kleje a prosí - tu je smíšenina těch nejrozmanitějších postav: vykrmené drůbežnice a hubené selky, řemeslnice v klobouku a úřednice v prostém čepečku, mladí hospodští a staří hospodáři - potom chátra obojího pohlaví, toulaví prodavači a žebráci. To se míhá, dere a tlačí řadami rozstavených nůší, krosen a trakařů se živou i mrtvou drůbeží, s vejci, tvarohem a máslem všeho způsobu.
Zvláštní a stálé denní figury v tomto strakatém množství jsou tak nazvané pečenářky nebo polivkářky - ženy velké důležitosti, neboť vedou péči o žaludek nejen všech prodavačů v tomto vůkolí, nýbrž poskytují také úlevu hladovým, ježto přicházejí z končin vzdálených.
Avšak jméno pečenářky čili po pražsku: prátlářky není pro tyto ženy dosti významné, ačkoli jaksi důstojné - tím méně název polivkářky; žádné z nich nepodává úplný obraz o jich živnosti. Není to pouhá pečené ani pouhá polívka, co svým hostům předkládají - to by byl obmezený, špatný průmysl.
Ta tu má arci v ohromném, odrátovaném hrnci polívku s nudlemi, jež vypadají jako bělavé žížaly, a ta tam pyšní se pekáčem na tenko nakrájené vepřoviny - ob den je u ní také zajíc nebo husa k dostání; ale jiná tu sedí také s mísou lojem maštěného hráchu a s kuthanem bramborů: ještě jiná vykládá smažené nožičky, pak osrdí a odpadky rozličného masa s hnědozelenavou omáčkou, a opět jiná zve k plné ošatce vdolků s povidly a syrečkem, na nějžto ještě něco žlutavého nakapá, co má slouti omastkem. Při tom nesmíme zapomenouti, že je zde onde také hrnce viděti, v nichžto jakási temně zažloutlá tekutina vře, kterouž prodavačka na svou čest dobrou kávou nazývá. Jsou-li kupovači také toho mínění - to nevíme; ale skoro bychom tomu věřili; alespoň se dá o tom soudit podle chuti, s jakovou se malých hrnečků drží, do nichžto jim kavárnice za dva krejcary nebo za groš nalívá.
Kdo se u těchto kuchyní na pouhé boží ulici ještě nezastavil, neví, jak člověk vypadá, když mu něco jak náleží chutná. Ale podívejte se tuhle na toho ubožáka, pocestného řemeslníka v chatrném fráčku a v letních pruhovaných spodkách - vítr fičí, až prsty křehnou - on tu stojí nakřivený s ohnutýma kolenama, trochu pošlapává, v levici drží malou misku, v pravici plechovou lžíci a nabírá polívku, souká, srká - a najednou má misku prázdnou. Ani se toho nenadál. Teprv se chce rozpomínat - ale hostinská mu bere již opět nádobu z ruky (zaplatit si dala ovšem dříve) a plác! - krcne na ni lžíci bramborové kaše. Že misku neopláchla, samo sebou se rozumí; stará popelářka také na to nehledí. Jeť ráda, že nemusí mezi zástupem strávníků dlouho čekati.
Na tomto podloubí, skoro pod prostředním obloukem, sedá paní Naninka - pečenářka, jež toho titulu zasluhuje. Její nůše je největší a na jejích dvou pekáčích zavání den jak den něco pečitého pro vzácnější strávníky; na velké míse má při tom ještě pokaždé čočku, fizole, brambory nebo jinou zásobu pro žaludky nižší třídy, nežli jsou velkých překupnic a mluvných dohazovaček.
Je to velká, silná žena asi čtyřiceti let. Masité, osmahlé tváře její lesknou se zdravím. Jinak ale není na nich skoro žádný duševní výraz pozorovati.
Dnes tu sedí paní Naninka jaksi mrzutě. Trh je sice dobrý, hlučný - vždyť je před svátky; ale každý si hledí ještě svého krámu a nezpomíná na jídlo. A paní Naninka má dnes přece kapitální husu a k tomu vepřovinku - že se srdce směje! I dohlíží také pořád na velkou pánev s uhlím, na nížto pekáče stojí, a podfukuje, odstavuje, natřásá nádoby - a v tom spočívá největší díl pečenářského umění, aby maso ani nevychladlo, ani tuze nevysmahlo, ale až dosaváde není všecko nic plátno. Ani denní ani cizí strávníci se ještě nedostavují.
V tom k ní přikročila matka nemocného dítěte. Ubohá žena byla ráda, že ji nalézá samotnou, alespoň se její bledé tváře poněkud vyjasnily.
"Pán Bůh rač pozdravit, paní Naninko!" promluvila k ní poněkud ostýchavě.
"Co je?" trhla sebou pečenářka, trochu nevrle hlavu od svých pekáčů pozvednouc. "A, jste vy to? Co dobrého?"
"O něco bych vás poníženě prosila -" začala matka hlasem skroušeným.
"Oč pak, oč pak?" spustila žena, když tato poněkud vázla. "Nedělejte dlouhé prambule; zde nemám kdy vaše lamentace poslouchat."
"Pan doktor předepsal mému Karlíčkovi medicínu," dodala si matka srdce, "která bude mít dozajista dobrý účinek..."
"Nu? - a co je mně do toho?" ptala se paní Naninka, kdyžto matka zas poněkud váznouti začala. "Buďte ráda, je-li váš doktor takový divotvorec! Já pro svou osobu nedám za ty doktorské moudrosti ani co by za nehet padlo."
"Ale já musím za ně dát, má zlatá paní Naninko!" osmělila se opět sklíčená žena, "protože mám k lidské moudrosti důvěru a že musím o své dítě pečovat."
"I s Pánem Bohem - dejte si za ni, co chcete!" prohodila pečenářka tónem, z něhož jasně zvučelo, že zná její hroznou chudobu. "Já nebudu vaši kasu prohlížet."
"Ach, neposmívejte se nešťastné ženě, která se důvěrně k vám utíká!"
"Ke mně? - důvěrně? - co pak by to bylo?" prohodila pečenářka, lhostejně do uhlí foukajíc.
"Že nyní ani krejcaru nemám - toť víte; ale Bůh je milosrdný a posilní zase ruce moje a otevře srdce lidské, a já splatím každému, kdo mi co dobrého učinil. Teď ale musím zaplatit drahou medicinu... a proto vás, drahá paní Naninko, poníženě prosím - abyste mi ještě dva dvacetníky půjčila."
"Cože?" otočila se po ní pečenářka od svých pekáčů a bok si podepírajíc, hleděla jí na okamžik do očí. Zdálo se, že jí žena s prosbou právě vhod přichází, neboť si mohla na něčem své zlé rozmary vypustit. "Já řku - pominula jste se s rozumem? - ještě dva dvacetníky? - víte-li pak, co to už dělá, co jsem vám -"
"Vím, vím! má drahá paní Naninko!" prosila matka ustrašeně, "jenom tak před lidmi nekřičte!"
"Jak? - i vy nestydatá - vy mi budete poroučet, abych o své právo nekřičela?" dala se pečenářka ještě hlasitěji slyšeti. "Je to poděkování za mou dobrotu? Netrpím vás u sebe říkajíc jenom pro zaplaťpánbůh? Nenechala jsem vám stranu podle kamen k vůli vašemu škvrněti? A vy mi budete poroučet -"
"Já nic neporoučím -" spínala matka ruce, "ale pro živé rány Kristovy vás prosím, abyste mi jenom ještě jedenkráte pomohla..."
"Nic - nic - ani vindrou vám nepomohu," sápala se rozjitřená sprosťačka, "darmo se rouháte! Jděte mi raději s očí - a čím dřív tím líp i z kvartýru, rozumíte - má zlatá panno Kačenko?"
Matka bolestně zkřikla a stáhla si rychle šátek hloub před čelo, jakoby chtěla zarděné líce a dva prameny slz ukrýti.
"Bůh vám to odpusť!" zaštkala úpěnlivě a zoufajíc kvapila zpáteční cestou. Nohy se pod ní třásly, div nesklesla.

4.

Nevědomky běžela nešťastná matka domů. Nevýslovnou bázní hnalo ji to k loži nemocného dítěte. Bylo to poprvé, kdežto se počínala strachovati, že by mohla jediný a poslední svůj poklad ztratit. Až posud odrážela se tato myšlénka o její náramnou důvěru.
V zimničném zanícení, s prudce tlukoucím srdcem vrazila do dveří. Stará poctivá sousedka seděla se svou punčochou ještě na posteli, - ale dýchala si již do přetuhlých rukou. V sedničce točila se zima.
Skoro hltavě padl zrak matčin na nemocného. Pacholík tu ještě ležel, jak ho byla opustila; ještě mu tváře semtam prokvítaly - ještě se mu leskly oči tím sklenným paleskem.
"Nic se nepřihodilo?" ptala se matka udýchaně.
"Nic," odpověděla stará trochu mrzutě, "jen že bych byla málem překřehla."
"Odpusťte, panno Baruško!" prosila žena letitou hlídačku, "že jsem se opozdila. Musela jsem na doktora čekat..."
"Nu - čekat musí každý člověk," prohodila stařena, vstávajíc a k odchodu se chystajíc. "Proto jsme na světě; jen když to něco pomůže."
"Ach - ono by to snad pomohlo!" zaúpěla matka a odlevila nyní hlasitým pláčem stísněnému srdci svému, "pomoc by byla; ale já ji nemohu zaplatit. Vždyť jsem pouhá žebračka!"
Nikdy nebyla ubohá žena význam těchto slov tak bolestně pocítila jako v tomto okamžení. Byloť jí při tom, jakoby jí mělo srdce puknouti.
"I nu, nu -" začala ji stará panna těšiti. "Vždyť není tak zle, aby nebylo zas dobře. Pomyslete, že jste mladá - že můžete pracovat - a při práci se člověk nikdy neztratí."
"Ale co mám dělat se svým dítětem?" ptala se matka polozoufanlivě. "Mám je nechat zahynout? Mohu je opustit a hledět si vezdejšího chleba? Anebo mohu nechat duši u něho, aby je hlídala, a vymořené tělo do díla zapřáhnout? Já činila, co poctivá vůle činiti může, dokud síly stačily! Že jsem onemocněla, za to nemohu - já pracovala - já prodala a zastavila, bez čeho jsem býti mohla - teď nemám... ničeho."
"Mohla bych vám snad pěti groši pomoci?" ptala se letitá panna, stojíc již u samých dveří. "Více nemám."
"Ó děkuji vám - děkuji, panno Baruško!" prohodila žena ve svém zanícení s jakousi hořkostí. "Mně nepomůže pět grošů - mně nepomůže nic - nic více na tomto světě - nežli hrob vedle mého dítěte."
S hlasitým štkáním vrhla se při tom na postel, přes nemocného pacholíka. Stará panna zavrtěla hlavou a odešla.
V nevýslovné bolesti ležela matka dlouhou chvíli přehnuta na chatrném loži. Nevědělať o sobě. Míra hoře jejího byla tuze veliká, tak že všechen jiný pocit v ní utonul. Plakala, ale ohlas pláče jejího zanikal v chatrné pokrývce.
Konečně ji vytrhla z tupé nečinnosti zima. Začínaloť jí v chladné sedničce mraziti. Otřásla se - a zvolna vstala.
Oko její utkvělo na pacholíku. On se nehýbal. Zdálo se, že spí. - Ledové odhodlání, kamenná zoufalost ulehla si do duše i na tváře její.
V tom se opět zimou na celém těle zachvěla, zuby jí zadrkotaly. Tiše pohledla kolem, a zrak její pozastavil se u poslední rozviklané židlice. Přikročila k ní - vzala z koutu starou sekýrku, vyšla na předsíň a v malé chvíli vrátila se s přehoušlí drobně rozštípaného dříví.
Za několik minut praskala suchá židlice v kamínkách.
Matka stála zase nad pacholíkem - a srdce její začalo se zase živěji pohybovati; tepleji začala jí krev žilami prouditi.
"Ta kamenná duše!" promluvila po chvíli sama k sobě, "tonekřesťanské srdce! Dokud jsi kvetlo, ubohé poupátko, to uměla s tebou hrát - to uměla slibovat: ale když má přispěti, abys nezvadnulo... to se necitelně obrací. A kdyby to neměla -" mluvila dále, a oči se jí rozjiskřily divným plamenem a otočily se na druhou stranu po staré almaře; prsa počala se jí nepokojně dmouti a podivný, nikdy nepocítěný oheň projel jí od hlavy až do paty, "ale ona to má - ona má mnohem více - ona by mě mohla šťastnou učinit a dítě moje zachránit... a nic by při tom neutrpěla..."
I přistoupila blíže k almaře. Oči její spočívaly na ní s divou žádostivostí.
"Vím to dobře," mluvila sama k sobě třesoucíma se rtoma, "v pravém koutě má žlutou truhličku - a v ní plnou hrst stříbrných peněz - ona je zdravá a silná... mé dítě ale..."
Ještě krok - a již stála u staré almary; ode dávno věděla, jak se i bez klíče otvírá. Již vztahovala ruku... v tom se začal pacholík pohybovati a temné zvuky ze sebe vydávati.
Žena sebou trhla - obrátila se a poslouchala. Pacholík pohyboval ještě ústy... pomalu začínaly zvuky býti srozumitelnější... konečně bylo po malých přestávkách slyšeti: "A - neuvoď - nás - v pokušení - ale zbav nás..."
Nevědomky odříkávalo pachole Otčenáš, kterýž mu byla matka již vštípila.
Ale jako tříhranný meč projela slova nevinného prosebníka duši nešťastné matky. Zachvělať se jako smrtelnou hrůzou - zkřikla - klesla na kolena, sepnula křečovitě ruce na prsou a modlila se: "Neuvoď nás v pokušení!"
Hodnou chvíli klečela takto skroušeně v kající postavě.
Proudem valily se jí horké slzy po tvářích a podivný, blaživý mír přicházel do srdce jejího.
Konečně se vzchopila. Oči její byly oživeny - ňádra opojena novou důvěrou. Přistoupila k posteli, sehnula se k dítěti a políbila je na čelo.
"Ó ty můj strážný andělíčku!" zašeptala při tom z hlubokosti duše své, a zrak její utkvěl zpytavě na tvářích jeho. Chtělať na nich čísti dosvědčení toho, co tak pevně doufala. "Ty moje vadnoucí růžinko - ó že tě nemohu krví svou zalíti, abys občerstvena hlavičku svou zase napnula! Že ti nemohu teplého místa ve svých ňádrech vyhrabati - že tě nemohu těmito sesláblýma rukama zachytnouti, abys neklesala a neopadávala! Ale ubohá matka tvá je chudá děvka, a nevyslyší-li Pán volání její, nemůže ti ničeho poskytnout."
S rukama sepnutýma stála nad pacholetem. Nová, neobyčejná myšlénka zmáhala se v duši její. Cítilať přehluboce, že musí ještě nějak síly své napnouti, aby dítěti přispěla. "Jdi žebrat!" znělo to v ní temným, celou útrobu přerývajícím hlasem, "jdi žebrat!"
Žena se zachvěla a na čelo jí vstoupil horký pot. Dychtivě ohlížela se kolem, jako by tu odněkud pomoc kynouti mohla. Ale nikde nebylo již kusá nábytku, nebylo kusa šatu... nebylo ničeho, co by ještě bylo mohlo do rukou židových nebo do zastavárny putovat.
Najednou přikročila ku své staré odřené truhlici na kulatých nohách a otevřela víko na viklavém kování.
Do polovic bylo prázdno; chatrná ženská košile, ještě chatrnější spodní sukně a zástěrka, dva, tři šátky, několik čistých kousků dětského prádla, soukenná bundička, menší a větší karkule - to bylo celé hospodářství v této nuzné schráni.
Žena se počala v té směsici dychtivě přehrabávati.
Nevyndala kus po kuse, ale převracela všecko na ruby. Na dně leželo několik vybledlých pentlí, pouzdro z modlitební knihy, v něm rozličné papíry, jak se zdálo: psaní a jiné písemnosti, na nichžto si majetnice zakládala něco, v koutku stála malá červená škatulka.
Té se uchopila a otevřela ji. Tu byla malinká soška Panny Marie, jakož ji poutníci přátelům na památku ze Svaté Hory přinášejí, tu byla mosazná náušnice s falešným kamínkem, několik knoflíčků - a prsten, tenký, zlatý kroužek. Ten vzala rychle do ruky a přitiskla ho k ústům.
"Ty jediný jsi mi pozůstal, svědku blažených dnů!" mluvila pak v sladkobolestných vzpomínkách na prsten pohlížejíc. "Na tobě zakládala se moje víra, tebe jsem ukrývala před hltavýma rukama chudoby, tebe jsem šetřila - ó budiž mi nyní vykupitelem z nouze největší. Pro své dítě pustím tě do rukou cizích, ne pro sebe, ó ne! - já bych mohla nad hrobem státi! ty bys nepřišel ode mne!"
Mezi tím strčila kroužek na prst, zavřela truhlu a uspořádala zas na sobě poněkud svůj chatrný šat. Pak přikročila k posteli, shýbla se k dítěti, políbila je na čelo a udělala mu křížek.
"Anděl strážce té opatruj, mé děťátko!" řekla se slzavýma očima, přistavila z naprotější strany k posteli dvě židle, ačkoli se nebylo co nadíti, že bude dítě tak nepokojné, aby mohlo ze svých drchniček spadnouti; pak vyšla tichým krokem ze sedničky a zavřela dvéře na klíč.
Běžela do lékárny.
U samého vchodu se zastavila a nahlídla do ní skleněnými dveřmi. Kromě provisora a mládence nebylo v ní živé duše. To právě chtěla.
Rychle tedy otevřela a vešla. Srdce jí tlouklo, na čele jí vyvstával pot.
"Poníženě prosím," obrátila se k provisorovi, skládajícímu papír na prášky a hledícímu při tom pilně do románu, kterýž ležel vedle něho na stole; "poníženě prosím, je ta moje medicína hotova?"
Provisor na ni pohleděl - znalť ji už, poněvadž tam po celý čas nemoci dítěte svého chodila; ale neodpověděl a sáhnuv k vážkám, pošoupl lahvičku s tmavou tinkturou ku předu.
Ubohá žena si přála míti lék již v ruce a býti s ním ve svém nuzném příbytku!
"Já si to dala napsat pro své nemocné dítě," jala se bojácně mluviti, nevědouc ještě, jakým způsobem se k cíli dostane; "bude to bezpochyby poslední medicína, jakž mi pan doktor sliboval..."
"Tedy si to jen vezměte a jděte s Pánem Bohem!" odbýval ji provisor.
"Ob, což je ono o to," promluvila opět sklíčená matka, netroufajíc si ani oči pozvednout, "ale musím dáti čtyrycet krejcarů, není-li pravda?"
"Čtyrycet krejcarů!" řekl provisor krátce.
"Ale já je nyní nemám," dodala si matka srdce, a živěji řinula se jí od toho okamžiku slova ode rtů; dělo se to strachem, aby o lék nepřišla. "Peníze v tu chvíli nemám, ale mohu zde, jemnostpane, něco nechat, co má větší cenu, nežli čtyrycet krejcarů - a co si zase vyplatím, jakmile k penězům přijdu."
"Jste, milá ženo, blázen?" ozval se nyní mládenec místo provisora, kterýž se nad požadováním chudé osoby tak divil, že takměř ani odpovědít nemohl.
"Ještě nejsem, ale ví Bůh! že do zbláznění daleko nemám," řekla žena skoro vášnivě, "nebude-li brzo pomoci. Tuhle mám prsten po svém nebožtíkovi - po otci mého dítěte - je to prsten svatební, nemocí a bídou přišla jsem o všecko: tuto jedinou památku jsem uchránila, ale teď ji musím dáti z rukou, třeba se i štěstí ode mne na věky obrátilo, jako se stává, když si neumí člověk svatebního prstenu vážiti. V zastávárně mi na to nic nepůjčí - a také se nemohu zdržovat - ale on je vskutku dražší, nežli láhvička této medicíny... ó prosím, prosím, podržte ho zde zatím, nežli budu moci zaplatit!"
"Ale co pak vám napadá!" odbýval ji mládenec nevrle. "Co pak myslíte..."
"Nic nemyslím, nic, jemnostpánové, co by se vás mohlo dost málo nemile dotknouti!" vskočila mu žena řeči. "Já myslím jenom na svou potřebu - a na to, že snad ještě dobrotivé srdce naleznu, kteréž chudobě uvěří. Nemyslete si, že vám zde prstýnek dlouho nechám, ó ne, toho se nebojte! Vždyť nemám po otci dítěte svého už pranic jiného, nežli ten kroužek a... ránu v srdci, která se nikdy nezhojí. Ach, víte-li, pánové, co to obnáší: přijmouti od někoho prsten svatební, koho milujem, tedy pochopíte, že vám ho zde nenechám."
"Nedávejte ho ani z ruky, ale vezměte svou medicínu a běžte k svému nemocnému dítěti!"
Tak se ozval za ní náhle cizí hlas, a když se žena kvapně ohlídla, spatřila před sebou čistě ošaceného člověka mužných let a přívětivých tváří. Podobal se zámožnému měšťanu. Ve své horlivosti nebyla pozorovala, že vešel brzo po ní do lékárny a že slova její zaslechl.
Radostný červánek přeletěl jí přes tváře. Rychle přistoupila k cizinci a políbila mu ruku jeho, dřív nežli to mohl zabránit.
"Nechte, nechte, milá osobo!" odbýval ji neznámý poněkud v nesnázi nad takovýmto důkazem vděčnosti, "a vezměte si honem lék. Pánové dovolí, abych za vás pořádnost udělal."
"Ó prosím, pane z Bězděky!" uklonil se mládenec s lahodným úsměvem; "nám to udělá potěšení..."
"Že k penězům přijdete?" usmál se také nenadálý dobrodinec. "Nu, tím způsobem stane se nám tedy všem nějaké potěšení. Tu máte, tu máte, milá ženo!" obrátil se pak zase k ostýchavé ženě, "a nezdržujte se daremně!"
S těmi slovy vecpal jí sám lahvičku do rukou, a překvapené ženě sklouznul při tom ještě stříbrný peníz do dlaně.

5.

V malé, nuzné sedničce bylo teplo - alespoň tepleji, než kdy jindy. Vedle kamínek leželo ještě několik otýpek, a vedle postele stál hrneček se zbytkem chlebové polévky.
Nemocný pacholík nehrál již prsty, nepozvedal ruce, ani tak hlasitě nemlaskal. Tiše tu ležel; hlavinka byla trochu k prsoum skloněna, tváře zase bledé, oči hluboko vpadlé, nosejček jaksi špičatěl, rtíky sesinalé byly pootevřeny.
Nikdo tu ale právě není, jenž by to mohl pozorovat. Matka sedí na podlaze, hlavu majíc o postel opřenu, a dřímá. Nevyspání, zima, pak zas teplo a polívka, do níž byla za groš piva zavařila - to všecko ji konečně tak přemohlo, že se nemohla spaní ubránit. Vědělať ale, že nezaspí.
Tu dobu vracela se obyčejně spolunájemnice z trhu, a jejím příchodem doufala zase procitnout.
Byly tři hodiny odpoledne. Obloha visela plna sněhu, v úzké ulici počínalo se již stmívati. V sedničce bylo pološero.
Tu zarachotil zámek a do dveří hrnula se paní Naninka s nůší na zádech. Byla trochu veselejší mysli, nežli ráno.
"Aj, podívejme se!" zahrčela, sotva že přes práh kročila a neobyčejné vytopení ucítila. "Tuť musí být někdo na kvartýru, kdo má strejčka v Podskalí. He?"
Žena dřímající procitla.
"Co je? co je?" ptala se dychtivě, rychle vstávajíc a po dítěti se ohlížejíc.
"Že musíte mít plný dřevník," prohodila pečenářka jaksi káravě. "Vždyť je tu jako v peci."
"Samou radosti jsem se přebrala -"
"Radostí?"
"Ach ano, paní Naninko!" odpovídala dobrosrdečná žena, zapomínajíc, že se jí byla druhá nedávno tak bolestně dotknula. "Jen si pomyslete: medicinu jsem dostala a ještě k tomu zlatník."
"Tak?" vyvalila pečenářka oči. "Nu, mnoho štěstí! To mi můžete hned dva dvacetníky na srážku svého dluhu dát."
"Ach, prosím vás, milá paní Naninko!" řekla žena, "mějte ještě strpení! Z toho zlatníku vám nemohu dát ani krejcaru - vždyť ho musím pro Karlíčka uchovat. Bůh dá, že mu bude brzo líp, a pak mu budu musit přilepšit. Beztoho jsem už pět grošů vydala."
Mezi těmi slovy byla k ní ochotně přistoupila a pomáhala jí nůši sundavat.
"Nechte jen, nechte, paní Kačenko!" děkovala pečenářka, když byla její pomocí ruce z popruhů vymknula, "však já si sama pomohu. Tak! - Z toho zlatníku mi tedy nemůžete nic dát?"
"Ale považte jen, k vůli mému dítěti! Ráda bych mu přece trochu polévky udělala."
"Tak? Tedy může Karlíček už polévky jíst? I podívejme se, jak se ty nemoci obracejí. Dnes ráno bych byla řekla..."
Při tom přistoupila k posteli. Oči její padly na dítě a ústa umlkla. Pak zakroutila hlavou, podívala se na doufající matku a potom zas na dítě.
Ztrápená žena se pohledu jejího zděsila.
"Proč vrtíte hlavou?" ptala se jí s nově propukající úzkostí.
"Nevím -" otálela pečenářka s odpovědí, "buďto mě šálí večerní šero - anebo... inu, slovem: váš Karlíček se mi nelíbí."
"Že se vám...? Umučení Páně! vždyť předce tu drahou medicínu užíval. Dvakrát jsem mu ji vlila do hubičky..."
"Ale vy bláhová osobo! co pak myslíte opravdu, že mohou ti pánové něco dokázat, když je mu souzeno, aby umřel?"
"Aby umřel?" zkřikla matka celá ztrnulá a drala se k němu tak dychtivě, jakoby ho svou přítomností ochrániti mohla. "Ne, ne - mé dítě nesmí umříti!"
"Nu, když myslíte!" pokrčila žena rameny; "a máte-li s Pánem Bohem kontrakt; ale já vám radím, abyste se na všecko připravila, jakož i nábožné matce sluší. Já vím také, co to je: dítě pochovat! - ale proto jsem se přece nikdy proti Pánu Bohu nezpouzela."
"Oh, vždyť já se nezpouzím!" úpěla matka, a horké slzy jí kanuly po tváři - "já se nezpouzím! ale pevně na boží milost spoléhám!"
"Ale jak pak, když je to dítěti souzeno, aby umřelo?" namítala jí pečenářka poněkud rozhorleně. "Co chcete potom? Chcete, aby Bůh k vůli vám zázraky dělal? Okažte raději, že jste dobrá křesťanka... nebo, to vám povídám... Karlíček do rána nevydrží."
"Spasiteli na výsostech!" zkřikla žena pronikavě a skácela se na postel.
"No, no - jenom se nelekejte!" chtěla ji pečenářka potěšit; nešťastná matka ji ale neslyšela, neboť ležela ve mdlobách. "Paní Kačenko, dejte si povědít... Jak? také bez sebe? No, tohle by bylo hezké nadělení na štědrý večer, abych tu tak dvě mrtvá těla měla. He! mějte pak rozum, paní Kačenko! ať toho broučka ještě neumačkáte!"
Ale bázeň její stran dvou mrtvol byla přenáhlena. Mrákoty na smyslech ubohé matky se brzy opět rozplynuly. S hlubokým povzdechem otevřela sklíčená žena oči - vzchopila se, hleděla okamžik vůkol sebe, jakoby se byla z těžkého sna protrhla. Najednou jí zavzněly slova pečenářky ještě jednou v uších, oči její padly na pacholíka a slzy jí vyhrkly na tváře.
"Ó můj Karlíčku! můj Karlíčku - neopouštěj mě!" bědovala, k samému se sklánějíc, a pak i na podlahu klekajíc, jen aby co nejblíže u něho býti a ruce své přes něj položiti mohla. "Poslyš, mé zlaté děťátko... mé živobytí... ó měj slitování, Spasiteli na nebesích! - a ty, milosrdná Rodičko boží, oroduj za mne! Nedej, aby mé drahé dítě zahynulo! Já ho vychovala v bolestech a trápení, v bídě a nedostatku - ale byli to dnové radosti proti těm, které bych musela tráviti bez něho... ó!... nedopusť na mne, abych zoufala!"
Paní Naninka vrtěla hlavou.