Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Děcko s rysem chmury v dušince schoulilo se pod táhlý břeh. Nebylo samo. V těchto místech zrovna byla rozběhlá kuřata s kvočnou.
Kvočna pořád ještě neupokojená, vzrušená, jaksi nenavyklá svému mateřskému stavu, stála uprostřed nich s peřím načechraným, s křídly povzneslými, obezřela a pohotova k útoku proti čemukoliv, co by hrozilo její rodině. A povzlétla chvílemi, nohu protáhla, pronikavě zakdákala, snad z radosti a pýchy. V takových okamžicích slepičího vzrušení kuřátka vždy ulekána prudce od ní odbíhala a zdáli pak pokukovala po své roditelce. A teprv když se přesvědčila, že to není nic, vracela se k ní zpět. Byla to roztomilá kuřátka, plná naivnosti, hravosti a takové důvěry v jiskrných očkách, jako by jim patřil svět. Byla celý den stará a počínala si již jako velká zkušená. Věděla, k čemu je brouček, věděla, k čemu zrnéčko. A jen hemžila a tetelila se pod záhřevnými paprsky slunečními, jež v nich očividně vzbuzovaly sílu a jarost života. Vyhledávala, pak místa, kam nejúčinněji zasahoval zdroj všeho života, natahovala krčky k té daleké zářné moci a blaženstvím očka přivírala. Bylo to poprvé, co boží slunce na ně vysvítilo - a jak se tu neradovati?
Děcko při pohledu na život žlutých těch tvorečků zapomnělo na svou tíseň. Úsměv, o němž nevědělo, přicházel mu na rty. Pýřily se tvářinky. Tílko sebou trhalo povznášejíc se. Až náhle ručinkama zatleskalo, jejej! přitom zvolavši. Chtělo se pak natáhnouti na nejbližší kuřátko. Avšak hned tu byla kvočna a zrovna proti němu se drásala, že bylo opravdu nutno uskočiti před tím smělým výpadem. Se slzami radosti a strachu v očkách vrátilo se poté děcko na své místo, kuřátek však nechalo být. Jen se dívalo s nezmenšeným úžasem na drobný ten národ, na slepičí rod.
Když se kvočna upokojila, přesvědčena, že ze strany děcka nehrozí nebezpečí - k čemu by bylo utíkalo? -, poodešla s hejnem stranou. Zůstavši chvilku nepohnuta jako v zamyšlení, vypnula pak náhle hlavu i krk s takovým úsilím, jako by tu bylo potřebí zvláštní duchapřítomnosti anebo bůhvíco na tom záleželo - zahrábla pravou, pak levou nohou, zakřičela pronikavě a hned ze všech končin semlel se k ní její rod. Znova zahrábla kvočna - tu bezohledně, pranic nedbajíc, že vzala s sebou dvě tři kuřata, která ale jen se překulivše, zas beze všeho zpátky kvačila. Zobla pak do nabytého materiálu hlíny, a vyňavši broučka, vložila jej do zobáčku jednoho z nejbližších kuřat, jež jí až k hlavě povylétlo. Načež rozhlédla se hrdě do světa! Toť se ví - - -
Ano, bylo vše velmi pěkné, velmi zábavné. Děcko radosti se takřka zajíkalo. Jen trnulo někdy v té chvíli, kdy stará slepice povalila několik kuřat nebo na některé šlápla. Zatajil se dech dítěti, zavřelo očka, vztáhlo tam ruce jako na obranu. Byli to ještě tak vetchí, tak slabouncí tvorové, že pokaždé se hrozilo, není-li již po některém, když tak pod její nemotornou nohou kuře sebou cukalo, a ona se ani, slota, nepohnula. - "Vše! cožpak nemůžeš dát pozor, nešiko," takřka s pláčem volalo tu na ni děcko, a sebravši do rukou celou košilku, proti kvočně s ní zamávlo...
Dosti se našvitořivše, dosti vyběhavše a na slunci vyhřávše, zalezla si potom kuřátka pod kvočnu. Schýlila se ona bachratým tělem k samé zemi, naježila peří, rozpjala křídla a něžně, laskavě, ač tuze sebou pohybovala, jako by se snažila vyhověti každému z nich, když urputně se dralo někam, kam to právě nešlo, třebas jí někam do břicha. Konečně všechna nalezla pod ní teplého a ochranného útulku a jen tiché, jemné švíření svědčilo o tom světě života. A kvočna ostražitě pohlížela ze strany na stranu, polohlasně kvokajíc.
To zas děcko s kvočnou docela smířilo. Samo jaksi cítilo, jak je teď dobře kuřátkům, i vpravovalo se do jejich blaženosti. A nepohnulo sebou, hlasitěji nezadechlo, aby nějak nevyrušovalo tu posvátnou chvíli mateřské zvířecí péče.
Že jemu samému mateřská láska, to největší požehnání života, žádným pustým vlivem dosud neposkvrněné a nezneuznané, byla právě odňata, že dnešním dnem vzata mu ta její nesmírná ochrana a tou samou hodinou že je vydáno všanc útrapám neskonalým - o tom neměl nejmenšího zdání ubohý sirotek! Bylo tak pěkně venku, tak zářivě všady. Kterak možno v chvílích harmonie a jasu tušiti o rozruchu a chmurách, a jmenovitě jeho blahému dětskému srdéčku?
"Kdepak je zas to klouče?" bylo slyšeti zvnitra otcův hlas. Děcko se vzchopilo - s jakousi úzkostí to učinilo.
Zároveň ze zadní síně vyšla Katla v čisté blůze právě převlečené, se zanícenýma očima a slavnostním výrazem v pohnutém obličeji. Šla přímo k děcku, prudce je objala a vzala na ruku. Pak tiše zaplakavši zulíbala jeho tvář. Bylo viděti, že to činí kvůli vlastní útěše. A děcko se nevzpouzelo, myslilo, že to tak musí být.
"Pojď se teda podívat na svou maminku," pravila po chvíli Katla přerývaným hlasem a šla sním dovnitř.
V pokoji, co nebožka skonala, bylo již všechno uklizeno, smrtelné lože zastláno, okna zotvírána.
Děvečky stály v koutě u kamen se zástěrami na očích. Při příchodu děcka zástěry poodestřely, pohledly na dítě a hned zas obličeje zastřely. Nejmenší a nejtlustší Barča jala se pak plakati nahlas a škubala celým tělem.
Děcko pochopilo, že to všechno jeho se nějak dotýká, ono že má zde valný svůj podíl. Ztvářilo se nadmíru vážně a nebylo bez patrného vnitřního uspokojení nade vším, co se dělo. Leč maminky nikde nevidělo a kvůli ní přec přišlo. Také otce tu nebylo.
"Kde je teda maminka?" zeptalo se nevrle.
Katla se podívala na děvečky, škytla a ještě otálela. Pak již rozhodně šla do druhého pokoje. Děvečky loudily se za nimi, u dveří ale zůstaly státi a jen skleněnou tabulí, tylovou záclonu pozvedajíce, zíraly dovnitř.
Z pokoje zavanul chlad. Byl to pokoj parádní - salón - a ze všech pokojů parádních i za největších paren zeje chlad. Stěny byly modře malovány a visely na nich dva velké obrazy ve žlutých masívních rámcích. Také skvostné kyvadlové hodiny na nich visely; ale jako ve všech salónech, nešly ani zde. Nábytek s tmavou politurou tím pak se vyznačoval, že byl na něm prach - jednak také příznak všech parádních pokojů, jinak známka, že mysli v domě již dlouho byly zaujaty něčím zcela jiným než zřetelem na pořádek a smejčení. Panoval tu tichý, pochmurný, rozsáhlý klid.
Z průčelí, kde viselo obrovské zrcadlo, přišel k nim vstříc otec dítěte; kdyby to nebylo v chvíli tak vážné, bylo by se mohlo domýšleti, že se právě zase pozoroval v zrcadle. Pohladiv svůj plnovous a upraviv tvář v pohnutý výraz, vzal dítě za ručinku, a nechávaje je na ruce Katly, vedl je i s Katlou k prknu na židlích podle jarmary, zastřenému bílým prostěradlem, do něhož se vtlačovaly tvary těla lidského.
Teď jako by se zamrazilo srdéčko dítěte. Nepoznaná dosud úzkost je jala, jeho oči se rozšířily nevím jakou tajnou bázní -, rtíky se mu zachvěly. Tázavě a nepokojně ohlédlo se po všech, jako by zde od nich chtělo vyzvěděti, co to všechno znamená, neb jemu to bylo nepochopitelno.
Stáli již u samého prkna. Otec jednou rukou drže stále ručku dítěte, chopil se druhou prostěradla. Ale chvíli otálel, než je pozvedl. Pak stalo se to najednou, aby to raděj jaksi bylo již odbyto, ale tak zlehka, skoro něžně, snad z ohledu, aby mrtvá o tom co nejméně zvěděla.
Pravil zároveň trochu nejistým, pozměněným hlasem; "Tak se teda ještě jednou podívej na svou maminku. Vzal ji Pán Bůh, umřela nám. A zapamatuj si dobře, dítě, jak vypadala. Zanedlouho víc jí nikdy nespatříš... Zapamatuj si teda dobře její podobu, abys jednou, až budeš větší, mohl si vzpomenouti na nebožku svou maminku." Neporozumělo děcko zcela těm slovům, ale chápalo, že značí něco smutného a povážlivého. Začalo se v něm vzbouzeti přesvědčení, že to, co se s maminkou stalo, není jen tak do žertu a nedá se také tak snadno odčiniti. Podívalo se dolů.
Vypadala ta maminka zcela jinak než ráno. Oči měla zatlačené, zavřená ústa, bílým šátkem přes uši podvázaná. Žlutá, skvrnitá barva pleti zbělela a ztrhané rysy po posledních mukách se vyrovnaly, vzavše na se chladný smírný ráz smrti. Ruce měla založené na vpadlých prsou.
Vůbec ráno vypadala spiš hrozně, odpudivě, byl to ještě příšerný vzruch po nedávném zápasu smrtelném... nyní to vše bylo nějak lepší, ne tak bezprostředně hrozivé! Dívalo se na ni ještě chvíli. Zkoumalo tu jaksi každý tah mrtvé matky. Pak se zachrulo, tesklivá plachost přešla po jeho tvářinkách. Zatěkalo zas pohledem po přítomných. A opět, neshledavši u nich žádného poučení o jiném, o nějaké změně poměrů, zpět zabloudilo očima dolů na prkno na tu mrtvou.
Vše totéž.
Lečtu jakoby náhle docela se rozjasnilo v dětské dušince. Zvolna odvracelo celé tělíčko, tak zvolna, jako by to patřilo nutně k věci, zvolna pojalo Katlu kolem krku, zvolna přitisklo si hlavu k jejímu rameni a začalo štkáti. Zprvu jen zticha, utajeně; ale pak, jako by sám sebou vzbuzován, vzrůstal ten dětský pláč, jako zesiluje se zurčení pramene, čím víc se k němu blížíme. Až konečně děcko vypuklo v opravdový, žalostný, usedavý nářek. A v nářku tom jalo se pozvédati obě ručinky nad ramena Katly volajíc:
"Maminko má, maminko!"
Ráno jako by nebylo ještě rozumělo významné mluvě smrti. Snad teprv ta jistota a ona nepoddajná trvalost změny s matkou zjednala si v dětské duši přiměřený ohlas; a vymýtivši z ní pro tu chvíli všechny jiné dětské zřetele, působila tajnou elementární silou...
Pochmurná to byla chvíle.
Děvečky za dveřmi víc neplakaly, plakati nemohly; pohnuté ty chvíle překračovaly dosah ženských slz. Poddávaly se jen jakési těžké vnitřní trýzni. Katla strnule hleděla před sebe, přenechávajíc děcku cele prožíti jeho žal A otec stál chvíli zachmuřen a nerozhodnut, drže v ruce cíp bílého prostěradla, načež zastřel rychle tvář mrtvoly a kynul Katle, aby dítě odnesla.
Sám za chvíli odešel z domu. Na čerstvém slunném vzduchu jako by zapomněl na výjev předešlý; jeho krok a držení těla nabyly zas svěžesti a pevnosti.

***