Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Děcko ještě dlouho nemohlo se upokojiti. Ale slaběji a slaběji znělo jeho štkaní, jako by již jen puzeno bez určitého zřetele pouhou setrvačností, a zvolna přešlo v dřímotu. Bylo položeno na svou postýlku a hned usínalo.
A děvečky nad ním zavzdechly.
Ta doba mezi dnem úmrtí a pohřbem byla cele naplněna chvatnými přípravami. Měl býti pohřeb slavný a okázalý, dle poměrů jejich jmění.
Tudíž neměl nikdo valně času o děcko se starati. Bylo ponecháno samo sobě, a jaksi tušíc, že by nyní bylo všem a všude na závadu, stranilo se raději samo. Po celý ten čas dlelo ponejvíce venku, honilo si broučky, trhalo orsej, z mlíčí uplétalo si řetízky. Ale nejraději usedalo někde nablízku kuřátek. Skoro jako by se s nimi spřátelilo, ba ani kvočna nepočínala si proti němu již tak prchle a nedůtklivě, třebas že úplně ještě nevěřila.
Úžasně prospívala ta drobotina; rostla před očima, jejich bystrost a schopnosti vyvíjely se rychle, děcku zdála se nesmírně moudrá, málem moudřejší než ono samo. Hbitost a obratnost jejich plnila je obdivem; způsob, jakým ďobala jáhlí, jak z misky sborem pijíce pozvedala vzhůru zobáčky, jak povyskakovala za muškou a pronásledovala broučka - všechny ty zvyky a obyčeje jejich přiváděly je u vytržení. Ba připadalo mu to všechno přímo zázračno, neboť porovnávajíc samo sebe i Katlu i Barču s nimi, nejen nic podobného nenalézalo, nýbrž, vpravujíc se i v myšlénkách svých v podobné okolnosti, musilo uznati, že ono ani Katla ani Barča by něco podobného vůbec nedovedly. Kolikrátpakkoliv se děcko namáhalo spočítati hemžící tvorečky, nikdy se mu to nezdařilo; nebyla to snad ta příčina, že děcko výše nežli do pěti a to někdy ještě s chybou počítati nedovedlo, nýbrž jen ten jejich ruch a nepokoj - sotva totiž přišlo k dvojce a v paměti si ta dvě spočítaná označilo, přiběhla již sem jiná a první zas odběhla, z paměti se mu vytrativše - jak se tedy dopočítati? Byl to vůbec divný rod ten rod kuřecí, jak žil a prospíval, věru divný svět.
Jen jedno kuře jako by mezi všemi činilo výjimku. Tamhleto je to. Tělíčko mělo slaboučké, pořád nijak neprospívalo, sotva stálo na nohou a často zůstalo bezmocně ležeti na bříšku, hlavu zobáčkem namáhavě o zem vzpírajíc. Nebralo jaksi účastenství na ruchu ostatních, nemísilo se mezi ně, nepředhánělo se s nimi o nějaké to zrnko, netípalo tak hlasitě a vesele jako ostatní a mělo smutná, zkalená očinka, jimiž jaksi beznadějně dívalo se dokola. Bylo také škaredějším barvou i tvarem oproti ostatním, zkulatělým jako soudečky a žlutavým jako kanárci. Někdy se najednou zabloumalo, těžce a nečinně, co s druhými již kvočna dávno byla pryč. Zpozorovavši napotom svou opuštěnost, zakvílelo smutným nečistým hlasem a jalo se nějakým směrem nemotorně, křečovitě běžeti, do všeho vrážejíc, všady se zaplétajíc, do každé díry zapadajíc. A když se mu konečně podařilo ostatních zas nalézti, vrazilo s tak úzkostlivým chvatem do jejich středu a tak se chrulo mezi všemi zmateně, jako by zoufale hledalo nějaké ochrany nebo pomoci. Jenže také často, když tak zůstalo osamoceno, rozběhlo se napotom zcela jiným směrem, než v kterém se ozývalo kvokání a típání jeho rodiny; a tím směrem běželo třebas chvíli s takovou nesmyslnou urputností, jako by tam někde ostatní býti museli. Až značně se tak oddálivši, zůstalo konečně někde vysíleno, pokleslo na bříško, zobáček vzepřelo o zem, kalná očka přimhouřilo, poddávajíc se jakési tupé zvířecí rezignaci.
Děcko si dobře povšimlo nápadného toho zjevu. Bylo nemožno si toho nepovšimnouti. A jaksi lítost se zmocnila jeho srdéčka. Ubohého kuřete začalo si více všímati, začalo mu věnovati péči a ošetření. Přenášelo je k ostatním, jestli zůstalo pozadu. Samo mu někdy vložilo do zobáčku jáhlí, k vodě mu přikloňovalo zobáček. Pravá soustrast vzklíčila v dětské duši. Jenže to všechno nějak nic nepomáhalo, kuře zůstávalo pořád takové...
Po celou dobu příprav k pohřbu děcko matky ani nezhlédlo. Jako by od oné chvíle, kdy na ruce Katly nad její mrtvolou zahořekovalo, si na ni vůbec nevzpomnělo. Netázalo se na ni, nežádalo ničeho o ní věděti: vědělo, že jednou umřela, a to zdálo se mu dostačovati. Nejevilo zármutku: jako by to, že umřela, rozumělo se samo sebou a rmoutiti se nad tou nutností bylo nesmyslno. Po zvyku dětí nestálo tvrdošíjně na svém, že chce, aby mrtvá maminka vstala a je chovala, jak v takových případech se stává (což přivozuje obyčejně u přítomných výbuch štkání a významně pak bývá vypravováno): bylo rozumno, vědouc, co může býti. Docela nemělo lačné zvědavosti obvyklé u dětí, že rády se dívají na mrtvoly, jež jsou jim zjevem neobyčejným, lákavým: jako by tušilo, že to není slušno...
Hrany po ten čas zněly nepřetržitě. Slyšelo je děcko, obracelo se po jejich rozléhavých zvucích, jež tak hluboce a pádně zněly. Nezeptalo se však ani jednou, cože by to bylo a k čemu takového zvonění: jako by taktéž vědělo všechno, ve spojení s událostí s matkou to vztahovalo a vědouc to nechtělo se zbytečně ptáti ze šetrnosti k ostatním.
Domácím to bylo až nápadno. Ale když ono samo se matky nedožadovalo, ostatní zúmyslně vyhýbali se všem zmínkám o ní a přípravy k pohřbu co možná tajili. Stalo se to na příkaz pána i z jejich vlastního popudu. Báli se možných výbuchů nářku a nějakého "činění" ze strany dítěte jako tehdáž. A žal malých trhá srdce velkým vždy.
Té umírněnosti u děcka byl zvláště otec rád. Nebyl jinak přítelem pohnutlivých scén, při nichž proti vůli vtírají se na mysl nepohodlné myšlénky, stavící se začasté proti našim tajným zájmům. Bylo mu to dobrou zárukou pro budoucnost, že děcko bude rozumno a žádných nesnází mu všeliké možné pády nepřivodí.
Tak děcko zůstalo osamoceno, samo sobě zůstaveno. A počínalo si, jako by odjakživa matky nemělo. Všelijak si hrálo, kuřátky se zaujalo a bůhvíco vše.
Ale někdy najednou se zamyslilo, pouštějíc hračku z ruky. Slyšelo ze stavení ohlas příprav, slyšelo temně bijící zvony, zůstávalo pak hluboce a dlouho zamyšleno, všechno ostatní opomíjejíc. Proč se to zamyslilo? Pochybuji, že v takových chvílích přemítalo o svém nestěstí a jeho dosahu. Pochybuji, že přemítajíc o něm úpělo by ve chvílích takových samo k sobě asi těmi slovy: Bože můj, kam se to poděju, když se mně maminka odebrala! Nebo: Maminko, proč jsi mi umřela a zanechala mě samotna mezi tolika zlými lidmi na poušti života? Pochybuji, že v mystické končiny myšlénkami a káravým citem provázelo tu zmizelou bytost nejdražší. O čem že tedy přemýšlelo? Kdož to může věděti, nikdo ještě nepostihl záchvěvů dětské dušinky. Leč vyskytnul-li se v té dětské duši jen pouhý šerý stín zármutku i nejslabší chmura vědomého zatruchlení, mělo to větší význam, hloub vnikal stesk ten do nebes než veškero to význačné úpění velkých a všechny jejich žaly, naučené, znající svůj efekt a projadřující se planými křiky, za nimiž skrývá se obyčejně tolik postranních myšlének a živlů sobeckých.
Ano, kdož ví, o čem přemítalo. Leč ve chvílích takových stopa pochmurnosti a uzavřenosti ukázala se na jeho lících a nenazíravý trudný pohled těkal do prázdna. Načež zvolna zvrátilo se na zem a nadlouho obličej skrylo do trávy. Leč když povstalo, žádných slz nebylo v jeho očinkách; značilo to ulehnutí a ukrytí tváře zcela něco jiného než pláč - jiné, mohutnější, ukrytější hnutí...
Zvečera přede dnem pohřbu přinesli truhláři rakev. Viděli ji potaženou fialovým sametem, se zlatými kruhy po stranách, se stříbrnými andělíčky v rohu a s velkým křížem, prokládaným perletí, na víku - bylo nutno žasnouti!
Kdož by se tu nezaradoval?
S němým vytržením hledělo děcko na rakev.
"Jejej, jejej," plynulo mu jen z úst, když po celkových dojmech jalo se pozorovati ty veškeré podrobnosti, pěkně prstíčkem si je objíždějíc.
Nemělo pražádného ponětí o určení té krásné věci, Bylo by se na ni dívalo s menším obdivem, snad s větší hrůzou, kdyby vědělo, jak ji zasypou do vlhké země, jak zanedlouho fialový samet se odchlípí a zhnědne, zlato zčerná, dřevo uhnije, ohyzdná troska zbude ze všeho; a jak celá ta krása má obojí šalebný účel, aby na jedné straně zaslepily se oči povrchních zvědavců a vyhovělo se předsudkům malicherných lidí, na druhé, aby uzavřelo v sebe strašlivé tajemné průběhy, jimiž z jeho nedávno živé a milující maminky zůstane v krátkém čase hromádka mrtvé hlíny a zkaženého puchu.
Leč že o tom všem nemělo potuchy, proto se mu rakev tak nesmírně líbila. Mělo při tom jedině ponětí nějakého blaženství. A když Katla podotkla, že tady bude jeho maminka spáti, spáti napořád a nikde jinde... nu což, to by nebylo tak zlé, pomyslelo si děcko a vmyslelo se do stavu, kdyby tak jemu bylo popřáno se tam položiti. Přimhouřilo oči. Téměř pocit řevnivosti vzbudil se mu v nitru. Brzo však byla to úplná radost dětské oddanosti, že všechno to je přichystáno jedině pro jeho maminku, a nemá na to práva ani nějaká Barča, co u nich slouží, ani baráčnice naproti, co pořád hubácí, že jí jejich kačky trávu šlapou.
A nebylo by se raději od rakve hnulo v jakési dětské žárlivosti. Zdálo se mu, že nemůže býti nikoho, kdo by rovněž nečinil nároků na tu krásnou věc, a že by někdo toho útulku pro sebe mohl se zmocniti nebo jej ze závisti poškoditi. Bylo proto potřeba, aby někdo tu zůstal, a chtělo ono samo zůstati, aby jaksi něco učinilo pro maminku. Když se do rakve mělo vložiti mrtvé tělo, muselo děcko ven; ostatně teď již bylo zjištěno, že nikdo jiný se tam dostati nemůže než právě jeho maminka. Nechalo se tedy klidně odvésti.
Téhož večera přinesl krejčí dvoje nové šaty. Jedny pro otce, druhé sametové pro děcko. To bylo něco zas nově vzrušujícího. Leč dnes se toho nesmělo již dotknouti, až zítra. Muselo jíti spat. Usnulo s představami o sametových šatičkách, o rakvi se zlatými kruhy. A nikdy snad dětské sny nebyly tak blahy jak oné noci před pohřbem maminky. Ráno děcko časně probudili. Skoro se mu ještě vstávati nechtělo. Bylo toho však potřeba.

***