Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nastal v domě pravý shon. Všechno také mělo již sváteční vzezření.
Přibylo mnoho přátel, z nichž několik děcko dosud neznalo. Mezi nimi nějaká mladá hezká ženština. Ta, jakmile se děcko probudilo, hned se ho zmocnila, přenesla je v jakémsi nadšení několikráte po pokoji a jala se je mnohonásobně líbati, hlasitě a okázale, vyrážejíc přitom radostné vzlyky. Děcku bylo u ní nevolno a bálo se jí nevědouc proč: jestli snad pro ty tlusté horké rty, přisávající se na jeho tváře, nebo pro ty jiskrné temné oči, nějak zlomyslně na ně hledící. Zároveň ta ženština pořád mlela jedno: "Nešťastný sirotečku, ztratils teda maminku! (Jako by samo to nevědělo!) Jaké to neštěstí, jaká ztráta? Ale jen neplač, zlatoušku rozmilý! (Jako by plakalo!) Pranic si z toho nedělej, hluboce se nezarmucuj! (Jako by věděla, že si z toho něco dělá neb se zarmucuje!) Jsouť dobří lidé na světě, již se vás ještě ujmou, jasná očka moje... a maminku vám vynahradí."
Poslední slova mluvila tišším, , ale přece slyšitelným a jakoby pohnutím přerývaným hlasem, a na jasná očka začalo to nanovo mlaskati.
Pozorovali to všichni, významně na se pohlížejíce; jedni jaksi ve smyslu pro mladou ženštinu příznivém (a těch bylo víc), druzí však uštěpačně a zlomyslně. Pozoroval to i otec a nezdál se nemile dojat. Také zraků z mladé ženštiny nespustil a jí, jak se zdálo, nejvíce na tom záleželo, aby právě on to pozoroval. Setkaly-li se jejich pohledy, což z její strany stávalo se jen náhodou, ačkoliv velmi často, prudce vždy sklopila víčka a zapýřivši se jala se tím horlivěji děcko líbati...
Děcku bylo čím dále nevolněji. Takřka je pálily polibky mladé ženštiny a řeřavě svíraly je její lokte, z rukávů se stále obnažující. Začalo se nepokojně ohlížeti kolem; leč při pohledu na samé ty cizí lidi, k nimž nemohlo a bálo se přichýliti, vzrušovalo se tím více jeho srdéčko. A již nepovědomou úzkostí začala se kaliti jeho očka, jedna slza za druhou začala z nich vyplývati.
"Chci k mamince, pusťte mě k mamince!" zahořekovalo v náhlém výbuchu. Bylo to řečeno s takovou rozhodností, zřeknuvší se všech stávajících ohledů, až se všichni zarazili v trapných rozpacích. Mladá ženština, zarděvši se v nevoli, sotva mohla udržeti sápající se děcko. I vložil se do toho otec: "Budeš-li pak způsobným!?" pohrozil káravě.
Leč v témž proudu řítily se dětské pocity jednou vzrušeny: "K mamince chci, k mamince, Katlo, doneste mě k ní!" Katla, se zachmuřenou tváří stojíc opodál, učinila několik kroků kupředu. Ženština šlehla po ní okem a úžeji přivinula k sobě vzpírající se děcko.
Počkejte jen, Katličko," pravila. "Dovolte, abych sama si je tam donesla. - Pojď teda, andílku můj, podíváme se na maminku. Pojďme prokázat nebožce její čest. A - (dopověděla s jakousi pietou, překlonivši hlavu nazad přes rameno směrem k ostatním) - seznáme tu svatý rys dětské lásky."
Leč jako děti vůbec pokazí tak mnoho z našich plánů, zkazilo děcko i její plán: "seznati rys té svaté dětské lásky" a "průkaz poslední cti nebožce". Zkazilo zároveň všeobecnou náladu, vzkřiknuvši zlostně: "Já nechci být u vás, chci ke Katle."
A davši se do usedavého štkaní, vztahovalo ruce ke Katle: "Katlo, vemte mě vy, vy mě doneste k mamince, k mamince!"
Tu otec popošel k němu s hrozivou tváří. Ale mladá ženština ho zadržela s jakýmsi úpěnlivým pohledem: "Prosím vás, strejčínku, kvůli mně... Jest ještě malé, bojí se nás." A ochotna, zdánlivě beze všeho rozhořčení, podala děcko Katle a ono na Katliných prsou skrylo plačící svou tvář...
Kněží skončili svá latinská říkání. Spustila hudba. Zahlaholily zvony. Máry byly pozdviženy. Ministranti ještě zevlovali. Pak se vše hnulo. Rozplakali se lidé, když vynášeli nebožku. Po zdržovaném delším napětí nastává chvíle úlevy v pláči. Byl to pláč nezaplacený, upřímný, lítostný. Neboť nebožka byla dobrodějkou všech a žena citlivého, velkého srdce. A týmž okamžikem, jakmile rakev byla vznesena, pohnul se doširoka zástup lidstva, ohromný, jako když přes nesmírnou vodní tůň vichr zavěje. Zvolna vyvíjel se ze zástupu úzký dlouhý řad, a dlouho trvalo, než došla řada na poslední a začali se hýbati. Naposled vyšla tlustá Barča. Uzavřevši ohromným klíčem domovské dvéře, prodírala se směle i bezohledně zástupem, aby byla co nejblíže nebožce své paní.
Všichni jí také ochotně ustupovali, měla k tomu právo
Dům zůstal tedy opuštěn.
Opustila jej právě ta, jež v něm vládla po dlouhá léta a byla domu dobrým andělem. Jedině mouchy; zůstavše po uzavřených oknech, bzučely žalostně vprázdných místnostech a jako by se dobývaly ven. Domácí pes, po břehu doprovodiv paní a shledav, že dále jíti nebylo by vhodno s takovým množstvím lidstva, vrátil se, a usednuv na práh, dal se do žalostného vytí; bylať nebožka ta, jež vždy naň žrádlem pamatovala a často před bitím jej ochránila. Po chlévech rozhučel se dobytek a jevil nepokoj; vždyť nebožka tolik pečovala, aby všeho se mu dostalo, aby děvečky jej nezanedbávaly, a nemohlo mu zůstati lhostejno, že ji odnášeli. A na zahradě stromy zašuměly táhlým vzmachem, jako by rovněž těžce zanaříkaly; neb i o ně starala se nebožka, aby dostalo se jim potřebného ošetření... A ještě někdo jako by zvířecími myšlenkami provázel paní domu. Nebohé vetché kuře, zanecháno právě daleko za svými druhy, běhalo s křikem, aby je nalezlo, a zbloudilo zatím kamsi k plotu do příkopu. Skrčilo se tu z únavy a sledovalo celý průvod, jak zvolna se podle vyvíjel. A když již dávno minul, pořád se tam ještě krčilo. Zdaž neuvažovalo v kuřecí své duši, že ta, jíž sice neznalo, ale o níž samou chválu slyšelo od celého drůbežího světa v domě, že ta milosrdná bytost také jeho byla by si povšimla a nějakou péči mu věnovala v nepříznivém jeho osudu? Kdo ví, my to věděti nemůžeme.
Průvod byl již daleko. Přibýval dav účastníků, z každé chýže avšech polních cest se lidé přidávali. Šířil se davem jednomyslný, skvělý úsudek: Byla to žena andělská, dobrodějka chuďasů, všem přispěla v nesnázi! Rosa slz vlažila při tom oči citlivých, chudí plakali hlasitě.
První za rakví šla stará Katla, nesouc v náručí děcko; jakkoliv stará a slabá, nedala si vzíti, aby některá mladší
a silnější to činila. Nemajíc více slz, upírala kalné oči na zem a chvílemi natřásalo jí to tělem jako v horečce, při čemž vždy prudce děcko sevřela, až ono s údivem a jaksi káravě se po ní ohlédalo.
Zraky všech nejbližších ohlédaly se po něm, sirotku. Dítě jako by to pozorovalo, tvářilo se nadmíru vážně a patrné uspokojení ozařovalo jeho tvářinky. Byloť ostatně něco rozkošného býti nesenu za houpavých, rázných zvuků smutečního pochodu, rytmického hlaholení zvonů a stejnoměrných dunných kročejů lidstva. Děcko začasté samo jalo se do těch rázů kývati tělem a ručky do taktu pozvédati; i úsměv vyplynul na jeho drobné rty. Ano, bylo všechno, co dnes se dálo, tak velkolepé a nádherné, že stačilo to vzrušiti mysl člověka každého, i takového, jemuž třebas umřela maminka...
Za děckem kráčel otec s obnaženou hlavou a smutečně zakaboněnou tváří. Po boku vedl loktem zavěšenou mladou příbuznou, poněvadž pořád omdlévala a bylo ji co držeti a těšiti jeho mužnému úsilí. Rovněž k nim směřovaly lidské zraky. Rád ji vyprovází, šeptaly si klevetivé stařeny. Možná, že se to vztahovalo i k nebožce i k mladé příbuzné.
Za dlouhou dobu přišlo se na hřbitov. Nad hrobem... ano, zde bývají chvíle, kdy lidé nepokrytě zjevují nitra svoje, srdce svá obnažují; odbývají se aspoň nad hrobem výjevy napřed neupravené, při nichž zajisté trnou a zatřásají se útroby.
Ti, kdož dnes z pohnutých srdcí zoufali nad otevřenou jámou, byli lidé domácí a chudina. Tisícové pak vzlykali, svírajíce rty, a mnohým se oči omžely. Otec dovedl mužně potlačiti každé prudší hnutí v nitru svém. Mladé příbuzné, jež počínala si nejdivěji, mermomocí chtějíc se vrhnouti za nebožkou, docela bych nevěřil. Jen děcko chovalo se klidně... neb nerozumělo ničemu. Teprv když bylo všechno odbyto a hlína začala se hrnouti na skvostný samet, sypána rukama všech, co chtěli nebožce prokázati poslední čest, vzkřiklo děcko, v nevoli nahnuvši se dopředu, a začalo plakati teskně, usedavě, snad pro ten skvostný samet...
Po pohřbu zdržela se mladá příbuzná ještě několik dní. Celý čas věnovala chlapci a vdovci. Chlapce neustále by nosila na rukou, líbala ho a vypravovala mu pohádky. Kolem vdovce jen se točila: strejčínku sem, strejčínku tam. Snažila se dále, aby v domácnosti bylo vše co nejlépe obstaráno; jakkoliv péčí staré Katly bylo by se to stalo právě tak, dělala mladá příbuzná, jako by se to jen dálo její vlastní zásluhou. Katlu nechtěla ani k ničemu připustiti: "Katličko, dovolte, to u nás děláme takto," nebo: "Počkejte, strejčínek má to radši jináče, vím to sama od něho." A namítala to vždy s onou usměvavou vtíravostí, jíž se nelze protiviti. Katla také nehlesla; jen na mladou ženštinu se významně podívala a vzdálila se.
Před vdovcem si mladá příbuzná stěžovala, že děvečky nedělají všechno tak, jak by měly, mnohým věcem že nerozumějí a v jiných že nejsou dosti spolehlivé a ochotné. Leč tvářila se, jako by jen nerada o těch věcech mluvila a vlastně žádné váhy jim nepřičítala. Avšak vzdychnuvši nakonec, podotkla přece nadmíru starostlivě: "A těm lidem vás musím zanechati, strejčínku." Dodala pak ještě starostlivěji: "Ale nejvíce běží o to ubohé dítě. Srdce mně puká, vzpomenu-li, v jakých bude rukou."
A jako by již taková strašná vzpomínka stran děcka celou silou v ní se vzbouřila, popadla prudce děcko: "Ne, ne, tebe nesvěřím zlým srdcím a nedbalým rukoum."
Vzlyknuvši, ustoupila pak jako zahanbena k oknu. Zdála se velmi pohnutou. Vdovec přistoupiv k ní, dotkl se jejího účesu, pojal ji za ruku, pozvolna k jejímu rameni sklonil hlavu. Snad z ohledu na dítě.

***