Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Konečně pomyslela mladá příbuzná na odjezd. Všem uměla něco lichotivého pověděti na rozloučenou, ale slavnostně jim kladla na svědomí, aby měli dobrý pozor na dítě: "Na strejčínka mně také nezapomeňte," dodala jako v žertu a s uzarděním. Děcko si sama kus cesty nesla, pak je teprv s Katlou vrátila, vyronivši trochu slz, jež však hned šátkem osušila.
Dál ji provázel otec dítěte sám.
Po mnoho neděl po těch událostech vedl se v domě jednotvárný, smutný život. Vliv to stesku za nebožku, jež všemu a všem srdcím chyběla, vliv pak čehosi neblahého, co zdálo se nadcházeti a všechny nějak ohrožovati.
V té době býval vdovec málo doma. Pořád bylo mu jezditi za nějakými obchodními záležitostmi.
Strčivše hlavy dohromady, projevovali ovšem domácí lidé o těch cestách svoje náhledy. Avšak dálo se to s opovržením a výhrůžkami vzhledem k nepřítomnému vdovci a s hlubokou soustrastí vzhledem k sirotku. Konečně z těch cest za obchodními záležitostmi přivezl si vdovec jednoho dne mladou příbuznou jako nevěstu. "Ta bude nyní vaše paní," pravil beze všeho úvodu k domácím.
"Bude nyní tvoje maminka," pravil potom k dítěti. Děvečkám překvapením zůstaly brady viseti. Dívajíce se z pána na novou paní, nemohly jaksi jen tak uvěřiti, že jest to pravda; ne že by se toho nebyly nadály, ale že se to stalo tak znenadání. A že tak ustrnule stály a nová paní nemohla se od nich dočkati slůvka vhodného k podobným příležitostem, odvrátila se rychle od nich, aby se zbavila rozpaků.
"A co ty, polib přece mamince ruku," pravil otec k chlapci. Ale ten skrčen u prádelníku, maje ruce skleslé, zíraje před sebe zrakoma plnýma úžasu a pochybenství, z místa se nehýbal. Jako by soudil: Jak, maminka byla tamta, a maminka má býti tahleta? Jako by je přirovnával.
Tahleta měla by se rovnati tamté? A ještě by jí měl ruce líbati? Kdepak! Proto neuposlechl vyzvání otcova a z místa se nepohnul. Byl to dětský vzdor, založený na tradici, na minulosti, jež mu znamenala mnohem víc než přítomnost. A vzhlédnuv přitom kosmo na ženštinu, postřehl, kterak ho měřila povržlivým zlobným pohledem, přikrčujíc nos a vyhrnujíc ret. Nebyl by šel teď zanic a sklonil pevně hlavu. Otec hněvivě opětoval rozkaz. Ale ženština, vystihnuvši, že by to vedlo k příkrému výstupu, kdyby setrval nyní na svém vůči chlapci, pravila: "Ale nech ho teď, můj drahý. Jest zanedbaný vychováním a časem se mu také hlava napraví."
Otec chlapcův vděčně na ni pobledl a mávl výmluvně rukou, jako by chtěl naznačiti: Máš pravdu; ale víš přec, jaká byla minulost. Potom spolu odešli do pokoje, o chlapce víc se nestarajíce...
A co kuřátka? Nezapomněl na ně hošík. Po celý čas od pohřbu matčina, v těch smutných jednotvárných chvílích, jaké nyní doma nastaly, strávil u nich drahně chvil. Prospěla zatím znamenitě. Povyrostla, zesílila, na hlavách ukazovaly se hřebínky a obrůstala zralým peřím se znatelnými již brky. Počínala si sebevědomě, mezi sebou se již právala a místo jahel mohla zobati ječmen i pšenici. Pod kvočnu se již všechna nevešla, dvě tři si obyčejně vylezla na její hřbet a tu všelijak se chrula.
Pouze ono neduživé kuře činilo doposud výminku. Dalo se očekávati, že až povyroste a zesílí, vyrovná se pozvolna ostatním a všechna výjimečnost se otře. Však nedělo se tak. Jako by nebylo ani z nich. Povyrostlo jen málo, zesílilo nepatrně. Jeho očka zůstávala bez jiskry, hlas bez zvučnosti: byl to stále týž smutný kalný pohled, týž kvikot, jenže stal se protivně chraptivým. A jako ze začátku, bylo dosud stejně škaredé, stejně nemotorné, stejně bázlivé, jenže vlastnosti tyto nyní mnohem nápadněji vystupovaly při jeho stáří a v poměru k ostatním. Leč ještě jedna věc vzbuzovala pozornost. Bylo to chování se ostatních kuřat k jejich druhu. Jako by se proti němu umluvila, stalo se veškeré jejich obcování nepřetržitým ústrkem proti němu. Důsledně a bezohledně, sobecky a ukrutně, jakoby proti vetřelci, počínala si ta hezká, veselá a zdravá kuřata proti němu ošklivci, zádumčivci a churavci. Tu znenadání se naň semlela a vyklovala je ze svého středu. Kterékoliv o ně zavadilo, hned se proti němu obořilo a stavělo k zápasu. Při žrádle, kdy všem bylo to nasypáno, nevystála je, aby žralo s sebou, nýbrž docela stranou zatlačila, kam již ledva stříklo nějaké to zrníčko. A našlo-li si samo kousek potravy, hned přiběhlo některé a kořist mu vyrvalo. Jako by se mu nepřálo, že se vylíhlo, že chce žráti, že se mu chce světla a tepla. A v souvislosti utvářilo se zase jednání odstrčeného kuřete. Není divu, že úmyslně začalo se straniti ostatních, jen zpovzdálečí se jich přidržujíc. Není divu, že zesmutnělo ještě víc, že stalo se nadmíru bázlivé a před každým zdaleka utíkalo. Došlo to tak dalece, že již nesmělo ani bráti účasti na ochranné peruti kvočny, bylo hned vyštípáno. A co jeho druzi choulili se pod teplým tělem matčiným, uspokojeně se tam chrujíce a típajíce, ono samo přikrčilo se kdes ku zdi, smutno, hladovo, zimou se třesouc, s peřím rozčechraným, s přivřenýma očkama...
jedině v dětské duši nepovšimnuté tyto výjevy zvířecího světa našly patřičného ohlasu. Nerozumělo sice přírodním zjevům, ale nalezly ohlasu jeho srdce. Řekněme toho ohlasu, jenž jest základem všeho lidského milosrdenství vůbec, jímž ujímáme se slabých proti silným a nedáváme jim zhynouti, protože slabí jsou, nýbrž přivinuvše je k své síle a svým prostředkům, vynahrazujeme jim to, v čem jim ukřivdily slepé síly přírodní. Kuře, naleznuvši takového ohlasu soustrasti a lásky v duši dítěte, nalezlo tím jaksi pomoci a přispění. Bylo to děcko, jež kde mohlo ochraňovalo je před zuřivostí ostatních; ono poskytovalo mu možnosti, aby se najedlo, ono vysvobodilo je začasté z opuštěných míst, kam zabloudilo. Bylo to děcko, v němž vůbec nalezlo věrného druha a pomocníka... Zeptalo se děcko jednou Katly, proč se to má tak s tím kuřátkem. I odvětila Katla s úsměvem: "Víš je to nějaký 'melancholik', a proto je nemohou ti druzí vystáti."
Děcku zaznělo to slovo cize, jalo se o něm přemítati. A srovnavši je se stavem věcí, vštípilo si to slovo do paměti s pojmem něčeho nespravedlivého a zlého, zároveň s pojmem nějakého velikého utrpení. Pod tímto pojmem jevilo se mu nadál, vůbec povržené kuře. A čím víc vtíral se mu výraz ten na mysl, tím víc byla jeho duše na straně povrženého kuřete...
Mladá paní zatím ujala se vlády v domě. Vše se řídilo jejím přáním, jejích rozkazů musilo býti slepě dbáno. A bylo těch rozkazů nemálo.
Děvečky jí nemilovaly. Vyjadřovaly se každé chvíle, že byly-li za nebožky tolik let, nepůjde to nyní ani tolik neděl. Katla pak pravila, že kdyby nebylo toho hocha, že odešla by hned.
Hošík pak se bál nové matky a zřejmě se jí stranil. Jedině při jídle musel býti v její společnosti. Sedávala s otcem na pohovce, těsně podle něho. Smutný a zaražený, jako ve snách svá sousta pojídaje, hošík pozoroval všechno netečně, jako odněkud zdaleka, jaksi tím způsobem, jak z ústraní na vás hledí králík, jednotvárně okousáváje svůj list, - zdánlivě bez účastenství, a přece neodvratnýma zrakoma, plnýma plaché, neustálé bázně, každé vaše hnutí sleduje. Tak hošík. A nic jiného neuměl si pomysliti o tom, jak se ti na pohovce k sobě chovali, než toto: Jakže to přijde, že jeho tatínek pořád tuhle objímá a líbá, vůbec
chová se k ní tak pěkně a nějak zvláštně, co s nebožkou maminkou hrubě nakládal, sápával s ní často, křičel na ni a ošklivě jí nadával, natož aby ji někdy obejmul nebo políbil. O svých myšlénkách se dlouho nikomu nezmínil. Až jednou, když ho Katla konejšila k spánku, šeptem na ni zavolal: "Katlo!" A sotva stařena se k němu přiklonila, vzal ji za krk a pravil s neobyčejnou vážností: "Víte co, náš tatínek má tuhle radši, než měl maminku. Maminku huboval a tuhle líbá."
A jako by jen to chtěl naznačiti, pustil zase krk Katlin a více nic neříkal; vlastně více ani zatím nechtěl mluviti a zavřel oči jako ku spánku. Katla políbivši ho na čelo, odešla a vyprávěla to děvečkám. Mluvily o tom dlouho do noci, zaplakaly si pro nebožku paní a zaplakaly nad sirotkem.
Do čtrnácti dnů udály se v domě všeliké změny. To jest stará Katla a obě mladší děvečky dostaly od mladé paní výpověď. Za důvod udávala, že jí nejsou dosti spolehlivy. Bezpochyby také kradly. To předstírajíc, upadala vždy v úžas, jakmile o tom byla řeč, jak jen nebožka s takovou čeládkou to mohla vydržeti - ostatně, dodávala přitom jaksi povážlivě starostlivě, stopy těch poměrů jsou na všem až příliš zjevny. Její muž schválil úplně toto počínání. Děvečky šly ale hned; Katla před odchodem celou noc nespala a vyplakala u lůžka hochova. A zanedlouho dostal výpověď starý čeledín, odmalička v domě za dědů sloužící. Vymohla si to mladá paní, prohlašujíc, že je to starý neschopný mrzout, jenž ke všemu mnoho sní a práci žádnou nikde není zříti. Muž jí přisvědčil, praviv, že ostatně již také pozoruje s nelibostí jednání toho starého neotesance.
Přišla do domu čeládka z její strany, již znala a o jejichž "karakterech" byla přesvědčena. Byla to mohutná zrzavá ženština Pepka, se sraženým čelem a sklenýma, zavilýma očima; pak jedna holčice právě tak drzá jako hubatá. Za čeledína byl přijat člověk s převislýma klapkama na očích, na nose s vystouplými nozdrami, se rty oslizlými a stále vlhkými, nosící koženou zástěru a kalmukovou kazajku, nějak vhodně doplňující celý jeho zevnějšek.
A zcela jiný duch vstoupil s nimi do domácnosti. Místo dřívější dověrnosti v obcování mezi sebou (takové, aby se řeklo staromódní dověrnosti, s níž přihlíželo se k domácímu životu, k vlastním povinnostem i k poměrům lidí ostatních bodře a shovívavě - ovšem dověrnosti sice dávno přežilé, ale které ještě nebyly pro smích poctivost, láska, útrpnost, milosrdenství), zanesla se sem jízlivost a neupřímnost. Práce domácí konány bez lásky k věci, bez dřívější zaujatosti. Poměry sousedů přetřásány jen ze zlé stránky, každý z nich stržil si nějakého výsměchu, a nikdo neušel zlomyslným očím domácích bez kousavé poznámky na svůj vrub. Zvlášť ale nebylo opomenuto žádné příležitosti, aby nebyly vysloveny jizlivě narážky na poměry za nebožky, a také všechna zřízení z jejích dob byla zcela zvrácena a významně v opovržení uváděna. Rezavá Pepka byla neobyčejně vynalezavou v té příčině, překypujíc před mladou paní podobnými kousavými úsudky, jimž mladá paní s uznáním se smávala za významného dorozumívajícího se krčení ramenou. Pošklebovaly se té staromódnosti a "bejvalá dobračka" přicházela přímo nebo nepřímo stále na přetřes. Vítaný výraz "bejvalá dobračka" měly od jednoho žebráčka, jenž vyhnán od jejich dveří, s povzdechnutím pravil, že "bejvalá dobračka" nikdy mu to neudělala. Od té doby nemohly se dosti vynasmáti bejvalé dobračce.

***