Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Přirozeně hošík po bejvalé dobračce byl tou památkou, na niž pozvolna hrnulo se nejvíce úsměšků a potupy. Zpočátku bylo jen němé pošťuchování za jeho přítomnosti s významným pomrkováním. Pak to byly žerty a nezbednosti ztropené na něho. Při každém jeho slově, jímž se tázal nebo odpovídal, zařehtaly se sborem děvečky, daly si pak opětovati jeho výroky, jako by jim neporozuměly, a znova tím více se řehtaly. Byly to pak již útržky, opravdové odbývání i týrání, co hošík musel zakoušeti od surové chasy - právě v tom pořadí a stupni, jak se k němu chovala macecha. Tak se stalo že během nemnoha týdnů nalezeny na něm vady neslýchané, pro něž byl bit, pro něž odpírána mu jídla, pro něž musíval klečeti.
A hrnulo se všechno na jeho hlavu tak pozvolna, s takovou metodou a vypočítavostí, že stával jako před hotovou událostí před tím, co již dávno se připravovalo. Z nesčetných ústrků znenáhla a vytrvale se hromadících vzrůstala pro něho náhle pohroma. Neměl času ani oddechu ani pochopení, aby se nač připravil a něčemu vyhnouti se hleděl. Pohroma přikvačila, a jemu bylo jen trpěti bez odmluvy a obrany.
S uzarděním, s utajeným dechem stával, když náhle shrnulo se na jeho hlavu takové zlořečení. "Udělals to a to," křičel celý dům, a zrzavá Pepka div ho očima nepohltila. Byl vinen věcmi, v nichž neměl nejmenší součinnosti; nalézal se prý trestuhodným způsobem na místech, od nichž v skutečnosti právě byl nejdále; nehody cizí nepozorností zaviněné úmyslně jemu se přičítaly. A jiného odvolání v celém světě neměl sirotek než k té, co byla jeho maminkou a umřela. Jen to tiché, mystické odvolávání se duší nešťastných, pro něž uzavřena útočiště pozemní, jemu zůstalo. Jako vzhlížíme zpět na drahá místa, z nichž odcházíme, jako tíhneme k dobám dávno minulým, kdy bývalo nám líp, tak vracel se hošík zvolna a bez vlastní vůle k poměrům, na něž již již začínal zapomínati. "To by mně byla maminka nikdy neudělala," vyhrklo jednou z něho chvíli těžkého strádání. A tu poprvé jasně vzbudila se v něm představa matky zemřelé v spojitosti bývalých práv, života a lásky, a vzbudivši se víc ho neopouštěla, spřádala se s veškerými jeho pomysly, celým jeho cítěním provázela jeho skutky a vkrádala se i do jeho strastných snů za dojmů nepřetržité trýzně. Sám si hledal útěchy. "Maminko má," úpěl, když ho bili. "Maminko," úpíval ve snách. "Maminko," vykřikl někdy ze vzpomínek za bdění...
Jednoho dne kvečeru nalezly se v salóně na pohovce z nové plyšové garnitury šlépěje bláta.
"Milostpaní, jdou sem," křičela Pepka, poklízejíc salón. Mladá paní zuřivě zaplakala, zhlédnuvši zablácenou garnituru, na níž si tolik zakládala.
"Kdo to udělal?" křičela.
"To vědí. Jiný sem nepřijde, a kdo by to také jiný moh udělat?"
"Přiveď ho, přiveď!" Pepka přivlekla hocha do salónu. Mladá paní běžela jim vstříc.
"Hleď, ničemo, co jsi udělal," křičela a třásla chlapcem. Ten váhavě pozvedl očka k šlépějím na pohovce. "To jsou od psa," pravil.
Paní se zarazila a povšimla si šlépějí. Bylo až příliš dobře znáti otisky to psích pracek. Ale k bývalému vzteku přidal se vztek zlovůle, jež byla překonána a od svého měla ustoupiti.
Vrávoraje vyvlekl se hošík z rukou rozlícené ženy. A venku se položiv a jako v mrákotách okolo sebe hrábnuv, skryl obličej do trávy...
Byl již večer.
V těch chvílích, kdy večerní chlad již smysly jímá a tajemný soumrak vniká do duše; kdy listím provanuje tichý šelest a na dálném obzoru temně sléhají se nebesa; kdy zdá se, že kolem není oblohy ani vzduchu ani jakýchkoliv předmětů a vše je tak šeré, usněné, kam práhne a vznáší se duše celá; v těch okamžicích, kdy zdá se, že anděl urovnaného smíru vane svými perutěmi... jímaly dětskou duši mrákoty muk a utrýznění. Ještě těsněji přimkla se zpoličkovaná tvář k zavlhající trávě a několikráte jeho ručinky zahrabaly podle tělíčka, jako by v stále novém usedání muk a pláče pokořené bytosti.
Za dlouhou dobu v jeho ustrnutí, kdy jaksi již se sbíral a zapomínal, něco narazilo mu na ruku. Povstal hošík a vyjeveně se rozhlédl. Spatřil podle sebe kuře. Mimovolně přiložil ručinku k zvířecímu tělu. Pranic se nebránilo, ba k němu oddaně se vinulo. Aha, chce jít spat, pomyslel si on. Hledá kouteček. Byl dávno čas k drůbežímu odpočinku. Vstal tedy, s lící setřel slzy. kel a zanesl kuře na schůdky řádu. Kuře neobratně popolezlo; leč nějaká drzá slepice vtom z řádu vyhlédnuvši, prudce se na ně obořila a ono poplašeně skočilo zpátky. Chtěl je dáti hošík do psí boudy, kde za léta pes neležel, byly tam však již kachny, a ty by byly kuře uštípaly. Když je pak pokládal někam na sklep, vyřítila se ze zátramí kočka, jako by chtěla zrovna na kuře útočiti. Do kolny dáti se nemohlo, chodil tam tchoř, ve dvorku byly německé myši. Byl již hošík v rozpacích, kam že kuře uložiti, a všechna rada ho opouštěla. Leč kuře, jakkoli zažilo v té chvilce již tolik nezdařených pokusů, hošíkovi jaksi důvěřovalo. Kamkoli je dával, nevzpíralo se, hned poddajně tam vcházejíc, jako by si myslelo: však ty to musíš věděti, a cítilo, že u toho děcka nemá se praničeho obávati. Avšak útulku nebylo k nalezení, aspoň ne po rozumu dětském. Všady vyskytla se nehoda. Kuře začalo býti zatím nepokojno, trhajíc sebou v dětských rukou a povytahujíc krk, aby se kolem sebe rozhlédlo; byla minula již dávno chvíle, kdy jindy spávalo, a pak v horkých, je svírajících rukou bylo mu nevolno. Tu konečně hošíkovi zasvitlo. Vždyť má svou postýlku, proč by si je nevzal tam, tomu není pranic na závadu a nikdo toho nezpozoruje, protože teď nikdo k spánku ho nekonejší jako dřív a nevšímá si ho nikdo, když jde spat. Zaplesal, takřka nadšení ho jalo, zadýchal na kuře a schoval je pod oděv. Leč bylo něco na závadu milosrdným jeho úmyslům. Sotva vloudil se do dveří, třesoucí ručku skrývaje pod oděv, zpozorovala zrzavá Pepka, že má něco za lubem. Jako by si ho nevšímala, nepustila ho ze zřetele, až postihla, co prováděl. Přihrnula se hned k postýlce, strhla podušku. Spráskla pak ruce, odplivla si a svolala celý dům. Mladá paní byla úžasem celá bez sebe.
"Viděli jste kdy, lidé, něco podobného? Já aspoň ne, já přivykla díky bohu jiným poměrům! Takovou neřest dávati do peřin, do ustlaných, čistých peřin (- neměl prve na tom dost, že mně zničil kanape -). Vidím, že je nejvyšší čas vzít tě, kloučku, jaksepatří do cviku, nebo bys nám zvrátil celý dům svými zlozvyky."
Mávnutím vyrazila mladá paní kuře z rukou chlapcových. Kuře se překotilo a tělem a hlavou prudce padlo na zem. V té poloze bylo setrvačností ještě kus smýknuto, chtěvši pak povstati, padlo zas. Potom teprv, směšně se motajíc a křídly tlukouc, s křikem vyběhlo otevřenými dveřmi ven, kamsi do šerých koutů.
Hošík zavzlykal. Ale křeč sevřela mu hrdlo a nemohl dál, jakkoliv plakalo celé jeho nitro. A chtěl, ruce vzepjav, vyběhnouti snad někam za kuřetem do síně. Macecha ho však zadržela, zpátky jím trhla.
"Hloupý kluku," křikla, "jak se to chováš? Ale teď již všeho dost, hybaj spat...!"
Po celý večer chechtaly se děvečky tomu výjevu. Měla mu jen milostpaní více naložiti, projevily při tom přání, obdivujíce její velkomyslnost.
Kuře zatím skrylo se do kusu starého, utrženého žlabu. A děcko usínalo s horečným, němým steskem. A zas pojem matky, zoufalý a nedostižný, tkvěl se v jeho snách po celou noc.
Té noci se hošík neobyčejně zpotil a promokřil všechno, co měl na sobě, i peřinky pod sebou.
Pepka, když stlala, hned na to upozornila děvečky. Padly vzhledem k tomu dvojsmyslné narážky, krčilo se nosem a někdo podotkl, že pro takové prasáky není ani místo v posteli, takhle někde na chlévě.
Zatím se také zrovna dnes shledalo, že počíná si již delší dobu nadmíru nezpůsobně u jídla. Mladá paní začala si u každého jídla význačně na to stěžovati, leč dělala, jako by chtěla raději sama trpěti, než proti tomu chopiti se nějakých prostředků, nervózně jen přitom krčíc ramenama, povzdychujíc si a svírajíc rty, a dávajíc tak před mužem najevo, co je jí snášeti ošklivosti před těmi nezpůsoby.
"Nu co," pravil konečně po německu otec dítěte, "nechať jí s čeládkou venku, bude mu to asi jedno." Hošík se podíval na otce, jakkoliv slovu nerozuměl. Otec zamrkal tu bezděčně očima, leč po vděčném pohledu ze strany mladé paní byl hned zase svým.
A druhého dne, když hošík po zvyku posadil se k stolu pánů, Pepka ho zhurta odtamtud vyhnala. "V kuchyni je tvé místo, čuně."
Ukázalo se za nějaký čas, že ani čeládka s ním nemůže jísti pro jeho nezpůsobnost. Bryndal si po bradě, jedl prstíky, sežvýkaná sousta zase vyplival, jiným sáhal do talíře. Bylo tedy hochovi zvlášť prostřeno do kouta na židli, tam ať si dělá, co chce. - "Tam to nikoho nežiníruje," podotkla Pepka.
Leč ani na tom nezůstalo. Jednou jdouc mladá paní kolem hošíka, vtáhla do sebe dech, jako když větří, a obrátila se k děvečkám:
"Necítíte nic?" tázala se. "Takový nějaký jako puch." Služky na sebe koukly a vypukly u významný smích. "To my, holečku, již dávno cítíme," odvětila jedna, pozvednuvši loket směrem k hošíkovi.
Shledalo se, že tím puchem je vinen hoch. I vyhnali ho bez odkladu ven do síně. A mladá paní s Pepkou plily z ošklivosti hezkou chvilku, než zas upokojily žaludek,
a všechna okna musela se otevříti. Hošík se v síni usedavě rozplakal. Plakal tak při celém svém obědě, když seděl tam na špalíčku, hanbě se sám před sebou nad tím, co mu přičítaly. "Mamince jsem nikdy nesmrděl," znělo mu jaksi vduši.
A miska - byly mu již dávno za talíř misku vyměnily - zůstávala nedotknuta podle něho.
... Přiloudilo se zatím do síně kuře. Ostražitě pozvedalo drápce, hlavu na strany klonilo. Podívalo se na hošíka, a neviděvši překážky, jalo se tiše z misky klovati. A dosti naklovavši, přitlačilo se poté k stupínku, a strčivši zobáček pod křídlo, stálo tu nepohnutě a dlouho, nevyrušujíc chvíle dětského žalu, jsouc jednou syto a bez ohrožení.

***