Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Chorobnost pokračovala. Jednoho dne nemohl konečně víc slézti z postele. Když ho ráno Pepka budila, zhruba strhnuvši s něho peřinu, rozevřel jen na ni široce oči, zatřásl bradou a nevstával. Pepka jím zatřásla. I chtěl povstati hoch, leč povyvstav hned zas klesl, hmataje rukama kolem sebe po jakési opoře, a jen brada se mu pořád třásla. Bylo to směšné a k zlosti zároveň. Pepku to také konečně dopálilo a chopila se ho a postavila prudce na nohy na podlahu, tím způsobem, jakým dřevění panáci, vynešeny rukou komediantovou, staveny bývají na prkna loutkového divadla, zprudka a s přiražením. Hošík zamyklal nohama, zakroutil se a padl naznak na ručky. S vytřeštěnýma očima díval se tak vzhůru na Pepku, jako by ještě čekal, kdy mu za to nabije, a tou bradou neustal potřásati, jako by chtěl říci: Nu, vždyť vidíte, že nemohu, ale bijte přec!
Pepka se trochu zarazila, pomohla chlapci vstáti, a přesvědčivši se nanovo, že se chlapec na nohou neudrží, vysadila ho zpátky na postel. Hoch zas hned usnul a zatonul celý v potu, jako po nesmírném vysílení.
Jakmile páni vstali, Pepka jim s jakousi ironií oznámila, že hoch není "na place", že ani vstáti nemůže. Pán mlčel, počínaje si, jako by ani neslyšel, ponechav již dávno všechny záležitosti stran dítěte vůbec na starost své paní. Ta nedobře vyspalá utrhla se na Pepku, zdali to kluk nedělá jen komedii, a že by mu v tom případě sama pomohla na nohy. Pepka zavrtěla hlavou.
"Není to sním opravdu pěkné," pravila. Paní se na ni pátravě podívala, a jako by náhle vzrušena tajnou nadějí, změnila hned mrzutou tvář v přívětivý výraz a pravila: "Ale jdi?!" Pravila to radostně a nedočkavě. Hoch nebyl ztrestán za to, že stonal.
První dny bylo snadno ošetřiti nemocného. Nechali ho totiž ležeti, nestarajíce se o něho. Neboť co mu dávali, zamítal; nechtěl jísti ani píti, a co by byl chtěl, nedali mu zas oni. Jen za podmáslí jedné chvíle bojácně a chraptivě požádal. Postavili mu ho džbánek a zase nebrali k němu pražádného zřetele. Hřmotili jako jindy, neumírňovali se v řeči. Nepřevlékali ho, netázali se po jeho potřebách.
Dál to ale bylo hůře. Veškerá životní činnost hochova úžasně zemdlívala. Nebyl si již skoro ničeho vědom, co se týče tělesných potřeb, a byl i jinak tak sláb, že naprosto nemohl vyhověti tomu, co slušnost žádala. Dali pod něho režnou plachtu, sloužící dřív na vůz, a jeho postýlku odšoupla Pepka do nejzadnějšího kouta; šel totiž z něho opravdu puch. A začal vrhnouti a neměl ani sil, aby vůbec hlavu pozvedl, stranou ji naklonil, nýbrž zrovna po bradičce a po prsíčkách stékaly mu řídké zelenavé šlemy.
A semknutá maje stále očinka, hlavu nazad vztaženu, ruce na naduřelém bříšku zaťaté, a jsa hnisem pokryt, jejž nikdo nestíral, poskytoval trapný, omrazující pohled. S hnusem se ovšem od něho odvraceli domácí lidé.
Hošík však stonal jako dospělý, schopný sebezapření. Vůbec si nestěžoval, slůvka nepronesl o nějakém strádání, jako by věděl, že to tak musí být. Jen někdy se ještě ozvala nějaká potřeba života; krk jal se natahovati, ztěžka rozevřel očinka, zatěkav jima někam do okolí, ústa se mu sešpulila k jakémus polykání a sliny se mu z nich ronily na bradu. Leč potom zas očka zavřel, dozadu klesla mu hlava a na bříško přimkl pěsti, zpět zašed do ponurých svých mrákot a sebezapření.
Paní, aby se vyhnula všem nepříjemnostem, nešla vůbec do kuchyně a dala rozevříti v pokoji zabedněné dveře, vedoucí do síně, aby se nemusilo choditi kuchyní.
A bylo stále hůř. Jednoho dne přišla zase Pepka k paní, oznámila jí, co se děje, a radila, aby byl zavolán lékař. Paní počala se křižovati - takové náklady -, leč uznala důvody Pepčiny, že kvůli lidem je to potřeba; jinak by se ani o tom ona (Pepka) nebyla vůbec zmínila; kdož by měl podobně zbytečné drahé ohledy.
Děcko nejdříve bylo omyto, převlečeno, dáno do jiných peřin, jeho postýlka přenesena do pokoje. Pepka všechno sama obstarala dosti dobře, snad vzhledem k tomu, že jí za to paní slíbila nový hedvábník.
Pak povolán lékař.
Poměry ošetření dítěte musely naň činiti nejlepší dojem. Vše bylo tak čisté a úpravné, domácí lidé pořád obcházeli kolem lůžka, něco přinášejíce a odnášejíce, jakoby jedině zaujati nemocným, a mladá paní sama podpírala hlavinku hošíka.
Lékař, pohlednuv na hocha, zamrkal očima. Pojav ho pak za ručinku, ptal se ho něžně a zvolna: "No tak, copak je ti, hošíčku, pověz mně to?"
Hošík neodpověděl. Lékař se tázal znova, právě tak něžně, ale důrazněji, hladě jeho tvářinky.
"Co?" vyhrklo z hocha ustrnule. "Co je ti, ptal jsem se."
Jedno hošíkovo zalepené očko se pootevřelo a pohlédlo s chvatem na lékaře. Rtíky pak začaly se pohybovati, hrdélko se zavlnilo a chraptivý zvuk z něho vyšel, pak pořád ta činnost se jevila, jako by mnoho a mnoho chtěl hošík toho napovídati. A konečně jediné jen slůvko místo nekonečné, zdrcující zpovědi přišlo k výrazu. A bylo to nejpřípadnější.
"Nic," zažalostnil zpěvným, povýšeným a protrhaným hláskem a semkl zase očinko.
Pepka šťouchla loktem mladší děvečku. Mladá paní pak významně pohleděla na lékaře, zatřásla rameny a přejela si oči šátkem, jako by chtěla naznačiti, že je to s ním jednak těžké, jednak smutné.
Lékař pak hocha proťukal, poptal se na nějaké okolnosti, zavrtěl hlavou.
"Všechno je tu marno. Takhle do několika dní. Snad můžeme mu předepsati jen něco pro ulehčení." "Myslíte?" pravila na to paní jako ulekaně, ale tak chvatně a živě, že asi sama si to nepřála. Pak truchlivě svěsila hlavu. Při odchodu podotkl lékař, že více již ani nemusí přijíti.
Byly pak věci uvedeny do starého pořádku. Čisté prádélko nahraženo starým znečistěným, bylo použito bývalé staré plachty vozové, pod hlavu místo podušky dán byl žíněný polštář, na němž spával panin pudlík, a nemocný přenesen zase do kuchyně do nejzazšího kouta. Pro několik dnů není třeba již nijakých zvláštních příprav. Mladá paní klesla vysílená na křeslo, vzala hofmanských kapek a čelo dala si tříti kolínskou vodičkou.
Pak vůbec si zakázala veškerou zmínku o děcku, dokud by nebylo něco zvláštního. Co tím zvláštním mínila, neznámo.
Zrána přišla zase Pepka k mladé paní. S nastrojenými rozpaky a velice rozvláčně oznamovala jí, že dál nemá náturu, aby byla s nemocným pohromadě. Každý by z toho musel onemocněti. Také nikdo dnes o snídaní nevzal do úst, čeládka mručela.
"Takový puch z něho jde," dodávala šeptem, svraštivši obličej.
Paní pozvedla hlavu vzhůru, vytrvala tak chvíli. Pak se rozčilila z nějakého všeobecného pesimistického stanoviska, přičemž střídavě a jednotvárně kvílela, žehrajíc na osud. Na Pepčině tvář i bylo znáti rozhodnutí, že všechno vyslechne až do konce, a ostatně, že tak učiniti je povinna. "Můj bože, co teda s ním?" otázala se mladá paní, ku kteréž konečné vlastní otázce ono kvílení mělo býti přípravným úvodem. Pepka pokrčila ramenoma.
"Tedy to již nějak opatř... a jen mě netrap; vy všichni mě tolik trápíte." Pepka rozuměla, že se jí to netýče, ani těch všech ostatních, nýbrž že se to vztahuje jedině k hochovi.
Proto rameny zas jen pokrčivši, o tom trápení se ani nezmínila a hned odvětila k věci: "Ale jak? Tam zůstati nemůže na žádný pád. A na půdě taky ne," připojila chvatně, aby sama předešla tornu, co jistě by mladá paní nyní navrhla. "Nikdo by tam pak spát nemohl. Čeledín by raději odešel, jak se vyjádřil."
Mladá paní se znovu rozkvílela. Pepka zase ji trpělivě vyslechla.
A celá ta komedie měla býti jen úvodem ku rozhodnutí, jež mladá ženština i Pepka již v mysli dávno měly. Věděly také, co obě navzájem si myslí a jak to dopadne. Leč že to rozhodnutí mohlo míti všeliké nepříjemnosti vzápětí a bylo tak surové a neslýchané, jak obě si byly dobře vědomy, skrývaly je, žádná z nich nechtěla je první vysloviti a nějakou zodpovědnost přejmouti. A tím kvílením o protivenstvích a svízelích života chtěla mladá ženština připraviti náladu a sobě i světu namluviti, že jinak se zde nedá činiti.
Byla hrána ještě chvíli taková komedie. Všelicos navrhovala mladá paní, o čem věděla, že nepřijde vhod a není možné, a Pepka také tvrdošíjně zamítala. Konečné do pláče se dala mladá paní a vzlykajíc pravila k Pepce: "Já vím, že jsi moje nejvěrnější služebnice. Budeš již sama nejlíp věděti, co zde dělati, a žádný rozumný ti to nezazlí. Jdi tedy, opatř to podle svého - ať již jsem jednou ušetřena, můj bože, ušetřena! Já se ti již odměním, vždyť mě znáš."
Zde mladá paní jednou rukou zakryla si oči a druhou pořád něco zamítala. Pepka ještě postála, pomnula si pihovaté čelo, pocuchala se ve vlasech, jaksi uštěpačně pohlédla na paní a odešla.
Nemocného hošíka i s vozovou plachtou i s žíněným polštářem po pudlíkovi hned nato přenesli do kůlny. Zde v koutě nastlavše slámy, upravili mu jakési lože. Ještě trochu polštář upravili a hocha přikryli.
"Budeš tu ležeti jako král," pravil konejšivě čeledín, spustiv přes bradu proud slin.
"A teď rychle odtud," pravila a otřásla se Pepka.
V kuchyni se všechno vymylo a vykouřilo jalovcem, postýlka byla rozebrána a vyhozena. Pepka musela vypíti hrneček černého kafé s rumem a čeledín vykouřiti aspoň tři fajfky vojenského tabáku za sebou, aby "přišli na jinou náturu". Mladá paní jako by zmládla, vděčně pohlédla na Pepku a zase několikráte význačně opakovala, že jí to nezapomene...
Jsi tedy sám, vykostěn a zavržen, hochu ubohý tam, kde jsi býval chloubou a útěchou duše mateřské, nedopřáli ti v strastech tebou nezaviněných jiného útulku než v kůlně na slámě. Týrali tě, rvali, posměchem zavrhovali, mořili hladem a bitím, a když jsi klesl pod tolikerými útrapami, budíš jejich ošklivost. Proto takto dovršili dílo své. Jsi tedy sám, zápase se smrtí a objat mrákotami. Jedinými svědky tvé agónie a tvými těšiteli jsou ty neživé, zející předměty, dokola rozestavené. Tu jest tvůj celý svět. A ostatní svět se svými předstíranými zájmy, s tolikerou šalbou a nenávistí, s tolikerým sebevědomím a zlolajnými úmysly, útisky slabých a silných vynášením, se všemi svými snahami podlé troufalosti a zatvrzením srdcí - již s tebou nemá nic společného. Teď honosí se a raduje se, že se tě pozbavil, že tam víc nebudeš překážeti, že nebudeš na závadu pusté smyslnosti. Ale anděl smíru kyne ti v mukách tvých. Spěješ k oné svrchované, vyrovnávající pravdě, jíž ještě nikdo nepřelhal, a ta přinese ti úklid věčný a zadostučinění. Tvá mroucí dušinka nezatouží zpět do oněch kalných míst neb sféry jiné, nekonečné jasem a blaženstvím, nedozírno ráje za to ti kyne. Anděl smíru ti kyne, již tě jímá ve své peruti sladké a konejšivé...
Tento den vůbec podivný měl průběh. Tento den také nezvykle se zakončil.
Nastal jeden z oněch večerů, jež mívají tak mocný vzrušující vliv. Vlastně byl to jen západ slunce, jen několik chvil vzrušujících vlivů. Jako by to bylo po znojné bouři. Množství zjitřených par zalilo západní obzor. Bylo je viděti, jak pobíhají po obloze a kvapem přelévají se přes obzor, jak tvrdě žhnou a jakýmisi jizlivými, hrozivými tvary dští k ztemnělému zenitu. Jako nekonečný vějíř proniká jimi sloup řítících se paprsků a paprsky ty, rozšiřujíce do všech končin oslepující rudou zář, samy zdají se tmavší oproti tomu žíření par a nebeských ohňů. Zatím i oblaky mezi zenitem a východními kraji, dosud tmavé a zapomenuté, zasaženy byly ohnivým rozlivem. A pořád není konce impozantnímu světelnému závodění. Nové tvary, nové dálavy se osvěcují, již naplněna jsou celá nebesa slávou světla, a prostor země sám zdá se stlačen a sevřen a ustupovati před jedině zavládnuvším vlivem jeho. Tu dole jaksi stísněné pochmurné šero. V něm jednotvárně někde nad cestou víří hmyz, nějaký hovor zcela obyčejně si vede, žáby pustě volají a čísi chechtot urážlivě zní z ústraní. Až náhle, jako bleskem vzedmuto, i šero při zemi se osvětlilo a jakoby do nekonečna postouplo. Tak význačno vše se jeví! Všechno, všechno zažířilo a odlesk ještě sytější, ještě rudší všeho, odlesk jaksi vzhloubený, utkvěl rázem na všem. Týž hmyz nad cestou, týž člověk, co tu šel, totéž stavení, prve tak nevýznačné, všechno zaplanulo a nabylo vzhledu divně mystického. I ty zvuky pusté a prázdné, co bylo slyšeti, jako by zdrojem svým povystouply a rozsáhleji zazněly, až vzduch se jimi chvěl. I v samy zemské hlubiny zdá se vnikati světelný rozruch, jaksi je rozvíraje a odhaluje. Buší srdce člověku, zachvacuje se oko, duše se dotkly mystické vlivy...

***