Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Osudy nás všech jsou
jednotny. A my všichni
jsme: lidé i němá tvář
i mrtvá hmota...

Za časného jitra vyšlo z velkého kamenného domu při silnici košilaté děcko a posadilo se na bobek na můstku přes příkop mezi silnicí a stavením položeném.
Vyšedši ze stavení, nezastavilo se, neotálelo nějak, aby teprv pak snad tam usedlo, jako by to činilo mimovolně; nýbrž vyšedši ze stavení, šlo zrovna a nikam se neohlédajíc na ten můstek, jako by si bylo vědomo, co chce, a plán k tomu mělo dřív již hotový.
Posadilo se zvolna, zamyšleně. Ručinky kypící růžovým masem nechalo volně viseti dolů, takže obrácenýma dlaněma lehce se dotýkaly zvlhlé země. Celé ostatní tělíčko kryla sněhobílá košilka. Jen hlava dítěte, z krajkovaného límečku vynikajíc, vypadala v něm jako čerstvě utrhnuté jablko na ozdobném talířku.
Zadívalo se děcko před sebe jasně modrýma očkama, plnýma ještě snivosti od nedávného spaní: ale nezadívalo se na určitý předmět, kupříkladu na rozvitou střechu vedle v zahradě, mimoděk každý pohled přivábující, nebo i na kvičicí housata, za moudrou husou právě přes silnici se beroucí, nebo na starého kocoura, poťouchle své žluté j zřítelnice na to hejno šířícího; nikoliv, to dítě zadívalo se do neurčita v daleký prostor, neboť uvažovalo.
Za tou příčinou bylo vlastně vyšlo ven, jakousi vnitřní potřebou puzeno.
Mělo si v hlavě srovnati dvě novosti. Totiž co je to, že dnes jeho maminka, táž, co ještě včera tiskla je dlouho a neústupně k svým prsoum a přitom líbala je rtoma (dítěti připadaly nezvykle zmodralé a zvadlé) tak neúnavně, tak horečně, až mu to již bylo skoro nepříjemné; táž, co udělala mu na čelo křížek a nato, popadnuvši oběma rukama s vyniklými lokty a prsty strašně dlouhými jeho hlavu, zahleděla se mu do očí tak podivně a nezvykle, jaksi divě a hltavě, že ono mimoděk ohlédlo se jinam (zajišťujíc se tak bezpochyby pro případ, kdyby mělo vzejíti z toho pohledu něco jemu nějakým způsobem hrozivého); táž, jež padla pak zpátky do peřin se ztlumeným štkáním, co rovněž se mu nelíbilo, jako nelíbilo se mu vůbec všechno její počínání v posledním čase, co nechodila, co jen ležela, pořád naříkala a těžce vzdychala a co k nim chodil ten přísný pán v šedých vousech s brejlemi s holí a s psem; - co tedy je to, že dnes jeho maminka nalezla se ráno na posteli s rozevřenými rty, s vytřeštěnýma očima, žlutá v obličeji jako vosk (jakým onedávna potírala nitě, když spravovala jeho kalhotky) a studená jako led, co jí ještě včera přikládali na život. Řekli mu ovšem: hle, umřela ti maminka, ale ono pranic tomu nerozumělo; opětovalo si sic pomalu a pozorně, jako by záleželo na správném vyříkání: umřela mně maminka, ale v čem by to záleželo ještě jinak, mimo ty příznaky ráno na ní shledané, to pořád nechápalo. Bylo mu ale při všem divno, že děvečky, zvlášť stará Katla (ta pochovala vždycky i tehdáž, když to již všichni ostatní odepřeli), tolik plakaly, poklekaly jako blázni kloži jeho maminky a ruce jí o přetrž líbaly. (Ty ruce, když byly puštěny; zaklátily se několikrát podle postele a pak nehybně uvisly jako záváží.) Bůh ví, co se to dálo - To bylo to jedno, o čem děcko na můstku mělo co přemítati...
Ale skoro ještě podivnější a jistě zábavnější než celá ta událost s maminkou zdály se mu věci s chocholatou slepicí, co na sklepě v proutěném košíku, v šeru a v samotě, seděla již po několik neděl jako zařezaná, hledíc moudře a rozšafně před sebe a jen očima pomrkujíc, když se někdo přiblížil. Jak byla by jindy s rámusem utekla!
Říkali, to že sedí na vejcích. A mnohdy děcko ze zvědavosti, když přemohlo strach, si také pod ni sáhlo po příkladu staré Katly, když ohledávala vejce. Nuže, ta slepice chocholačka dnes, to samé ráno, co se stal ten případ s maminkou, vyhrnula se z košíku ze sklepa s hejnem žluťoučkých, drobounkých kuřátek. A dělala přitom takový rámus, tak divě si počínala, že to bylo slyšeti po celém stavení; a na každého byla by hned vzlétla. Hned na první ráz vrhla se na ohromného domácího hafana, jenž ke kuřátkům po dobrácku jal se čuchati, takže schlípiv ohon utekl až za stodolu. Co je to tedy, že včera to byla ještě vejce, jak samo mělo příležitost se přesvědčiti, sahajíc pod slepici, a dnes je z toho těchto třináct ptáčků, co již sami běhají, sami klovají a típají tak milounce. Nepamatujíc se, že by se něco podobného u nich kdy přihodilo, tím více žaslo nad tím děcko. Teď jsou právě kdesi' na zahradě, jest je slyšeti až sem na můstek... Teda k nim tam šveholícím, z nastalého právě života se radujícím kuřátkům a k té tam mrtvé, němé, z života vystouplé mamince zalétala mysl dětská, když sedělo na můstku s očima upřenýma kamsi v dálavu... A brzo se dítě zabývalo výhradně jen kuřátky, počítajíc je v duchu a skrytě jimi se potěšujíc -, brzo zas výhradně jen maminkou, probírajíc znova jednotlivé příznaky, jež zpozorovalo a jež tvořily to, o čem lidé řekli: umřela...
Bylo jarní jitro. A slunce, plné ranní svěžesti, rozráženo střemchou v mžící poprach liliové, ještě nezežloutlé záře, osvětlovalo dětskou dumanou hlavinku, tu tvář ne sic krásnou, ale význačnou dětskou vroucností, ta očinka modrá v záhyby své duše se pnoucí, ty vlásky, bledé, přikudrnatělé -, všemu tomu dodávajíc jasu a jemné svěžesti. Sešinujíc se i na košilku, která jaksi bíle zaplála, vybíhala skvělá ranní zář daleko přes silnici. Ustavila se tu v oslnivá ohniska na kalužích, zbylých od posledního deště -, a nad kalužemi pokuřovala řídká neustálená pára. Zevšad řinul se zpěv sedmihláska, jaksi neodlučný, spjatý s jarním jitrem.
Najednou zvuk jiný - rokotivý hlas zvonku, tak jasný, jako by byl přiléhavou a pouze jinak zpodobenou součástí dnešního jitra, jež nějak nutně ale doplňoval, vyzněl z malé vížky kostela. Byl to umíráček; avšak zněl tak mile a radostně, že se tomu děcko neobyčejně zaradovalo. Zaujaly je ty třpytné zvuky, zatleskalo ručinkama i vzhůru jako se povyskakovati, hlavinkou na strany kývati; tvářinky jeho zarděly se přitom jako květ polního máku a košilka shrnula se mu nad kolínka. A zapomnělo v tu chvíli docela na mrtvou maminku i na živá kuřátka. Zvuky umíráčku zněly dlouho; ve dvou přestávkách, na důkaz, že to umřel někdo zmajetných. Když náhle, přerývaně zatřepetavše, zmlkly, bylo hned smutněji; zachybělo něco, nač právě si smysly uvykly. - Domodlivši se s umíráčkem, přibelhala se ze silnice k dítěti nějaká stařenka. "Nebožátko," pravila, "sám Pánbůh si tě vem do ochrany, až ti přijde jiná." Odhrnujíc si pak z uslzených očí bílou vtíravou kadeř a kašlajíc zle, belhala se dál.
Leč děcko jí neporozuměvši pokrčilo jen nevrle ramínky, jako činíváme při všem, čemu nerozumíme. Zatím jitro, stávajíc se dnem, ztrácelo cosi ze své svěžesti. Slunce vystouplo značně nad střemchu a v celý kraj zalehlo zežloutlými, palčivými paprsky. Pominula dosavadní lepá, světelná hra a jednotvárná teplá bělost všechno objala. Rosa, jíž před chvilkou všechno bylo oslněno, slila se v jednotlivé velké krůpěje, a ty jakkoliv svítily, nebyly již tak pěkné, čerstvé a něžné, jako když prve byly rozestřeny v ten šedavý mživý nátěr. Sedmihlásek již také nezpíval; jako by zvuky umíráčku dřív překonán, teď se rozmrzel. A vůbec všecko nabývalo rázu zcela všedního, psi začali se na silnici práti, začali jezditi břichatí valaši s fůrami hnoje a baráčnice naproti začala rozvěšovati prádlo po plotě, s kýmsi do síně se vadíc.
Děcko raději vrátilo se do domu. Chtělo se mu změny. Pak také ještě nesnídalo, zachtělo se mu tudíž kávy s nadrobeným rohlíkem. Neb přece nebude se nikdo domýšleti, že takové případy jako dnešní mohly by býti nějakou pohnutkou, aby ono nemělo míti kávy s nadrobeným rohlíkem.
Katla mu dala kávy, sama rohlík nadrobila. A co jedlo... zvolna, občasně, s celou zaujatostí a s vážným vzezřením, ona pořád na ně smutně pohlížela, slzy majíc v očích. Pak odešla do vedlejšího pokoje, kdež ležela nebožka a odkud vycházel ruch lidí něčím zaměstnaných.
Děcko zatím s velkou chutí dojedlo svou snídani. A bylo dnes vůbec něčemu rádo. Všechno kolem mělo totiž nějaký zcela jiný ráz než druhdy, ne ten obyčejný: s topením, smejčením, prádlem, vařením, chystáním pro dobytek - nýbrž ráz vzrušený a slavnostní, přičemž cítilo se děcko mnohem volnějším a samostatnějším: mělo to ten ráz, kdy tušíme, že se připravuje něco neobyčejného, a jsme plni očekávání...
Potom jakési usnění přimykalo se na smysly dítěte, sedícího v koutku na stoličce s prázdným hrnéčkem pořád v ruce. Odměřené kroky vedle, jednotvárný šum, pak vlastní sykot přivedly je ku klímání. Ruch vedle zdál se zvolna zanikati, něco jiného začalo se sbírati v dětské mysli... A byla to najednou jakási kuřátka s durdící se kvočnou a také k tomu přišla maminka, dosud se tak tvářící, jak ji ráno zhlédlo, jenže teď byla živá, něco mu povídala a hladila mu vlásky - nic však divného na tom nebylo. A teď se ke všemu připojily červeně pruhované punčošky a botičky s mosaznými špičkami, jež mělo poprvé na poslední neděli, jenže tehdáž šly mu dobře a teď byly mu malé, a nijak nemohlo se do nich vpraviti. A ještě jejich pes (ale jako jiný) náhle se tu vzal, jako by se stropu slétl, zatav mu jeho punčošky a botičky očuchávati, i marno bylo všechno odtahování nohou, odehnávání psa, drze a neodbytně čuchal pořád, až se děcko začalo durditi. A hned to durdění pominulo, protože místo botiček a punčoch byla to vlastně nějak ona stařenka, co mu na silnici něco povídala, a povídala nyní pořád něco dále a ono nemohlo se od jejích slov nijak odvrátiti, ačkoliv vlastně smyslu ani nepostihlo, slyšíc jen nějaký temný smutný hlas, neboť mezitím vlastně stařenka se zase ztratila a jen ten hlas po ní zbyl. Ostatně byla to přec jen nějaká ženská, jenže již ne ta pokorná stařenka, nýbrž ženská zcela jiná, jakou ještě nikdy nezhlédlo, šeredná, zle rozvzteklená, a právě s ním se vadila. Zněla mu její vadivá slova do dušinky tak zaléhavě, že se jich ani zbaviti nemohlo, duněla mu nepřetržitě, ba začalo mu připadati, že se to již děje tak dlouho a býti to tak musí, baže jest to něco, čeho víc vůbec zbaviti se nebude moci... ano konečně jalo se jím to sápati a přitom jako by to pořád dveřmi přicházelo i odcházelo a dveřmi práskalo. Bylo děcku velmi nevolno a strach je jímal; raději půjde k své mamince, jež mu teď připadala zcela jako dřív, kdy je líbávala ve svém náručí a jemu zpívala; a jen mu to napadlo a již vloudilo se mu na rty slovo maminko (neb dětské pojmy vtělují se hned ve slova). - "Maminko," proneslo hlasitě, trhlo sebou a rozevřelo udiveně oči... Bylo všechno zas jako dřív. Kuřata, maminka, pruhované punčochy, vadící se ženská byly tytam. Pouze jedno bylo jiné. Stál stranou u okna muž, jenž s patrnou zálibou prohlížel v pověšeném tam zrcátku svou snědou vousatou tvář a také na své zdravé, ačkoliv nečisté zuby s uspokojením se podíval, rozhrnuv si k tomu účelu palcem a ukazováčkem rty.
Při onom zvolání děcka pustil zrcátko a jeho ruka hned něčeho na okně se chopila, jako by to byl vlastní účel jeho prodlévání zde. Zároveň ohlédl se zlostně za sebe, patrně nerad vyrušen.
Spatřiv v koutě probuzené dítě, jehož si byl dosud bezpochyby nepovšiml, položil na stůl to, co měl v ruce, odstoupil od okna a pádně zašel do vedlejšího pokoje. Zdálo se, že prve do kuchyně přišel jen proto, aby v zrcátku zhlédl svou podobu.
Byl to otec dítěte.
Jako prve při vzpomínce, byť ve snách, na maminku, vedralo se mu i nyní při spatření otce na rty slovo tatínku. Ale byl to zvuk zcela rozdílný. To maminko znělo oddaně, přivinujíc se s celou důvěrou, nyní byl to přízvuk spíše ustrašený, uleklý a nejistý. Neboť děcko se jaksi vůbec bálo svého otce...
Nalézalo se opět samo v kuchyni. Zvedle zněl pořád týž šum a šepot ženských hlasů. Mezi to jeho otec mluvil nahlas a zřetelně. Zcela se lišil ten zdravím kypící zaléhavý hlas od plačtivého šepotu ostatních. Děcku bylo i při tom hlasu nevolno, odjakživa se také toho hlasu bálo. Vytratilo se raději ven k zahradě na trávník.
Bylo tu tak pěkně. Do vln vzdýmala se mladá bujná tráva, leskla se a voněla, z kvetoucích třešni jako laškující motýlkové sletovaly korunky již odkvetlé, v slunečních paprscích vířil hmyz a hluchá pěnice sladce šveholila.

***