Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

U továrníka Krocana svítili. A naproti u Kaldounů taky. Továrníci chystali osvobození. A u Kaldounů bydlel policejní velitel Řimbálník s bílýma rukavicema. Město bylo v dobrých rukou. Mohlo být klidné.
Došel jsem k našemu baráku a vytáh jsem z kapsy klíč. Ještě jsem se ze zvyku podíval na oblohu a pak na siluetu zámku. Už tam byla tma, jen hvězdičky svítily. Vlezl jsem do výklenku a nahmatal jsem klíčovou dírku. Strčil jsem do ní klíč a odemknul jsem. Nerozsvítil jsem světlo. Chodil jsem vždycky potmě. Bylo to tak příjemnější. Dalo se snít a člověk už po schodech skoro usínal. Cítil jsem se příjemně unaven. Jednu ruku jsem posunoval po zábradlí na schodišti a v druhé jsem táhl saxofon. V prvním poschodí byla tma. V druhém svítili za dveřma. Vylezl jsem až k naší pavlači a zachtělo se mi podívat se ještě ven. Položil jsem saxofon na zem a otevřel jsem dveře na pavlač. Vstoupil jsem na ni a opřel jsem se o železné zábradlí. Bylo tenké a měl jsem vždycky příjemně nebezpečný pocit nejistoty, když jsem se o ně opřel. Visel jsem ve vzduchu nad městem. Jak jsem se opřel o zábradlí, pavlač zmizela a já trčel volně ve vzduchu. Dole pode mnou byl dvůr. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem psa Bonzu, jak se na mě nahoru dívá. Zamňoukal jsem. Bonza se rozštěkal. Hleděl na mě a nevěděl, na čem je. Štěkal nedůvěřivě a vyzývavě.
Sáhl jsem do kapsy a nahmatal jsem zbytek rohlíku od svačiny. Hodil jsem ho dolů Bonzovi. Bylo slyšet tupý úder, jak rohlík dopadl na betonový chodníček. Bonza hned zmlkl. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na město. Leželo v údolí, tmavé a tiché, věž československého kostela se vytahovala nad vilky na jeho okraji a jenom sem tam zářilo osamělé okno. V Port Arthuru ještě svítili. Představil jsem si starého Wintra s jeho ospalýma očima za pultem. Sedí a vedle něj kape pípa, pomalu a pravidelně. A už je čtvrt na dvanáct. Nedovedl jsem si představit takový život. Prosedět každý den a většinu noci u pípy. Možná že ani nechodil spát do postele. Bylo to neuvěřitelné. Zezdola zas štěkal Bonza. Sáhl jsem do kapsy a nahmatal jsem ještě krabičku s ústníma pastilkama, které jsem občas cucal kvůli dýchání. Vytáhl jsem jednu a hodil jsem ji Bonzovi. Bonza zmlkl a bylo slyšet, jak ji hledá. Zase jsem pohlédl na město. Za ním, na úpatí kopců, začínal les a z něho rostl holý vrcholek Černé hory s chatou nahoře. Teď byla tmavá. Vzpomněl jsem si na nedělní odpoledne, která jsme tam za války probili při kartách a čaji a biliáru. To už bylo pryč. To už bylo všechno pryč. Teď začínalo něco nového. Zvrátil jsem hlavu nazad a uviděl jsem širokou, vypouklou oblohu s hvězdama. Mléčná dráha se táhla napříč přes ni a nehýbala se. Nad městem viselo šumivé jarní ticho. Nevypadalo to na revoluci. Ale revoluce měla být. A musela být. Mnoho lidí mělo zájem o revoluci. A mnoho pánů mělo na ní zájem. A mnoho pánů se potřebovalo očistit. Revoluce byla moc prospěšná. Už jsem viděl, jak pan Macháček bude psát: Historie kostelecké revoluce. Váženému panu dr. Šabatovi, okresnímu hejtmanovi v Kostelci, v úctě oddaný autor, a vydal B. Minařík, knihkupec v Kostelci. To napíše a rozprodá a pánové Kaldounové a Krocanové a Moutelíkové si postavějí do knihoven vedle sebraných spisů Mistra Aloise Jiráska a vedle Sborníku k devadesátým narozeninám pana Josefa Šerponě-Domanína, českého velkoprůmyslníka. A budou si v tom číst, ale většinou jenom ty odstavce, kde bude o nich. A o nich tam bude, o všech. Pan Macháček nezapomene na nikoho. Pan továrník Kaldoun ochotně uvolnil svoje skladiště, kde byla zřízena nouzová ošetřovna, napíše. A pí Krocanová s pí Moutelíkovou vařily polévku pro partyzány. Pan Macháček všechno napíše. Všechno podrobně a podle pravdy, aby se to zachovalo potomstvu. Jak pí Krocanová vařila polívku partyzánům. Ostatně, bude to dobré, když se to zachová potomstvu. Aspoň se potomstvo bude mít čím bavit.

SOBOTA 5.V.1945
Probudil jsem se asi v půl deváté. Za oknem svítilo slunce a v pokoji bylo horko. Ležel jsem v posteli, trochu mě bolela hlava a v ústech jsem měl nechutný pocit. Ležel jsem a díval jsem se na svůj portrét od Rosti nad postelí. Můj vzhled na něm vzbuzoval úctu. Měl jsem obrovskou hlavu a úzká ramínka, takže jsem vypadal vzdělaně. A co bylo na obraze zajímavé, byl kontrast té intelektuálské palice a ušpiněného límečku u košile bez kravaty. Pamatoval jsem se na ten obraz. Tenkrát mě Rosťa maloval, zrovna když jsem přišel z práce z Mesršmitky, v bavlněné košili, usviněné olejem z ferrofluxu. Vypadal jsem na tom obraze jako Lenin. Díval jsem se tak na sebe a myslel jsem si, že to mám pěkný portrét, a že kdybych umřel, zůstala by po mně přece jen hezká věc. Ale jinak to bylo hnusné ráno. Zavřel jsem oči, ale nebyl jsem už dost unaven, abych spal nebo klímal.
Bylo nutno vstát. Konečně jsem náhle vstal. Nejlepší bylo se rozhodnout. Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Nic. Město bylo jako včera. Ani stopy po revoluci. Kdoví, jestli něco bude. Stejně jsem tomu tak úplně nevěřil. Sice se stávaly takové věci, ale že by se to stalo zrovna u nás, to se nezdálo skutečné. Revoluce. Nedoved jsem si představit nikoho ze známých střílet. Pana lékárníka nebo pana továrníka Krocana. Blbost. Přema možná. Přema měl vizáž jako vrah a ve skladu měl nějaké zbraně, to jsem věděl. A taky Perlík. Ale jinak to bylo docela iluzorní. Docela. Obrátil jsem se od okna a zapnul jsem rádio. Chvilku jsem čekal a to mě otrávilo. Vždycky mě otrávilo čekat, až se rádio ohřeje. Z přijímače se ozval nějaký prušácký pochod. Tak ještě nic. Ovšem. Vůbec nic se nestane. Z východu přijdou Rusové a ze západu Američani a všechno slavně osvobodějí a bude po parádě. Vlastně, lépe řečeno, začne paráda. A páni se budou píchat do prsou medailema. Blbost. Odešel jsem do koupelny a pustil jsem vodu. Umyl jsem se a dřel jsem froté ručníkem, až mi kůže zčervenala. To bylo příjemné. Vrátil jsem se do pokoje, otevřel jsem okno a rozhodil jsem postel. Oknem se nahrnul do pokoje chladný vzduch. Slunce, teď už úplně vyšlé, svítilo svěže a panensky. Odešel jsem do kuchyně, postavil jsem vodu na čaj, přinesl jsem ze spíže rohlíky a začal jsem si je mazat máslem. Samá práce. Podíval jsem se z okna, a tu mě to praštilo do očí. Naproti na domě stavitele Baumana vlála československá vlajka.
Zalil mě zvláštní pocit. Pocit, že je mi čtrnáct let a že je osmadvacátého října. Už šest let tahle vlajka nikde nevisela, a teď tady najednou visela zas. A vůbec mně nepřipadala nová nebo neznámá. Byla to pěkná, aspoň třímetrová vlajka, dobře vypraná a svítila červení a bělobou. Tak už je to tady, řeklo to ve mně. Tak přece revoluce. Vzpomněl jsem si na rádio. Vběhl jsem do pokoje, otočil jsem vypínačem a čekal. Přitom jsem si všiml, že vlajky visí taky na nemocnici a na státních domech. U Vašatů ji někdo zrovna vystrkoval z okna. Ano. Už to je tady. Jako kdyby to už bylo docela v suchu. A zatím tady jsou ještě Němci. Rádio se rozehrálo. Byla to muzika. Poslouchal jsem a nebyla to německá muzika. Nějaký Kmochův pochod. Ovšem, samozřejmě si nemohli vymyslet nic lepšího než kmochovku. Takováhle revoluce by mě otrávila. Poslouchal jsem s nechutí plechovou muziku a byl jsem rozladěn. Najednou muzika přestala a z rádia se ozval neznámý hlas. Nebyl to normální hlasatel. Byl to někdo jiný a hlásil. Pražané! Pomozte rozhlasu! Všichni, kdo máte zbraně, přijďte ihned do rozhlasu! Srdce se mi vecpalo do krku. Ta senzace! Tohle neměli nikde! Aby povstali a dirigovali si povstání rozhlasem! Povedlo se to. Dostal jsem chuť se toho zúčastnit. Vstal jsem a vtom jsem si vzpomněl na čaj. Ano. Musím se na to najíst. Šel jsem rychle do kuchyně a začal jsem snídat. Jedl jsem s chutí. Tak v Praze to začalo. Tak v rozhlase se střílí. To je tam na Fošovce, co vždycky stál před vchodem skopčák s plechovým půlměsícem na prsou. Tak tam se střílí. Možná, že už jsou mrtví. Přivřel jsem oči a představil jsem si to. Chlapi v občanských kvádrech a s puškama za překocenou elektrikou. Elegantní chlapi se světlýma kloboukama a s automatama, přikrčeni za kandelábry. To bylo ono. Takhle jsem si představoval revoluci. Uniformy mě nelákaly. To bylo něco na Němce. Ne uniformy! Tohle. Zootsuiteři, jak se jim pořád vysmívali v Signálu. Elegantně ozbrojeni a se žvejkačkama v zubech. Takhle se měla dělat revoluce proti Němcům. Kdepak uniformy. Dojedl jsem rohlíky a rozhodl jsem se, že do toho teda půjdu s veškerou elegancí. Vytáhl jsem ze skříně tmavohnědé sako, vzal jsem si bílou košili a oblékl jsem si světlé kalhoty. Pak jsem si uvázal modrožlutou hedvábnou kravatu s velikým vzorem na malý uzílek a natáhl jsem si tmavohnědé sako. Vzal jsem si hnědé boty s perforováním, okartáčoval jsem se a šel jsem se podívat do zrcadla. Vypadal jsem elegantně. To mě blažilo. Posadil jsem si na hlavu světlý klobouk, ještě jednou jsem se podíval do zrcadla a vypadl jsem z bytu. Když jsem v druhém poschodí míjel Strnadovic dveře, objevila se v nich najednou paní Strnadová.

Čtenářský deník	-	Babylonský příběh
	-	Dvě vraždy v mém dvojím životě
	-	Eine kleine Jazzmusik (Sedmiramenný svícen)
	-	Konec nylonového věku
	-	Legenda Emöke
	-	Lvíče, Lvíče (2), Lvíče (3)
	-	Prima sezóna, Prima sezóna (2), Prima sezóna (3), Prima sezóna (4), Prima sezóna (5), Prima sezóna (6), Prima sezóna (7)
	-	Sedmiramenný svícen, Sedmiramenný svícen (2)
	-	Tankový prapor, Tankový prapor (2), Tankový prapor (3)
	-	Zbabělci, Zbabělci (2), Zbabělci (3), Zbabělci (4), Zbabělci (5), Zbabělci (6), Zbabělci (7), Zbabělci (8)
	-	Zbabělci (rozbor)
	-	Ze života lepší společnosti

Čítanka	-	Konec nylonového věku
	-	Pulchra: příběh o krásné planetě
	-	Tankový prapor
	-	Zbabělci, Zbabělci (2)