Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• paní Sofii Podlipské

"Můj anděli, jsem šílen blahem...
A jak ti mám vše zjeviti?
Před štěstí svého stojím prahem
a zítra chci jej přejíti -
(eh, píšu slova, moje lásko,
a slova kletbou citů jsou -)
chtěl zpívat bych, má černovlásko,
nějakou hymnu mohutnou
a dunět, bouřit plesným pěním
jak rozpoutané varhany -
(ach, konfusním tím blábolením
čas mařím těžce získaný)
nuž odpusť. Tedy roven ptáku,
jak prvá s věže udeří,
klak v ruce, v novém, lesklém fraku
já vletím u Vás do dveří
a řeknu Tvému otci všecko
a řeknu mu, jak mám Tě rád,
a budu prosit jako děcko,
a on nám musí požehnat.

Mám titul teď, mám postavení,
náš byt už také nalezen
(věř, že mu v světě rovna není,
tak jak sis vždycky přála jen),
ach, zítra, štěstí mé, můj květe,
ach, zítra mým je všecko v ráz -
mé tmavé hvězdy, sladce spěte,
a vzdor velkému pokušení
dnes tisknu plaché políbení,
ne na ty moje hvězdy zlaté,
však tam, kam padlo prvníkráte,
v Tvůj černý lesklý drahý vlas..."

Dočetla. Štíhlé její tělo
v řasnatém pestrém županu
jak v sladké mdlobě zvolna sjelo
v klín tureckého divanu,
a její měkká malá ruka
na bouřná ňadra tiskne list,
a srdce pod ním tak jí ťuká,
že možno tyto tepy sčíst,
tmu žhavou sladkou cítí kolem,
tmu žhavou v ňader úkrytě,
chce plakat štěstím, jásat bolem
a vzlyká jenom hlasitě...

Chce čísti drahý list ten znova...
Čte... Marně... Mizí před zrakem
ji všecka jeho vřelá slova,
jen jedno stojí zázrakem,
to zítra! zítra! a jím zpíjí
se duše její veselá
jak nejkrásnější melodií,
co na světě jich slyšela -
ó nejraděj by jako střela
s tím "zítra" na svých žhavých rtech
z té komnatky své vyletěla
a křičela je po schodech
a běžela by po ulici,
kde nejvíc proudí lidstva ruch,
a to své "zítra" jásající
jím hřměla v udivený sluch!

Vyskočí. Hledí z okna ven.
Je květen. Zlatý čistý den.
A proteplený jasný svit
na blízkých domů padá štít,
na věží kříže, moře střech,
jež v křivočarných obrysech
se vine v dál, až jeho lem
s našedlým splývá obzorem.
A nad protější nízký dům
pár topolů ční k nebesům,
rub šedý listů blýská jim
třesavým třpytem stříbrným.
Nad oknem jako vdechnuté
oblaky visí nadmuté,
bělostné skvoucí cípy jich
se blýští jako padlý sníh,
a po té plachtě zářivé
jak křížky černé hyblivé
dvé ptáků křídlem rozpjatým
se honí letem klikatým;
za oblaky se v šíři pne
to nebe čisté blankytné,
tak velebné, tak bez hrází,
až zrak jí leskem přechází...

Toť den, kdy duše dokořán
otvírá každou ze svých bran
a když v ni padl blaha svit,
je slz v ní plno na pokraj,
a celý teplý luzný máj se
začíná v ní zrcadlit.

A zas čte drahý list ten znova.
Jak nevýslovně sladce zní
ta všecka jeho vřelá slova,
jak šumí milým echem v ní.

Ó chtěla by zde duši míti,
jen jednu duši přátelskou,
na jejíž hrudi povědíti
by mohla sladkou tíseň svou
a zaplakat - - -
ach, máti drahou...

- a zdvihá zarosený vlahou
zrak k obrazu, kam denně dává
ty nejvonnější květiny,
tam na ni hledí drahá hlava,
ty něžné oči matčiny
se točit po ní vždycky zdají,
když přecházívá v pokoji -
a hle, dnes účastenstvím plají,
ó matička dnes všecko ví
a jistě z hrobu žehná jí...

Zas vpíjí se v ty stránky psané -
tu na datum hleď její kles:
"To psal už včera! Kriste pane
a přijde tedy v jednu dnes!

A otec -" plaše na retu
se zachvělo to slovo jen...
Jak spustil by kdos roletu,
byl pokoj rázem proměněn:
svit shas, i v duši plno chmury,
jak ptáče chví se bázlivě
a i ten matčin obraz s hůry
se dívá náhle tesklivě...
Ach, otec... po svém kanceláři
až přijde domů v poledne
a s ledovou tou svojí tváří
jak stroj si k stolu usedne
a noviny své klidně zvedne
a zabývá se obědem,
přes brejle při tom na ni hledne
svým ocelovým pohledem
a spartanský svůj hovor spřede,
jak bývá to dne každého:
"Co děláš?" neb: "Jak se ti vede?"
neb: "Tak, co máš dnes nového?"
a odpovědi nečekaje
a nepromluvě slova víc
čte do novin zas ukrývaje
tu přísnou z pergamenu líc -
jak má mu v této chvíli říci,
co psal dnes její milující?
A přec jej nutno připravit,
sic hrozno jest jí pomyslit,
co mohlo by se potom dít!

Má říci: "Tati, člověk jeden
chce nyní vše mi k nohám snést,
by na zemi mi stvořil eden -"
(toť řádek z jeho psaní jest)
ach, cítí, jak už tuto větu
by přerušil jí zřetelně:
"Co chceš? Nech floskulí a květů
a mluv jen krátce, reelně!"
Má říci: "Tati, tenkrát v bále,
kams dovolil mi s tetou jít
po mojí prosbě vytrvalé,
jsem začla nový život žít -"
ne, ne, i to je slovo křivé,
jež nepustil by k prsoum svým,
buď odsek by jí jako dříve,
neb řekl suše: "Vím už, vím,"
(čímž rozuměna pouze jedna
by ovšem byla okolnost:
to bylo dvacátého ledna
před dvěma roky - potom dost).

Jak začít jenom řeč tu smělou,
by začátek už jádrem byl,
by odvahu on její celou
při prvém slově nezabil?
"Mám vdát se, tati!" Hu, tu cítí,
že vbod by se v ní sivý zrak,
jak chtěl by duši její píti,
a rty by řekly ostře: "Tak?"
Ne, ne, ne, tady slova není,
kdo doufal by, je bláhový...
a ona cítí v rozechvění,
jak zemře snad... však nepoví...

Spíš umře... ano, umře záhy,
vždyť srdce její uvadne
jak květ, jenž vyšel beze vláhy
a beze vláhy opadne -
ta láska tak je v duši její,
ba, láskou její žití je,
když otec z duše vytrhne ji,
tu její žití zabije...
Ať zemře... pak i otec pozná,
že zhřešil nad tím životem,
a z přísných očí bolest hrozná
mu vyvře slzí klokotem...
i On pak přijde... svoje rety
na čela přimkne bílý led
a tváří zahubené květy
zulíbá ještě naposled...
jí na hrob vrba zasadí se,
strom, by jí temný stín svůj dal -
tak, jak to píše kdesi Musset,
jenž pod vrbou též spát si přál...

A příští zima na tom místě
svůj sněžný rubáš upřádá...

Ó zemře, musí zemřít jistě -
a přec jen zemře nerada!...

Na pestrý nízký taburet
si u piana usedá,
kams v prázdno upře teskný hled
a příklop maně pozvedá
a maně ručky zavadí
o klávesy - ten divý zvuk:
molový akord temně zní
jak výkřik utlumených muk!

A dál a dále preluduje,
už má i nožku v pedalu,
a zdá se jí, jak klavír duje,
že rozumí jí pomalu.

Not sešit vzala. Hraje zvolna, -
kus duše dává v každý ton:
toť z "Manon" je ta píseň bolná
z pátého aktu... Její skon
pod nebem širým zhvězděným
u Havru... v dálce kmitá se
pláň moře svitem zeleným...
A po bojích a zápase
a po lásce a orgii
to drobné tílko upíra
v nadzemské jakés glorii
na mořském písku umírá.
A jejích zraků mroucí kmit
moh ještě moře lásky pít
z dvou očí nad ni skloněných,
dřív od ní věčně zničených...

Jak prška deště prudká divá
když padá do vyprahlých hrud,
tak v tesknou duši hudba splývá,
a splachuje s ní zemský rmut,
a posilněn zas člověk vstává
z podpatí nevyzpytných fat
a znovu na cesty se dává
a doufá zas, že dojde snad -
a tenkrát citů hnutím vděčným
rád člověk vřele docení,
jak požehnáním nekonečným
je v trudné chvíli umění...

Manon je mrtva... Hrdinka má
finale její dohrála,
opřela hlavu ručinkama
a usedavě plakala.

Za stolkem palem, kaktusu
v jich zelenavý stopen šer
bizarní stojí etažer
ze žaponského bambusu.
Pagoda - mandarin to as -
a filigranských figur sbor
a knihy, mušle, něco vás
zde tvoří roztomilý chor.
Z té směsi podobizen dvé
se dívá v pokoj, oči jsou
tak živé, rysy mladistvé -
dle kroje ženich s nevěstou.

A teskný stín na bílém čele,
má hrdinka k nim vzpírá hled:
tak zřeli její roditelé
před čtvrtstoletím v tento svět...
To štěstí, jež je blažilo,
jim z očí, rtů a čela, tváří
tím odleskem svým čistým září -
i jí by dnes tak zářilo,
však otec...
Je to otec ten,
jak tenkrát v svatební svůj den?
A což ty city z doby té
by v něm tak byly zasuté,
a s matkou zašlé v hrobu tiš,
že neuznal by jich dnes již?

Myšlenka jedna velká smělá
teď duší její projela,
však jak by hřích spáchati měla,
se tajnou hrůzou zachvěla...
A přece... hřích to nemůž býti,
snad Osud sám tak kyne jí,
vždyť z lící otce, matky stkvíti
jí dal tu novou naději.

Jde v pokoj otcův. Dobře ví,
že psací stůl tam dubový
má schránku, v které památku
si chová otec na matku.
Když tenkrát matku pohřbili,
ji otvírával po chvíli
a seděl jako v ztrnutí
nad mnohým kouskem bez hnutí...

Jakýsi svatý strach ji jímá.
Zásuvku táhne nesměle,
jakoby v schránku sanctissima
sahala drze v kostele...
Hle, portrét s datem od maminky,
zde atlasové střevíčky,
zde dávno suché konvalinky,
zde malé brusle, pentličky,
zde listy matky, žluté blánky,
kdos červenou je stužkou spjal,
a zde jsou ony husté stránky,
jež tenkráte jí otec psal...

Ty čte. A zvláštní divný cit
jí začal mladou duší chvít,
cit toužení a radosti
nad sežloutlou tou zašlostí...
To všecko, všecko se v nich vrací,
cit, bolesti a touhy ty,
jež ona s malou variací
má ve svém stolku ukryty...

A řádky vrší se a vrší,
jako když v máji tiše prší,
a každá kapka blaživá
jen osvěžuje, prospívá...

I máť svůj měla román malý:
jí zakázali, zbraňovali,
že otec neměl jméno, jmění
a dostatečné postavení...
Vše podobné, jak dneska u ní,
i oni měli nehod směs -
nad žalů jejich vyschlou tůní
by zavýskla si s chutí dnes...

List poslední... Byl chvatný, krátký:
"Mám postavení," zní ty řádky,
"mám vše, co vaši žádají;
můj anděli, má černovlásko,
ty hráze nyní padají,
a přijdu zítra, moje lásko,
a budu otci, budu matce
na srdce klepat přísnou tíš,
a ti mě neodbudou krátce.
Vždyť prosit umím, to Ty víš.
A pro dnes ať ti andělé
sny zlaté sijí po čele
a pro dnes plaché políbení,
motýlích křídel pozachvění,
ne na rty - to já nesvěřím
nést s listem v ruce posluhově -
posílám Tvojim kadeřím"...

Byla by hlasně výskala...
Na ňadra tiskla list a v nově
jej líbala a líbala...

+++

Je dvanáct. V ňadrech jejích tluk
tak zní, jak přehlušit by chtěl
těch starých hodin táhlý zvuk,
jenž rozlehle tou jizbou zněl.

U dveří zvonek zazněl již -
i udělala rychle kříž...

Odměřen jak ty hodiny
sed otec do pohovky svojí
a rozhlédl se po pokoji
a ptá se: "Kde jsou noviny?"

Zmužile dává mu dvě blány
a prosebně mu v oči zří:
List jeden dávno, dávno psaný,
a list, jejž měla v záňadří...

Čte prvý... je mu jaksi cizí...
čte lhostejně... tu rázem však
stín ledový mu s čela mizí
a mžikat začne sivý zrak
a v hlubokém tom jeho šeru
cos kmitá slabým odleskem,
co v očích tam na etažeru
mu plane plným zábleskem...
A promodralá ruka chvěje
se nyní jaksi nezvykle
a v slunce lesku cosi skvěje
se zrádného mu v brejlí skle.
Vzal druhý...
Dočet...
Z hloubi vzdych...
a ruce na stůl klesnout dal,
pak otíral skla na brejlích
a v prázdno kams se zadíval...
Zas vzdychl si... Zrak upjatý
vrh na ni... Ona tiše stojí,
půl doufá, půl se ještě bojí,
má ruce pevně sepjaty...

"Nu, jen ho tedy přiveď sem,
počkáme na něj s obědem,"
dí měkce, "rychle prostři mu,
dej víno k hodu dnešnímu -
řek rázem jedné hodiny?

Tož dej sem ještě noviny!"