ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Machar Josef Svatopluk (*29.02.1864 - †17.03.1942)

­­­­

List (Zde by měly kvést růže)

  • poznámka autora: "Řádky tyto jsou jen z části mým majetkem. Autorkou jest vlastně ona Nejmenovaná, jejíž list náhodou se mi dostal do rukou. Nechť vlídně přijme toto připsání."

Nejmenované

So sprach mir ein Weib:
"wohl brach ich die Ehe, aber
zuerst brach die Ehe - mich!"

Fr. Nietzsche: Also sprach Zarathustra, III. 303.

Víš všecko. Dobře. Nečekej však tady,
na poslední té známce, že my dva si
kdys čímsi byli, nečekej v tom listu
mé omluvy a lítost kajícníce.
Je monolog to služky na odchodu
(a - ruku k srdci - víc já nebyla ti
než služkou, jíž jsi ráčil dávat najíst
a jíž jsi časem nějaký šat hodil
a již jsi blahosklonně vedl někdy
na ples a koncert nebo do divadla),
ta služka jde a chce ti jenom říci,
že není žádnou bezeduchou loutkou,
ba, že ten celý čas se odvážila
mít ve své duši svoje hospodářství,
mít ve své hlavě rozum - třeba malý -
mít v srdci hlas - a teď ho poslechnouti.

Hle, čeho já se dneska odvažuji!
Tak psát i tobě! Tak si dovolovat
o sobě mluvit jako člověk jakýs,
jenž tobě roven! A já tak tě vidím,
jak ošíváš se při každičkém slově
jakoby byl to škorpionek malý!
Jen považ všecko: (a pak ošívej se!)

Tys byl vždy zdobou lidské společnosti,
"výtečný právník, jeden z nejbystřejších
obhájců našich" (jak to hlásí denně
žurnály všecky ve svých soudních síních);
při řečech tvojich v každém přelíčení
se nakupily davy obecenstva,
tvůj každý soudruh závistí moh zžloutnout
nad tvými úspěchy: ty k slzám dámy,
k soucitu muže pohnul jsi jak loutky;
při důvodech tvých slepá spravedlnost
svou přísnou rukou ťukla v jednu vážku,
a klient tvůj, čist jako malé robě,
se vrátil v náruč čestné společnosti;
a jaks byl jinak člověk ve všem vzorný,
muž dokonalý! (totiž: nezalhal snad
a nedlužil se, svoje erotica
jsi nedával snad v pospas druhům v klubu
a pils vždy s mírou, při tom nosil přesně
moderní kabát, nesšlapané boty
a v pádu vážném jistě bys byl hájil
čest tuto s blesky v rozhorlených zracích
buď žalobou či pistol v pevné ruce) -
a teď: ta čest je zašlapána v bláto,
tvé úspěchy, tvé jméno roztrháno
nestoudnou bytostí, jež byla do dnes
tvou ženou! Mnou. Já zničila tvůj život.

Viď, to jsem bídná! V tom však nejbídnější:
já nedopřála jsem ti jedné role,
být soudcem nad mnou, mrzkým provinilcem!
Vím, jakým lékem byla by ti chvíle,
kdy s hrudí nadmutou a soudce hledem
a velkolepým divadelním gestem
bys řekl mi: Je konec mezi námi,
práh mého bytu dělí teď náš život -
či ještě jinak - ale metaforou
řek bys to jistě. A já šla bych tiše
zdrcena blesky tvojich svatých hněvů,
a ty bys s klidem v nitru mohl jíti
v krem společnosti, na své tváři nesa
tragickou masku, ale znal bys v nitru,
že ten svět ví, jak rozhodně jsi jednal,
jaks nešťasten a jak to pevně neseš -
a já ti ani toho nedopřála...

Já neuznala tvojí autority,
já nemyslím, že ty bys moh být soudcem
nad svědomím mými Ba hleď, ještě více:
já ani sama sebe nesoudila,
já necítím se vůbec ničím vinna.
Že jdu, jdu sama a jdu dobrovolně,
ba, za štěstím svým jdu dnes z toho domu,
ne rozsudkem.

Chci jedno tobě přiznat.
Byl čas, kdy jsem tě v pravdě měla ráda.
Mně bylo tenkrát osmnácte roků,
a sám víš, jakým byla jsem já děckem.
Svět znala jsem jen z románů a básní,
byl pohádkou mi, již jsem měla žíti,
a čekala jsem s jistotou, že bude
v něm krásného cos. Já tě měla ráda.
Já věřila v tu lásku jako v tebe.
Svou hrdou naděj viděla jsem v tobě,
tak pevně jsem se držela tvé ruky,
jak bys byl bohem. Často snívala jsem,
že pouze já jsem jednou z vyvolených,
jimž usouzeny v životě jen růže.
Tys byl tak velký, vznešený a krásný
(nu nediv se, já tenkrát věřila to,
jak každá jiná o svém vyvolenci),
muž bez poskvrny, přítel potlačených,
jenž celým ohněm hájí jejich práva
(já myslila, že je to v tvojí duši
a nikdy řemeslem že advokáta),
my četli verše, romány a snili
nad Chopiny a Schumanny den za dnem
(dnes vidím, jak ti musilo být fádně,
a lituji tě, duše utrápená!),
pak vzali jsme se...

Přišlo probuzení...
V těch strašných nocech, jež se zdají jiným
snad nekonečným zřídlem všeho blaha,
já trpěla jen nevýslovným hnusem.
Rafinované jakés divé zvíře
mě strhlo s čisté vůněplné výše
v louž páchnoucího šedivého bláta
a rvalo mě tam, smýkalo mnou, cpalo
to bláto v zrak mi, ústa, sluch i duši -
a s tebou já jsem snila nad Chopinem,
a v tebe já jsem věřila jak v boha!

+++

Ty čestný muži, já jsem prohlížela,
jak pěknou školou ty jsi prošel v žití,
co za poklady chováš ve své duši,
a čeho já se stávám účastnicí!
A taký svazek posvěcen prý bohem
a uznán, respektován společností!

V tom souzvuku dvou těl a těch dvou duší
já, pošetilá, chtěla najít krásu,
a zatím každý nový den mě viděl
tak bídnou, zničenou a oloupenou,
jíž tak je stydno před sebou i lidmi,
jakoby naha vyjíti ven měla!
A tys jen frivolně mě konejšíval,
a rozplítal mé spjaté v prosbě ruce,
že v manželství se tohle děje všude...
Tys neměl ani nejmenšího taktu
k mé duši ubohé! Ne pochopení.

A konečně, když zhnusil ses mi všecek,
že bych se byla prstem nedotekla
tvé ruky, když jsem s ledovým ti klidem
svůj odpor zjevila - tu neptal jsi se:
kam sem ji zavlek jak se jí teď jevím? -
ne, s maskou urážky jsi vedl řeči,
jež líps moh udat někde v soudní síni.
Pak ohlásils mi, že žít budeš nyní
zas na svůj účet. Žil jsi, já vím všecko,
ač dovedně jsi spády svoje tajil.
Já snažila se povstat, střepat bláto -
už marně, moje duše proti vůli
jím byla prosáklá a otrávená.

Dva roky tak jsem podle tebe žila.
Tys žárlil na mne, žárlil bez příčiny,
snad hnán jen (možno-li to vůbec v tobě)
svých vlastních provinění výčitkami.
Já věděla, že žárlivost ta zbytkem
je dávné lásky, že je všemu konec,
však snažila se v očích společnosti,
té společnosti, jež je tvojím bohem,
být tvojí řádnou, hospodárnou ženou.

Než to víš sám, že omrzí nás všecko,
i nejctnostnější třeba komedie -
tak začla jsem žít také na svůj účet.

A dnešní krok můj nezdá se mi nijak
být mezníkem v mém celém živobytí,
jen změna kulis, hra jde klidně dále,
a potom jedna nová, mužská role.
Ty znáš jej, suď si o něm, jak ti libo,
mně on je vším. A nedívám se k němu
už s ilusemi, nemám jich už vůbec,
ni o sobě ne (za vše díky tobě!).
Jsem připravena ke všem zkušenostem
i zklamáním - a těchto bude méně,
o jedno méně: nehledám už krásu
(zas díky tobě), jen pár pěkných chvilek,
a ty chci užít každičkým svým nervem
i při skrčených nosech společnosti.
Snad přijdu o vše - život je dost hloupý,
že leccos se v něm často opakuje,
než má i to zas jednu dobrou stránku,
že nepřekvapí... Vím - - - - - - - - - -
Však nač psát dále?
Co je ti ještě jenom po tom? Po mně?

Měj dobře se a do "poměrů daných"
se nějak vprav a hleď své dobré jmeno
vyleštit nějak, bys moh vejít čestně
na forum čestné svojí společnosti!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 14.12.2019

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Bez ovoce (Zde by měly kvést růže)
-Červené střevíčky (Zde by měly kvést růže)
-Dva listy (Zde by měly kvést růže)
-Idyla (Zde by měly kvést růže)
-List (Zde by měly kvést růže)
-Magdalena, Magdalena (2), Magdalena (3)
-Marie Wiltová (Zde by měly kvést růže)
-Otrokyně otroka (Zde by měly kvést růže)
-Podzimní povídka (Zde by měly kvést růže)
-Teta (Zde by měly kvést růže)
-Tři podobizny (Zde by měly kvést růže)
-Umírání (Zde by měly kvést růže), Umírání (Zde by měly kvést růže) (2)
-Z vlaku (Zde by měly kvést růže)
-Zde by měly kvést růže
Čítanka-Bez ovoce (Zde by měly kvést růže)
-Červené střevíčky (Zde by měly kvést růže)
-Dva listy (Zde by měly kvést růže)
-Epilog nad mou malou dcerou (Zde by měly kvést růže)
-Idyla (Zde by měly kvést růže)
-List (Zde by měly kvést růže)
-Magdalena, Magdalena (2), Magdalena (3)
-Marie Wiltová (Zde by měly kvést růže)
-Mimo cesty života (Zde by měly kvést růže)
-Nad mou malou dcerou (Zde by měly kvést růže)
-Otrokyně otroka (Zde by měly kvést růže)
-Podzimní povídka (Zde by měly kvést růže)
-Poslední cesta (Poesie sociální)
-Sonet dedikační (Čtyři knihy sonetů), Sonet dedikační (Čtyři knihy sonetů) (2)
-Sonet o různé tragice (Čtyři knihy sonetů)
-Sonet úvodní (Čtyři knihy sonetů)
-Teta (Zde by měly kvést růže)
-Tři podobizny (Zde by měly kvést růže), Tři podobizny (Zde by měly kvést růže) (2), Tři podobizny (Zde by měly kvést růže) (3)
-Tristium Vindobona
-Umírání (Zde by měly kvést růže)
-Výlet na Krym
-Z vlaku (Zde by měly kvést růže)
-Zde by měly kvést růže (celá kniha / e-book)
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Svatopluk Machar - List (Zde by měly kvést růže)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)