Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Čtenáři můj, varuji tě
před autory - psychology!
Nevěř logickému chodu,
jímž prý v duši reků, rekyň
vykračují myšlenky.
Nevěř ani jednolitým
monologům, jež se mluví,
upomínkám, jež se táhnou
v duších sněním rozvlněných
v spořádaném řetězu -
toť jsou staré známé sítě,
které podle dobrých vzorů
líčí vychytralý autor
bezstarostné víře tvojí,
prostře je a mne si ruce,
směje se a šeptá stranou:
Tak jen čti - a budeš můj...

Duše naše... Dívej se v ni:
jak bys viděl vodní pláni.
Na ní zrcadlí se pěkně
modro nebes, bílý oblak,
blesky slunce, rudý západ,
pták, jenž kamsi v dáli spěje,
strom, jenž k ní je nachýlený;
lehký van ji hravě čeří,
za to vichr rozhučený
ničí čisté zrcadlo to,
a pak vidíš temné vlny,
jak se vzepnou, jak se ženou,
slyšíš jejich melodii
zoufanlivou, bezútěšnou -
tak my známe svoji duši. -
Zatím dole kdesi v hloubi
cizí tobě svět se kryje;
snad tam propast, písek, skála,
korálů tes, perlorodky,
proudné víry, divní tvoři -
cosi v tobě, o čemž nevíš...
Někdy v tichém snu jen vhledneš
na mžik v tajemnou tu hlubeň,
někdy také divá bouře
vhodí na břeh drobnou škebli,
nebo jakous příšeru...

Naše myšlenky víc nejsou
nežli stříbrolesklé rybky,
dcerky hlubiny, jež vidíš
chvilkou v osluněné ploše
sborem táhnout pozvolna;
některá tu a tam kmitne
jako bílý peníz letmo,
kmitne jen a zapadne...
Kde tu stopy po logice?
Proč ta blýskla se, proč právě
v tomto momentu? A odkud
přišla as a kam teď plyne?...

Čtenáři můj, varuji tě
před autory - psychology!

Devět hodin. Z bílých peřin
pozved Jiří trochu hlavu,
pohled rozespalým okem
na zelenou žaluzii,
kterou tenké blesky slunce
jako zlaté drátky v pokoj
vinuly se; podíval se
na klec s kanárem, jenž právě
chocholatou hlavu nořil
do své koupelny; pak hlasně
zív a zíral k stropu, k lampě,
kolem jejíž špičky mouchy
poletaly s tenkým bzukem.

Náhle kmit mu hlavou obraz,
zas ten obraz: vidí dívku
s rozčísnutým světlým vlasem
zadívanou v světlo lampy:
- Nemyslím, ba není času
na věc takou pošetilou
jako moje přemýšlení. -
Obraz zmizel. Jiná scéna:
sešlý stařec vratkým krokem
ubírá se podle něho:
- Je to moje Antigona -
povídá mu... Slabý úsměv
zkřivil rety Jiřího.
Pod hlavu si ruce složil
protáhnuv se. A tu vidí
jeden výjev z Itálie:
Žlutý kraj je zžíhán sluncem.

Vzduch se vlní. Apenniny.
Všude kámen. Žilkované
skály kolem. V jednu stranu
jest jen výhled otevřený:
a tam ostře v modro nebes
vztyčuje se černá cypřiš:
černá, smutná, bezútěšná...
Zas to mizí... - Raděj bych vás
viděl ležet mrtvou v rakvi,
než zde živu - tak mu nyní
v duši zvoní vlastní slova,
povídá je štíhlé dívce,
která stranou kloní hlavu.

- Nebyl-liž jsem včera hlupák?
Nesmála-li se ta dívka
tajně v duši nad mou řečí? -
projelo mu náhle mozkem.
A tak táhnou duší jeho
scény, obrazy a slova
bez logiky, souvislosti,
jako stříbrolesklé rybky,
které mžiknou v klidné ploše
osluněné vodní pláně...

Na dveře kdos ťuká zlehka.

"Teto?"

V pokoj uklouzla tiše
drobná stařenka, tak scvrklá,
zažloutlá, s čepečkem bílým,
bleděmodrým vlídným okem,
s "dobrým jitrem" na rtech zvadlých.

Postavila příbor s kávou
na stoleček ku posteli,
dívala se láskyplně
na tu rozcuchanou hlavu
v poduškách a mlčela.

"Nu, což teto," začal Jiří,
"jak jsi spala? Nového cos?
Nu, a což ti tvoji chudí?"
ptal se jaksi ledabyle
a pil kávu.

"Zdálo se mi
o venkově, o tvém otci.
Spletený sen. Ani nevím,
kde se to jen všecko bere...
Moji chudí? Poslala jsem
včera nějaký ten hadřík
vedle k zednici. Pět dětí
má ta žena. Muž se zabil
před měsícem na stavbě...
Tak už nyní mám pět rodin -"

"Já už vidím," smál se Jiří,
"jak se pomalu čtvrt celá
k tobě pohrne. Ty budeš
míti více zákazníků
nežli první krejčí v Praze.
Celý dům tvůj bude málem
etablissement dětských šatů!"

"Jen se směj! Však já bych ráda.
Jenom kdyby líp mi chtěly
sloužit oči... Ty můj bože,
vždyť je to jen moje radost,
zábava má. Já však chtěla,
Jiříčku, se vlastně zeptat,
jak to uděláme letos
s venkovem? Kdy máme jeti?
Je už horko a půl Prahy
je už venku -"
"Pošetilá,
to už se ti zase stýská
po venkově? Pěkný život!
Sedět v pokojích, kde páchne
pod okny hnůj. Večer řvou ti
do snů žáby. Ráno kohout.
Všude plno much. A k tomu
klepy městské honorace,
paní sudí, paní berní,
paní doktorka. A žabky
opálené, nemotorné,
s rozoumečkem malilinkým...
Inu, chceš-li zrovna, jeď si..."

"Ne, Jiříčku, nehněvej se,
nepojedu. K vůli tobě
myslila jsem. Zažloutlý jsi,
přepadlý ňák. Itálie,
věř, ti pranic neprospěla -"

"Dej mi pokoj se svou péčí.
Přepadlý!... No, snad se dočkáš,
že mi bude přec jen dobře -
však až pojdu!"

"Jiříčku můj,"
zalomila teta ruce,
veliké dvě slzy vhrkly
do vyhaslých zraků jejích.
Hlavou potřásla a vyšla.

V Jiřím zahryzlo to trochu.
Takhle končívaly často
jejich hovory. On cítil
lítost s dobráckou tou tváří,
často dralo se mu na rty
vlídné slovo - ale vždycky
bylo zaškrceno v hrdle
jakýms bezohledným zvykem.
Snad to strach před sebou samým
by se nepostihl náhle
v směšné hloupé dojemnosti...
Tož máv rukou, vstal a myl se,
oblékal se, dlouho česal,
kníry pálil, v náprsenku,
šátek, kabát parfum nalil,
v zrcadle se bystře změřil,
žluté rukavičky natáh
a hvízdaje pochod z Fausta
vyšel...

+++

Den se vlek mu dlouze,
nekonečně, čekal večer.
Jako magnetickou silou
přitahován, s prvým šerem
spěl již k domu v páté čtvrti.
(Dosti. Čtenář dovolí mi,
že se stanu referentem
stručným, suchým, odměřeným.
Mám svůj důvod. Mnozí lidé,
lidé čestní, úctyhodní,
pastýřové zbožných duší,
cudné dámy snadně mohou
vale dáti autorovi
i té jeho historii.
Nechtěl bych tak, vždyť mám v hlavě
ještě přes šest tisíc veršů
šumících a tísnících mě -
a tak bez nároků nejsem
jako známý muž ten v básni,
jenž svou tíseň šeptal v lůno
staré vykotlané vrby.)

Celý večer tonul Jiří
v lesku očí Luciiných,
celý večer cítil v sobě
onu mravní opravdovost,
káral zas a litoval ji,
mluvil vřele, mluvil mnoho,
k půlnoci jí stisk zas ruku
a šel domů vlažnou nocí.

Cestou vrátil se mu zase
střízlivý klid. Nadal sobě
ideálních oslů, bláznů,
jenž se svést dá v takém místě
potměšile čistým okem
ku nechutné komedii.
Zapřisáh se, že tam víckrát
nohou nevkročí... A doma
uleh a spal klidným spánkem
jako vždycky do devíti.

+++

Pět, šest dní tak uplynulo...
Jiří stal se terčem vtipů
u svých známých. Škádlili jej
v kavárně i na ulici.
Ptali se na jeho "Manon",
"cudnou Manon". Vyprávěli,
jak mu stará madame žehná:
Lucy prý už několik dní
jako jeptiška je plachá,
zavírá se v pokojíku
celý den a celý večer,
nemluví, ba nesměje se;
na domluvy staré madame
pohodí prý jenom hlavou.
Při konkursu ctnosti prý by
jistě dostala teď cenu.
Jiří usmíval se všemu,
ale v nitru přijímal to
s zžírající ironií.
- Mají pravdu - napadlo ho -
komickým jsem. Pěkné konce!
Po všem, co mě život učil,
po všem, co jsem v žití užil,
zapadl jsem v tuhle směšnost.
A co vlastně mě k ní poutá?
Je to stará romantika,
již zvou láskou? Hloupost, hloupost!
Ve mně vyzněly ty struny
hezky dávno... Nic to není
nežli všední paradoxon,
kytka pohozená v blátě,
jíž bych jinak nevšimnul si
v životě... Však skončíme to -
Napadlo ho to a ono:
zmizet, odjet - tu však scházel
skončující jakýs efekt.
Jako postižený školák
byl by zas a znova směšným.
A proč prchat? Půjde zkrátka
ještě jednou v ona místa,
vyhledá ji jako jiní,
užije jí jako jiní,
zaplatí jí jako jiní -
vždyť to nádherné je tělo,
může být to pěkná chvilka,
prochví-li jím oheň vášně...
vzácné sousto - proč jen dříve
na tohle si nepomyslil?
Pak zas může s čistým čelem
sednout ve kruh svojich přátel. -

+++

Posupný a olověný
klesal večer ve klín ulic.
Nebe bylo plno mračen,
dusné výpary se chvěly
horkým vzduchem. Světlo plynu
nesměle a slabě plálo
v lucernách. Pár řídkých kapek
místy kropilo prach dlažby.
Chvilka chmurná, která stiská
lidské hrdlo k zalknutí.
Duše sepnuta tu bývá
hrozným kruhem, v němž se zmítá
bez výsledku, bez pomoci.
Tmavé myšlenky jí bijí,
tmavé scény kreslí se v ní,
bezútěšná melodie
prochvívá ji do všech hlubin.
Nejraděj by vyletěla
z těžkých vazeb těla svého,
z této zachmuřené země
výše, výše, až kams v ether
nad černavá nebesa...

Tuto chvilku tráví Lucy
sama ve svém pokojíku.
Na kulatém stolku před ní
leží kniha, vedle šití,
obojí snad bavilo ji
odpoledne. Nyní sedí
s rukama v klín složenýma.
Lampa s pestrým abažurem
postavená na kraj stolu
přitlumeně ozařuje
její profil. Matné oči
hledí na protější stěnu
v tapetové ornamenty.
Chvilkou zavře je a vzdychne
táhle, jak by unavena
myšlenkami; chvilkou zase
vrtí lehce hlavou, jak by
chtěla sobě odvětiti.
Dva, tři dny už její nitro
je tak divně rozvlněno.
Zdá se jí, že pokouší se
o ni nemoc. Nervy v hlavě
napnuty jsou. Často míní,
krev že slyší ťukat v skráních.
Časem vzpomene, jak bylo
před měsícem, dvěma týdny -
žasne, že se zdá jí při tom,
že to bylo vše tak dávno,
dávno, jako dva tři roky.
Sama sobě je teď cizí.
Jako by jí někdo podtrh
pod nohama onu půdu,
na níž dřív dost pevně stála,
jak by byla spadla potom
ve závratném letu kamsi
do neznámých divných končin.
Cítí jakýs stálý smutek.
V jejím nitru je teď černo,
- vídávala tak v svém dětství
kostel na Veliký pátek -
kdosi umřel tam - ach, ano,
její veselost. Už jistě
vícekrát se nezasměje.
Jako refrén obrazů těch
jeví se jí mužská hlava
s řídkým vlasem, tmavým okem,
s rozhorleným přísným hlasem,
jenž jí praví: - Vy jste bídná,
vy jste nešťastná v tom žití!
Jak jen možno vám zde dýchat?
Pomýšlíte na budoucnost?
Jako Kata? Či snad jinak?
Viděl bych vás raděj v rakvi! -
Po prvé když kmit ten člověk
její myslí (v sobotní to
onen bylo večer, když si
rozplétala světlé vlasy),
napadlo ji: není hezký -
pranic více. Potom přišel
zas s tou řečí. Už ty věty
jako bzukot včely v letu
začínaly šumět, šumět,
když se smála rozpustile
v kole dovádivých družek,
v její duši. Mrzela se,
chtěla smát se hlasitěji,
a zas šeptá jí to přísně:
- Vy jste bídná! Odsouzena! -
Smích se zadusil jí v hrdle...
Přišel večer. S tajným strachem
čekala jej. Přišel. Zase
hleděl na ni lítostivě.
A zas přísně povídá jí:
- Vy jste bídná. -
Divný člověk!
Kolik jiných už tak přišlo
s takou kárající řečí!...
Ale zde v tom pokojíku
zmlkli všickni - za to sili
na tělo jí polibky...
Ošklivost a hnus jí chvěly
při vzpomínce na ty chvíle...
Jenom on víc od ní nechce
než stisk ruky!...
Tu ji jímá
instinktivní jakás bázeň
před tím mužem. Líp by bylo,
kdyby nepřišel byl vůbec,
kdyby nepřišel už víckrát!
Proč jí mluví o tom, co se
naprosto už změnit nedá?

Jako člověku, jenž nesl
mnoho hodin těžké břímě,
jest jí nyní; na klíně jí
leží ruce vysílené,
všecky klouby uvolněny,
všude cítí stopy tíhy...

Dávný temný obraz z dětství
tvrdošíjně se jí vrací:
sedí kdesi v dálné jizbě
na zemi a hrá si s loutkou.
Její máť se nad ní kloní
(tahy tváře neurčitě
vidí jenom), vyschlou rukou
prohrabuje její vlasy:
- dej ti jenom Pánbůh štěstí,
andílku můj - slyší šeptat.
Hořko je jí, teskno k pláči...
- Proč jen přišel onen člověk? -
- Proč jí muselín strh s očí,
jímž se dívala dřív na svět,
na sebe? A na svůj život! -
- Odsouzená... zavržená! -
- Přijde dnes? - a bodlo ji to,
že by moh snad nepřijíti...

Slyší kroky, poznává je.

Rychle vrhla jeden pohled
do zrcadla, měkkou dlaní
přitiskla si vlasy k skráním.
Uhlazeně bezúhonný
vešel Jiří, klobouk v ruce,
dvorný pozdrav, jak vždy, na rtu.

První kapky zařinčely
do skel oken. Blesklo, hřmělo.

A on sedě naproti ní,
zas se dívá do těch očí,
jindy veselých a smavých,
dnes tak žalem obestřených,
dívá se a stud jím zachvěl
nad dnešními všemi plány.
Ani myslit nechce na ně.
Krev se žene mu tak k hlavě,
celé proudy velkých řečí
bijí v lebce, šumí v duši.
Hlasem pohnutým jí praví,
že dnes přišel naposledy;
celé dny a celé noci
přemýšlel prý jenom o ní,
dnes chce její rozhodnutí.
Ptá se jí zde, chce-li dáti
s bohem nynějšímu žití,
otravnému vzduchu tomu;
chce-li žíti zase v světě
mezi počestnými lidmi -
a tak mluvil dál a dále.
(Pocit povznesení vanul
jeho nitrem, hledal slova,
obraty a vzletné fráze
z básní, novel, jež kdys čítal.)
Vyprávěl, že bohat dosti,
rozumem že nadán bystrým,
že má zkušeností řadu
a též slušné vzdělání,
že však jak ten patron v Písmě,
jenž svou hřivnu zakopal si
v lůno země, všeho toho
nijak dosud neužil.
Ani pro sebe, ni pro svět.
Jest prý nulou v roji lidstva,
jeho žití nemá cíle.
A je draze zaplaceno;
zoufal, zažil trpké ztráty,
mnohá muka bezejmenná,
a teď z všeho nemá pranic,
nežli řetěz fádních hodin...
Také ví, že v budoucnosti
už se jinak neuplatní,
jeho kosti budou ležet
v hrobě zapomenutém...
Nuže aspoň ji že vyrve
z toho kalu, navrátí zas
její čisté oči světu,
kamž prý patří, v jeho žití
bude potom aspoň jedna
slušná rasa tabula...

Má zde tetu. Dobrá žena
jako dítě, jako anděl,
- sám prý hřešil na ní tolik,
že mu stydno před sebou -
k ní prý hodlá zavést Lucy.
Její stříbrný vlas bude
štítem jejím. Uvítá ji
jak svou dceru, jist je toho.
Hodlá vést ji k ní však záhy,
dneska ještě, hned - jen chce-li...

Okem zamželým zří Lucy
v jedno místo: k jeho ruce,
jež se nervosně tak chvěje
na stole. A beze slova
chopí se té ruky náhle,
ke rtům přitiskne a vzlykne.

Dveře otevrou se zlehka.
Diskrétně se v jizbu dívá
stará madame.
"Klepala jsem
asi pětkrát, odpustíte,
že snad ruším. Chci jen pár slov
tuto s pánem -"
"Já též s vámi,"
Jiří na to. "Půjdem odtud
dneska oba, já a slečna,
na vždycky."
"Tak bude svatba?"

"Ne, ne," Lucy rychle praví
po tváři a krku hoříc.

"Slečna navrací se světu,
k čestným lidem," vysvětluje
vážně Jiří.
"Mnoho zdaru,
upřímně vám, Lucy, přeju -
ale nevím, nevím -"
"Dosti,
dosti řečí, přejdem raděj
k formalitám, drahá madame,"
přetrh přísně jí řeč Jiří.

"Tedy s bohem, moje Lucy,
s bohem, drahá holubičko.
Vzpomeňte však: Bude-li vám
v onom světě nějak divně -
můj dům je vám otevřený."

Stará madame políbila
při tom čelo Luciino...

+++

Prudký liják kosmo padá
v dlažbu ulic. Ve lucernách
plyn se zmítá. Nebe černo.
Město pusto. V tmavém plášti
jen se místy tiskne k vratům
bdělý strážník... Do té noci
do Jiřího zavěšená
vchází Lucy v nový život...