Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Šedá hlava s bílým čepcem
s bledě modrým vlídným okem
vsunula se mezi dveře.
Lucy otevřela oči.

"Nu, již vzhůru? Dobré jitro!
Vítejte mi ještě jednou!
Vyspalá? A spala dobře?
Dítě drahé, já jsem ani
oka nezamhouřila
pro radost, že mám vás tady,"
šveholila stará paní
přistupujíc k posteli.
Podala jí zvadlou ruku,
Lucy chtěla vtisknout na ni
polibek, však stařenka jen
s hlasným: "To, to!" hladila ji
po čele a bujném vlase.
"Já se vlastně chtěla zeptat,
smím-li nabídnout vám něco
ze své staré garderoby.
Chudinko, ty vaše šaty
jsou tak celé promočené
- pravda, byl to také liják
dneska v noci, a můj Jiří
mohl vůz přec někde nalézt,
nu, nu, stalo se již, stalo -
vyberu vám něco ze svých,
jenom pro dnes, zítra přijde
krejčí s novým. Snad vám padne
taky dobře. Já jsem měla
jedenkrát též vaši výšku -
ale už je to tak dávno,
dnes je ze mne scvrklá babka...
Za čtvrt hodinky jsem tady."

Odešla. Tu celou dobu
jako na řeřavém uhlí
byla Lucy. Stud ji pálil
před tím čistým bledým okem.
Maně peřinu si stáhla
ku bradě až. -

Vydychla teď,
vyskočila jako laňka,
vklouzla do punčoch a botek
takřka bleskem. Přehodila
pestře květovaný župan
(pozorlivá stará paní
sem jej dala včera v noci),
umyla se, upravila
trochu vlasy, zvědavě pak
rozhlédla se po pokoji.

Všední pokoj kandidáta
staromládenectví. Vládne
sic tu péče ženské ruky,
ale zpod ní vykukuje
ledabylost bydlitele.
Lucy nemůže si jaksi
tento pokoj srovnat s mužem,
jenž k ní byl tak opravdovým,
hlubokým a vážným. Stůl ten,
kde jsou sem tam přeházeny
podobizny obnažených
baletek; tam na zdi obraz
celé jakés společnosti,
fotograf ji zvěčnil v chvíli,
kdy si připíjí - a v středu
stojí Jiří, doutník v ústech,
podivně se nějak šklebě:
skříň knih plná, pěkné vazby,
zavřená však, prach tam leží
uvnitř všude na ořízkách;
hopkující kanár v kleci
titěrný tak s hlavou svojí
chocholatou - tyto dojmy
jako zžírající kapky
padly Lucy v hloubi duše
v obraz muže, prvního to,
jejž tam ukrývala s úctou...

Zasmušena stoupla k oknu.
Vytahuje žaluzii
a hle, velká zahrada tu
leží v květnové své kráse.
Svěžím vzduchem vůně bezu
stoupá vzhůru, proudí v pokoj.
Stromy kvetou. Koruny jich
jak by byly pudrovány,
listy, dosud mokré, chví se
blýskajíce brilianty.
Tráva leží zohybána
tíhou kapek. V čerstvých barvách
záhonem se pestří květy.
Motýlové modří, bílí
vzletají z nich, krouží vzhůru.
V pěšinkovém mokrém písku
mih se pták s kovovým bříškem,
na strom sed a zacvrlikal.
Mouchy bzučí... Přes zahradu
na konci až viděti lze
rudé střechy domů... Nad vším
neobsáhlý blankyt nebes...

Nitrem Luciiným pronik
mír a poklid toho rána
s úsměvem a silou jara.
V stísněné a pomatené
duši se jí náhle jasní.
Nový život, nový život!
Minulost je uzavřena -
s nadšenou se chutí vrhne
v novou cestu...

Spjala ruce,
zbožná víra dětských roků
chví jí nyní; z hloubí ňader
blouznivá se řinou slova
šepotané modlitby...

Modlí za sebe se, otce,
mrtvou máť, za dobrou paní,
pod jejížto střechou žije,
za Jiřího, starou madame,
za ubohé družky svoje,
jež tam dál v tom bahně tonou -
soucit se vším, láska k všemu
rozlívá se její duší.

"Dítě drahé, zkuste, prosím,"
ozvalo se za ní jemně.
Stará paní rozkládala
po stole a po pohovce
s opatrnou pozorností,
jakou máme k relikviím,
prapodivné dávné kroje.
Vůně levandule vála
ze záhybů těchto šatů,
leta čtyřicátá chvěla
se v těch barvách, pentlích, střihách,
zašlé plesy, zašlá krása,
zašlí lidé, zašlý život...

"Vemte tenhle. V něm jsem jela
k svatbě otce Jiříkova
se svým drahým nebožtíkem."
Stará paní podává jí
hedvábný šat, jehož zeleň
hraje rudozlatým leskem.

Nesměle se Lucy svléká,
nesměleji ještě bere
starodávnou tuto robu.

"Jenom kuráž, dítě zlaté,"
pomáhá jí stará paní,
"nic se tady neroztrhne,
je to stará dobrá látka.
Ba ten šat už mnoho přečkal"
- při tom šněrovala v zadu
dívce život -
"mému muži
tak se líbil! A můj muž teď
dvacet pět už roků hnije
v boží zemi!..." - Povzdychla si,
rovnala na dívce sukni,
rukáv trochu načechrala,
odstoupila na tři kroky
a už smála se: "No, vida,
jak vám sluší! Jaká jste vy
krasotinka! Bože milý!
Tak se přece podívejte!"
K zrcadlu ji otočila,
ruce složila a pyšně
dívala se na ni. V ploše
zrcadla se jeví Lucy
štíhlounký zjev lepé dívky:
zvonovitá sukně klesá
od útlého pasu dolů,
věnec černých mašlí vine
se jí středem. V předu život
sebrán v řadu záhybů, jež
dole zlatá přeska spíná.
Rukáv velký, nadouvaný
zmenšuje tu ručku její
v ručku dítěte. A hrdlo
od zeleně odráží se
jako bílý mramor. Oči
září měkkým vlhkým leskem.
"Tak, mé dítě, myslete si
ještě účes," nadšeně jí
ukazuje stará paní,
"takhle přes skráně až k lícím,
a pak do zadu, a v zadu
zatočený do pletence -
viďte, to přec byla moda -
však, můj bože, já tak mluvím,
vedle zatím stydne káva,
pojďte snídat!"

Zavedla ji
v druhý pokoj. Plachý pohled
vrhla Lucy kolem sebe.
Kulatý stůl stojí v středu,
květovaný ubrus na něm
jde až k zemi. Z pestrých šálků
kouří káva. Plno květin
vidí v oknech, kaktus, myrtu,
azalky a voskovice.
Na vysokém prádelníku
pod skleněným zvonem skví se
pozlacený krucifixus,
hromničky dvě podle něho;
hodiny, jichž ciferníček
nesen točitými sloupky
z alabastru, potom stěna
plna starých podobizen
fotografovaných na skle,
černých siluet a z vosku
profilů - vše v jemných rámcích;
mezi okny v čele jizby
visí olejový obraz:
přísný muž, má modrý kabát,
černý šátek otočený
kolem krku; pod ním za sklem
stočených pár suchých lístků,
uschlý vínek svatební!
U dveří je připevněna
kropenka, z ní vyčuhují
seschlé proutky s kočičkami,
v koutě skleněná skříň pne se,
s vnitřkem lesklým, zrcadlovým,
plná šálků, vás a stříbra,
drobných sošek z porculánu;
spinet žlutý filigranský
mdle se leskne s druhé strany -
solidní ta zašlá doba
dívá se tu ze všech koutů
upřímným a tichým zrakem...

"Vemte, prosím, ještě šálek!
Smetana je trochu špatná,
městské zboží! - Vidíte tam,"
ukázala k podobizně
mezi okny, "toť on, muž můj;
dívá se tak trochu přísně,
to už bylo jeho zvykem,
ale srdce - zlato. Tuto
vidíte ho ještě jednou."
Sňala se zdi podobiznu
na skle fotografovanou,
"ty můj drahý nebožtíčku,"
potřásala nad ním hlavou.

"A ten Jiřík, jak by vypad
strýci z oka; bručí, zlý je -
ale to je jenom slupka,
jádro v ní je zlato, zlato -"
stará paní pokračuje
tímto tonem dál a dále;
Jiřík spí prý jako vždycky;
jeho pokoj od nynějška
je prý v druhém konci chodby;
vzpomíná na jeho mládí,
jeho rodiče, na město,
kde má Jiří mlýn a statek -
Vypravuje s potěšením
jako lidé, kterým dávno
nebylo už sudbou přáno
do syta se vypovídat...

Zatím stará suchá služka
beze slova odklidila
příbor se stolu a měříc
Lucy baziliščím okem
kladla na stůl plátno, látky,
střihy, stužky, jehly, nitě,
každé na určité místo
jakýms mechanickým zvykem.

Stará paní nevšímá si
toho všeho, založeny
ruce na prsou, dál mluví,
a ty oči její září
leskem pestrých upomínek.

Lucii krev ťuká v spáncích;
dosud ani slova ještě
nepronesla; čeká s chvěním
jakous otázku; co, neví.
Čeká jen jak jaté zvíře
na nějakou náhlou ránu;
stařenka však vypravuje,
neptá se, a její oči
chvilkou k ní se upínají
s nevýslovnou laskavostí.

V hrdle Lucii cos dusí,
všechnu tíhu vložila by
ráda v jeden bolný výkřik -
tu ji rázem proud kýs divný
prochví tělem, víří k hlavě -
vzlykne, v oči trysknou slzy,
s utlumeným pláčem padá
na zem k nohám staré paní.

"Dítě drahé, dítě moje,
co pak je vám?" ulekla se
stařenka a pozvedá ji.

Tisknouc hlavu k její ruce
zpovídá se Lucy. Věty
řinou se jí z bouřných ňader
nesouvislé, hořké, strašné,
obžaloby stíhají se
bez omluvy; z knihy žití
čte ty nejčernější listy
glosujíc je bez soucitu.

Stará paní chvíli mlčí
nechápajíc; na to rázem
zavře žalující ústa
svými rty.

"Vždyť vím už všecko.
Jiřík řek mi. Utište se.
Bude jinak. To už bylo -"
při tom kanou velké slzy
na dívčinu světlou hlavu.
Tiskne ji a sama vzlyká:
"Utište se, dítě drahé."

"Moje přítomnost je hříchem.
Na vás, milostivá paní.
Na tom pokoji. A na všem,"
zastenala Lucy znovu.
"Patřím v bahno... kde jsem byla..."

"Dítě moje, dneska v noci,
nežli přišel Jiřík ke mně,
leccos mě tak napadalo
- já už nemám žádné spaní -
myslila jsem, proč ty svoje
staré kosti tady vláčím...
Proč mám žít, když jsem tu sama
jako hruška v širém poli?
Muž je mrtev, dětí nemám,
Jiřík je mi dávno cizí -
v tom on vejde, lekla jsem se,
on však políbí mě v čelo
- nikdy to tak neudělal -
povídá: Máš tady hosta,
jednu kleslou dívku žití
navrátit chci - však jen s tvojí,
teto drahá, pomocí. -
Vidíte, v tom prst je boží.
Vy jste moje. Když pak jsem vás
viděla tak zmoklou chvět se,
bylo mi vás z duše líto.
K vůli mně tu zůstanete."

Při tom líbala ji v čelo,
hladila jí něžně vlasy,
kapesníkem utírajíc
její mokrý obličej.
Svěží klid se šířil mírně
duší Lucie. Jí bylo,
jak by stoupla na vrch hory.
Libý vánek hraje kolem.
Nekonečnost rozpíná se
před očima. Pěkné barvy
vystupují v lesku slunce.
Člověk sám se sobě ztrácí.

+++

Ženské slzy... Čtenáři můj,
to jest blahodárným věnem
Eviných dcer na tom světě:
není hoře v nitru ženy,
smutku, trudu, upomínek,
není jediného stínu,
by se nedal odplaviti
trochou slaných třpytných kapek!
Pak je ovšem duše její
těkavá a volná, hravá
jako pestrokřídlý motýl
létající v zlatém světle
nad kvetoucí lučinou...

Lucy sedí u spinetu.
Stará paní klade před ni
sešit not.

"Zde je ta píseň,
již můj drahý nebožtíček
tak si z duše zamiloval.
Německá je - ale on byl
přec jen vlastencem a Čechem.
Jako student chodívával
k Jungmannovi!... Dítě drahé,
co jsme slz k ní vycedili!...

Můj muž také... oba, oba..."
Lucy četla nadpis písně:
"Die Thräne, ein Lied von Kücken."
Její ruce zajely teď
do klávesů. Přitlumené
slabé tony zazvučely
jako šepotavá slova
bezzubého stařečka.
Stará paní opřela si
levici v bok, okem zářným
hleděla v ten žlutý papír,
pravou rukou taktovala,
potom vpadla.

"Macht man in's Leben
kaum den ersten Schritt"
tenký hlásek
ve výši jen sípající
chvěl jí se rtů; staré srdce
silněji se rozbušilo
vanem dávných upomínek,
a ta zažloutlá tvář rudla
nachem podzimního listí...
"bringt man als Kind schon
eine Thräne mit,
und Freudenthränen
giebt, als ersten Gruss
dem Kind die Mutter
mit dem ersten Kuss;
man wächst empor dann
zwischen Freud' und Schmerz,
da zieht die Liebe
in das junge Herz,
und offenbart
das Herz der Jungfrau sich,
spricht eine Thräne:
ja, ich liebe dich!..."

Silný hlas tu ode dveří
zpíval zároveň ten refren.
Ženy zmlkly.

"Vida, teto,"
smál se Jiří, "teď as udáš
dobře všecky svoje passe."

Uhlazen a ustrojený
stál tu v celé svojí slávě,
pansky jaksi ukláněl se.

Lucy vstala. Ku pozdravu
podala mu sama ruku.

"Tohle nebyl špatný nápad,
teto, šat ten slečně sluší,"
hledě na ni poznamenal
s ledabylou uznalostí.

Sedli k stolu. Hovořili.
Paní vykládala Lucy
o svých chudých, o svém šití
pro tu dětskou drobotinu,
ukazovala ty střihy,
látky, plátno, jehly, nitě,
ptala se jí na mínění
o tom, onom. Lucy vším tím
zdála se být zaujata:
naslouchala s pozorností,
zkoumala a posudky své
pronášela pevným hlasem.
Jiří pak je pozoroval
s tím svým zvláštním tahem kol rtů,
výsměšným a ironickým;
chvilkou prohodil vtip, slovo,
kratší větu, chvilku zívl.

Zatím v duši těch tří lidí
tajný nepokoj se hnízdil.
Stará paní mrzela se,
že tak byla vyrušena
při své "Thräne". K tomu bázeň,
která jaksi na ni vála
z Jiřího slov bezohledných,
z jeho duše, zas tak cizí.

Lucii zjev jeho přines
ovzduší těch dnů a místa,
kde dřív žila, kde jej zřela
prvníkráte; při tom zdál se
být jí nějak proměněným,
nějak menším, mělčím, prázdným.
Napadl ji jeho pokoj,
ony ženské podobizny,
fotografie tam na zdi,
a teď cosi nutilo ji
stopovati s pozorností
každé slovo, úsměv, pohyb;
cítila zas růsti v duši
onu divnou zžíravinu,
která ničí jeho obraz,
vleptaný tam kdesi v hloubi.
Jiří zase viděl sebe
v prapodivné situaci:
ze zápalu zašlé noci
vystřízlivěl, tato dívka
byla mu zde, v bytě tety,
při tom stole, v tomto šatě
někým cizím - nevál z ní už
onen pronikaný parfum
orgie a velký salon
v onom domě; co teď dále?
Vzpomíná, že vlastně nechtěl
učinit, co potom činil -
proč ho napadlo ji vyvést
a sem vést ji? Směšná hloupost!
Jak by byl vstoup nepozorně
na bok srázné, příkré skály:
jedna chvilka nestřežená -
a už letí kamsi dolů...
S resignací fatalisty
přivřel při obraze tomto
trochu oči...

Mluvilo se
zatím dále... Za hodinu
Jiří vstal a poroučel se:
dojde prý teď ke krejčímu
obstarat šat pro Lucii,
leccos koupit a tak dále -
v pravdě hnala jej však nuda
a zvyk starý do kavárny,
na Příkopy, ku přátelům...

Ženy zasedly teď k práci.
Stará paní zabírá se
v vzpomínky zas. Při tom šije,
střihá, měří. Lucy zručně
ovrubuje jemným stehem
kraje dětských bluz a košil.
Dobrá nálada zas vládne
nitrem jejich. Z venku září
jarní den svým světlým teplem...
Hlasy vřískajících vrabců
z ulice sem zaletají...
Teď se Lucy rozesmála
- poprvé zde - jasným smíchem:
stará paní vyprávěla
o své svatbě; její ženich
v plné parádě už přijel,
vběhne v pokoj, tu však bleskem
obrátí se, letí nazpět,
vskočí znova do kočáru,
prohledá tam všecky kouty
a zas truchle zpět se vrací -
ztratil někde svatební svou
kytici!... Až při hostině
po toastech vyloví ji
náhle z nekonečných šosů
spěchovanou, umačkanou -
stará paní tak se smála,
až se zalily jí oči...