Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• román ve verších významného prozaika, básníka, novináře a jednoho ze zakladatelů České moderny, jenž vznikl během Macharova vídeňského pobytu a poprvé byl publikován v roce 1893
• obsahuje celkem 12 kapitol

I.

Čtenáři můj, znáš snad dosti
zdařených i špatných maleb,
které v sytých barvách líčí
(rubíny, krev, zlato, jaspis)
západ slunce? Odpustíš mi
otázku tu, ba, snad budeš
blahořečit autorovi,
že dí krátce: Nade Prahou
slunce právě zapadlo...

Sobota je. Měsíc květen.
Jevištěm je pátá čtvrt...

Žhavý den po slunce sklonu
poprvé si z hloubi oddych.
Vlhko jakés chví se vzduchem;
různé puchy intensivněj
zavánějí po ulicích
křivolakých, úzkých, krátkých.
Zavřeny jsou bídné krámky
zbožných dětí Israele,
ale tepna žití bije
kolem nich přec bouřným taktem:
pestrá směs tu lidí víří
za hovorů, smíchu, žertů,
dělníci, již od výplaty
v umazaných šatech přišli,
vojáci a pobudové,
fabričky se žlutou lící,
s vlasy v čelo sčesanými,
štěbetavé služky křičí
kolem kašny, sešlé ženy,
bledé děti na svých rukou,
přede dveřmi domů stojí
hovoříce ostrým hlasem;
z krčem přízemních už kmitá
světlo plynu, utlumené
červenými záclonami,
místy skřek zní harmoniky -
tepna žití bije... bije...

Osm hodin... Hlahol zvonů
rozlehl se nad Prahou...
Harmonické dumné tony
zapadají v tuto vřavu...
Svatá chvíle... Hluché kovy
nad uhaslým dnem tím žhavým,
nad tím mořem rudých střech,
nad tou spoustou různých věží,
nad tím šerem splývajícím
ve spletivo dusných ulic,
nad vším, co se v nich teď hýbe,
nad radostí jeho prázdnou,
jeho žalem, pychem, bídou,
vášní, pokrytstvím i láskou,
nad tím chabým, malicherným,
efemerním lidským "já" -
šumí kamsi v klenbu nebes
svoje: Ave Maria!...

Na rohu dvou křivých ulic
dům ční čerstvě obílený,
celým patrem převyšuje
rudé střechy sousedů.
Spuštěny jsou žaluzie
ve všech oknech, mrtvo všude;
ve výši jen, ve vyhlídce
v jednom okně bílá hlava
a dvě spjaté suché ruce,
modlící se stará žena
hledí do oblaků rudých; -
pěkný kontrast: dole život
divý, vírný, nevázaný -
zde už konec; bílé vlasy,
modlitba a - málem bych byl
spředl pěknou paralelu,
jak kýs básník patetický -
stařenka však k mému štěstí
(bylať asi oslepena
leskem nebes) začla zírat
na to vírné žití dolů,
její dobré staré oči
kmitly náhle překvapením,
její suché scvrklé ruce
rozpletly se od modlitby,
opravily trochu účes -
stará paní zmizela.

Do domu kdos vešel právě.
Stoupal po vrzavých schodech
jistým krokem, za kliku vzal
jedněch dveří, vstoup a prošel
krátkou předsíní. Zde stála
zbožná stařenka už s hora:
"Aááh!" a podává mu ruku.
On ji stisk jen koncem prstů.
Stařenka hned otevírá
druhou rukou jiné dveře,
hlavou třese, vypravuje,
- chaos bez porozumění -
její host však beze slova
vchází v otevřený pokoj,
ač tma čirá z něho zeje.
"Byla bych se spíše smrti
nadála dnes!" pokračuje
šiplající stařenčin hlas,
"než vás tady! Kolik neděl
je už tomu, co jste poctil
návštěvou nás naposledy!
Už půl roku! Hrůza věru!
Vaši známí říkali mi,
že jste ženat! Já se smála -
oh v tom jsem já ženský Tomáš!
Ten - a ženit - říkala jsem!"

Zatím dlouhý sklepník rozžal
světla na třech velkých lustrech:
salon objevil se oku
zlatorudě tapetován,
plný mramorových stolků.
Se stěn z barokových rámů
dívají se barvotisky
polonahých ženských postav.
Za odřenou portierou
stojí klavír. Vzduchem chvěje
divný parfum: víno, tabák,
vůně rozpuštěných vlasů.
Rek můj (čtenář odpustí snad,
že jej v závorky zas vleku:
závorky, toť kabinet můj,
kde si s čtenářem tak s chutí
beze svědků porozprávím;
tož ten "rek" můj vlastně rekem
ani není v onom smyslu
starých pánů romantiků,
já jen zvykem tak jej zovu,
nežli jmeno jeho zjevím)
sed si v kout a skřížil nohy,
cylindr svůj vstavil na stůl,
vmet do něho rukavičky,
pousmál se na stařenku,
jež si sedla proti němu.

"Nu, což v vás?" zamnul ruce,
až v nich zapraskaly klouby.

"Všecko šlo svým starým krokem,
a jde dodnes... Ale něco
přec se stalo... Zemřela mi
Kata!"
"Ah, kdy?"
"Pět, šest neděl
je už tomu. Já jsem byla
zrovna u ní v nemocnici...
Chudák malá! Věříte mi,
že jí bylo teprv šestnáct?
Nerada tak umírala!
Jak ty oči dívaly se
na mne plaše, úzkostlivě!
A jak byla k nepoznání
zohavena...," drobné slzy
zakmitly se staré paní
na brvách.
"Hm, citlivá jste,
madame, věru," host se usmál.

"Však to byla také chvíle,
jež se nedá zapomenout,"
madame prohodila přísně.
Rozmluva šla dále volně
o lecčems; host ironicky
glosoval, a stará paní
kde jen mohla zahýbala
v široký proud svého citu.
Zatím salon začal živnout.
Vcházejí sem dívčí zjevy
v pestrém fantastickém šatě,
smělý pohled žhavých očí,
úběl nezakrytých ňader,
ostrý parfum, nahé rámě,
plná lýtka - ano, ano,
jsou to citu bankrotářky,
jež v té herně světa hrají
o kus chleba; mládí, krásu,
žert a úsměv mají dneska -
zítra karta jinak padne,
a vše navždy prohráno...
Němým klonem hlavy zdraví
hosta, jenž je přeměřuje
vynuceně chladným zrakem,
zapalují cigarety,
notují si melodie,
vtipkují se bezstarostně -
vše jak včera, jak snad zítra.

"Tam tu štíhlou v černých šatech,"
pošeptává hostu madame,
"dovolím si doporučit
vaší ctěné pozornosti."

A ta štíhlá v černých šatech
cudně upjatých až k šíji,
jediná, o níž bys řekl,
že ti nějak připomíná
mezi těmi Venušemi
Markétku - ta s lící svěží,
okem modrým nezapadlým,
vlasem pěkně rozčísnutým
nad čelem - ta pokouší se
kouřit právě cigaretu.
Jde to těžce, dým ji dusí,
kucká se a zas se směje,
až jí svítí drobné zoubky
jako řada perliček.

"Slečno Lucy," volá madame.

Přišla, klonila se hostu
s graciesní žertovností;
usedla si proti němu,
zadívala se mu v oči
a dala se do smíchu.
Madame vyšla.
Reka mého
provál ten smích modrých očí
až do posledního nervu:
ironická apatie
spadla s něho, libé teplo
chvěje celou jeho duší,
cos jej nutí smát se hlasně
bezstarostným smíchem dětí,
dělat nekousavé vtipy
a pak zajímavě mluvit -
oh, toť kouzlo ženských očí!
(Čtenáři můj, prosím, poslyš:
psycholog mým lidem vůbec
vyčte asi kotrmelce,
nemožnosti v kresbě povah -
proto předem prohlašuji:
tomu, co zde lidé zovou
povahou neb charakterem,
nevěřím - mám jiný názor
od nejlepších filosofů,
je v něm trocha materie,
trocha mystiky a temna,
do veršů však musí jít.
Naše "já" jest pouhý otrok
žaludku, počasí, nervů,
nejčastěj však podvolí se
jinému "já" našich bližních,
buď že toto silnější je,
vábnější buď, neb že opak
našeho "já" - tak jsme všichni
jenom chameleoni tu,
pravda, přiznám, s jakous slabou
vrstvou barvy základní,
ta však obyčejně mizí
v spodu nachycených barev.
Čili rčeno řečí vědců:
člověk jest zde výslednicí
vlivů zevnějších, a duše
fotografickou je deskou.
Magnetismus - než teď dosti,
nechme šedých teorií,
ti dva zatím hezky živě
rozprávějí a se smějí.)
Pěkné thema! Svatojanská
pouť a naši venkované,
ohňostroje na Vltavě,
pestrý život na ulicích
a tak dále a tak dále -
thema, které mnoho lidí
a, než rek můj, s větším duchem
dovedlo už zaujati...

V saloně je zatím hlučněj.
Při víně a při sodovce
sedí hosté. Tu pan Plojhar
blíže stolku mého reka
zasmušuje krásné čelo,
kouří třetí cigaretu
a už po nich jaksi bledne;
tu pan Brouček vypravuje
o svých cestách nekonečných,
co mu zatím kyprá děva
ručkou zacpává už ústa;
Verunský tu, sochař sešlý,
podepírá o stůl hlavu,
přítel jeho, vulgo Život,
do uší mu stále hučí
otravné své sentence;
dál pan Klement... (jeho příjmí
neznám) sedí stranou v koutě,
sentimentální list píše
(myslím čtvrtý) svému druhu
o své platonické lásce,
úkosem však při tom měří
jednu svůdnou černovlásku;
onde Bohdan, od Šumavy
statkář jeden, od maleru
s "Vlaštovkami" vrh se rázem
sem na kluzkou cestu žití
a, jak zdá se, líp mu svědčí:
jednou rukou obejímá
krček černé bajadery,
druhou rukou nese sklenku
k jejím rtům a řičí smíchem;
Ronovský tu zasmušilý
v potu tváře napodobil
mrazivý klid Oněgina.
(O Ronovském spis mám velký,
myslím deset tisíc veršů,
rýmovaný ve svém stolku;
jako každý řádný poet
psal jsem také kdysi Fausta,
ale prozřetelnost vyšší
bděla nad ním: Ronovský můj
pohroben je navždy v pultu
pod rubrikou: antiqua má);
pár pak mužů, starších, mladších,
z jiných románů a novel
hovořilo s dívčinami -
vzduch se zatím plnil dýmem,
horkým dechem a v tom klidně
naši známí dál se baví.

"Tož vy byl jste v Italii?
Závidím vám. Života půl
dala bych tam za půl roku."

"Proč?"
"Tak. Je to asi, myslím,
něco velikolepého.
Nelze to snad slovy říci.
Já to cítím vanout z písně:
'Kennst du das Land...'"

"Snění, snění
tradice to poetická.
Hleďte, prosím, moje dojmy:
Na najatém mezku jel jsem
přes Apenniny. Nu, Florenc,
modrý Arno, modré nebe,
celé olivové háje -
ale na všem, na všem sledy
milionů hloupých očí,
otevřených úst a echa
Baedekrových citátů."
(Od vedlejšího tu stolu
stihl pohled povržlivý
mého hrdinu - pan Plojhar
indignován vyslal jej.)
"Potom Řím," on pokračoval,
"pěkná věc. Já sběhal chrámy,
pozřel sbírky, katakomby
prolezl jsem do poslední,
uviděl pár kardinalů,
papeže a v parlamentě
pěkný výstup oposice,
nudil jsem se ve zející
Campagni, klel na přípřeže,
horko, mouchy, řetkev, česnek
- je to hrozná kapitola
o italské kuchyni -
k tomu všemu náhle sevře
vaši hruď bolestná touha
po té začazené Praze -
a ten nejrychlejší rychlík,
jenž vás na sever zas veze,
je vám pravým hlemýžděm -"

Piana zvuk ostrý, vírný
přerval tu řeč mého reka.
Hráli valčík. Sprcha tonů
vrhla do té společnosti
nový ruch. Tu jedna z dívek
dupala dle taktu nohou,
jiná tleskala si v dlaně,
jakýs mladík s bujným vlasem
pojal štíhlou rusovlásku
kolem pasu, tančili tu
mezi stoly.
Polohlasně
jako v snění notovala
Lucy vysokým svým hlasem:
"Vždyť jsme jen jednou na světě,
mládí a krása odkvete,
stáří si sedne v naši líc -
a mladými nebudem víc..."

Naklonila hlavu. Smutek
plaše kmitl jejím okem,
však jen chvilku... Přejela si
dlaní čelo. Jako vzdorem
pohodila nazpět hlavou,
zasmála se. "Nu, což dál?"

+++

(Čtenáři můj, nemysli si
podle jednajících osob,
podle této lokality,
že je autor těchto veršů
světák, člověk prostopášný,
rebel proti světským řádům,
nemorální pustý cynik,
jenž chce strhnout poesii
s modrojasných čistých výšin
kams do bláta orgií -
ne, on prostičký je šosák,
otrok svojí kanceláře,
občan, jenž své platí daně,
jenž má klidný názor světa,
mírně jí a mírně pije,
jenž si při večeři přečte
úvodník a denní zprávy
řádně předplacených novin,
časem vydluží si knihu,
kritikami pochválenou,
je rád při poslední stránce,
že se všecko končí svatbou,
po desáté ulehne si
a spí klidným dobrým spánkem
do půl osmé... jeho verše,
které sepsal v prázdných chvílích,
byly zprvu trochu divné,
vyzněly však harmonicky
v čítankovou morálku -
tož snad právem myslí, že si
zachová zde dobrou pamět
po svém skonu u všech známých.
To je tedy v pravdě autor.

Slibuje zde dále svatě,
že z té místnosti si vyjde
mezi lidi spořádané,
bude líčit klidný život,
křtiny, svatby, rozhovory
našich dobrých spolubližních,
a tak doufá, že se jednou
na poslední stránce knihy
s čtenářem svým loučit bude
v dokonalém přátelství...)

+++

"řekněte mi, jak to možno,
že vy s takou čistou duší,
že vy s tímhle jasným okem
zapadla přec v tento pelech?
Což svět neměl pro vás místa
někde jinde?"
"Ty můj bože,"
usmála se, "nejste prvý,
jenž se mne teď takto ptáte.
Zde se člověk octne snadno,
a jak - vlastně ani neví...
Slušná tvář a trochu bídy -
a ten svět je náhle pro vás
jako plocha nakloněná:
jeden krok - a již jste dole.
A pak, myslívám si často,
snad už je to věčný zákon,
že tam pro někoho není
místa než tu dole... dole..."

"Závidění hodný klid to,
s jakým zříte na své žití,"
řekl s trochou ironie.
"A což není ani chvilky
v téhle čisté atmosfeře,
jež vám stáhne hrdlo hrůzou?
Přemítáte někdy o tom?

Pomyslíte na budoucnost?"

"Proč to všechno? Pomohu si?
Nemyslím, ba není času
na věc takou pošetilou
jako moje přemýšlení."

Rek můj v podivném je stavu.
Nitrem jeho vane jakás
vážná mravní opravdovost.
Každé slovo, které mluví,
chví mu ještě chvíli v duši.
On se potajmu v něm kochá
a sám jaksi výš se cení
pro ten morální svůj poklad
v sobě náhle objevený.
Nepříjemně jenom dráždí
jej klid téhle dívky, rád by
viděl její smutek, slzy,
slyšel jakous historii
romanticky zabarvenou,
rád by viděl její ruce
zoufale si přejet čelo -
ona nic. Tu proti němu
sedí u malého stolku
v podlouhlém svém pokojíku,
ruce složeny jsou v klíně,
její modré oči hledí
v plamen lampy, v zorničkách jí
třpytí se dvě zářné tečky.

Z dola zalehají zvuky
piana sem, smích a dupot,
však jen tiše, přitlumeně,
jako echo z dálky, z dálky...

"Budoucnost... a proč si myslit
na něco, co ještě není..."
hovořila tichým hlasem.

"Ne, vám schází pochopení
toho žití," on dál horlí,
"a přec jaká báječná věc
jen ten život! Slunce, hvězdy,
jarní vůně - pomyslete,
že ty vaše oči mrtvy
leží kdesi dole v rakvi,
a to všecko dál zde plane,
svítí, kvete - necítíte
stesk v tom hrozný, bezeměrný?
A váš život... přisahám vám,
že bych zřel vás v této rakvi
raděj než zde. Jak to skončí?
Jako Kata, o níž dnes mi
povídala vaše madame?
Či tu sestárnete v bídě,
v špíně, hanbě?" Rek můj vydech
polo mravním rozhořčením,
polo lítostivým vzdechem.

"Ne, ne, ne, to bude jinak.
Musí býti."
"Jak?"
"Já nevím.
Nesestárnu. Odejdu dřív."

"Odejdete? Kam, jak? K smíchu!
Jaké plané povídání!
Řekněte mi -"
"Řeknu. Slyšte.
Mám teď nával upřímnosti,
nevím proč. Jsou chvíle, ano,
napadne mi náhle všecko,
moje mládí, moje dnešky,
moje zítra. A já cítím
jenom lítost neskonalou
sama nad sebou. Víc pranic.
Při tom myslím si, že příště,
za podobné také chvilky
musím vyjít z toho domu,
musím letět jako střela
po ulici zašpiněné
dolů k vodě... Toť bod pevný,
zkad se dívám na své žití,
na budoucnost... Však ta hrůza,
jež mi každým nervem mrazí
při takových útěchách!...
Voda strašná, zelenavá,
chladná, hu -"
a ramenama
pocit mrazivý jí zachvěl,
její ruka klesla na stůl,
bílá ručka, štíhlé prsty
ťukaly v něj nervosně.

Rek můj, přítel celých dojmů
(jak jsme moderní my vůbec)
ještě cosi pohřešoval
při tom lepém dívčím zjevu;
cítil lítostivý soucit,
pravda, ale soucit ten byl
hladov (víš též, čtenáři můj,
že jsou cizí utrpení,
cizí žaly lahůdkami
našich nervů?), hladovější,
že mu dala ochutnati
kousek trpící své duše.
Chtěl mít celou, ptal se znovu
na minulost, ptal se tonem
soucitným a přitlumeným,
patře při tom v její oči
vážným, dlouhým pohledem.

Vyprávěla hlasem tichým
v úsečných a v krátkých větách.

Otec její učitelem
býval na venkovském městě.
Matka zemřela jí záhy.
Lucie pak rostla sama,
bez vůdce a bez dozoru.
Otec zpustl. Celé noci
hrával v karty, pil a hýřil.
Ona zatím doma četla
všecko možné. Záhy dala
svést se kýms. Ne z lásky, vášně -
jenom z jakés zvědavosti.
Otce potom propustili.
Do Prahy šli. Zde se stala
guvernantkou u dvou dětí
bohatého měšťana.
Pán byl světák, její paní
stíhala ji v každém kroku
bezdůvodnou žárlivostí.
Otec bral jí každý krejcar
vyčítavě předhazuje,
že to málo. Oh, ten otec!
Jaktěživa nezaslechla
jediného slova lásky
ze rtů jeho... Jenom matku
chová v zbožné upomínce,
v lásku otců nevěří...
Za čtvrt roku dům ten byl jí
pravým peklem. Šla. Pak otec
našel místo prodavačky
v střižném krámě. Nové peklo.
Nedovedla uplatnit se
v tomto místě. Její družky
trýznily ji kousavostmi.
Její šef ji hrubě plísnil.
Šla zas brzy. Otec měl k ní
široký a dlouhý výklad
o životní celé bídě,
o tak zvané počestnosti,
jež prý u žen jest jen slovem,
v posled učinil jí návrh,
by se vrhla sem v tu dráhu.
Vrhla se v ni. Žije takto
líp, než žila v onom světě,
spokojen jest otec nyní,
stará madame má ji ráda -
co chtít více? Zná sic důvod
této lásky staré paní,
ale jest jí přece vděčna -
vždyť to řídkého cos pro ni...

Rek můj syt je. Pravou rukou
na stolek si nyní klepe,
levou podpírá si skráni.
Mlčí oba valnou chvíli.
Konečně vstal. Stisk jí ruku
rychle suše povídaje:
"Bude dobře, když se dneska
jenom takto rozejdeme..."
Šel...

+++

Můj čtenáři, já vidím,
jak se díváš s pochybnostmi
na autora těchto řádků!
Pravda, mluvím o reku ti,
vleku sty tě veršů za ním,
rozbírám ti jeho duši -
ale proti dobrým řádům
zapomněl jsem ti jej popsat
nebo aspoň představit!
Snad už desetkrát jsi řekl:
vida, staří mají pravdu,
tahle mladá generace
je přec ve všem šlendrián!
Čtenáři můj, prosím vážně,
vzpomeň, co už knih jsi přečet,
vzpomeň na popisy lidí,
jež tam s chvály hodnou pílí
každý autor pořídil!
Ruku na srdce a řekni:
dovedeš si představiti
aspoň jednoho z těch hrdin?
Ani já ne. Kdybych řek ti,
že můj rek měl řídké vlasy,
jak ta nynější má mládež,
vous do špičky přistřižený,
tmavé, dosti všední oči,
nos též zvláštní ne, líc snědou,
postavu též nenápadnou,
na malících velké nehty,
modně oděn že byl - řekni,
znáš jej líp? Tož zbytečno vše.
Křestním jmenem zván byl Jiří.
Jmeno to však není mojí
poetickou libovůlí -
ač by se tak mohlo zdáti:
neníť v nás básně, črty,
románu a skiz a novel,
aby rek tam neslul "Jiří" -
ale zemřelý ot jeho -
velký statek, množství polí,
mlýn měl ve venkovském městě
as dvě míle od Prahy -
čtenářem jsa dějin českých
celou duší zamiloval
našeho si Poděbrada -
tož se syn zvát musil Jiří.
Záhy dán byl na studie.
Dobré oči jedné tety
bděly nad ním; stará vdova
bezdětná a zdětinštělá
brzo byla otrokyní
maličkého despoty;
slavně prošel gymnasium,
napil z antické se studně
věčně svěžích klasiků,
jak my pili; tytéž sledy
v jeho duchu pevně tkvěly:
že byl Caesar velký Říman
s velkou pleší a - žel - napsal
hrozně fádní memoary,
Horac že své básně nechal
devět roků ve svém stolku
(Jiří ovšem mínil, že tam
měly tlíti na věky),
Lukul že měl jemný jazyk,
Cicero že mnoho mluvil -
k tomu rovnocenná kořist,
kterou nabyl čilý jinoch
s trudem z kosmu hellenského,
potom vtipy, anekdoty
o všech směšných profesorech,
zkrátka, mládenec ten nesl
do života ze škol tolik,
kolik my kdys... Potom práva
studoval a při nich čestně
tančil ve všech velkých bálech,
řečnil v spolcích, tahal kočár
slavným zpěvačkám a k ránu
hřímal vlasteneckým zpěvem
s druhy po ulicích spících
pod čamarou pyšně nose
všeslovanskou trikoloru.
Četl leccos. Pamatoval
nejraděj si taká místa,
jimiž mohl řeč a hovor
nenápadně šperkovati.
Konečně dal na vždy vale
studiím a vstoupil v život.
Že byl bohat, stal se pánem
svého času. Vstával pozdě,
klel na fádní dopoledne,
které trávil na Příkopech,
liduprázdných, opuštěných;
po obědě sedal s druhy
v kavárně, kde robily se
vtipy, žerty, anekdoty,
přeházeny denní listy,
pak se šlo zas na Příkopy.
Tu byl Jiří ve svém živlu.
Řetěz luceren vzplál do tmy.
Zpod závojů ženské oči
třpytily se. Šumot šatů,
hovor, šoupající kroky,
míhání se různých postav
příjemně jej rozjařují.
Děkuje a pozdravuje
svoje známé. Tu si letmo
zahovoří; nový klípek,
nový skandál, někde nová
toaleta... Táhne k sedmé,
čas to jíti do divadla.
Ne tak z passe, ale že tam
chodívají různí známí,
že se může zítra vtipně
kritisovat kus i herci.
Zvláště balet vždy se těšil
nepokryté přízni jeho...

Před rokem mu zemřel otec.
Dal jej pohřbít s pompou skvělou
(kněží pět a velká hudba,
všecky spolky) - objednal hned
na hrob mramorový pomník
s vyzlacenou chvalořečí,
pak vsed rychle do kočáru
a jel nazpět do Prahy...

+++

Nyní kráčí vlažnou nocí.
Světlo plynu v dlažbě vlhké
splývá s leskem měsíce...
Řady domů obestřeny
tmou jsou šerou. Kalným kmitem
se v nich třpytí plochy oken...
Na blízku kdes hrčí kočár,
v pusté ulici to hluše
rozlehá se... s těžkopádnou
samomluvou po chodníku
potácí se jakýs občan...
v stínu domů plachým krokem
zamihla se ženská bytost...

Jiří s hlavou nakloněnou
kráčí zvolna. Nepřemýšlí.
Vidí jen tam v pokojíku
štíhlou dívku zadívanou
v světlo lampy... - Není času
na věc takou pošetilou
jako moje přemýšlení -
povídají ty rty její...
Jiří si to opakuje
maně tak a polohlasem. - -

Náhle z malé krčmy před ním
vyvalí se chumel postav
s křikem, řevem, nadávkami.
V pruhu světla, které lije
ven se z otevřených dveří,
kmitají se pádné pěsti
a zní výsměch - bijí kohos,
pak pruh světla i ta vřava
znikne... a dál z nitra krčmy
ozývá se přitlumeně
zpěv a vzlykot harmoniky.

S tmavé dlažby pozvedá se
lidská postava a kleje:
"Bando! luzo! luzo! sběři!
Já, hráč falešný!... Vy, pane,"
(na Jiřího obrací se)
"vy snad víte, kterak lehko
padne karta z ruky na zem!
Však je dobře, dobře mi tak,
proč já, vzdělanec, se míchám
k takým lotrům!" (A již kráčí
podle Jiřího.) "Tu máte
lid náš! Oh, my máme lid! Eh!
Rakovina, kterouž hynem
národně i politicky -
žádná basis..." - odkašlal si.
"Znám ten lid... já býval, pane,
učitelem... divíte se?
Já už nedivím se dneska...
Produkt poměrů a doby...
Takhle osud srazit může
člověka!... Mé štěstí, pane,
že mám dceru... Dobré dítě...
Je to moje Antigona
v bídném žití... Máte, pane,
jistě srdce v pravém místě,
máte jistě účast se mnou -
děkuji vám. Dovolíte,
seznámím vás s dcerou svojí -
tam v tom domě - nedivte se -"

Jiří zrychlil krok. A za roh
prvé ulice hned zahnul.
Jak by na něj sprcha špíny
byla padla, otřásl se...

Táhlým tempem s několika
věží zaznívá hlas hodin...
Na dalekém nádraží kdes
píská vlak... Pak ticho... ticho...
"Dcera nevěstkou a tatík
pěkně vybarveným lumpem -
měl jsem čest dnes udělat si
známost s vzornou rodinou -"
zaironisoval Jiří -
ale hned se zjevila mu
hlava s rozčísnutým vlasem
a ty oči, čisté oči
dívají se na něj dlouze
s nevýslovnou výčitkou...