Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Poesie sociální (1902) je výbor básní sociálního rázu, který uspořádal Antonín Macek

Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,
měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,
kdo na něj pohlédl, hned s cesty se mu vyhnul
a leckdos prohodil: "Ba, ten si někde přihnul!"
a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:
"Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou."

Byl podzimkový den, na nebi zataženém
se mraky válely, a vítr s teskným stenem
vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,
že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.

Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí
si vítr skotačí a v holých větvích svistí,
on na park pohlédl, na mraky načernalé
a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.
Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci,
vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.
Byl veden k lékaři: "Jsem řemeslník chudý,
jejž celým životem nes lopotu a trudy -"

'Co já s tím činit mám?'
"Já umru," děl muž bledý.
'To z vašich lící čtu,' řek chladně muž ten vědy.

"Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých
a žena pijí už půl roku hořký kalich,
půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,
to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,
byt máme studený, čím přikrýt není tělo,
vše již je prodáno, co jenom cenu mělo -"

'A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?'

"Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,
pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí -
tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,
a děti nají se... dnes chci jen částici tu...
a zítra... napsal jsem zde, pane, číslo bytu" ...

+++

Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi
v malinké světnici kol kamen usedne si
tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,
a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý.
A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,
tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blýsknou
- byl otce mazlíčkem - a z kapes bundy šedé
teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede
a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:
"To dal mi tatínek, když přišel dneska domů..."