Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Je zimní večer. V pokoj vejdem tmavý.
Na okna padá přísvit mihotavý
luceren z ulic. Jiskrnými blesky
tu ledné hrají na sklech arabesky
a pohlcují tento přísvit. Z kamen
naproti v koutě vyzařuje plamen
tenkými proužky. A tím šerem vlaje
příjemné teplo, s kterým smíšena je
ta zvláštní vůně čistotná a tichá,
jíž pokojíček mladých dívek dýchá.

Jen táhlý tikot hodin s jedné stěny
a hukot v kamnech volný přitlumený
a chvilkou ohně zvučné zaprasknutí
lze slyšet - jinak nikde ani hnutí...

Teď vpravo od kamen se něco hnulo,
jak by se křeslo bylo posunulo,
a jasný hlas vzdych do tohoto šera:
- Ach, Bibi, Bibi, touhle dobou včera!...

A zleva, kde se také hnulo křeslo,
za odpověď se elegicky neslo:

- Ach, Lili, včera! Bylo lépe věru!... -

A zase ticho zavládlo v tom šeru...

- Víš, Bibi, včera asi touto chvílí
švadlena přišla, my ji obstoupily,
babička, matka; přinesla mé šaty.
To víš, byl každý zvědavostí jatý,
já nejvíc: švadlena mi šaty nese,
v nichž objevím se na svém prvním plese.

To strojení! V saloně zatopily,
pět svíček k zrcadlu mi postavily
a česaly mě. Máť má - nikdy dříve
jsem nezřela ji v náladě tak živé
a radostné - se kolem mne jen točí;
a babička div nenechala oči
na každé stužce, stále povídala
a na své staré bály vzpomínala -
nu, babička má! Víš, jak máti říká,
že té se život víc už nedotýká,
že z přítomna už lepší část jen cítí
a v vzpomínkách jen mladé slunné žití...
Švadlena při tom na mne ještě šila,
tu jakýs záhyb, tu cos přišpendlila,
a stáhly mě, až nevolno to zraku,
a mně přec lehko bylo jako ptáku!

Pak máť mi dala perly své kol šíje
a zatkla do vlasů dvě kamélie -
já byla hotova! Já nemyslila,
já ani nevím, zda jsem vůbec žila,
já čekala, kdy přijdeš, a co dále
pak bude asi v tomto celém bále...

Tys přišla, a já zajásala v duši,
jak tobě pěkně bílý šat ten sluší,
na hrdle na sametce křížek zlatý;
a kamélie ve tvou kadeř vpjaty,
věř, byly stokrát krásnější než moje - -

- Mlč, Lili, o šatech; znám ruce svoje,
co dovedou, však mně to jedno bylo;
já nejsem nikdy hrda na své dílo
a jdu, v čem mohu. Já však zřela na tě:
tys byla bájná od hlavy až k patě
jak z pohádky zjev - a já zřela předem,
že nespatřím tě živoucím svým hledem
po celou noc, bys vedle mne si sedla. -

- Já, Bibi, chtěla, ale nedovedla
jsem odříci; tu vždycky přijde kdosi
a tak ti dojemně a pěkně prosí,
že zarmoutit ho nechceš; jednou kolem,
ty řekneš předem - a on s teskným bolem
pohledne na tě - tančíš dvakrát tedy,
pak promenáda a pak do besedy
se staví čtverce, a už: zas to duje
a dotančí se, zas se promenuje,
pak začne valčík, dva, tři tanečníci
čekají na tě s prosebnou zas lící,
ty tančíš, tančíš, myslíš: sednu chvilku;
je pausa - v tom se řadí na čtverylku
a už se tančí - - a ten čas se řítí
tak rychle jako nikdy dosud v žití.
Věř, strnula jsem, když tu půlnoc byla,
vždyť jak bych sotva půlhodinku žila!
Nu, a v té pause přec jsem přišla k tobě... -

- V jídelně, Lily, sešly jsme se obě.
Jen tělo tvoje; kde jsi byla duší,
můj rozum ovšem hádal i teď tuší:
nahoře v sále. - Víš to, když jsi sedla,
žes neustále jednu řeč jen vedla:
že ráda jídáš řízky? -
- Možno, Bibi.

Však nejraděj bych byla bezpochyby
ti s pláčem zajásala, jak jsem šťastná,
jak dnešní noc je čarovná a krásná,
a přec - žel bohu - kvapí! Však teď rci mi,
jak ty se kocháš vzpomínkami svými
na tuto noc? Jak a s kým tančila jsi?
Jak se ti líbil? Co ti říkal asi?
Co bál ten vůbec? -
- Bál mě bavil, Lili,
můj první bál... tam toalety byly
úžasné věru - vděčna jsem tvé máti,
že ráčila mi průvod svůj tam dáti;
i tanec bavil by mě - kletba byla,
že nemotornost má se uplatnila,
- ty víš, jak tančím - kdož tančili se mnou,
to poznali též a s poklonou jemnou
po dvou, třech krocích se mi poroučeli,
pak nespatřila jsem jich večer celý.
Však neželím; já stíhala tě zrakem,
jak poletáš tím pestrým lidí mrakem,
jak bavíš se, když byla promenada -
a byla jsem tak všemu z duše ráda. -

Cos řekla, Bibi, tomu tanečníku,
jenž uchvátil mě zrovna v okamžiku,
jak vešly jsme? Já pranic neviděla
než uhlazené vlasy kolem čela
a zlaté brejle, pozděj viděla jsem,
že hezký muž to, mluvil pěkným basem
a vybranými slovy - hádám skorem -
že bude asi někde profesorem.
A ten, jenž zadal se mi na besedu,
básníkem zdál se býti dle řeči, hledu,
tak snivě zřel a mluvil velmi krásně
a citoval mi roztomilé básně;
pak student kýs, ten vplétal v rozhovory
komické vtipy na své profesory,
byl zábavný, a teď si představ, Bibi,
on říká, jak se mu mé jméno líbí
(já řekla mu je), dále řečí dlouhou
mi povídá, jak zůstane mu touhou
mě spatřit ještě, ptá se, doufat smí-li -
a jeho oči tak mě uprosily,
já řekla mu, kdy chodím do piana,
on na ta, nebudu-li polekána,
když zjeví se mi za některým rohem...
Teď rci mi, není-li to v směru mnohém
hotové vyznání? Já neberu to přísně,
on jen chce přinést Hálkovy mi písně,
ty budem čísti. A pak na chviličku
přec můžem provést žertovnou s ním hříčku,
nic vážného, vždy my ty muže známe,
a proto, viď, se nikdy neprovdáme,
co měla máť má z toho, že se vdala?
Vždyť říká mi, jak noci proplakala
a mě že raděj v klášteře by zřela,
neb sebe v hrobě, kdybych vdát se chtěla! -

- Ne, Lili, my se nikdy neprovdáme! -

- Vždyť, Bibi, se tak spolu rády máme,
co víc nám schází? Kdybys mužem byla
ty, Bibi, pak bych takhle nemyslila -
ty jediná bys měla srdce zlaté! -

+++

A štíhlé tělo na zad povypjaté
před kamna kleklo, dvířka otevřelo:
řeřavé uhlí tam se zlatě rdělo,
a jeho záře na obličej letla,
a v hloubi očí zaplála dvě světla
malinká, tečky dvě se blýskající,
a dlouhé řasy nemohou jich stříci,
ač zorničku před žárem ukrývají.
A tváře, čelo, rty se hořet zdají
červánky plamennými těch dnů štěstí,
jež jistě musí téhle hlavě zkvésti.

Teď zakmitla se ještě ručka bílá
s lopatkou uhlí, rychle přiložila,
zavřela dvířka... postava zas tmavá
se země rychle elasticky vstává
a dí, a touha chvěje se jí v hlase:

- Ach, Bibi, kéž už jdeme na bál zase! -