Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Bibi má, tvůj dnešní list
znova zas a znova beru,
musím zas a zase číst,
a zas je mi k pláči věru.

Bibi drahá, pravdu máš:
jak by od dne mého sňatku
přátelský ten svazek náš
ztratil se v tom shonu, zmatku,
jež mnou tenkrát zmítaly -
totiž: ztratil duši svoji;
jeho formy zůstaly:
chladné řádky, které v roji
poletaly sem a tam -
nevíš, jak mi hořká byla
tvoje přání k jmeninám,
prosby, bych tě poručila
muži svému, dětem svým,
psané s pečlivostí velkou;
jak tím řádkem kratičkým,
že se staneš učitelkou,
zařízla jsi tenkráte
jako nožem k srdci mému
(tenkrát ruce sepjaté
řekla jsem jen: konec všemu!) -
po tvém listu chápu dnes,
že též vina na mé straně:
psala jsem ti listů směs
a neřekla odhodlaně:
Bibi, mluvme upřímně -
ne, já zatím dlouze psala,
kterak služky zlobí mě,
že má zub má dcera malá
atd. - však o tom dost.
Bibi moje, Bibi milá,
díky za tvou upřímnost,
jež nás sobě navrátila.

Bože můj... Tvé dnešní psaní...
Nad každičkou řádkou tou
plakala bych bez přestání,
nad tebou - i nad sebou...
Ty si stýskáš: osaměle
světem plynu - nevím kam,
vrásky lezou po mém čele,
a já se jen pořád ptám:
nač se soužit, k čemu žíti?
Kdyby aspoň kdos tu byl,
jemuž by moh člověk díti:
i nejmenší ze svých chvil
zasvětit chci tobě, drahý -
jinak ty dny bezcenné
pohodím kdes v prostřed dráhy
bídné, tmavé, ztracené... -

Čili prosou, moje Bibi,
smysl chápu-li těch slov,
myslíš, že ti jenom chybí
trochu lásky v srdci krov...
Bibi moje, co ti říci?
Nevím, zda tě přesvědčí,
co ti ruka moje chvící
s upřímností největší
napsat hodlá... Nepřesvědčí,
vím to předem, dobře vím,
marny jsou tu lidské řeči,
kde jde srdce s právem svým -
ale slyš: jsem vdána tedy,
dobře vdána - říkají -
muž je zdráv, pod mými hledy
děti pěkně vzrůstají -
ale šťastna nejsem; cítím
strašnou všednost v nitru svém,
a tak plížím se tím žitím,
že i sobě hnusna jsem -
a ty myslíš: láska! Bibi,
věř, že bych se smála ti,
jen v mém nitru cosi kdyby
nezačalo stenati...

Láska!... Byla tu snad... Kdo ví?...
Příliš krásný je cit ten,
neměl by být člověkovi
na tom světě dáván v plen -
vždyť ti, které ona pojí,
nemají na práci nic
než ji bíti vášní svojí
v etherickou její líc -
snad ti smysl toho temný,
pak mi věř, jsem zkušena...
snad to chápe duch tvůj jemný,
a ty zíráš zděšena
na mé řádky...
Bibi moje,
uzavřenou květinou
je ta smutná duše tvoje,
má však věčně vůni svou...
list tvůj dchne jí každou řádkou.
Kdybys dneska zemříti
měla - pro tu vůni sladkou
hned chci s tebou měniti...
Nevíš, jaká sudba krutá
dovede to v světě být:
býti prázdna, vyvanuta
a přec dýchat a přec žít...
Jak vše přišlo - nelze říci,
ani hádat nebudu;
žádné rány hřímající
zavilého osudu,
žádná bolest, žádná ztráta -
ale všecko to je zde,
o čem moje máti zlatá
říkávala: žití zlé...

Moje máti... Hlava její
jeví se teď zrakům mým:
bezútěšnost v obličeji,
a já tak jí rozumím...
Dnes mi jasno, ze vší síly
proč se tenkrát vzpírala
mému sňatku; proč v té chvíli,
když mi přece žehnala,
řekla mi: Buď stloustneš, dítě,
nebo budeš nešťastnou...
Často utíkám se skrytě
k vzpomínkám a duší mou
táhnou chvíle z dětství mého,
naše bály, zábavy,
sny tak rázu veselého -
vše má nádech modravý,
jako mívá čistá dálka -
a vždy hlasem tesknoty
cosi v duši mojí zalká:
bylo - však ne při tom ty...
Vidíš, Bibi, stotožniti
nikdy se mi nezdaří
sebe s dívkou plnou žití,
jak ji duše moje zří...
Chvilkami též čekám cosi -
zázrak, jenž mě spasí snad,
ale za dnem den mi nosí
všecko staré v žití sklad.
Jsem už pětatřicet roků,
kdy se nejde jináče
nežli v pěkném volném kroku
a už nikdy neskáče...
A co čekám - snad se stane
také zvolna... Do vlasů
ponenáhlu jíní skane,
a pak k svému úžasu
člověk bude děckem zase;
jako bílá babička
bude v podvečerním čase
hýčkat děcka maličká
dětí svojich... Vidím živě
babičku svou... život dřív
též prý strh ji v proud svůj divě,
za to západ na podiv
vzplál jí pěkně; šťastna byla.
Víš, jak často sešlý hlas
ještě k zpěvu naladila? -
Toť div, jenž mne čeká as...

A jak takto - ptáš se - žiji?
Tuto chvilku mám jen klid,
nejlepší, co v mizérii
svojí mohu vůbec mít.
Tchyně, ta šla s hochy mýma
na procházku; holčičku,
jež mi v kolíbce teď dřímá,
houpám nohou trošičku.
Muž je dosud v kanceláři.
Venku pěkně. V ulici
hází dubnovou svou záři
slunce zlatem sršící.
Neláká mě... nějak štítím
se teď styku se světem,
raději čas trávím šitím
nad svým spícím dítětem. - -

Piš mi brzy, Bibi má.
Piš mi hodně, já též budu.
A zas slovy přímýma.
Člověk nezbaví se trudu,
ale ulehčí si chvíli.
Líbám tě a jsem tvá
Lili.

P. S.
Zde je podobizna ta.
Vidíš prořídlé ty vlasy,
lícní kost, jež vypjata
nad obyčej zdá se asi,
nad tou lící zapadlou
pohleď v zkalené ty zraky -
pak tu hlavu uvadlou
kolorovat musíš taky:
vem ten nádech nezdravý
první žluti podzimkové -
pak to, co tě pozdraví,
je vše, co se Lili zove.