Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• paní Hedvě Macharové

I.

Návštěva zde... uvítání,
hlučná radost s obou stran...
objetí a vyptávání...
a již salon dokořán,
kam si hosta vede mama
na kávovou besedu...

Lili je teď s Bibi sama,
stojí jizby ve středu,
kam zář slunce kosmo padá.
Modravého prachu pruh
od podlahy k oknu skládá
ve sloup pestré prvky duh.
Lili celou půlí těla
stojí v této záplavě
(- má tu aureolu zcela,
jaká dána k oslavě
v chrámě zjevu každé svaté
na zatmělých obrazech,
jinak v míře vrchovaté
liší však se od žen těch:
nemá svatý mráz ten v oku,
ne jich stáří, ne jich vzlet -
mojí Lili toho roku
bude teprv sedm let -)
světlý vlas, jejž nazad tlačí
tmavý půlkruh hřebenu,
k ramínkům se hustě stáčí
chumlem zlatých prstenů,
líčka žhou jí, ne však strachem,
překvapením - ne a ne:
planou stálým zdravým nachem
broskve čerstvě trhané.
A ty oči! Barvu mají
polní bledé fijaly,
pod dlouhou se řasou tají,
jak by světu skrývaly
pohled v duši, kde as leží
ráj jakýsi přesladký...
jsou tak tajuplné, svěží,
jako modro pohádky...
Bibi také starší není,
je však suchá její líc
má to bledé zabarvení,
které léta zvětšujíc
časnou vážnost jevit zdá se;
oči velké s leskem mdlým
hledí kolem v stálém žase -
jedny z těch, jež s oddáním
v celém žití jedno znají:
celou duši v pohled dát
a jím, co zde rády mají,
obdivovat, zbožňovat...

Lili prstík na rty klade
a s pohledem vzníceným
po špičkách se nazpět krade
šeptajíc: já něco vím... -
vzadu v koutě stojí skříně
a v ní spousta úžasná:
zařízení do kuchyně,
jizba jakás překrásná,
divadélka s tuctem mimů -
mnoho, mnoho možno zřít,
co by ani plukem rýmů
nedalo se vyslovit:
též tam postel odestlaná
s poduškama bílýma,
na ní leží dlouhá panna
s nehybnýma očima:
Lili pátravě jí hledne
v bíle malovanou líc,
z postýlky ji jemně zvedne,
v náruči ji houpajíc
vrací se a ručky kyvem
ku divanu Bibi zve,
jež v napětí žádostivém
nesla po ní zraky své.

Nyní sedí. Mezi nimi,
o zeď dobře opřena,
bledá, s hledy nehybnými
sedí panna hubená.
Lili šeptá. Vypravuje,
Pepi už že druhou noc
nespí (Pepi panna sluje),
zuby prý ji bolí moc;
babička prý dnes jí řekla,
že se Pepi dokonce
nějakého hřmotu lekla,
proto že jen tichounce
mluvit smí se, dveře lehce
zavírat a nedupat;
Pepi též prý v noci nechce
z postýlky se nechat brát;
babička že povídala
zas jí novou pohádku,
o Růžence, která spala,
o Honzovi ze statku,
jenž prý nosil hvězdu zlatou
pod kadeřmi na čele -
(Buď se Lili mojí matou
pohádky ty přeskvělé,
jak hned na tom reku zříme
my i čtenář každičký -
či - a to je mínění mé -
v hlavě její babičky
se ty nitky pohádkové
musí splétat všelijak,
by se zdály z brusu nové,
až opředou Lilin zrak...)
a ten Honza že prý jednou
na vraníku jel a jel
cestou pustou nedohlednou
v divný les, kde zámek zřel,
kde prý bylo stříbra, zlata,
až prý přecházel mu zrak,
vzadu sedí spánkem spjata
Růženka, ji hlídá drak
(čtenář vytkne drobné Lili
běh snad dosti logický -
oh, můj čtenář se zde mýlí:
to jen duch můj básnický
spracoval ty řeči její -
ona hned juž s počátku
spletla jednom ve peřeji
Pepi i tu pohádku.
Bibi však jí rozuměla:
poslouchala dojata,
v černých očích se jí chvěla
duše touhou napjata,
a ten celý příběh lepý
hned si živě kreslila,
při tom ručkou vlasy Pepi
bez ustání hladila).

Příběh stoupal... Honza bije
s drakem se... boj urputný...
poslední mu hlava s šíje
useče meč mohutný -
a hned rozkvetá vše valem,
dýše vůní čarovnou...
v posled Honza stal se králem
a Růženka královnou...
(Všichni jiní vypravěči
zmlkli by tu kratičce,
ale Lili přejde řečí
ihned k svojí babičce.)

Její babička prý vlasy
má tak bílé jako zeď,
že prý před dávnými časy
jako ona, Lili, teď,
byla taky takhle malá;
Lilinu prý maminku
nějaká jí vrána dala
zavinutou v peřinku;
maminka že povídala,
s babičkou že už je kříž,
bude prý už beze mála
teď z ní druhá Lili již;
maminka že často pláče,
jsouc s ní, Lili, v pokoji,
že jí říká: moje ptáče -
a že pro ni vystojí
mnoho strachu: nejraději
že prý by ji zavřela
před světem, by duši její
neotrávil docela...
- Ale já bych - Lili míní -
byla přeci nejradši
Růženkou, co spala v síni
zámku v lese bodláčí. -

- A já taky - Bibi táhle
a nesměle prohodí.

Chvíli ticho. Lili náhle
hlavičkou svou pohodí,
s divanu se sveze na zem
a svůj plný obličej
v chmurný výraz stáhne rázem,
jak u vzrostlých vídá jej:

- U nás krejčí dneska zase
tloukl dole paní svou! -

Bibi hledí ve úžase
na ni tváří ztrnulou.

- To - dí Lili s indignací -
je přec jenom ošklivé! -

Bibi jako echo vrací:
- Jo, to je přec ošklivé!

V čtverci lesklém na parketách,
kam dopadá slunce pruh,
v němž se točí v modrých četách
blýskající prvky duh,
leží Pepi, v zemi hledí
nehybnýma očima,
roztažená, slova nedí,
nikdo si jí nevšímá...