Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. SKIZZY Z CESTY

NOC VE VLAKU

Spousta škatul leze v kupé,
kufry, vaky - nemotorně
zavěšen za nimi cupe
čerstvý párek manželský.

Zavazadla místí hbitě.
"Pozor na to!" ona stále.
"Dobře to tak, drahé dítě?"
"Dobře. Ještě to a to."

"Ještě kytici!" A svadlé
květy ve výši již trůní.
Teď se tulí na sedadle,
jak by chtěli v sebe vrůst ...

Dvéře třískají, hlas ztichá,
povely zní, dlouhý pískot,
trhnutí, stroj těžce dýchá -
vlak vyrazil do noci.

V taktech duní kolejnice,
šerá krajina v zad prchá.
Cestujících zřítelnice
zapadají pod víčky.

On i ona čilí, svěží,
po domácku sobě vedou:
na hrudi mu ona leží,
on ji v pasu objímá.

Hovoří: "Víš, teta Frycka
dojala mě telegramem,
je to duše poetická,
citlivá a nešťastná!"

"Já zas myslím na matičku -
skoro k slzám pohnula mě:
- Šetří mi mou holubičku -
Holubičku řekla - víš?"

"Vím." A tlesklo políbení
první, druhé, třetí, čtvrté -
Zamk jsem oči bez prodlení,
vedli si tak domácky!

Chvíli ticho ... "Já mám ráda
otce tvého ... jak on tančil!"
"Ba, byl čilý hoch to z mláda,
jak mi říkávala máť."

"Proč se ona nedočkala
štěstí našeho, viď, drahý!?" -
A zas tleskla celá škála
známých zvuků - - dřímal jsem

V taktech duní kolejnice,
a sny pestré tančí duší ...
Bylo ... bylo ... není více ...
líno jaksi vzpomínat. -

Chvilkou proberu se ... Oni
stále svěží, stále čilí ...
s hora intensivně voní
růže v jejich kytici ...

Jedem ... jedem ... Lampa kmitá
na stropě se ... údy bolí ...
hlava klímáním tím spitá
klesne, jak jí pozvedneš.

Hodina jde za hodinou,
noc se zdá být nekonečnou,
a vlak duní, na zad plynou
cizí, černé krajiny ...

Svítá ... Sílí, občerství tě
ranní světlo; v duši svěže;
posadíš se chutě, hbitě,
rozhlédneš se dokola ...

Kolem ní on rámě točí,
ona na hrudi mu leží,
rozjiskřené jejich oči
vpíjejí se do sebe ...

V rozcuchaných vlasech svitky
lístků růží se ji chvějí - -
spadaly z té vonné kytky,
jež se třese nahoře ...

Nespali as, tak to bývá ...
Za to střízlivý svit denní
uhasil ta světla živá
planoucí jim ve zracích.

Zatím co se jistě kladla
noc ta v hloubi duší jejích
čarokrásná, neuvadlá
k upomínkám životním -

padlo bílé světlo na ně
ostré, přísné denní světlo
ruce rozpletly se maně,
zrak byl vpadlý, žluta líc.