Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první výstup)
• komorní drama o životním bilancování stárnoucího herce a o jeho pozdním životním omylu

OSOBY

MISTR
ANNA - hospodyně
ŠÉF divadla
HEDVIKA - lékařka
HUBERT - fotograf
MELANIE - sekretářka
ROBERT - cirkusák
YVETA - studentka
BERT - zahradník

Celé (kromě posledního výstupu) se to děje na zahradě jakési prvorepublikové vily. Z jedné strany pergola (za ní tušíme vilu) obrostlá popínavými růžemi. Někde na scéně malý vodotrysk, při něm posezení. Celkem neústrojně to po jedné straně ohraničuje potrhaný drátěný plot "od sousedů".

Teprve v posledním výstupu se scéna promění: je zachován stejný půdorys, ale místo vily tušíme jakýsi barokní zámeček, místo pergoly ambit. Místo vodotrysku drobná zchátralá kašna. (Této scenérii dominuje zahrada se vzrostlými stromy.)

PRVNÍ VÝSTUP

MISTR, ANNA.

MISTR: Chůze je život. Chodím jako dřív. Pak ať mi někdo něco řekne!
ANNA: Vždyť jste mi prve málem upad.
MISTR: Ale vyrovnal jsem to. Sám, bez tvé pomoci. Anno, milá Anno, chůze je život, je to dar. Víc než dar řeči nebo myšlení.
ANNA: Tak choďte a nevymýšlejte si. "Chůze je život, je to dar!" Takové banality.
MISTR: Nevidíš ten pokrok? Hůl odhazuji v širou dál -
ANNA: Teď si pro ni jděte. Schválně. Kdo tam bude dřív? To abych vás ponechala vašemu osudu a šla po své práci, když jste tak zdatný.
MISTR: Já jsem tvoje práce. Mě máš na práci. Uvědom si, že moc nechybělo a už jsme tu takhle spolu nešli.
ANNA: Domluvil jste? Tady máte svou hůl. Už k vám patří, co naplat.
MISTR: Nesedneme si chvíli u vodotrysku?
ANNA: Vy kůže líná. Jste prvně venku, učíme se chodit, a vy číháte, kde si sednout. Seďte a hnijte.
MISTR: Mlč taky chvíli. Neslyšíš ty ptáky?
ANNA: Kohouta od sousedů.
MISTR: Je to nešvar. Chovat slepice ve vilové čtvrti.
ANNA: Dvě nám tu zanášejí. Nechutnají vám omelety?
MISTR: Co ta odraná, co sem na jaře lezla dírou v plotě a hrabala v záhonech?
ANNA: V neděli jste si na ní pochutnal. Chtěl jste slepičí polévku.
MISTR: Oni nám na to jednou přijdou. Nepřežiju tu ostudu. Už to vidím v černé kronice: Známá osobnost, Mistr ten a ten si pochutnával na kradené slepici.
ANNA: V černé kronice mají jiné starosti. A vy jste už přežil jiné ostudy. Na to jste Mistr.
MISTR: Například? Jmenuj mi něco.
ANNA: Ani tentokrát vás to nepoučilo? Je to prvně?
MISTR: Vím snad, jak to se mnou tentokrát bylo? Byl jsem v bezvědomí.
ANNA: Až potom. Pak potom - už jsem vám to říkala stokrát.
MISTR: Nevnímal jsem to. Měl jsem jiné starosti. Přijít k sobě, spolupracovat s lékaři, uzdravit se -
ANNA: Vám se to dobře poslouchá, to je ono. Vy byste si s gustem pročítal nekrology o sobě a na kalkulačce sečítal slzy, co jich za vás kdo prolil.
MISTR: Nebuď taková. Víš dobře, že jsem najednou bez divadla. Nic už bez divadla na světě nemám.
ANNA: Aspoň bych se radovala - že jsem to přežil.
MISTR: Kvůli čemu? Na jak dlouho? A proč?
ANNA: Jste hypochondr. Radši jdu něco dělat. Mám co dělat. Zrovna včera, v domnění, že jste někde jinde, jste čural na koberec.
MISTR: Takže ty mi nepovíš, jak se to stalo. On mi to jednou někdo vylíčí.
ANNA: Jednou? Takže počítáte, že tady budete ještě hezky dlouho. To vaše jubileum! Chcete vědět, jak se vám to tentokrát stalo? Dvakrát vás vyvolali. Když jste se šel potřetí klanět, zakopl jste o květinový koš. Nejdřív jsme si říkali: nevzal si brýle, to má z toho, známe vaši ješitnost. Taky možná ho oslepily reflektory, nebo ten koš mu nebyl dost veliký. Čekali jsme, jak se z toho bravurně vylžete, jak z toho uděláte fór. Pak jsme si řekli, s ním je ámen. To když přiběhl požárník, který sedává v portálu u jeviště, aby vám pomoh na nohy. Vždycky si zdřímne, když hrajete, ale tentokrát on jediný měl duchapřítomnost. Člověk z lidu, a ne vaši kolegové. Ti zdvořile stáli opodál, nic nechápali a tleskali a pošťuchovali se a -
MISTR: Co já?
ANNA: Vy jste už nevstal. Tak vás odnesli.
MISTR: Před obecenstvem?
ANNA: Nejdřív šla opona, samosebou, pak teprve vy. Vy jste samozřejmě nešel, vás nesli. Bylo to k nekoukání.
MISTR: Teď teprve chápu. Padl jsem na poli cti a slávy.
ANNA: Upadl jste. Už se nemyslelo, že byste ještě přišel k sobě.
MISTR: Plakala jsi?
ANNA: Já si pláč šetřím, mě pláč neživí. Taky jsem okamžitě věděla, co pro mne z toho plyne, když přišly první prognózy a bylo jasné, že jste to přežil. Přišlo nás draho to vaše jubileum, ta vaše sláva.
MISTR: Vždyť je to jednou za život, když je někomu několik. Sakra.
ANNA: Právě proto. Musel jste dělat celý program? Mohlo se o vás něco předčítat. Mohly tam být hudební vložky. Nějaký historik moh' o vás mluvit -
MISTR: Žádný není.
ANNA: Nabízeli nám taky dětský sbor.
MISTR: Když mně děti -
ANNA: Vám děti nic neříkají. I to violoncello jste nakonec odmít.
MISTR: Když mně violoncello... Jednou je to můj večer. Nejsme v krematoriu.
ANNA: To je vám podobné. Zas klidně zahodíte hůl. Já vím, že vzteky. Abych vám zase pro ni šla. Jako vlčák. Tak jste si mě ochočil. Aspoň toho Leara kdybyste byl nakonec nepřidával a šel se mnou domů, jak jsme si slíbili, když už jste se necítil dobře. Co je Lear? Blbec. Musel vidět, že ty první dvě dcery mu lžou, když mu tak vyznávají lásku. To ta třetí neumí, protože ho má ráda. Láska se stydí. To Lear nepochopí. Pak se zbytečně trápí a šílí z toho. Chodí po světě s blbcem, jako je on, a všemu se diví. To vás dorazilo. Jak jste si sypal po hlavě to kvítí a začal šílet, že svět je zlý a že máte zlé děti!
MISTR: Nedělej z toho tragédii. Už to máme za sebou. To všecko bylo jenom memento.
ANNA: Takový moment, a co to udělá zrovna s vámi. Vy a hrát Leara, zrovna vy. Který ani nevíte, co je mít děti. Proto vás to sklátilo.
MISTR: Bohužel, Anno. Jsi tak přízemní. Nech toho. Slyším tak hezky zpívat kosa -
ANNA: To je Bert. Hvízdá si, když pracuje. Ne jako vy. Kosa sežrala sousedovic kočka.
MISTR: Zatím jsi mi neřekla nic dobrého. Upadl jsem alespoň trochu - víš, co myslím.
ANNA: Rovnou na frňák přes ten květinový koš. Jenom karafiáty zpod vás čouhaly.
MISTR: Sebralas je?
ANNA: Není to moje květina, jak víte. Napadlo mě, šikly by se na rakev, symbolicky. Ale vy jste je zválel. Jenom než přivolali doktora. Náhodou byla v lóži vaše Hedvika. Ta přiklusala. Do té doby se báli s vámi pohnout.
MISTR: To je jako při vraždě. Ležet a čekat, dokud mě někdo neobkreslí křídou.
ANNA: Od vás to byla sebevražda. Copak jste zrovna nebyl po chřipce? To jsme dopadli!
MISTR: A nikdo nás nepolituje, Anno. Podstoupili jsme to pro větší slávu divadla. Nebo myslíš, že ne?
ANNA: Tak nenaříkejte. Kušte a kurýrujte se.
MISTR: Ztratil jsem paměť. Nepamatuju si jedinou roli. Nenaučím se už jediný text. Co mě čeká? Život o holi.
ANNA: Žebrácká to nebude. Nahrabal jste si za ta léta. Kdo bude po vás jednou dědit, ten se oblízne.
MISTR: Máš pravdu. Nadarmo se to tady nejmenuje Na výsluní. Jako bych tu zahradu a to všecko poprvé viděl. To je krásy. Jen si to ještě trochu užít. Co to tamhle kvete?
ANNA: Japonská sasanka.
MISTR: Proč japonská?
ANNA: Copak vím? Můžu se zeptat Berta. Stejně si to nebudete pamatovat. Pořád říkám, co se tady Bert zbytečně naplahočí. Dělá vám tu málem anglický park. Vám by stačil někde nějaký hloh anebo akát. Kdy vy jste si něčeho všiml? Co tady roste nebo kvete? Co se tady Bert naplahočí. A vám to nic neřekne.
MISTR: Tak mi ho přiveď.
ANNA: Nepřijde. Má co dělat. Na rozdíl od vás. Má radost, že jste se z toho vykřesal. Tamhle vám mává.
MISTR: Co mám udělat?
ANNA: Usmějte se na něho. Zamávejte mu.
MISTR: Je to tak dobře?
ANNA: To jste herec? Člověk neví, jestli jste jenom zkřivil hubu nebo se usmál. A mávnul jste úplně jinam.
MISTR: Tak se nemrač. Co teď Bert dělá?
ANNA: Zasypává tu jámu.
MISTR: Jakou jámu?
ANNA: Nepřál jste si být pochovaný na zahradě? Počítat se muselo se vším.
MISTR: To mi řekneš jen tak? Jako by se nechumelilo?
ANNA: Vidíte to, jak umíte chodit? A sám, bez mé pomoci.
MISTR: Bojoval jsem o život a tady se mi kopala jáma!
ANNA: Už chodíte, teďko si dejte do pořádku hlas. Přeskakuje vám. Div nekokrháte. A taky tu paměť.
MISTR: Anno, měním své rozhodnutí. Dejte mě rozptýlit, kdyby něco. Někde na paloučku. Hodně daleko. Kde nehrabou slepice. Hrst sem, hrst tam. Jen žádnou slávu, žádný ceremoniál.
ANNA: Konečně jste se uzdravil.
MISTR: Jak to myslíš?
ANNA: Už mluvíte o smrti, jako by vám ani o tu smrt nešlo.
MISTR: Beru to s pokorou.
ANNA: Vy tak ještě pokoru zahrát. Ale když vám šlo o život, to jste teprve ukázal zuby a nehty. Vy se máte tak rád! Myla jsem vás od hlavy k patě, prala ručníky a prostěradla a říkala si, teď by se měl teprve vidět, náš mistr, který studoval život, aby ho ztvárnil! Ještě jste se pořádně nerozmluvil - asi vás to vzalo přes jazyk - a už jste koulel očima. Sotva se vám dostavil dech, už jste vřískal na celé kolo Anno, Anno! Jak to vřeštidlo. Ne, že bych vám neposloužila, já každému ráda, ale napadlo mě, se zdravým to nebylo k vydržení, co teprve teď, ty rozmary! Taky se to potvrdilo.
MISTR: Nepoklesává mi pravé víčko?
ANNA: Když ho zvednete, tak ne.
MISTR: Pomalu už přicházím k sobě. Naučil jsem se znovu chodit. Chci se radovat ze života. Jsou to rozmary? Jak to je normální, jak to je lidské!
ANNA: Když to řekne starý nelida, jako jste vy, bude to pravda. Teď přemýšlejte se mnou. Máte syny. Jste nemohoucí, i když se už pomalu uzdravujete. Mám za vaše syny všecko odřít já?
MISTR: Ty krávo. Přišli někdy?
ANNA: Ty vole. Přijdou, když to s vámi seklo. Toho majetku, co po vás shrábnou. Za to vás můžou obskakovat. Můžou vás vodit. Na mne jste těžký.
MISTR: Zhubl jsem o sedm kilo.
ANNA: Už jste se vážil? To jste uzdravený.
MISTR: Já mám syny! Ani se neozvali. Už je pomalu neznám. Možná ani nevědí, co se mi stalo.
ANNA: Bylo to v denním tisku.
MISTR: Asi ho nečtou. Možná vůbec nečtou.
ANNA: Nemůžete mít přehled, když ho máte každého s jinou. Ale matinky byly na představení. Jsou lepší než noviny.
MISTR: Vidíš to? A nic! A táta je na umření!
ANNA: Nebuďte směšný. Jenomže být vámi, pořádek si udělám. Už pro to memento, jak jste říkal. Že se dáte rozptýlit. Někde na paloučku. Co vím. Třeba ani nemáte děti. Máte sígry. Proto nepřišly. Anebo, nedej bože, sám jste byl sígr a vaše děti to neměly jednoduché, když jste si na ně nikdy nevzpomněl. Proto nepřišly. Ani jste je nevzal za vlastní. Plouží se teď životem pod cizím jménem.
MISTR: Nedojímej mě.
ANNA: A říkají si: krkavčí otec. Vaše romány. Užít si, někde něco pohodit. Ubohé děti!
MISTR: Děti! Když jednomu je čtyřicet.
ANNA: Druhému kolem dvaceti.
MISTR: Už by mohli mít rozum, trochu odpovědnosti. - Jak to všecko víš?
ANNA: Pak že vám vynechává paměť. Jestli ty děti nejsou po vás.
MISTR: Kde jsem nechal tu hůl?
ANNA: Anebo mají vaši, hrdost. Proč neuděláte první krok? Vy jste z nich přece jenom nejstarší.
MISTR: Třeba jsem něco zanedbal, ale sloužil jsem umění. Po mně toho už nikdo nemůže moc chtít.
ANNA: Hlavně nechte umění uměním, to vám prodlouží život.
MISTR: Co budem bez divadla dělat?
ANNA: Rozptylovat se. Už zaživa. Proč si někoho nepozvete?

ANNA odchází, MISTR zůstane sám.

MISTR: Ach, ta nuda! Nenamlouvej si nic. Nuda je na veselí chudá kamkoli se hneš. Neodpočívej. Nechtěj jako čuně jít do jitrnic. Chvíli je ti hej, ujdeš kousek cesty a zakopneš. Vzpomeň, co jsi miloval na tomhle světě. Divadlo? Tu chiméru? Nepolapitelnou veš? Co je zahrada, ve které všecko kvete? Jenom vůně, z které se ti udělá mdlo? Nebo už jsi všecko nadobro vzdal? Miluju, miluješ, milujete... Co dál?