Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1913
• soubor fejetonů a prozaických črt, inspirovaných Sládkovým pobytem ve Spojených státech amerických v letech 1868-1870
• Americké obrázky shrnují v krátkých črtách, fejetonech a drobných příbězích bezprostřední autorovy dojmy z velké země, ze života jejích původních obyvatel, amerických Čechů i dalších přistěhovalců

Ze života amerických Čechů

1. Vystěhovalci

Byl podivný ten první večer na moři severním: zanikající, pustý severoněmecký břeh, kalná, daleko do moře ještě zabíhající voda Vesery a chladný vítr nezaplašovaly právě mimovolně v duši vystěhovalcovu kradoucí se truchlivost.
Stálo jich několik na špici lodě. Nemluvili slova. Jeden, kloně se přes zábradlí, pohlížel do vody, druhý do dálky, kde temnícím se šerem již kmitalo světlo majákové, a třetí ovinuje ruku kolem šíje mladé ženy, jež k prsům tulila děcko, upíral zraky v západ, kde rozjiskřila se hvězda naděje Večernice. V pozadí stálo, leželo a sedělo několik tlup. Na každé viděti, že sestává z živlů spřízněných, lidé to buď z jedné osady, jedné země, aneb lidé, kteří přišli osaměle, ač neznajíce jeden druhého, přece k sobě usedají jako holubi před bouří.
Kdyby mohl tak člověk nahlédnout pod každé čelo, byly by to podivné obrázky, kterých by spatřil v mozku tom se rojiti. Zvláště malíř, jenž chtěl by kreslit naději, nenalezl by ji na celém světě v tak rozmanitých, barvitých a fantastických podobách, jako v těch hlavách vystěhovaleckých. Nechci říci, že by byly ty podoby vesměs poetickými.
V duši vystěhovalcově vtěluje se naděje ponejvíce v skývu chleba, která nezrosena slzou; a mezi vystěhovalci jsou to právě Čechové, které snad vesměs v také formě láká. Jde z té české země vůbec velmi málo těch, kterým zde bylo po večeři do zpěvu.
Němec odváží se ve svých snech již trochu dále.
Je-li to ve vlasti své zneuznaný prorok, vidí se již novým Brighamem Joungem, a je-li romantik, vyšlapuje si již prérií co opeřený pohlavár divokých Siouxů. Prvnímu se sen obyčejně vyplní, druhého poznal bys za půl roku v newyorském drvoštěpu, a neměl-li dosti síly a sebezapření, objeví se jméno jeho v řadě samovrahů aneb, co ještě hůře, tělesně i duševně sešlých existencí, které dopravuje policie do státních káznic. Ostatně děje se tak v Americe každému slabochu.
Nejméně zklamán ve svých nadějích bývá Žid, jehož pouhá ziskuchtivost pudí k vystěhování. Domova nemá a opuštění kraje, v němž se narodil, nezachvacuje ho bolestí, otřená jeho povaha podvolí se snadno každé změně života a mimoto ví, že se se svými penězi nikde ve světě neztratí. Mezi vystěhovalci Židy nenajdeš chudiny.
Na vystěhovalecké lodi málo těch, kteří by snili o tom, co nás k Americe nejvíc poutá - o svobodě.
Čech opouští jen zřídka domov se srdcem lehkým. To srdce srostlo příliš těsně s rodnou půdou, než aby se, okamžitým rozmarem jsouc opojeno, svévolně od ní odtrhlo - vždyť ví beztoho, že bez ní v dáli vykrvácí, že utone v cizině jako ta nad mořem znavená vlaštovice. Z těch, kdož odváží se cesty přes moře, jen velmi málo se vrátí zpět a odcházet do té dálné ciziny, do mlhavé nejistoty a bez naděje, že uvidíme kdys rodný krov, a s tím vědomím, že v zemi cizí věčně budeme považováni cizotou - to přece jen bolno.
Jděte mezi ten v mezipalubí vystěhovalecké lodi na prkenných lůžkách, v bezsvětlém, dusném prostoru, uprostřed beden a žoků stísněný český lid a zlatem vyvážím vám toho, v jehož oku neuvidíte slzu, mluví-li o domovu. Bída jest bičem, jenž český lid z domu vyhání, bída nezaviněná.
Viděl jsem ty české vystěhovalce, jak choulil se jeden k druhému, když prohlížel kapitán mezipalubí, zdali sloužící mužstvo dbá všude pořádku, choulili se k sobě, myslíce, že jim pán vezme peřiny, protože snad zaplatili málo převozného, viděl jsem mladou matku podávající na širém moři dítěti uschlou kůrku, s uslzenými zraky a s chvějícím se hlasem: "Tu máš, holečku, poslední drobt z českého chleba - pamatuj na to, dítě, až zapomeneš i řeč, jakou to k tobě povídám."
Zešeřilo se úplně. I maják zanikl mně v dáli, i ten kvikot až do noci loď pronásledovavší kajky ustal. Zato rozžehly se hvězdy a slyšíš toliko šumot moře a tleskot o boky lodě bijících vln. Loď ryje si ve vodě ohromnou dráhu a miliony jisker srší kol a kol, jak ryl by si ten železný parník dráhu křemelem. Oko upírající se v dáli, směrem, kde zanikl maják, marně pátrá po předmětu, jenž by byl ještě ve spojení s opuštěným břehem. Chvilku bloudí ještě po tmavé vodní pláni, pak přejede ruka čelo, prsa povzdechnou si naposled a ústa uleví si hlasným: "Ej což!" "Ej což, hoši, dost toho stesku tam doma - tam bude zase líp, zazpívejme si."
A zpívali jsme. Zprvu jen dva, pak počal kdosi broukat vedle nás, pak ozvalo se jich několik u stěžně a než první sloka dozpívána, znělo to již kolem z třicaterých úst. A nebylo třeba se svolávat, při sloce druhé stáli jsme již v jedné tlupě a v kruh kolem nás naslouchali Němci.
"Hm, hezká melodie," pravil Němec, na jehož tváři bylo však vidět, že nekoná cestu do Ameriky ponejprv, "hezká řeč, Bůh to ví, nuž počkejte, hoši, však se vám tam tak zle nepovede jako doma. Prokletá Evropa, byl jsem tam dva měsíce a pálila mne ta zem pod nohama. Počkejte, hoši, tam budeme lidmi a těch národnost ne­dělí - zpívejte!"
A zpívali jsme a Němec zpíval s námi, ovšem jen melodii, a potom zpíval sám o Johnu Brownovi, až se to po vlnách rozléhalo.
Smutek ustoupil veselí, jest toto lidské povaze příbuznější těžkomyslného dumání.
V společnost vystěhovaleckou padla jiskra, a teď bylo teprv veselo.
Byl to opět Čech, jenž přičinil se k zábavě. Na palubě ležel kotouč lan a na ten posadil se se svými skřipkami český muzikant. Zahrál skočnou a kol a kol to lítalo, jako o muzice. Děvčata točila se na houpavé podlaze jako o závod a na širém moři bylo tak veselo jako o pouti v hospodě.
Dlouho do noci hrál muzikant, když pak konečně vše odešlo do mezipalubí, zůstal nahoře ještě sám. Zahrál si ještě jednu - ta nebyla ale skočná - zdálo se, jako by se loučil s domovem, jako by svěřoval ty zvuky vlnám, aby odvezly je ku břehům. A zdálo se mi to chvít hudbou jako píseň:

Sirá je, ach sirá
naše domovina,
jí tam ani oko
suché neusíná,
jí se hlava zdravá
z lože nepozvedá,
ale ta cizina
také všeho nedá.
Mír se v hlavu vrátí,
slza z oka ztratí,
ale domov, domov
nikdo nenavrátí!

Dlouho, dlouho nesl se nocí houslí kvil po šumících vlnách, pak dozněl a opřeného o kotouč lanový se skřipkami na prsou našel jsem spícího českého muzikanta. - Vkrádal jsem se po špičkách do kajuty, abych nevzbudil muzikanta z jeho snů - možná také sám sebe ze svých iluzí.

2. Morava

Na západním břehu Michiganského jezera, asi sedm anglických mil na sever od města Racine, leží v nehluboké údolině, jež kolkolem v samu sebe uzavřena, malá osada, několik bílou fermeží natřených a v americkém slohu ze dřeva zbudovaných domků, jeden vedle druhého, jako sněhobílé holubice. U každého jest zahrádka, kolem které i domku táhne se z rozštěpených kmenů složená klikatá hradba, za nimi vstoupá do výše šumící prales.
Jdeš-li tudy v létě, přijde ti vstříc tlupa hlaholících dítek s buclatými tvářemi a plavým vlasem, a když jsi přešel, zastaví se a slyšíš, jak praví jedno k druhému: "Vidíš, to bude náš nový učitel," a jdeš-li dále, potká tě děvče s červeným šátkem na hlavě a řekne: "Dobrý den," a když jsi přišel až ke statku, zaštěká na tě velký pes, jenž by tě snad roztrhal, kdyby nevyšla z domu hospodyně a nezavolala: "Ořechu, jdeš ležet! - Vítáme vás u nás!" a vede tě do světnice, kde s beranicí na hlavě přivítá tě hospodář s "Pozdrav Pánbůh" a tak upřímným stisknutím ruky, že div nevykřikneš.
Jsme mezi svými. Kolem velkých amerických jezer, jichž půlnoční břehy náležejí ke Kanadě a ostatní k Spojeným obcím americkým, zvláště pak na západním pobřeží jezera Michiganského usadila se až dosud největší část českých vystěhováků. Od města Chicaga v státu Illinois, po celém státu Wisconsin až k Zelenému chobotu (Greenbay) není podél jezera místa, kde bys nenašel aspoň českou farmu.
Za první doby usazovali se Čechové nejvíce v St. Louis, v státu Missouri na řece Mississippi, a nyní obrací se proud do úrodné Iowy; nicméně leží až dosud těžiště americko-českého živlu kolem půlnočních jezer, a to mimo uvedené již státy Illinois a Wisconsin i v mladém státu Minnesota.
V mnohém okresu krajů těch jest české obyvatelstvo četnější Němců, Švédů i Amerikánů, takže i v politickém ohledu jest tu živlem rozhodujícím a veškerá správa spočívá namnoze v rukou českých. Bohužel starali se američtí Čechové až dosud velmi málo o to, aby práv, co samosprávným občanům jim přináležejících, užívali k uchování své národnosti. Stávají se živlem naprosto trpným a tím, že nikde nečiněno jim příkoří, ode dne ke dni bezstarostnějším a lhostejnějším ke všemu, co týká se české národnosti.
Ovšem není tak všude. Jako ale v Čechách uchovalo se v krajích protestantských nejvřelejší české vědomí, tak jest to i v Americe. Čech, Moravan, protestant, jenž celým srdcem a duší lpí na řeči své, snaží se, aby řeč ta potrvala i v ústech jeho dětí.
Osada, o níž jsem mluvil z počátku, založena jest protestanty moravskými. Již více než před patnácti lety přistěhovalo se v okres kaledonský několik Moravanů a za nimi přibylo později jiných rodin, které družíce se ke svým, stanuly v okolí. Některým bylo nemilo usaditi se na osamělé farmě a vystavěli si domky vedle sebe a nazvali osadu Moravou. Znenáhla přišli i Češi a založili si farmy dílem na prériích, dílem na samém břehu Michiganského jezera. I tito jsou však ponejvíce vyznání protestantského a tak, ač na dosti velkém prostoru rozptýleni, srostli s Moravou v jednu církevní obec. Vystavěli si dřevěný kostelík a školu a ty staly se jim těsnějším ještě pojítkem.
Česká škola "kaledonská", jak ji všeobecně nazývají, stojí na pokraji samého lesa. Malé to, o samotě se nalézající stavení, sroubené z hrubých kmenů. Řasnaté větve borové a mohutné koruny javoru cukrového rozpínají se nad samou střechou. Uvnitř jest jen jediná síň, v jejímž průčelí visí obraz "otců vlasti" Washingtona a Žižky, mezi oběma pak český lev, s přeraženými na nohou okovy. Jsa výrobkem amerického českého umění, podobá se ten český lev ovšem spíše ovci, ty rozbité ale okovy činí jej přece milým každému českému srdci. Zato dívá se ten Washington tak usmívavě na děti, že jest každý do něho zamilován a vyhrůžka učitelova, že se zamračí, utiší i nejnezbednější.
Ve škole kaledonské vyučuje se jen čas od času; když totiž přinese vítr do Kaledonie z Čech někoho, jenž má času a vůle k tomu. Proto volají také ty děti na každého ještě v "zelených" čili evropských šatech do Kaledonie zabloudivšího Čecha: "Vidíte, to bude ten náš nový učitel."
Českých, v Americe vydaných učebních knih jest málo. Vím toliko o slabikáři, jejž vydal redaktor časopisu "Slavie" p. Jonáš. Čítanky přivezeny jsou z Čech; ale měli byste vidět ty děti, jakou neskonalou rozkoš jim to čtení působí: každému druhému slovu nerozumějí. Zejména tu poslušnost k vrchnostem, nechť jsou dobré, nebo zlé, a úctu k četníkům atd. nevpraví jim učitel stůj co stůj do hlavy. Také o slovech "král" a "císař" mají prapodivných představ.
Nepřinese-li šťastná náhoda do Kaledonie učitele, vyučuje aspoň každou neděli jeden z farmářů, "aby ty děti aspoň těm knihám rozuměly, co mají doma na polici". Ty knihy na polici jsou obyčejně bible, Komenského utrpení církve české a některý svazek dějin Palackého. A mimo to mají i obecnou knihovnu, v níž nalézá se zejména mnohé novější české dílo, které daroval jim za svého pobytu v Americe neb zaslal z Čech p. Vojta Náprstek, jenž u veškerých starších amerických Čechů žije u velmi vřelé upomínce.
Střediskem starších jest kostel, byt pastorův a v neděli odpůldne "beseda" u některého z farmářů, kteří se v pohošťování společnosti střídají. Tak nalézají se v stálém styku a upřímnost jednoho ke druhému stala se ještě větší než doma. Zároveň nahrazován tak nedostatek jiné zábavy. Přišel-li tu a tam některý časopis z Čech, stráveno celé odpůldne vzpomínkami na domov, neboť byť by sebedéle již ten český osadník meškal v cizím kraji, touha po domovu neopustí ho nikdy. Zvláště ten selský lid položí se s českým srdcem až do hrobu a bolno mu, že bude pochován v té chladné cizí zemi, kde na jeho hrobě za několik let vyryje brázdy pluh. "Je to přece jen cizina," slyšel jsem opakovat starého Hanáka, ač se mu v Americe velmi dobře vedlo, "ale pod panskou holí přece bych tam více nevydržel, leda před smrtí." Ti, kterýmž v Americe vede se hůře, naříkají ještě více, avšak i tito praví, že vrátili by se jen tehdy, kdyby tam směli být člověkem jako zde - třeba bídným. Za stejné volnosti chutnala by doma přece suchá kůrka líp než zde v Americe bohatá hostina.
Toho času, kdy meškal jsem na Moravě, měli velmi snaživého mladého pastora, jenž hleděl všemožně k tomu, aby v jeho osadě, zvláště pak v povyrostlejší mládeži, uchováno bylo české národní vědomí.
Byly to milé večery v té prosté pastorské farmě. Venku švihal sníh kolem farmy, hučelo to v lese a uvnitř v teplé světnici zpívala a bavila se mladá chasa, která navzdor plískanici sešla se, aby učila se zpěvu, a ty pěkné české písně neutuchly tak zcela v cizím šumotu vln Michiganského jezera.
Později odstěhoval se mladý pastor jinam a Morava osiřela. Kázání v kostele neustalo však přece. Co neděli vstoupil některý z farmářů na kazatelnu, přečetl něco z bible a pomodlil se za sebe a za šťastnější budoucnost česko-moravského lidu i tam za mořem.