Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Směska
• Píseň zpěvákova
• Tvrdá hlavička
• Žežulka

DRAHÉ PAMÁTCE SVÉ SESTRY MÍNY.
V Malé Čermné u Hronova.

Směska

Není role těžkých klasů,
snivý koutek lesa,
není louka s travou k pasu, -
je to horská směsa.

Hrstka vikve, ptačky, hrachu,
zrno ječné, žitné,
jak to zrovna v žití prachu
z pod říčice slítne.

Melivo pro panské mlýny
ač to není pravé,
přec tam padlo do zadiny
mnohé zrno zdravé.

"Zasej to," dí k hospodáři
v kraji selka hezká,
"na lukách i když se daří,
dobrá bude směska."

Vyrostla ta míchanina,
až je milo zraku,
někde pozdní kopretina,
květ vlčího máku.

A jak se to do krmiva
pod večerem kosí,
koroptviček hejna divá
vybíhají z rosy. -

Zpěvák osil, zkosil v čase; -
teď však rada těžká:
Směsa? - Směska? - Dobré chase
u nás je to Směška!

Píseň zpěvákova

Přišli jste mi, písně, znovu
- jak děl pěvec - nevolaně,
jako hnízdo spadlé s krovu;
já vás chytnul v obě dlaně.

Což pak s vámi na bidýlku!
v luh a lesy leťte ruče;
poslouchal jsem jenom chvilku,
jak vám v prsou srdce tluče.

Rozleťte se po vůkolí,
našich krovů družní ptáci,
někomu snad v širém poli
ulehčíte krušnou práci.

Snad že někde s dívčích retů...
- ale nevím, co vás čeká:
ptáčník Čas vás chytne v letu,
to však los i u člověka.

Do paláců, ach to víte,
zaletět vám nepřísluší,
jenom ať mi hlaholíte
chvilku z duše k české duši.

Koncem snad vás do kornoutků
sbalí kupec, - tak se děje!
stačí mně, když slzou v kotuku
dívčina se rozesměje.

Tvrdá hlavička

Mé děvče to má hlavičku
jen svoji a svoji a svoji,
a zlou by slyšel písničku,
kdo jinou hráti se strojí.

Míň makovička zrnek má
než ona nápadů v hlavě,
a každý jinou barvou hrá
jako ti motýli v trávě.

A v očích sto má diblíků
a z úst ji rolničky zvoní
a nožky tančí ze zvyku,
ký div, že blázen jsem do ní.

A hraje-li svou písničku,
kdo, bože, může už za to -
má jako křemel hlavičku,
a srdce jak ryzí zlato.

Žežulka

Žežulička kukala,
já jsem se jí zeptala:
"Má můj milý, má mne rád?"
ona kukla nastokrát.

Žežulička kukala,
já jsem se jen usmála:
"Žežuličko, kolik let?"
ona kukla naposled.

Můj milý mi s bohem dal,
dost se proto naplakal;
to jen pro vás, mamičko,
puklo jeho srdíčko.

Měl můj milý, měl mne rád,
nastokrát a tisíckrát,
proto ho v ten tmavý rov
odnášeli na hřbitov.

Přes zelený, tmavý háj
zněly zvony v širý kraj;
já jsem šla a plakala. -
Žežulička kukala.