Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Hudba srdce
• Život
• Naposled
• Slunce na západu
• Záhady
• Vzdech

I.

Hudba srdce

Slyš hudbu světa: z pod mraků zní valných,
když v zlaté struny blesku vichr bije,
zní mořem hluboká jak symfonie
a bouří lavinou s hor boků skalných.

Zní nocí v slavíkových písních žalných
a stýská metlici, jež hroby kryje,
a v propast žití dechem poesie
jak ohlas padá hudby světů dálných.

Leč hudba jiná, než jí zvučí chrámy,
než nástroj mistrův kdykoliv jí zněl,
chví bez slov, tonů srdce hlubinami
zlozvukem ostrým spějíc do pekel
a harmonii v andělské až trůny.
Co jest ten nástroj? - kdo mu sahá v struny?

Život

Ó Bože, život náš-li pouze dech,
jenž zavane a v okamžiku není,
proč přelétna tvých tvorstev přes osení
tich neskoná tvých hvězdných na květech?
Proč samum jest, jenž na sprahlinu sžeh'
nám vše, čím kvete země, v okamžení,
proč burný van, jenž moře bytí zpění
a všecky naše lodě vrhá v břeh

jak trosky příšerné; - a vše, co nesly:
plod zlatý z Hesperidek zahrady,
- ač placen krví každý jediný, -
snů, lásky, činů velké poklady
i s plachtou naděje a víry vesly,
vše, do bezedné klesá hlubiny?

Naposled

Vše dovršeno, co moh' život dát,
vše odjato, co smrť si mohla vzíti;
v kříž ruce složeny, na čele chlad,
tu leží, bílý květ, uprostřed kvítí.
Do stínů záclonami měsíc svítí
a chvějný na ty tmavé brvy paď,
na prsa bez hnutí, z nichž prchlo žití,
na černý vlas, jenž po šíji se klad'. -

V síň vešel tiše, jako zvyklý byl
kdys chodit po špičkách, by nerušil
ten svatý spánek dětsky klidných řas.
A zadíval se v obličej ten bledý,
vlas odhrnul, ten drahý, černý vlas,
a bílou šíji zlíbal naposledy.

Slunce na západu

Jest na západu moje slunce nyní,
na západu se s moře krajem stýká,
sláň příbojová k domu žití stříká
a tmavá peruť jako mrak jej stíní.
Paď ještě pablesk do pustnoucích síní,
krok něčí jde a prázdnem duní, zniká;
teď zrezavělý zámek uzamyká
a všem, kdož kolem jdou, dům strachem činí.

Ó slunce mého žití! - jak se chýlíš,
či shasneš ve tmách jako jiskra žhoucí,
neb samo nesmrtno (snad doufám příliš),
síň jinou ozáříš, kde ze tmy nitra
dnes nezrozené srdce čeká jitra
a mé jak ztichne, poprv začne tlouci?

Záhady

I.

Jen ve smyšlenkách záhad pln je svět;
v bdění i spaní, nejvíc kdy jsme sami,
jen mozek náš jej plní mátohami
a za práh smyslů jdeme s nimi v let.
Nám nedostačí opravdovost běd
ni úsměv žití; srdce vidinami
se trýzní, těší víc - a mníme, s námi
i do hrobu že lehnou naposled.

A hle, jde od východu ku západu
všem cesta rovná; jitro jest a den,
pak noc a klid; - a v podvečerním chladu,
ať obzor plný hvězd, či zasmušen,
hle kříž: dvě břevna, člověk nah, vše hluché,
on sám. - To všecko je tak jednoduché.

II.

Ta země píď, kde květ má plod svůj nést,
mu dostačí, - tam prožije svůj den
v slunečné záři, rosou napojen
a v zem se vrací, čas když jeho jest.
Jen duše naše kams do říší hvězd
jde v kraje neznámé a dává v plen,
čím země blaží, jak by plod nést ten
kdes jinde moh', kdo zde neuměl kvést;

zde, na té pídi země, kde je naší
zář věrných očí, těcha vlídných slov:
svit, rosa žití! - Můž-li poklad dražší
dát jiný svět? - Ó žij! - co více chceš?
Ty pravíš: Aj, to všechno vezme rov. -
Ó bratře, dá ti klid; - to dobré též.

Vzdech

Než na počátku Bůh děl: Světlo buď!
a slunci, hvězdami se nebe mží,
stoup' za soumraku na zem Otec lží
a svoje símě nasil v její hruď.
I rostlo výš' a výš', až odnikuď
pro listí spletité a pro hloží
tvář nebes nespatřit, - a odnoží
se chytil pýr i v lidských srdcí rmuť.

Tu z hloubí jedněch prsou stesknul vzdech
a silou neznámou hned v orkán vzrost',
že zachvěl se strom smrti v kořenech
a každý suk a každý letorost;
a k nebi průlinou, jak strom se sklání,
šla modlitba a k zemi slitování.