Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Mrtví
• Deo lucis
• Slza
• Děti
• Jeseň
• Přání

I.

Mrtví

Jdou mrtví žitím dál: - do našich činů
i myšlenek jich zasahuje dlaň;
jsou osnovou, - v ni ruka naše tkáň
svých vplétá růží, trní, ctnost i vinu.
Půl našich vzpomínek jde v říši stínů,
poslední naděje k nim v nebes báň;
jich jeden úsměv kdys nám zjasní skráň,
jich slza pálí duše ve hlubinu.

V nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch,
jak vlna vlnu širým okeanem
pohání dál přes celý země kruh,
až, k Tomu, jenž ji zbudil dechu vanem,
se vrátí zas a z bouře peřejí
ulehne ticha k Jeho šlépěji.

Deo lucis

Ó ne, ty nejsi dosud vševládnoucí,
ty, k němuž tvorstvo tvoje křičí žalem,
neb jistě v soucitu svém neskonalém
bys vlídně setřel každou slzu žhoucí.
Já ve svém srdci tvoje cítím tlouci
a mé ty v tvém, - a v mém jak žití malém
je pláč a prach, tak vím, že mraků valem
kdos ještě stíní tvoji řízu stkvoucí.

Tys vůdce náš, a my tvé valné voje,
ty za nás bojuješ, my za tebe;
náš každý dobrý čin je sláva tvoje.
A jednou, vím, že vítězící stanem
v tom tvém i našem boji o nebe -
ó světlý Ormuzi! - s tmy Ahrimanem.

Slza

Psáno: "Jdeš peklu každou srdce ranou,
neb ráji blíž, - toť zákon pro člověka".
A srdce: Ráj, či peklo ať naň čeká,
do obou kráčí jednou muky branou.
Psáno: "A každou vzdorem vyoranou
se vráskou brázdíš v muka věkověká".
A srdce: V požár proud všech slzí stéká,
jež pláče svět, a v úlevu tam kanou.

Psáno: "V den soudu, odplaty a hoře
i spravedlivý v němém strachu stane,
a peklo neochladí slzí moře."
A srdce: Těžká slza s boží řasy
se vychví pro to moře vyplakané
a věkovitý požár pekel shasí.

Děti

Ze hlubin věčna, v světa rmut a hřích
vás boží ruka posílá, ó děti,
co bílý květ i na trnové sněti,
co čistou bystřeň do vod zkalených.
My ubláceni jdem po cestách zlých,
před sebou bázeň, vinu ve zápětí,
až klesáme svých model do objetí
vždy nový zástup duší ztracených.

My jdem, však za nás přicházíte zas
vy v rouchu labutím: je v krátké době
prach střísní též; - kéž méně nežli nás!
však to, že posílá vás v žití luh
tak čistý, znakem jest, že lidstvo Bůh
chce pozvednout a pozvedne kdys k Sobě.

Jeseň

Klas odvezen a pokoseny trávy,
však na rolích zas pučí oseň mladá
a stkvěje se i přes sednoucí lada
v chudobce pozdní rosy démant žhavý.
Den jako z jara slunný, usmívavý:
v tom větru ostrý van a listí padá
a s mráčku, aniž kdo se toho nadá,
sněhová vločka "Jeseň je!" ti praví.

Tak v životě. - Svou máme doma sklízi;
však nedbáme, neb slunce mladých let
nám ještě zlatí mnohý pozdní květ.
Tu někdo řekne: Stár! - Sníh do zeleni.
Je podzim; - květy tvé jsou lidem cizí;
ty jdi, - zem čeká nové na osení.

Přání

S tím usmiř se, že přes tebe jde svět
a již mu cizí práce tvá i snahy:
až jako ty své budou končit dráhy,
v svých snech ti opět začnou rozumět.
Klid dělníku! - však práce musí v před
a silných paží, nové potu vláhy
vždy potřebují rodné žití svahy,
chléb má-li růst a z krbů žár se chvět.

Jen přál bych si, by hleděl k svému rovu,
kdo oře hloub, jak v podvečerním tichu
od pluhu rolník hledí ke hřbitovu,
kde ten, kdo dřív tu oral, pohřben jest;
a dí: "Též jeho pot mou zrosil líchu"
jak z oblohy se noří shluky hvězd.