Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Skalní bříza
• První políbení
• Čarovný hrad
• V den odplaty
• Lidé se budí
• Hodiny

I.

Skalní bříza

Jest člověk ve své mysli v různém čase
jak bříza, která ve skaliska nahá
se zachytla a úpalem když spřahá
kol každá travka, ona zelená se.
Tu obloha se nad ní klene v kráse
a s větví skrápe jitřní rosa vlahá,
tu mráz a vichr do haluzí sahá
a pod kořeny bystřeň podrývá se.

Kdo zazlí jí, že nechá ptáče pěti
dnes ve větvích a zítra na úbočí
že stesknou bouří rozlámané sněti?
Kdo srdci? - v snech že zoufá nocí tmavé
a zítra jest jak děcko usmívavé,
když ráno vyspalé otvírá oči.

První políbení

Stín modrých lesů hloubí se a hloubí,
svit hasne; perleťovém na blankytu,
hle, první hvězdu v tetelivém třpytu
jak démant v čelence, již skráň si vroubí
noc v krátkém sňatku s dnem. - Houk' doupňák v doubí
a stín se mih'; - teď váhá v stromů krytu;
vzkřik tlumený a rosném na pažitu
dvé rtů se v prvním políbení snoubí.

Ó pouto srdcí láskou posvěcené!
Ó blaženosti, kteráž nemá slova,
an všechen život duše v duši mizí;
jak čistě nad tebou se nebe klene
a celý zemský svět je ti tak cizí!
a září jen ta hvězda démantová.

Čarovný hrad

Hrad čarovný jsem postavil si kdes
ve krajích noci, šerém na předhoří:
zdiv základy se v hlubém kryjou moři
a cimbuří ční hvězdných do nebes.
Tam poklady jsem všecky sobě snes':
čím zhrdá svět, co nasbíral jsem v hoři;
a vidin zástupy se z hloubi noří
a s nebe jako hvězdy prší v tes.

Ó moje skutky, touhy, naděje,
sny v žití noci! - Čekám na svítání;
v něm koráb objeví se z peřeje
a světlý stín mou ruku vlídně chopí
a řekne: "Pojď!" - a půjdu bez zdráhání
a hrad můj v moři zmizí beze stopy.

V den odplaty

V den odplaty až budeme se chvěti,
jak zvedne knihu anděl Hospodinův,
snad řekne Bůh: "Smaž písmo jejich činův,
neb slabě stvořil jsem své lidské děti."
I uposlechne boží anděl skvělý,
však z knihy dál jak blesky zlými mraky
vstříc plát nám bude ohnivými znaky
ne, co jsme činili, - však opomněli.

Dlaň Lazarovu marně nastavenou
a za srdečný úsměv úsměv díku,
a vlídné slovo, slzu nesetřenou,
vše nezrozené skutky lhostejnosti,
jež tady vykonat jsme mohli v mžiku,
zda tam lze nahradit až do věčnosti?

Lidé se budí

Noc prosincová, kroku neslyšeti
ze stmělých ulic, ani hlesu, ruchu
před prvním jitrem; - do mhavého vzduchu
teď svitlo okno jedno, druhé, třetí.
Lidé se budí; - svítí nejprvněji
ti, které práce volala i v spaní,
ti, kteří v strastech neusnuli ani;
a jdou zas k práci, štěstí, beznaději.

Tam v jizbě bledý studentík se učí,
tam dělník srká snídaní své chudé,
tam tiskne matka děcko do náručí;
tam kdosi prvním pohlednutím zírá
na černý crêpe, - zde teprv ode včíra; -
a zachví se, jak mrazno, pusto všude.

Hodiny

Od jitra v soumrak a zas do svítání
přichází každá se svým vlastním věnem
klidu a bouře; přijdou bez volání
a jdou; v jich kroku stejném, neslyšeném
jich nerozeznám, rysu nezřím ani
na obličeji rouškou pozastřeném,
jak volá každá: "Žij!" - ve štěstí, lkání.
Jdou jako sestry, zvu je stejným jménem.

A přece, vím, že jedna mezi nimi,
jak vrací se co den a vždy a stále
se dívá na mne zraky upřenými
a "Žij!" jak volá roky, noci, dni,
kdys roušku strhnouc, šeptne nenadále:
"Hleď! - já svých sester jsem ta poslední."