Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• podle románu Daniela Defoea volně vypravuje J.V.Pleva

XVIII.

Zkáza korábu přinese Robinsonovi mnoho dobrého.

V posledních dnech deštivého období v polovině srpna rozpoutala se nad ostrovem veliká bouře, provázená neobyčejně silnou vichřicí. V noci se změnila vichřice ve větrný orkán. Moře nepřetržitě dunělo a hučelo. Robinson nemohl usnout. Obával se, že kdyby se vítr otočil, jak se tu často stává, ze západu na východ, odnese mu střechu stáje. Střecha byla kryta skalní stěnou, a přece se i teď povážlivě chvěla. V komíně kvílela meluzína. Byla to strašná noc. Takovou bouři snad tu Robinson dosud ani nezažil. Unaven bděním, usínal až k ránu. Náhle jej probudil mohutný rachot. Robinson se lekl, že opět počala sopka soptit. Vyskočil a vyběhl z jeskyně. Země však byla klidná, nechvěla se jako při prvním výbuchu. Zaduněla nová mohutná rána a Robinson zřetelně slyšel, že rána přichází ze strany od moře. Nějaká loď volá dělovou salvou o pomoc. Robinson se rozčilením až třásl. Co počít? Jak oznámit nešťastníkům, že jsou nablízku obydleného ostrova? Zazněla již třetí salva. Loď je jistě velmi blízko. Orkán žene loď přímo k ostrovu. Vůkol byla dosud tma. Robinson se vrátil k jeskyni, nabral náruče suchého dřeva, z krbu nahrnul do hrnce žhavého uhlí a vyběhl do tmy. U Hodinového mysu rozdělal oheň. Jakmile oheň vzplanul, běžel Robinson zpět pro suché dřevo. Během několika minut naložil na oheň tolik dřeva, že vzplanul vysokým plamenem. Opět zazněla salva děl. Po chvíli druhá a pak ještě třetí. Moře bylo strašlivě rozbouřeno, vysoké vlny šplíchaly svou pěnu až k ohni. Robinson přikládal stále na oheň a udržoval vysoký plamen. Salvy děl se již neozvaly. Hučelo jen rozbouřené moře. Konec, myslí si Robinson, snad ztroskotali. Oheň však Robinson živil až do svítání.
Déšť a bouře v ranních hodinách ustaly, jen moře bouřilo dál. Robinson vystoupil na Ohnivou horu, aby se rozhlédl po mořské hladině. Za mysem Ztroskotání spatřil veliký koráb. Ležel na boku.
Koráb jistě narazil na skaliska, skrytá pod vodou. Byl bez stěžňů. Stěžně jistě zlomil orkán a shodil do moře.
Robinson seběhl s Ohnivé hory, aby se vypravil k mysu Ztroskotání. Obloha se již protrhala a z mraků vyšlo slunce. Moře však bylo ještě silně vzduté. Než došel Robinson k místu, kde ležel koráb, uběhla celá hodina. Koráb ztroskotal kus za mysem Ztroskotání. Byl vklíněn mezi dvě skaliska. Robinson vystoupil na pobřežní skalisko a rozhlížel se, nespatří-li snad při břehu nějakou záchrannou lodici a na břehu člověka. Nikde nic.
Robinsonovi se bolestí svírala hruď. Bylo mu líto nešťastníků a litoval i sám sebe. Osvobození bylo tak blízko. Kdyby se tu aspoň později setkal s nějakým trosečníkem! Snad ještě někteří bloudí po ostrově a bojí se lidojedů právě tak, jako jsem se kdysi bál já, myslí si Robinson. Dal ruce k ústům a ze všech sil volal na všechny strany. Nikde se nic neozvalo, nikdo se neobjevil.
Vracel se tedy zpět k domovu. Až se moře utiší, vypraví se se svým člunem k vraku.
Pro příliš vzduté moře nemohl se Robinson odvážit se svým lehkým člunem plavby na moře. Vypravil se odpoledne znovu pěšky k skalnatému pobřeží, aby prohledal jeho okolí. Stále měl naději, že se setká s trosečníky. Možná že vichřice zanesla záchranné lodice daleko na východ.
Šel stále podél pobřeží, přelézal skaliska, brodil se močály, obcházel houštiny, až došel k místu, kde byl mírně se svažující písečný břeh. Pojednou uslyšel psí štěkot. Nevěřil svému sluchu. Kde by se tu na ostrově vzal pes? Pozorně naslouchal a opravdu: slyší psí štěkot a táhlé vytí. Robinson se rozběhl po hlase.
Když obešel skupinu skal, spatřil na břehu malé zátoky nevelikého, chundelatého, světle hnědého psa. Teď si Robinson povšiml, že pes sedí u ležícího člověka. Robinson běží, co může nejrychleji. Pes vyskočil a zuřivě dorážel na Robinsona. Nechtěl jej pustit k ležícímu člověku. Robinson vyndal z torby chléb a uzené maso. Pes však si masa ani chleba nevšiml. Stále zuřivě dorážel. Robinsonovi nezbylo, než aby silným klackem psa odehnal.
Ležící člověk byl mladý, asi pětadvacetiletý námořník v krátkých kalhotách, bez kabátu, jen v košili, v rozedraných šedých punčochách, bez střevíců. Byl mrtev. Jeho srdce již netlouklo a tělo bylo vychladlé. Patrně jej moře vyvrhlo již utopeného.

Kdyby se tu byli zachránili i jiní, jistě by svého mrtvého druha byli pochovali. Bude tedy zbytečné, aby Robinson dál pátral po živých lidech.
Vyndal z torby lasturu, kterou nosil stále s sebou, a vyhrabal v písku námořníkovi hrob. Robinsonovu práci velmi ztěžoval pes, který ustavičně dorážel. Chraplavě štěkal. Pes trpí jistě žízní, myslil si Robinson, když viděl, že pes má kolem huby bílou pěnu. Nalil do malé misky z tykve vodu a podal psovi. Pes schlípl ocas, přestal štěkat a bázlivě se blížil k misce. Ustavičně však vrčel a cenil na Robinsona zuby. Robinson na několik kroků odstoupil a pes hltavě vypil všechnu vodu z misky. Potom nalil Robinson do misky z druhé tykve mléko. Pes vypil i mléko. Když však mu hodil na zem kus uzeného masa, pes si ho ani nevšiml.
Námořníka Robinson pochoval do nehlubokého hrobu, postál chvíli s obnaženou hlavou a modlil se za duši mrtvého. Po čtyřech letech se setkal na ostrově s člověkem, ale jen proto, aby jej mohl pochovat. Jak nešťastný to osud!
Potom Robinson volal k sobě psa. Přemýšlel, jaké jméno by mu dal. Vzpomněl si, že doma měli psa, na kterého volali Rek.
"Reku, Reku!" volal a podával psovi kus masa. Pes však jen vrčel a nechtěl se k Robinsonovi vůbec přiblížit. Když Robinson odešel na několik kroků od hrobu mrtvého námořníka, pes usedl na hrobě svého bývalého pána a žalostně vyl. Robinson se vzdaloval a stále psa volal. Pes však si Robinsona již vůbec nevšímal. Věrnost zvířete k člověku Robinsona dojímala. Věděl, že pes se od hrobu svého pána již nehne. Proto zanechal poblíž hrobu nádobku s vodou a vracel se pak k domovu.
Slunce se chýlilo k západu a Robinson měl před sebou dobré dvě hodiny cesty.
Když druhého dne vyplouval se svou loďkou ze zátoky, bylo moře již klidné. Nejdříve doplul k místu, kde pochoval námořníka. Pes seděl dosud na jeho hrobě a táhle vyl. Když spatřil přicházejícího Robinsona, několikrát chraplavě zaštěkal, ne však již tak zuřivě jako včera. Robinson podal psovi nejprve vodu. Pes ji hltavě vypil. Potom mu dal i maso, které pes tentokráte s chutí snědl; a dal se dokonce od Robinsona pohladit.
Robinson vstoupil do loďky, aby odplul ke korábu. Volal psa, aby ho následoval. Pes chvíli váhal, ale pak se pomalu blížil k loďce. Robinson mu vyšel v ústrety, promluvil k němu, hladil jej a pes pak Robinsona následoval až k loďce.
Robinson byl šťasten, že našel alespoň tohoto čtvernohého přítele, když mu osud nedopřál setkat se s živým člověkem. Namířil s loďkou ke korábu. Byl to velký kupecký koráb. Z nakloněné paluby visela do vody lodní lana a provazové žebříky. Robinson přivázal loďku k lanu a vyšplhal se po žebříku na palubu. Pes chtěl za Robinsonem na koráb a žalostně v loďce kňučel. Robinson otevřel palubní dveře a nahlédl dovnitř. Chvíli poslouchal, ozve-li se z nitra lodi nějaký hlas. V temném prostoru však bylo ticho. Na jeho zavolání se nic neozývalo. Loď je tedy liduprázdná. Námořníci opustili loď v záchranných člunech a pravděpodobně zahynuli. Robinson sestoupil dovnitř korábu. Víc než polovina byla zatopena vodou. Vešel do kajuty, kde našel šavli, dvě bambitky, tři pušky. Byly tu i soudky se střelným prachem, dva soudky kořalky a různé nádobí. Měl radost, když objevil nože a lžíce. Vynesl nejdříve zbraně.
Prošel ještě dvě kabiny. Sekerou prorazil v boku nakloněné kabiny stěnu. Za stěnou bylo skladiště. Prolezl otvorem a velmi se zaradoval, když ve skladišti objevil velké zásoby potravin. Ležely tu pytle rýže, pšeničné mouky, pytle sucharů, bečky rumu, bečky čisté soli, bylo tu různé kuchyňské nářadí, svíčky, láhve s olejem, různé koření, našel i zásobu troudu a křesadla na rozdělávání ohně. Všechno zboží leželo na hromadě při stěně, neboť loď byla nakloněna na bok. Dveře této špižírny byly zavaleny zbožím. Vyrazil tedy několik desek ve stěně a tak se dostal do kuchyně. Z kuchyně pak odnášel kuchyňské nářadí, nože, lžíce, talíře, mísy, džbány, plechové hrnce, měděné pánve, kotlíky... Za kuchyní byla kajuta a v ní dva obrovské kufry stolního i ložního prádla.
Robinson naplnil loďku a odjel k jeskyni. Vrátil se během dne ještě čtyřikrát. Jeskyně se teď podobala velikému skladišti. Robinson měl teď všechno, po čem toužil a co potřeboval. Měl nádobí i náčiní k vaření... Měl sekery, pilky, dláta, nebozezy, kleště, kladiva, hřebíky a pět pušek, čtyři pistole, dva soudky prachu, bedničky s náboji. V kapitánově kajutě nalezl úplně nový oblek, střevíce a pár vysokých bot. Do jeskyně odvezl dva pytle pšeničné mouky, pytel rýže, cukr, sůl, pytel pšenice, ječmene, bečičku rumu, sušené a uzené maso. Velké množství lan a provazů a také dalekohled.
Na všech cestách od korábu do jeskyně a z jeskyně ke korábu doprovázel Robinsona Rek. Když večer Robinson unaven usedl ke stolu, Rek zalezl pod stůl. Kozy i papoušek nepřijali Reka nijak vlídně. Mladé kozy se bály a staré se proti němu bojovně stavěly. Nebýt uvázány, jistě by byly Reka nabraly na rohy. Papoušek na Reka křičel, zuřivě tloukl v kleci křídly a klapal zobákem. Když prošel Rek blízko klece, zasyčel papoušek jako husa. Rek si však papouška ani koz nevšímal. Držel se stále nablízku při Robinsonovi.
Robinson mu ustlal pod stolem měkké lůžko a Rek, vyčerpán bděním i žalem nad ztrátou prvého pána, brzo usnul.
Robinson se chystal, že hned za svítání druhého dne odjede se svou loďkou k vraku, aby pokračoval v odvážení zásob. V noci však přišla bouře a ráno bylo moře velmi neklidné. Robinson se nemohl odvážit plavby. Zůstal doma a třídil svoji kořist.
Robinson se stal přes noc civilizovaným člověkem. Těšil se, jak snadnější bude všechna práce, jak příjemnější bude i další jeho život. Ať teď zkusí divoši přepadnout Robinsona! Přivítá je palbou z pušek a pistolí. Bdělý Rek mu oznámí příchod nepřátel již, na dálku. Robinson měl plnou hlavu plánů. Především postaví dokonalejší loď s plachtou, s kterou by se mohl pokusit plavit k americkým břehům, i Možná že si postaví i zděný domek se světnicí a kuchyní. Oblékl se do kapitánových šatů. V evropském obleku se však cítil nesvůj. Oblek měl sametový kabátec s širokým límcem, s manžetami na rukávech. Byl ozdoben dvěma řadami kovových pozlacených knoflíků. Kalhoty měl rovněž sametové a zapínaly se pod kolena na přezky. Klobouk byl pak plstěný, široký, hnědé barvy, s modrou hedvábnou stuhou. Stuha byla na pravé straně shrnuta v kokardu. Uprostřed kokardy byl pozlacený knoflík a v něm vyryty ozdobné iniciály F. M., patrně začáteční písmena jména kapitánova. Robinson obul i vysoké kapitánovy boty. Se zvláštním pocitem vyšel v tomto obleku před jeskyni. Kozy přestaly přežvykovat a dívaly se udivené na svého pána. Nechápaly jeho proměnu. Když Robinson vešel do stáje, bály se a plašily. Teprve když na ně promluvil, poznaly,
i že v podivném zevnějšku se ukrývá jejich pán. Také papoušek hleděl na Robinsona velmi udiveně. Jedině Rekovi se Robinson v tomto obleku líbil. Vrtěl radostně ohonem a skákal Robinsonovi s radostným štěkotem až na prsa.
Robinson svlékl evropský oblek, protože se k ptáci nehodil a bylo jej škoda ničit. Těšil se, že doveze ještě z kapitánovy kajuty celou výbavu prádla.
Příštího dne se větrná bouře utišila a moře se uklidnilo. Robinson vyplul k vraku spolu s Rekem. Když připluli k mysu Ztroskotání, spatřil na vodě množství desek a trámů. Včera tu nic takového nebylo. Když obeplul mys Ztroskotání, objevila se před ním prázdná mořská hladina. Vrak zmizel. Jen v zálivu se houpalo na vlnách několik desek. Včerejší vichřice, která se přihnala od východu, opřela se do vraku z druhé strany, uvolnila jej ze skalnaté soutěsky, do níž byl koráb vehnán orkánem ze západu, a vrak klesl ke dnu. Robinson se vracel smuten domů. Litoval, že na palubě zanechal ještě jednu bednu hřebíků, střelný prach a ve skladišti mnoho jiných věcí. Než, zaplaťbůh za to, co se mu podařilo odvézt již předevčírem.