Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z předposlední, osmnácté kapitoly (celkem jich má kniha 19)
• přeložila Eva Musilová
• Joseph Bédier se pokusil o rekonstrukci příběhu legendární osudové lásky Tristana a Isoldy na základě různých starofrancouzských pramenů

XVIII
Tristanovo šílenství

El beivre fu la nostre mort.
V tom nápoji jsme pili smrt.
(Thomas)

Tristan zase uviděl zemi bretaňskou, knížete Hoëla a svou ženu Isoldu Bělorukou. Všichni ho přivítali, leč Isolda Zlatovlasá ho vyhnala; na ničem mu již nezáleželo. Dlouhou dobu chřadl vzdálen od ní; potom jednoho dne mu přišlo na mysl, že ji chce ještě jednou spatřit, byť ho třeba dá zase mrzce ztlouci svými sluhy. Věděl, že daleko od ní zemře jistě a brzy; raději zahynout rázem než hynout pomalu, každodenně! Kdo žije v zármutku, jako by byl mrtev. Tristan vítá smrt, Tristan si přeje zemřít: nechť se však alespoň královna dozví, že zemřel z lásky k ní; nechť se to dozví, bude se mu umírat lehčeji.
Odešel z Carhaixu, aniž komu co řekl, ani přátelům, ani příbuzným, ba ani svému milému příteli Kaherdinovi. Odešel v nuzném oděvu a pěšky, neboť nikdo si nevšímá ubohých otrhanců, kteří se toulají po cestách. Dlouho tak šel, až dospěl k mořskému pobřeží.
V přístavu byla zchystána k odplutí veliká kupecká loď: již napínali lodníci plachty a zdvihali kotvu, aby mohli zamířit na širé moře.
"Bůh s vámi, vzácní páni, a kéž máte šťastnou plavbu! Kam plujete, do jakých krajů?"
"Do Tintagelu."
"Do Tintagelu! Ach páni, vezměte mě s sebou!"
Vstoupil na loď. Příznivý vítr nadouvá plachty, loď letí po vlnách. Pět dní a pět nocí míří rovnou ke Cornwallu a šestého dne spouští kotvu v přístavu tintagelském.
Nad přístavem tyčil se nad mořem hrad, dobře opevněný ze všech stran: vejíti tam lze jen jedinou železnou branou a tu hlídají ve dne i v noci dva strážní. Jak se tam dostat?
Tristan sestoupil z lodi a posadil se na břehu. Od kolemjdoucího muže se dozvěděl, že Marc je na hradě a že se tam koná veliký sněm.
"Kde však je královna? A Brangiena, její krásná služebnice?"
"I ony jsou na hradě a nedávno jsem je viděl. Královna Isolda se zdála smutná jako vždy."
Při Isoldině jménu Tristan vzdychl a pomyslil si, že ani odvaha, ani lest mu nepomohou, aby opět spatřil svou milou, neboť král Marc by ho zabil...
"A co na tom, zabije-li mě? Což mi není souzeno, Isoldo, zemřít z lásky k tobě? A co jiného než umírání je moje každodenní žití? Co však ty, Isoldo, kdybys věděla, že zde jsem, ráčila bys alespoň se svým milým promluvit? Nedala bys mě vyhnat svými sluhy? Ano, chci se pokusit o lest... Přestrojím se za blázna a toto bláznovství bude velmi moudré. Za hlupáka mě bude mít, kdo bude méně chytrý než já, za blázna budu tomu, kdo sám bude blázen větší!"
Tu šel kolem rybář oděný v kabátec z hrubého sukna s velikou kápí. Tristan ho vidí, pokyne mu, vezme ho stranou: "Příteli, chceš vyměnit svůj oděv za můj? Dej mi svůj kabát: velmi se mi líbí."
Rybář si prohlédl Tristanův šat, který se mu zdál lepší než jeho vlastní, přijal jej a odkvapil spokojen provedenou výměnou.
Potom si Tristan ostříhal dohola svůj krásný plavý vlas, vyholiv si na temeni znamení kříže. Potřel si obličej tekutinou z čaromocné byliny, kterou si přivezl s sebou - a barva i vzhled obličeje se mu v okamžení proměnily tak velice, že ho nikdo na světě nemohl poznati. Vytrhl potom z meze mladý kaštan, udělal z něho kyj a pověsil si jej na krk. A bosky zamířil rovnou ke hradu.
Strážný se s určitostí domníval, že je to blázen, a řekl mu: "Vejdi, kde jsi byl tak dlouho?"
Tristan, změniv hlas, odpověděl: "Na svatbách montského opata, který je mým přítelem. Bral si abatyši, tučnou paní v závoji. Od Besançonu až k Montu všichni kněží, opati a mniši byli pozváni; a všichni tam s holemi a berlemi hrají, skáčí a tancují na pláni ve stínu vysokých stromů. Opustil jsem je však, neboť dnes musím sloužit u královské tabule."
Strážný mu řekl: "Pojď tedy a vejdi, pane, jenž jsi synem Urgana Ježatce; jsi veliký a ježatý jako on a dost se mu podobáš."
Když vešel do městyse, podkoní a sluhové se okolo něho shlukli a hnali ho jako vlka: "Hleďte, blázen! Hu, hu, podívejte se na blázna!"
Házejí po něm kamením, útočí na něj holemi, leč on se nebrání a jen poskakuje: zaútočí-li naň kdo zleva, obrací se a bije vpravo.
Za smíchu a nadávek se shromážděným davem v patách dospěl až k prahu síně, kde pod baldachýnem sedí král Marc po boku královnině. Tristan si pověsil kyj na krk a vešel. Král ho uviděl a pravil: "To je nějaký podařený společník: nechť přistoupí blíž."
Přivedl ho s kyjem na krku.
"Buď vítán, příteli."
Tristan odvětil podivně změněným hlasem: "Pane a králi, dobrý a šlechetný mezi všemi, věděl jsem, že při pohledu na tebe zjihne mi srdce něhou. Bůh tě ochraňuj, vzácný pane!"
"Příteli, co jsi sem přišel hledat?"
"Isoldu, kterou jsem tolik miloval. Mám sestru, kterou ti přivádím, krasavici Brunhildu; proveďme výměnu: dám ti svou sestru, dej mi Isoldu; vezmu si ji a budu ti s láskou sloužit."
Král se zasmál a pravil bláznovi: "Dám-li ti královnu, co s ní budeš dělat? Kam ji chceš odvést?"
"Tam nahoru mezi nebe a oblaka do svého krásného domu ze skla. Slunce jej prosvěcuje, vítr jej nemůže zbořit; tam donesu královnu do křišťálové komnaty ověnčené růžemi, zlatoskvoucí za jitra, když se jí dotkne slunce."
Král a baroni si řekli mezi sebou: "Toť nějaký podařený blázen a obratný v řeči!"
Seděl na koberci a láskyplně vzhlížel k Isoldě.
"Příteli," řekl mu Marc, "odkud čerpáš naději, že si moje paní i jen povšimne blázna tak ošklivého, jakým jsi ty?"
"Pane, mám na ni právo: vykonal jsem pro ni mnohé dílo a pro ni jsem ztratil rozum."
"Kdo vlastně jsi?"
"Jsem Tristan, který královnu tolik miloval a který ji bude milovat až do smrti."
Slyšíc to jméno, Isolda vzdychla, zarděla se v tváři a pravila rozhněvaně: "Jdi pryč! Kdo tě sem vpustil? Jdi si, ošklivý blázne!"
Blázen si povšiml jejího rozhorlení a pravil: "Královno Isoldo, nevzpomínáš už na den, kdy poraněn Morholtovým kopím byl jsem se svou harfou donesen až k tvému břehu? Vyléčila jsi mě. Nevzpomínáš už, královno?"
Isolda odpověděla: "Jdi odtud, blázne. Nelíbíš se mi, ani tvé šprýmy."
Tu se blázen obrátil k baronům a hnal je ke dveřím volaje: "Pryč odtud, blázni! Nechte mě držet sněm se samotnou Isoldou; neboť jsem přišel v tato místa, abych ji miloval."
Král se tomu zasmál, Isolda se zarděla: "Pane, vyžeň toho blázna!"
Avšak blázen opět pravil svým podivným hlasem: "Královno Isoldo, nevzpomínáš už na velikou saň, kterou jsem zabil v tvé zemi? Schoval jsem její jazyk do nohavice a všecek spálen jeho jedem klesl jsem mezi bažinami. Byl jsem tehdy obdivuhodný rytíř...! A čekal jsem na smrt - ty však jsi mi přispěla na pomoc."
Isolda pravila: "Mlč! Urážíš svými řečmi všechno rytířstvo, neboť nejsi od narození nic než blázen. Zlořečení lodníci, kteří tě sem přivezli, místo aby tě hodili do moře!"
Blázen se dal do smíchu a pokračoval: "Královno Isoldo, vzpomínáš na lázeň, kde jsi mě chtěla probodnout mým vlastním mečem? A na příběh o zlatém vlasu, který utišil tvůj hněv? A jak jsem tě bránil proti zbabělému senešalovi?"
"Mlč už, nedobrý povídálku! Proč jsi sem přišel vykládat své smyšlenky? Opil jsi se asi včera a opilost vnukla ti tyto sny!"
"Ba věru, jsem opilý a takovým nápojem, že mé opojení nikdy nezmizí. Královno Isoldo, nevzpomínáš na ten horký krásný den na širém moři? Měla jsi žízeň, nevzpomínáš, dcero královská? Pili jsme oba z téhož poháru. Od těch dob jsem provždy opilý zlým opojením..."
Když Isolda uslyšela tato slova, jimž jenom ona mohla porozuměti, skryla si tvář do pláště, vstala a chtěla odejít. Leč král ji zadržel za cíp hermelínového pláště a znovu si ji usadil po boku.
"Počkej ještě chvíli, Isoldo, přítelkyně, ať to bláznovství vyslechneme až do konce. Nuže, blázne, jaké znáš řemeslo?"
"Sloužil jsem králům a knížatům."
"Opravdu? A dovedeš lovit se psy a s ptáky?"
"Jistěže. Zlíbí-li se mi lovit v lesích, dovedou mí chrti chytat jeřáby, kteří létají v oblacích; mí ohaři loví labutě, sivé i bílé husy, divoké holuby; lukem střílím potápky a bukače."
Všichni se tomu zasmáli a král se otázal: "A jak lovíš, brachu, říční zvěř?"
"Lovím, co se mi namane: pomocí jestřábů lesní vlky a medvědy; pomocí sokolů kance; káňata mi chytají lišky, mi krahuji loví srnce a daňky, rarozi mi loví zajíce. A když se vrátím tam, kde jsem hostem, dovedu se ohánět kyjem a ladit harfu a zpívat a milovat královny a házet dobře tesané třísky do potoků. Nejsem-liž dobrým minstrelem? Viděli jste dnes, jak se dovedu ohánět holí!"
A tloukl kyjem okolo sebe: "Odejděte, páni cornwallští! Proč déle pobývat? Což jste se dost nenajedli? Což nejste syti?"
Král, nabaživ se rozptýlení s bláznem, kázal, aby mu přivedli koně a sokoly, a vzal s sebou na lov své rytíře a panoše.
"Pane," řekla mu Isolda, "cítím se znavena a zarmoucena. Dovol, abych si šla odpočinout do své komnaty; nemohu už déle naslouchati těm bláznivým řečem."
Odešla všecka zamyšlena do své komnaty, usedla na lůžko a hořekovala: "Běda mně nešťastné, proč jsem se narodila? Mám srdce těžké a stísněné. Brangieno, sestřičko, můj život je tak tvrdý a trpký, že by mi smrt věru byla milejší. Je tu jakýsi blázen, má hlavu vyholenou do kříže a přišel sem v neblahou hodinu: ten blázen, ten žakéř je kouzelník nebo zařikavač, neboť zná každou podrobnost mého života a mé bytosti; zná věci, jež nezná nikdo vyjma tebe, mne a Tristana; zná je, ten trhan, pomocí čar a kouzel."
Brangiena odpověděla: "Nemohl by to být sám Tristan?"
"Ne, neboť Tristan je krásný a nejlepší mezi rytíři; kdežto tento muž je ohavný a znetvořený. Nechť ho Bůh prokleje! Zlořečená hodina, kdy se zrodil, a zlořečená loď, jež ho sem přivezla, místo aby ho někde na širém moři nechala utonout v hlubokých vlnách!"
"Utiš se, paní," pravila Brangiena. "Příliš dnes zlořečíš a proklínáš! Kde jsi se tomu naučila? Není snad ten člověk Tristanovým poslem?"
"Nemyslím, nepoznala jsem ho. Leč jdi se sama podívat, milá přítelkyně, promluv s ním, přesvědč se, zda ho sama nepoznáš."
Brangiena odešla do síně, kde zůstal blázen sám sedět na lavici. Tristan ji poznává, nechává klesnout kyj a praví: "Brangieno, věrná Brangieno, zapřísahám tě Bohem, slituj se nade mnou!"
"Ošklivý blázne, který čert ti pověděl mé jméno?"
"Už dlouho je, má krásná, znám. Při této hlavě, jež bývala kdysi plavá, věř, že prchl-li z ní rozum, ty sama, krasavice, jsi toho příčinou! Což jsi to nebyla ty, jež měla střežit nápoj na širém moři? Napil jsem se ho za velikého parna ze stříbrného poháru a podal jsem jej Isoldě. Ty jediná, krasavice, jsi o tom věděla; nevzpomínáš už?"
"Ne," odpovídá Brangiena a všecka rozechvěna prchá do Isoldiny komnaty.
Leč blázen běží za ní volaje: "Slitování!"
Vešel, vidí Isoldu, běží k ní s rozpřaženými pažemi, chce ji sevřít do náručí: leč ona zahanbena, zalita úzkostným potem, couvá nazpět, uniká mu; a vida, že před ním prchá, zachvěje se Tristan potupou a hněvem a couvne ke stěně u dveří; praví stále změněným hlasem: "Věru, žil jsem příliš dlouho, když se dožívám dne, kdy mě Isolda odmítá, kdy mě neráčí milovat, kdy jsem jí nízký a odporný! Ach, Isoldo, kdo věrně miluje, nezapomíná rychle. Jak krásná a vzácná věc je, Isoldo, překypující studánka, jejíž hojné a čiré vody se proudem rozlévají; v den, kdy vyschne, není již k ničemu - tak jako láska, která uvadá."
Isolda odvětila: "Bratře, chvěji se, váhám, pohlížím na tebe, nepoznávám Tristana."
"Královno Isoldo, jsem Tristan, jenž tě tolik miloval. Nevzpomínáš už na hrbatce, jenž nasypal mouku mezi naše lože, a na můj skok a na krev, jež se mi vylila z rány? A na dárek, který jsem ti poslal, na psíka se začarovanou rolničkou? Nevzpomínáš na dobře přitesané kousky dřeva, jež jsem házíval do potoka?"
Isolda na něho pohlíží, vzdychá, neví, co říci a čemu věřit, vidí, že mu je vše známo, a přece by bylo šílenství přiznat, že je to Tristan. A Tristan jí praví: "Paní a královno, vím dobře, že jsi se ode mne odvrátila, a viním tě ze zrady. Poznal jsem však dny, ty překrásná, kdy jsi mě milovala láskou. Bylo to v hlubokém lese v úkrytu z listnatého loubí. Vzpomínáš ještě na den, kdy jsem ti daroval svého dobrého psa Husdenta? Ach, ten mě vždy miloval a pro mne by opustil i Isoldu Zlatovlasou! Kde je? Co jsi s ním učinila? Ten by mě alespoň poznal!"
"Že by tě poznal? Nemoudře mluvíš, neboť co Tristan odešel, zůstává ležet ve své boudě a vrhá se na každého, kdo se mu přiblíží. Brangieno, přiveď ho!"
Brangiena ho přivádí.
"Pojď sem, Husdente," praví Tristan. "Byl jsi můj, beru si tě nazpět!"
Když Husdent slyší jeho hlas, vytrhne se Brangieně z rukou, vrhá se k pánovi, vrtí se mu u nohou, líže mu ruce, štěká radostí.
"Husdente," zvolá blázen, "buď požehnána práce, kterou jsem si dal s tvou výchovou! Lépe jsi mne uvítal než ta, kterou jsem tolik miloval! Nechce mě poznat: pozná alespoň ten prsten, který mi kdysi s pláčem a polibky darovala v hodině rozloučení? Ten jaspisový kroužek mě nikdy neopustil: často jsem jej prosil o radu ve svých útrapách, často jsem smáčel ten zelený jaspis vřelými slzami."
Isolda vidí prsten. Otevírá široce náruč: "Zde jsem! Vezmi si mě, Tristane!"
Tu přestal Tristan měniti hlas: "Milá, jak jen jsi mě mohla tak dlouho nepoznávat, déle než ten pes? Co záleží na prstenu? Což nevidíš, že bych byl raději, kdybys mě poznala jen při zmínce o našem někdejším milování? Co záleží na hlasu? Hlas mého srdce jsi měla slyšet!"
"Milý, snad jsem jej slyšela dříve, než myslíš; leč jsme obklopeni úklady: měla jsem podlehnout své touze jako ten pes a vidět, jak jsi před mýma očima jat a usmrcen? Bděla jsem nad sebou i nad tebou. Ani zmínky o tvém někdejším životě, ani zvuk hlasu, ani ten prsten mi nic nedokazují, to vše by mohly být ošklivé čáry kouzelníkovy. Vzdávám se však při pohledu na prsten: což jsem nepřísahala, že jakmile jej spatřím, i kdyby mě to mělo zahubit, učiním vše, co mi budeš kázat, buďsi to moudré, anebo bláhové? Buďsi to moudré, či bláhové: zde mě máš; vezmi si mě, Tristane!"
V mdlobách klesá svému milému na prsa. Když se vrací k vědomí, Tristan ji drží v náručí a líbá ji na oči a na tvář. Vchází s ní za závěsy. Nese královnu v objetí.
Aby se nad bláznem pobavili, uložili ho sluhové pod schody síně jako psa do boudy. Trpělivě snášel jejich posměšky a rány, neboť někdy, nabývaje opět své podoby a krásy, odcházel ze svého doupěte do komnaty královniny.
Po několika dnech však začaly dvě královniny komorné podezírat úskok; varovaly Andreta, jenž postavil před komnaty žen tři dobře ozbrojené špehy. Když chtěl Tristan vejít, zvolali: "Zpět, blázne, táhni zpět na svůj slaměný pelech!"
"Cože, ctní páni," zvolal blázen, "což bych neměl dnes večer obejmout královnu? Což nevíte, že mě miluje a že na mne čeká?"
Zdvihl kyj; i dostali strach a nechali ho vejít. Tristan vzal Isoldu do náruče.
"Milá, musím prchnout, neboť brzy budu prozrazen. Musím prchnout a již se asi nikdy nevrátím. Má smrt se blíží: daleko od tebe zemru touhou."
"Milý, sevři náruč a obejmi mě tak pevně, aby nám v tom objetí pukla srdce a naše duše aby odešly! Odveď mě do Blažené země, o níž jsi mi kdysi vyprávěl: do země, odkud se nikdo nenavrací a kde znamenití hudebníci hrají písně, jež nemají konce. Odveď mě!"
"Ano, odvedu tě do blažené země Živých. Čas se blíží; což jsme nevypili již veškeru bídu i veškeru radost? Čas se blíží; až se naplní, zavolám-li tě, Isoldo, přijdeš?"
"Milý, zavolej mě, ty víš, že přijdu!"
"Milá, Bůh ti žehnej!"
Když překročil práh, vrhli se špehové proti němu. Leč blázen se dal do smíchu, roztočil kyj a pravil: "Proč mě vyháníte, vzácní páni? Nemám tu už co hledat: vždyť moje paní mě posílá, abych jí připravil jasný dům, který jsem jí slíbil, křišťálový dům, ověnčený růžemi, zlatoskvoucí za jitra, když vychází slunce!"
"Jdi si, blázne, táhni v neblahou hodinu!"
Sluhové ustoupili a blázen nespěchaje odtančil pryč.