Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Miloš Maixner

I. Maugli a jeho bratři

Sup Rann as domů přivedl noc,
kterou netopýr vyplaší -
Stáda jsou zavřena v chýži a chlév,
jeť až do rána noc naší.
Nastává hodina moci a pýchy
pro tesák, pazour a dráp i zub.
Slyšte volám! Hon dobry všem;
komu je džungle zákonem.
(Noční zpěv v džungli)

Bylo to o sedmé hodině za teplého večera v sionýských horách. Otec Vlk se probudil z denního spánku, poškrabal se, zívl a protáhl pracky, aby vypudil pocit ospalosti z jich konců. Matka Vlčice ležela, majíc svůj veliký čumák položený napříč přes svá čtyři válející se a kňučící mláďata, a měsíc svítil do ústí jeskyně, kde všichni žili.
"Au-grh!" řekl Otec Vlk, "je opět čas k lovu!" a chtěl právě seskočiti s pahorku, když se tu přes práh přesunul malý stín s huňatým ohonem a zakňučel: "Zdar Tobě, Náčelníku Vlků! A zdar a silné bílé zuby tvým ušlechtilým dětem, aby nikdy nezapomněli hladových tohoto světa!"
Byl to šakal, Tabaki, vylizovač mis. Indičtí vlci pohrdají Tabakim, protože stále pobíhá tropě neplechu a roznáší klevety a žere hadry a kusy kůže s vesnických smetišť. Ale vlci se ho při tom bojí, protože Tabaki je více než kdokoli jiný v džungli náchylen k sešílení, a pak zapomene, že se kdy koho bál, a probíhá lesem, kousaje vše, co mu přijde v cestu. I tygr uteče a skryje se, když malý Tabaki sešílí, neboť šílenost jest nejhanebnější věci, které může divoký tvor propadnouti. Lidé tomu říkají vzteklina, ale v džungli tomu říkají dewanee - šílenost - a prchají.
"Tedy pojď a podívej se," řekl Otec Vlk upiatě; "ale není zde ani kouska potravy."
"Pro Vlka ne, věřím," řekl Tabaki; "ale pro osobu tak nízkou, jako jsem já, je suchá kost znamenitou hostinou. Kým jsme my, Gidur-log (šakalí národ), abychom vybírali a volili?" Odlezl do pozadí jeskyně, kde nalezl srnčí kost se zbytkem masa, a usedl hryzaje vesele její konec.
"Pěkné díky za tuto výbornou večeři," řekl pak, olizuje pysky. "Jak krásny jsou vaše ušlechtilé dítky! Jak veliké mají oči! A jak jsou mlády! Vskutku, vskutku, vždyť jsem si měl hned pomysliti, že děti královské jsou muži hned od narození!"
Nuže, Tabaki věděl tak dobře jako kdokoliv jiný, že není na světě nic, co by tak přinášelo neštěstí, jako lichotiti dětem do očí; proto měl radost vida Matku a Otce Vlka hledící velmi mrzutě před sebe.
Tabaki seděl tiše, raduje se z neplechy, kterou ztropil, a řekl pak zlomyslně: "Šir Chan, Veliký, změnil loviště. Chce honiti v nastávajícím měsíci v těchto horách, jak mi řekl."
Šir Chan byl tygr žijící u řeky Waingungy, asi dvacet kilometrů dále.
"K tomu nemá práva," rozzlobil se Otec Vlk, "Podle zákona Džungle nemá práva změniti bydliště bez řádné výstrahy. Vystraší a zaplaší každou zvířecí nohu na deset mil - a já - já mám v těchto dnech loviti za dva!"
"Jeho matka jej nadarmo nenazvala Lungri, Chromec," řekla klidně Matka Vlčice. "Byl od narození na jednu nohu chromý. Proto lovil vždy jen dobytek. Vesničané Waingungy se naň zlobí; a teď přišel sem, aby rozzlobil i naše vesničany. Budou honiti po něm v naší džungli, až bude někde daleko a my a naše děti abychom prchali, až bude tráva v džungli zapálena. Věru, jsme velmi vděčni Širu Chanovi!"
"Mám mu vyříditi vaši vděčnost?" řekl Tabaki.
"Ven!" štěkl Otec Vlk. "Ven, a hoň se svým pánem. Natropil jsi dosti neplechy za dnešní noc."
"Jdu," řekl klidně Tabaki. "Můžete slyšeti Šira Chana dole v houštině. Mohl jsem si uspořiti své poselství."
Otec Vlk naslouchal a dole v údolí, běžícím k malé říčce, slyšel suché, mrzuté, řezavé, zpěvavé kručení tygra, jenž chybil zvěř a nechytiv ničeho nedbá, zví-li to celá džungle.
"Hlupák," řekl Otec Vlk; "začíti noční dílo takovýmto hlukem! Což myslí, že naši kozli jsou jako jeho tuční waingungští voli?"
"H'š; to není ani vůl ani kozel, co Šir Chan dnes loví," řekla Matka Vlčice. "Je to Člověk."
Kručení změnilo se v jakési hučivé a dunivé předení, jež se zdálo přicházeti současně se všech stran světa. Byl to hluk, jenž děsí dřevaře a cikány spící pod širým nebem a vhání je někdy strachem přímo do tygrovy tlamy.
"Člověk!" řekl Otec Vlk, vyceniv všechny své bílé zuby. "Fa-uf! Což není dosti brouků a žab v bažinách, že musí jisti Člověka, a ještě k tomu na naší půdě?"
Džunglí Zákon, který nikdy ničeho nenařizuje bez důvodu, zapovídá všeliké zvěři jísti Člověka, vyjma ukazuje-li svým dětem, kterak zabíjet - a pak musí loviti mimo hranice lovišť své smečky nebo svého kmene. Pravým důvodem toho jest, že zabíti člověka znamená dříve či později příchod bílých lidí na slonech, s ručnicemi a sty hnědých mužů s gongy a raketami a pochodněmi, A pak trpí v džungli kde kdo. Avšak zvěř sama mezi sebou udává za důvod tohoto zákona, že je Člověk nejslabším a nejbezbrannějším ze všech živých tvorů, a že není důstojno sportovníka dotknouti se ho. Říkají také - a to je pravda - že lidojedi zprašiví a ztratí zuby.
Předení stalo se hlasitějším a skončilo plnohrdlým "Aáarh!" tygřího útoku.
Pak se rozlehlo řvaní - netygrovské řvaní Šir Chanovo.
"Chybil se," řekla Matka Vlčice, "Ale, co to jest?"
Otec Vlk vyběhl několik kroků a slyšel Šira Chana mumlajícího divoce a válejícího se dole v houští.
"Ten hlupec nedovedl nic lepšího, nežli že skočil do ohně ve dřevařově tábořišti a spálil si nohy," řekl Otec Vlk s uspokojivým bručením, "Tabaki je s ním."
"Něco přichází sem nahoru," řekla Matka Vlčice, stříhajíc uchem. "Buď připraven."
Křoví trochu v houštině zapraskalo a Otec Vlk se schýlil až k zemi s prackami, složenými pod sebou, připraven ke skoku. A pak, kdybyste se byli dívali, mohli jste viděti nejpodivnější věc na světě - vlka zaraženého uprostřed skoku. Skočil dříve, nežli viděl nač skáče, a pak se namáhal zaraziti se. Výsledkem bylo, že se vymrštil kolmo vzhůru do vzduchu na čtyři či pět stop a dopadl téměř na totéž místo, s něhož vyskočil.
"Člověk!" řekl. "Lidské mládě! Podívej se!"
Přímo před ním, držíc se za nízkou větev, stálo nahé hnědé děcko, jež dovedlo právě chodit. - Nejměkčí a nejdolíčkovatější to droboučké stvořeníčko, jaké kdy vkročilo za noci do vlčí jeskyně. Pohlédlo Otci Vlku do tváře a zasmálo se.
"Je to lidské mládě?" ptala se Matka Vlčice; "neviděla jsem nikdy žádného. Podej mi je!"
Vlk je zvyklý přenášeti svá vlastní mláďata a dovede, je-li potřebí, držeti v hubě vejce, aniž by je rozmáčkl; čelisti Otce Vlka zavřely se přes hřbet dítěte, aniž by i jen seškrábly jeho kůži, a Vlk položil dítě na zemi mezi svá vlastní mláďata.
"Jak je malé! Jaké je nahé - hleď! Jak je statečné!" řekla Matka Vlčice měkce. Dítě razilo si cestu mezi vlčaty, aby se dostalo blíže k teplé její kožešině. "Aha! Pohleď, přiživuje se s ostatními. A tak to je tedy lidské mládě. Nu, bylo kdy vlka, aby se mohl chlubiti, že měl lidské mládě mezi svými vlčaty?"
"Slýchal jsem tu a tam o čemsi podobném, ale nikdy v naší smečce ani za mé doby," řekl Otec Vlk. "Je nadobro bez srsti, a mohl bych jej zabíti dotekem nohy. Ale podívej se, kouká na nás a nebojí se."
Náhle bylo měsíční světlo zahrazeno při ústí jeskyně, a Šir Chanova čtverhranná lebka a plece vtiskly se do vchodu. Tabaki kvičel za ním: "Můj veliteli, tam, tam vešlo!"
"Šir Chan prokazuje nám velikou čest." řekl Otec Vlk, ale jeho oči planuly velmi hněvivě. "Čeho jest potřebí Širu Chanovi. Co chce?"
"Svou kořist. Lidské mládě sem vešlo," řekl Šir Chan. "Jeho rodiče uprchli. Dejte mi je sem."
Šir Chan vskočil do drvoštěpova večerního ohně, jak řekl Otec Vlk, a byl zuřiv bolestí svých spálených tlap. Ale Otec Vlk věděl, že ústí jeskyně je příliš těsné, aby mohl tygr jím prolézti. I tam, kde Šir Chan již byl, byla jeho ramena a přední tlapy sevřeny nedostatkem místa, jako by se dělo člověku, jenž by měl bojovati stlačen do sudu.
"Národ Vlčí je národ svobodný," odpověděl Otec Vlk; "přijímá rozkazy jen od náčelníka smečky a ne od nějakého pruhovatého dávitele dobytka. Lidské mládě je naše - abychom je třeba zabili. zachce-li se nám."
"Vy můžete chtít a vy také nemůžete chtít, Jaká je to řeč o chtění? U vola, jejž jsem zabil, mám snad tu státi a civěti do vašeho psího pelechu na to, co mi právem patří? Jsem to já, Šir Chan, jenž mluví."
Tygrovo řvaní naplnilo jeskyni hromem, Matka Vlčice setřásla se sebe svá mláďata a vyskočila v před, s očima jako dva zelené měsíce ve tmách, čelíc planoucím zrakům Šir Chanovým.
"A jsem to já, Rakša (Démon), jež odpovídám. Lidské mládě je moje, Lungri, mé vlastní! Nebude zabito. Má žíti, aby běhalo se smečkou a honilo se smečkou; a na konec - pohleď, ty lovče malých nahých štěňat, žabolovče, rybobijče, na konec bude loviti tebe! A teď se kliď odtud, anebo u sambhura, jejž jsem zabila --- já nejím vyhladovělého dobytka - poběhneš domů k své mámě, ty popálená džunglí bestie, chromější ještě, nežli jsi přišel na svět. Jdi!"
Otec Vlk hleděl udiven. Bylť již skorem zapomněl oněch dnů, kdy dobyl Matky Vlčice v čestném boji proti pěti jiným vlkům, když ještě běhala ve smečce a nebyla zvána Ďáblicí z pouhé zdvořilosti. Šir Chan byl by čelil Otci Vlkovi, ale nemohl vytrvati proti Matce Vlčici, neboť věděl, že na místě, kde byl, byly všechny výhody na její straně, a že by bojovala na smrt. Stáhl se tedy bruče na zad k ústí jeskyně a když byl venku, zahulákal: "Každý pes štěká ve svém pelechu! Uvidíme, co řekne smečka tomuto pěstování lidských mláďat. Mládě je mé a mým zubům se na konec dostane, vy huňatí zloději!"
"Matka Vlčice ulehla oddechujíc mezi svá mláďata a Otec Vlk řekl vážně: "V tom má Šir Chan pravdu. Mládě musí býti ukázáno smečce. Chceš je posud podržeti, Matko?"
"Podržeti," oddechovala Vlčice. "Přišlo nahé, v noci, samo a velmi hladové; ale nebálo se! Hleď, odstrčilo již jedno z mých dětí. A tento chromý řezník by jej byl zabil a utekl pak k Waingunze, a vesničané by prohonili celé naše loviště, aby se pomstili. Lež tiše, malá žabičko. Maugli - neboť ti budu říkati Maugli, žábě - přijde čas, kdy budeš honiti Šira Chana, jako on dnes honil tebe."
"Co však řekne naše smečka?" řekl Otec Vlk.
Zákon Džungle stanoví velmi zřetelně, že se má vlk, když se ožení, vzdáliti od smečky, k níž náleží; ale hned, jakmile jsou jeho mláďata dosti stará, aby dovedla státi na nohách, musí je přivésti před Radu Smečky, odbývanou obecně jednou za měsíc za úplňku, aby je ostatní vlci poznali. Po této prohlídce jest vlčatům volno běhati, kam se jim chce, a pokud nezabili svého prvního kozla, neplatí žádná výmluva pro dospělého vlka smečky, jenž by některé z nich zabil. Trestem je smrt, kdekoli je vrah dopaden; a chcete-li jen minutku přemýšlet, uznáte, že tomu nemůže býti jinak.
Otec Vlk čekal, až jeho mláďata trochu běhala, a pak v noci o shromáždění smečky vzal je s Mauglim a Matkou Vlčicí k Poradní Skále vrcholku to pokrytému kameny a valouny, kde by se mohlo skrýti na sto vlků. Akela, velký šedý Vlk Mládenec, jenž vodil celou smečku svou silou a obratností, ležel v plné délce na své skále a pod ním sedělo přes čtyřicet vlků všech velikostí a barev, od jezevcově šedých veteránů, kteří dovedli samotni zdolati kozla, až do mladých černých trojročáků, kteří si myslili, že to také dovedou. Akela byl jim teď vůdcem po celý rok. V mladých dnech padl dvakráte do vlčí pasti a jednou byl sbit a zanechán domněle mrtev; a tak znal způsoby a zvyky lidí.
U skály bylo velmi málo řečí. Mláďata válela se jedno přes druhé uprostřed kruhu, v němž seděli jejich otcové a matky, a tu a tam vstal některý starší vlk, šel klidně k některému mláděti, pohlédl na ně pečlivě a vrátil se na svých neslyšných nohách. Tu a tam některá matka vystrčila své mládě více do měsíčního jasu, aby byla jista, že nebude přehlédnuto. Akela pak se své skály volal: "Znáte zákon - znáte zákon! Hleďte dobře, Vlci," A starostlivé matky opakovaly po něm: "Hleďte dobře, Vlci!"
Na konec - a krční štětiny Matky Vlčice se zježily, když na to došlo - Otec Vlk postrčil do prostřed "Maugliho Žabičku", jak mu říkali; a ten usedl, směje se a hraje si s několika kaménky lesknoucími se v měsíčním svitu.
Akela ani nepozdvihl hlavy se svých pracek, ale spustil opět svoje jednotvárné volání: "Hleďte dobře!"
Za skalami ozvalo se dušené řvaní - byl to hlas Šira Chana, řvoucího: "Mládě je moje. Dejte mi je. Co má Svobodný Národ činiti s lidským mládětem?"
Akela ani nestřihl ušima; vše, co řekl, bylo: "Hleďte dobře, ó, Vlci! Co má Svobodný Národ činiti s rozkazy kohokoliv vyjma rozkazů Svobodného Národa? Hleďte dobře!"
Nastala zmatenice hlubokého mručení a mladý vlk ve čtvrtém roce věku opakoval Akelovi Šir Chanovu otázku: "Co má Svobodný Národ činiti s lidským mládětem?"
Džunglí Zákon stanoví, že, nastane-li spor o právu některého mláděte, aby bylo smečkou přijato, musí se za ně přimluviti aspoň dva členové smečky, při čemž se jeho otec a matka nečítají.
"Kdo mluví pro toto mládě?" ptal se Akela, "Ze Svobodného Národa, kdo mluví?"
Nepřišla odpověď, a Matka Vlčice připravila se na boj, o němž věděla, že bude její posledním, dojde-li k němu.
A tu jediný tvor, jemuž je dovoleno účastniti se porad smečky, ospalý hnědý medvěd Balú, který učí vlčí mláďata Zákonu Džunglí, starý Balú, jenž může přijíti a odejíti, kam a kdykoliv mu libo, protože jí jen ořechy a kořínky a med, vstal, posadil se na zadek a mumlal: "Lidské mládě? Lidské mládě? Já mluvím pro lidské mládě. Není žádné nebezpečí s lidským mládětem. Nemám daru řeči, ale mluvím pravdu. Nechte je běhati se smečkou a nechť je přijato s ostatními. Budu je sám učiti."
"Potřebujeme ještě někoho," řekl Akela. "Balú promluvil, a je to náš učitel mláďat. Kdo se přidá ke straně našeho Balú?"
Do kruhu dopadl černý stín. Byl to Bagýra, černý pardal, černý jako inkoust od hlavy k patě, ale s pardalími značkami, zřetelnými v určitém osvětlení jako vzorek na tištěném hedvábí. Každý znal Bagýru a nikdo nestál o to. aby skřížil jeho cesty; bylť zchytralý jako Tabaki, statečný jako divoký buvol a bezohledný jako raněný slon. Ale hlas měl měkký a sladký jako lesní med, kapající se stromu, a srst jemnější než prachové peří.
"O, Akelo a vy ze Svobodného Národa," předl, "nemám práva ve vašem shromáždění; ale Džunglí Zákon praví, že, je-li jaká pochybnost, která vzhledem k novému mláděti netýče se zabití, může býti život tohoto mláděte vykoupen cenou. A zákon nestanoví, kdo smí a kdo nesmí zaplatiti tuto cenu. Mám pravdu?"
"Dobře, dobře!" volali mladí vlci, kteří jsou stále hladovi. "Poslyšte Bagýru. Mládě může býti vykoupeno cenou. Je to zákon!"
"Věda, že nemám práva mluviti zde, prosím o vaše dovolení."
"Tedy mluv!" volalo dvacet hlasů.
"Zabíti nahé mládě je hanba. A mimo to bude - chcete-li, pro vás lepším lovem, až vzroste. Balú mluvil v jeho prospěch. Nuž, k Balúovu slovu chci přidati býka, a to tučného, čerstvě zabitého, sotva půl míle odtud, chcete-li přijmouti mezi sebe lidské mládě podle zákona. Je to obtížno?"
Zdvihl se křik několika tuctů hlasů: "Co na tom? Zemře stejně v zimních deštích. Usuší se na slunci. Kterak nám může ublížiti nahá žába? Nechte jej běhati se smečkou. Bagýro, kde je býk? Přijměte jej!" - A zase ozval se hluboký hlas Akelův, volající: "Hleďte dobře, hleďte dobře, Vlci!"
Maugli byl dosud hluboce zabrán do svých kamínků a ani si nevšiml, že vlci přicházeli jeden za druhým, a prohlíželi jej. Konečně všichni odběhli dolů s pahorku a zůstali jen Akela, Bagýra. Balú a Maugliho vlastní vlci. Šir Chan řval dosud nocí, neboť byl velmi zuřiv, že mu Maugli nebyl vydán.
"Ach, jen si řvi!" řekl Bagýra do svých vousů; "přijdeť čas, kdy tě toho nahé stvořeníčko přivede k řevu v jiné tonině, anebo nevím ničeho o lidech."
"Dobře se stalo!" řekl Akela. "Lidé a jejich mláďata jsou velmi moudří. Může býti dobrým pomocníkem v čas nouze."
"Věru, pomocníkem v čas nouze; neboť nikdo nemůže doufati, že povede smečku na věky." odpověděl Bagýra.
Akela neřekl ničeho. Myslil na dobu, jež nadejde pro každého vůdce smečky, když jej opustí síla a on seslábne a seslábne, až je naposledy zabit vlky a nový vůdce přijde, aby byl svým časem rovněž zabit.
"Vezmi jej s sebou," řekl Akela Otci Vlkovi, "a cvič jej, jak sluší členu Svobodného Národa."
A tak se stalo, že byl Maugli přijat do sionýské vlčí smečky za cenu býka a za Balúovo dobré slovo.
A teď jest vám se spokojiti, jestliže přeskočíme plných deset či jedenáct let a dáme vám již tušiti všechen podivuhodný život, jejž žil Maugli mezi vlky, neboť kdybychom jej měli vypsati, vyplnili bychom rovněž aspoň deset knih. Rostl s vlčaty, ačkoliv z těch byli dospělí vlci, nežli z něho byl chlapec, a Otec Vlk učil jej řemeslu a významu všech věcí v džungli, až každý šelest v trávě, každý dech teplého nočního vzduchu, každý hlas sovy nad jeho hlavou, každé škrábnutí nožky netopýra, když usedne na chvíli do stromu, a každé zašplýchnutí nejmenší rybky ve vodě mělo pro něho tolik významu, jako má pro obchodníka práce v jeho krámu. Když se neučil, seděl venku na slunci a spal, a jedl a šel zase spat; cítil-li se špinavým anebo bylo-li mu horko, plaval v lesních tůních; a chtělo-li se mu medu (Balú řekl mu, že med a ořechy jsou právě tak chutny jako syrové maso), vyšplhal se proň. jak jej tomu naučil Bagýra.
Bagýra ulehal na silnou větev a volal: "Pojď, Bratříčku, pojď sem!" Maugli nejprve lezl jako lenochod, ale později létal větvemi téměř stejně odvážně jako šedá opice. Účastnil se jednání u Poradní Skály, když se smečka sešla, a tam shledal, že, upřel-li zrak na kterého vlka, byl vlk přinucen sklopiti oči; a tak na ně upíral zraky pro zábavu.
Jindy vytahoval dlouhé trny z tlapek svých přátel, neboť vlci hrozně trpí od trnů a bodláků v kožiše. Chodil v noci dolů se stráně do sdělaných polí a hleděl zvědavě na vesničany v jejich chýších, ale nedůvěřoval lidem, protože mu Bagýra ukázal čtverhrannou bednu s padacími dveřmi, tak dovedně ukrytou v džungli, že by byl málem do ní vešel, a řekl mu, že je to past.
Nejraději chodil s Bagýrou do temného, teplého lesního nitra, aby tam spal po celý malátný den, a v noci hleděl, jak provádí Bagýra svoje zabíjení. Bagýra, když byl hladov, vraždil kolem sebe, nač přišel, a Maugli činil stejně --- s jedinou výjimkou. Jakmile byl dosti stár, aby chápal, řekl mu Bagýra, že se nesmí nikdy dotknouti dobytka, protože byl vkoupen do smečky za cenu býčího života. "Všechna džungle je tvá," řekl Bagýra, "a můžeš zabíti vše, nač jsi dosti silen; ale pro býka, jenž tě vykoupil, nesmíš nikdy jísti žádný dobytek, mladý ani starý. Tak zní zákon džungle." Maugli poslechl věrně.
A Maugli rostl a sílil, jak nezbytně sesílí chlapec, jenž ani neví, že se čemu učí, a jenž nemá na světě, nač by myslil, vyjma na jídlo.
Matka Vlčice řekla mu jednou či dvakráte, že Širu Chanovi nelze věřiti, a že musí jednou Šira Chana zabíti; ale ač by si byl každý mladý vlk připomínal tuto radu každé hodiny, Maugli na to zapomněl, protože byl jen chlapcem --- třebas že by se byl nazval vlkem, kdyby byl uměl mluviti nějakou lidskou řečí.
Šir Chan stále křížil jeho cestu džunglí, neboť, jak Akela stárl a slábnul, podařilo se chromému tygru spřáteliti se úzce s mladšími vlky smečky, kteří za ním chodili pro odpadky, věc to, které by byl Akela nikdy nepřipustil, kdyby se byl posud mohl odvážiti vložiti na váhu svou autoritu až do pravých důsledků. Šir Chan jim lichotil a divil se, že tak znamenití mladí lovci dají se tak spokojeně vésti umírajícím vlkem a lidským mládětem. "Slyšel jsem," říkal jim Šir Chan, "že na schůzích se neodvážíte pohlédnouti mu do očí." A mladí vlci vrčeli a ježili se.
Bagýra, jenž měl oči a uši všude, věděl o tom něco a řekl několikrát Mauglimu stručně, že jej Šir Chan jednoho dne zabije. Ale Maugli se smál a říkal: "Mám smečku a mám tebe; a Balú, třeba že je líný, uštědřil by za mne také nějakou ránu. Proč bych se bál."
Bylo to jednoho velmi horkého dne, když přišel Bagýrovi nový nápad, povstalý z něčeho, co slyšel. Snad řekl mu to Ikki, dikobraz. Když byl s Mauglim hluboko v džungli a hoch ležel s hlavou položenou na krásné Bagýrově srsti, řekl mu pardál: "Bratříčku, kolikrát jsem ti řekl, že je Šir Chan tvým nepřítelem?"
"Tolikrát, kolik je ořechů na této palmě," odpověděl Maugli, jenž ovšem neuměl čítati. "Co na tom? Jsem ospalý, Bagýro, a na Šir Chanovi není než dlouhý ocas a dlouhé řeči - je jako Mao, páv."
"Ale nyní není čas ke spaní. Balú to ví. Já to vím; smečka to ví; i hloupí, pošetilí jeleni to vědí. I Tabaki ti to řekl."
"Ho, ho!" řekl Maugli. "Tabaki přišel ke mně nedávno s hrubými řečmi, že jsem nahé lidské mládě a že nejsem hoden, abych vyhrabával lanýže; ale chytil jsem Tabakiho za ocas a mrštil jím dvakrát o palmu, aby se naučil lepším způsobům."
"To byla hloupost; neboť třeba že je Tabaki samá neplecha, byl by ti řekl něco, co se tě týče velmi blízce. Jen otevři oči, bratříčku! Šir Chan se neodváží zabíti tě v džungli; ale pamatuj. Akela je už velmi starý a brzy přijde den, kde nedovede zabíti svého kozla --- a pak nebude více vůdcem. Mnozí z vlků, kteří tě prohlíželi, když jsi byl přinesen poprvé do rady, jsou už rovněž staří, a mladí vlci věří, jak jim namluvil Šir Chan, že Lidské Mládě nemá ve smečce místa. Brzy již budeš mužem."
"A co je muž, aby nesměl běhat se svými bratry?" namítal Maugli. "Jsem narozen v džungli. Poslouchal jsem zákona džungle a mezi našinci není jediného, abych mu nebyl vytáhl trn z nohy. Jsou dojista všichni mými bratry."
Bagýra se protáhl v celé své délce a zavřel napolo oči.
"Bratříčku," řekl, "sáhni mi pod čelist."
Maugli natáhl svou silnou hnědou ruku a pod hedvábnou Bagýrovou srstí, právě tam, kde se pod lesklými chlupy kryly obrovské žvýkací svaly, přišel na holé místo.
"Není nikoho v celé džungli. kdo by věděl, že já, Bagýra, nosím toto znamení --- znamení obojku. A přece, Bratříčku, byl jsem zrozen mezi lidmi, a mezi lidmi zemřela moje matka --- v klecích královského paláce v Odeypore. To bylo příčinou, že jsem za tebe zaplatil cenu v radě, když jsi byl malým holátkem mláďátkem, Ano, i já byl zrozen mezi lidmi, Neviděl jsem nikdy džungle, Krmili mne za mřížemi z železného hrnce. až jsem jedné noci pocítil, že jsem Bagýrou, Černým Pardálem, a ne hříčkou pro lidi. a přerazil jsem hloupou závoru jedinou ranou své tlapy a prchl; a protože jsem poznal způsoby lidí, stal jsem se v džungli hroznější než sám Šir Chan. Není-liž tomu tak?"
"Dojista," řekl Maugli; "celá džungle bojí se Bagýry, všichni, až na Maugliho."
"Ó, ty jsi lidským mládětem," odpověděl pardál s celou svou něžností; "a právě jako jsem se já vrátil do své džungle, právě tak i ty musíš jíti nahoru zpět k lidem, k lidem, kteří jsou tvými bratry, --- ač-li nebudeš zabit v Radě."
"Ale proč --- ale proč by mne chtěl někdo zabíti?"
"Pohleď na mne!" řekl Bagýra; a Maugli pohlédl mu pevně mezi oči. Veliký pardál odvrátil hlavu než uplynulo půl minuty.
"To jest příčina," řekl, tra pracku o listí. "Ani já nevydržím ti hleděti do očí, já, který jsem narozen mezi lidmi a který tě miluji, bratříčku! Ostatní však tě nenávidí, protože nevydrží tvého pohledu; protože jsi moudrý; protože jsi vytahoval trny z jejich tlapek --- protože jsi člověkem."
"Nevěděl jsem o tomto všem," řekl Maugli zasmušile a svraštil své mohutné černé obočí.
"Jak zní zákon džungle? Nejprve udeř a pak vydej hlas. Již sama tvá bezstarostnost ukazuje jim, že jsi člověk. Ale buď moudrým. V mém srdci jest jisto, že chybí-li se Akela svého nejbližšího lovu --- a při každé honbě stojí jej více námahy chopiti svého kozla --- obrátí se smečka proti němu a proti tobě. Svolají velkou džunglí radu k poradní skále a pak --- a pak mám to!" vzkřikl náhle Bagýra vyskočiv, "Jdi honem dolů do údolí k lidským chýším a vezmi si trochu Rudého Květu, který tam pěstují, abys. až přijde čas, měl k pomoci ještě silnějšího pomocníka nežli já a Balú a ti ze smečky, kteří tě milují. Opatři si Rudý Květ!"
Rudým Květem rozuměl Bagýra oheň, jenom že nižádný tvor v džungli nenazve oheň pravým jménem. Všechna zvěř žije ve smrtelném strachu před ohněm a vynalézá steré způsoby, aby opsala jeho jméno,
"Rudý Květ?" ptal se Maugli, "Ten vyrůstá venku před jejich chýšemi za soumraku, Přinesu nějaký."
"Nu, teď promluvilo lidské mládě!" řekl Bagýra hrdě. "Pamatuj, že roste v malých hrncích, Opatři si rychle nějaký a chovej jej pečlivě doma pro čas potřeby."
"Dobrá," řekl Maugli. "Jdu. Ale, Bagýro," --- a Maugli objal nádhernou šíji pardálovu a pohlédl mu hluboce do velkých očí --- "jsi tím jist. že je to vše Šir Chanovým dílem?"
"U zlomené závory, která mne osvobodila, jsem tím jist, bratříčku!"
"Pak u býka, který mne vykoupil, splatím za to Šir Chanovi plnou měrou a snad trochu více," řekl Maugli --- a skokem byl pryč.
"Toť muž. Toť celý muž," mumlal si Bagýra pro sebe, uléhaje opět. "Ó, Šire Chane, nebylo nikdy černější honby, nežli tvůj lov na tuto žábu před deseti léty!"
Maugli byl daleko, daleko přes lesy, běže vší silou. neboť mu bylo horko okolo srdce. Přišel k jeskyni, když vyvstávala večerní mlha; oddychoval a pohlížel dolů do údolí, Vlčata byla venku, ale Matka Vlčice v pozadí jeskyně poznala podle jeho dechu. že něco trápí její žabičku.
"Co je ti, synu?" ptala se.
"Trochu zlého žvastu Šira Chana," odpověděl. "Budu dnes v noci loviti ve zoraných polích." A vnořil se dolů do houští k říčce na dně údolí. Tam se zarazil, protože uslyšel křik lovící smečky, zaslechl zabečení štvaného sambhura a jeho zadupání, když v úzkosti provedl kličku, Pak rozlehl se zlý, jedovatý jek mladých vlků: "Akela! Akela! Ať nám Samotář Vlk ukáže svou sílu! S cesty pro vůdce smečky! Skoč, Akelo!"
Akela asi skočil a chybil se, neboť Maugli zaslechl klapnutí jeho zubů a pak jeho zaštěknutí, když jej sambhur předníma nohama srazil k zemi.
Nečekal na nic dalšího, ale vyrazil v před; a křik za ním slábl, jak dorážel k rolím, kde bydleli vesničané.
"Bagýra měl pravdu," oddychoval, schouliv se do trochy dobytčí píce u okna jedné z chýší, "Zítra je náš den, pro Akelu i pro mne!"
A přiložil tvář těsně k okenici a hleděl na oheň na krbu. Viděl hospodářovu ženu, jak v noci vstala a živila oheň kusy čehosi černého; a když nadešlo jitro a mlhy byly bíly a chladny, viděl mužovo dítě, jak vzalo hrnéček, udělaný z vrbového proutí a vymazaný uvnitř hlinou, naplnilo jej kusy rudě žhavých uhlů, schovalo jej pod svoji roušku a vyšlo ošetřit krávy v chlévě.
"To je vše?" řekl si Maugli. "Dovede-li to děcko, není čeho se při tom báti;" a tak vykročil kolem rohu a nadběhl chlapci, vzal mu hrnek z ruky a zmizel v mlze, zanechav hocha plačícího strachem.
"Jsou mi velice podobni," pravil si Maugli. foukaje do hrnku, jak viděl činiti ženu. "Tahle věc zemře, nedám-li jí ničeho k jídlu." A naházel chrastí a uschlou kůru na žhoucí uhlí. V půli cesty na vršek potkal Bagýru, na jehož kožichu leskla se ranní rosa jako démanty.
"Akela se chybil," řekl mu pardál; byli by jej zabili minulé noci, ale chtěli také tebe. Hledají tě na vršku."
"Byl jsem ve zoraných polích. Jsem připraven, pohleď!" A Maugli zdvihl svůj hrnek s ohněm.
"Dobrá! Vídal jsem lidi, jak strkali do tohoto uhlí uschlou větev a pak Rudý Květ vykvetl hned na jejím konci. Nebojíš se ho?"
"Ne. Proč bych se ho bál? Vzpomínám si nyní --- a není to pouhý sen --- že, nežli jsem byl Vlkem, ležel jsem vedle Rudého Květu, a bylo mně tam teplo a příjemně."
Po celý tento den seděl Maugli v jeskyni a ošetřoval svůj ohnivý hrnek; smáčel do něho suché větvičky a hleděl, jak to vyhlíží. Nalezl větev, se kterou byl spokojen, a připravil si ji, a když večer přišel Tabaki a řekl mu hrubě. že jej volají k Poradní Skále, dal se do smíchu, až Tabaki utekl. A když Maugli přišel do rady, smál se dosud.
Akela, Samotář Vlk, ležel vedle své skály na znamení, že vůdcovství Smečky je uprázdněno, a Šir Chan se svým průvodem vlků živících se odpadky s jeho stolu procházel se kolem zcela volně, jsa předmětem jejich lichocení. Bagýra ulehl těsně k Mauglimu a chlapec držel hrnec s ohněm mezi koleny.
Když byli všichni pohromadě, počal Šir Chan mluvit --- věc to, které by se byl nikdy neodvážil, když byl Akela v květu své síly.
"Nemá k tomu práva," zašeptal Bagýra. "Řekni to. Je to psí syn. Bude zastrašen."
Maugli skočil na nohy. "Svobodný Národe!" zvolal, "což je Šir Chan vůdcem smečky? Co má tygr společného s naším vůdcovstvím?"
"Vzhledem k tomu, že je vůdcovství uprázdněno a byv vyzván, abych mluvil ---" počal Sir Chan.
"Od koho?" řekl Maugli, "Jsme snad všichni šakaly, abychom podlézali tomuto řezníku dobytka? Vůdcovství smečky je jedině věcí smečky."
Ozvaly se výkřiky: "Ticho, lidské mládě!" "Nechte jej mluvit! Zachovával náš zákon!" Na konec zahřímali starší smečky: "Nechte mluviti Mrtvého Vlka!"
Když se vůdce smečky chybí své kořisti. je zván Mrtvým Vlkem, pokud žije --- což obyčejně netrvá dlouho.
Akela zdvihl znaveně starou hlavu: "Svobodný Národe, i vy, šakalové Šira Chana! Po dvanácte let vedl jsem vás k lovu i z lovu, a po celý ten čas ani jediný z vás nebyl chycen do pasti aniž zmrzačen. Nyní jsem se chybil své kořisti. Víte dobře, jakým spiknutím se to stalo. Víte, že jste mne přivedli k čerstvému kozlu, abyste vyzradili moji slabost. Bylo to chytře provedeno. Vaším právem teď je zabíti mne zde u Poradní Skály. Proto se ptám, kdo vyjde, aby učinil konec Vlku Samotáři? Jeť mým právem dle zákona džungle, abyste šli jeden po druhém."
Nastalo dlouhé ticho, neboť ani jediný z vlků neměl chuti bojovati samoten na smrt s Akelou. Pak zařval Šir Chan: "Bah! Co je nám nyní po tomto bezzubém hlupci! Jest odsouzen k smrti! Ale jedná se o lidské mládě, které žilo již příliš dlouho. Svobodný Národe, bylo od počátku pokrmem pro mne! Dejte je mně. Mám již dost tohoto nesmyslu s lidským vlkem. Znepokojoval džungli po deset let. Dejte mi lidské mládě. anebo budu ustavičně loviti zde a nedám vám ani kůstky. Je to člověk, lidské dítě, a nenávidím jej až do morku svých kostí!"
A tu zavylo více než polovice smečky: "Člověk! člověk! co má člověk společného s námi? Ať jde na své vlastní místo."
"A poštve všechny lidi z vesnic proti vám, ne?" hulákal Šir Chan. "Nikoli; dejte jej mně. Je to člověk a nikdo z nás nesnese jeho pohledu!"
Akela pozdvihl znovu hlavu a řekl: "Jedl s námi naši potravu. Stál s námi. Nadháněl nám zvěř. Neporušil nikdy ani jediného slova džunglího zákona."
"A já jsem zaň zaplatil býkem, jejž jste přijali. Cena býka je cos nepatrného, pravda, ale Bagýrova čest je čímsi, zač bude Bagýra snad bojovati," řekl pardál svým nejsladším hlasem.
"Býk zaplacený před deseti lety!" posmívala se smečka, "Co je nám po kostech deset let starých."
"Anebo po čestném závazku?" dodal Bagýra, ceně své bílé zuby. "Právem se zvete Svobodným Národem!"
"Žádné lidské mládě nesmí běhati s národem džungle," řval Šir Chan. "Dejte jej mně!"
"Je naším bratrem ve všem vyjma krve," pokračoval Akela; "a vy jej teď chcete zabíti! Vskutku, žil jsem již příliš dlouho. Někteří z vás stali se pojídači dobytka, a o jiných jsem doslechl, že za poučování Šir Chanova chodíte v noci a kradete děti z prahů vesničanů. Proto jest mi jasno. že jste zbabělci a mluvím k vám jako k zbabělcům. Jest jisto, že mi je zemříti a můj život nemá ceny; jinak bych jej nabídl výměnou za život lidského mláděte. Ale pro čest smečky, --- maličkost to, na kterou jste již. co jste bez vůdce, zapomněli --- slibuji, že necháte-li toto lidské mládě odejíti volně tam. kam patří, až přijde čas, abych zemřel, nevycením proti vám ani zubu. Tak budou smečce ušetřeny aspoň tři životy. Více učiniti nemohu; ale chcete-li, mohu vás tak ušetřiti hanby, jež by na vás padla z ubití bratra, proti němuž nelze ničeho uvésti --- bratra, jenž byl do smečky přijat za slovo a za cenu podle zákona džungle."
"Je to člověk --- člověk --- člověk ---" vrčela smečka, a většina vlků počala se kupit kol Šira Chana, jehož ocas již počal šlehati kolem sebe.
"Teď je celá věc v tvých rukou," řekl Bagýra k Mauglimu, "My nemůžeme učiniti jiného, leč bojovati."
Maugli vstal zpříma s hrnkem ohně v rukou. Pak protáhl paže a zívl v tvář celé Radě; ale v nitru byl zuřiv vztekem a lítostí, neboť jako praví vlci, neřekli mu vlci nikdy, jak ho nenávidí.
"Slyšte teď, vy tam!" zvolal. "Není potřebí tohoto psího žvastu. Řekli jste mi za této noci tolikráte, že jsem člověkem --- a věru, co na mně bylo, byl bych nejraději zůstal s vámi vlkem do konce svého žití --- až nyní cítím, že máte pravdu. Proto vás už nechci zváti svými bratry, ale sag (psy), jak přísluší člověku. Co učiníte a co neučiníte, o tom rozhodovati není vaší věcí. To jest věcí mojí; a abyste to viděli jen tím jasněji, přinesl jsem si trochu Rudého Květu, kterého se vy, psi, bojíte."
Hodil hrnek s ohněm na zemi a několik rudě žhavých uhlíků zanítilo suchý mech, který vzplanul a všecka rada couvla v zad před šlehajícími plameny.
Maugli vstrčil svoji suchou větev do ohně, až větvičky chytily a praskaly, a zamával jí nad hlavou přímo do couvajících vlků.
"Ty jsi teď pánem," řekl mu Bagýra tiše. "Zachraň Akelu od smrti. Byl vždy tvým přítelem!"
Akela, lítý starý vlk, který nikdy v životě nežádal milosti. vrhl lítostný pohled na Maugliho, jak tu stál, nahý chlapec s černými vlasy spadajícími mu přes ramena, osvětlen planoucím světlem větve, v jejímž plápolu všechny stíny tančily a se chvěly.
"Dobrá!" řekl Maugli, hledě zvolna a pevně kolem sebe. "Vidím, že jste psi. Jdu od vás k svému vlastnímu lidu --- jsou-li totiž mým lidem. Džungle je mi zavřena, a jest mi zapomenouti vaši řeč a vaši společnost, Ale chci býti milosrdnějším nežli jste vy, Protože jsem byl vaším bratrem ve všem vyjma krve, slibuji, že až budu člověkem mezi lidmi, nezradím vás lidem, jako jste vy nyní zradili mne."
Kopnul nohou do ohně, až jiskry vylétly. "Nemá býti války mezi námi a Smečkou, Ale jest mi splatiti dluh, nežli odejdu."
Kráčel rovně k místu, kde seděl Šir Chan mrkaje blbě na plamen a chytil jej za dlouhý chumáč na bradě. Bagýra šel za ním pro všechny případy. "Vstaň, pse!" vzkřikl Maugli. "Vzhůru, když člověk mluví, anebo ti zapálím kožich plameny!"
Šir Chanovy uši ležely těsně na zad při hlavě a zavíral oči, neboť planoucí větev byla mu příliš blízko.
"Tento vrah dobytka povídal, že mne zabije v radě, protože mne nemohl zabíti, když jsem byl mládětem. Tak --- a tak --- a tak tedy bijeme psy, když jsme lidmi. Zjež mi jediný vous, Chromče, a vrazím ti Rudý Květ do hrdla!" A bil Šira Chana hořící větví přes hlavu a tygr vrněl a kňučel mra hrůzou a děsem.
"Pah --- spálená džunglí kočko! A teď jdi! Ale pamatuj, že až opět přijdu k Poradní Skále, jako má přijíti člověk, ponesu Šir Chanovu kůži na hlavě. --- Co se týče ostatního, Akela půjde volně, aby si žil, jak se mu líbí. Nezabijete jej, protože to není mojí vůlí. A rovněž nechci, abyste tu déle seděli vyplazujíce jazyk, jako byste byli někým, a ne pouhými psy, které vyženu --- takto! Pryč!"
Oheň na konci větve hořel zuřivě a Maugli tloukl jím v pravo a v levo do kruhu a vlci se rozběhli vyjíce s jiskrami pálícími je v kožiše, Na konec zbyli jen Akela, Bagýra a asi deset vlků, kteří se přidali na stranu Maugliho.
A tu počalo Maugliho něco boleti uvnitř, jak jej posud nebolelo za celý život; počal lapati dech a vzdychal --- a slzy stékaly mu po líci.
"Co je to? Co je to?" ptal se. "Nechci opustiti džungli a nevím, co toto jest. Což snad umírám, Bagýro?"
"Nikoli, Bratříčku. Jsou to jen slzy, jak jsou obvykly u lidí," odpovídal Bagýra. "Vím nyní, že jsi mužem a ne více lidským mládětem. Džungle je ti nadále opravdu uzavřena. Nech je padati, Maugli, nech je padati; jsou to jen slzy."
tak Maugli seděl a plakal, jakoby mu mělo srdce puknouti; a Maugli neplakal nikdy dříve.
"A teď," řekl pak, "půjdu k lidem. Ale dříve musím se rozloučiti s matkou. A šel k jeskyni, kde žila s Otcem Vlkem a plakal na jejím kožiše a čtyři vlčata vyla bědně okolo.
"Nezapomenete na mne?" ptal se Maugli,
"Nikdy, pokud dovedeme sledovati stopu," odpovídala vlčata. "Až budeš člověkem, přijď na úpatí vrchu, a budeme s tebou mluviti; a budeme chodit do rolí hrát si s tebou v noci."
"Přijď brzy," řekl Otec Vlk. "Ó, moudrá malá žabičko, přijď brzy zase; neboť jsme již staří, tvoje matka a já!"
"Přijď brzy," řekla Matka Vlčice, "můj malý, nahý synku; neboť, slyš, synu člověka, milovala jsem tě více, nežli jsem kdy milovala svá vlastní mláďata."
"Přijdu dojista," řekl Maugli, "a až přijdu, stane se to, abych rozložil Šir Chanovu kůži na Poradní Skále. Nezapomeňte na mne! Řekněte všem v džungli, aby na mne nezapomněli!"
Zora počala svítati, když Maugli odcházel samoten dolů se stráně, aby šel k oněm tajuplným bytostem, které zvou lidmi.