Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

„Myslíte si, že jsem se zbláznila?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Myslíte si, že to všechno způsobila má hlava,“ konstatovala téměř rozzlobeně, ale pak se rozesmála. „Prostě se mi tu snažíte vysvětlit, že to, že mám v hlavě úplně vymeteno, způsobila má hlava.“
Usmál se. „Snažím se vám tu jen vysvětlit, že možná trpíte akutním nepsychotickým syndromem.“
Cítila, jak se v ní vzmáhá neklid a netrpělivost. „Nemohli bychom prosím mluvit nějak lidsky, doktore Meloffe?“
Začal pomalu a rozvážně vybírat slova. „Každý člověk má práh, po který snáší úzkost. Když je ten práh překročen, někteří jedinci volí záchranu prostřednictvím náhlé ztráty paměti. Je to úniková reakce, která je nejčastěji provázena útěkem. Když se životní situace stane příliš nesnesitelnou, člověk se s ní vyrovná tím, že se s ní prostě nevyrovná, ale uteče od ní.“
“Zadržte, doktore, lidé přece denně prožívají nejrůznější stresy. A nezačnou hned bloudit po světě a zapomínat, kdo jsou.“
„Někteří ano. Jiní se nervově hroutí, tlučou své děti, mají milostné avantýry, vylupují banky nebo dokonce vraždí. Hysterie se projevuje v mnoha podobách a různé intenzitě.“
Pohlédla ke stropu, spolkla pár slz, které jí málem vyhrkly, a před očima jí tančily její zakrvácené šaty. „Takže si myslíte, že jsem jen obyčejná hysterka?“
„Je velký rozdíl mezi tím, jestli je někdo hysterický, a jestli trpí hysterickou amnézií. Hysterická amnézie, to je mechanismus zvládání, jakási forma sebezáchrany, chcete-li. Zahrnuje ztrátu paměti především na určité životní období, na období, které je zpravidla poznamenané nesmírným strachem a hněvem nebo hlubokou hanbou a pokořením.

„Neberte to!“
„Proč ne? Je to můj telefon!“ Strhla ze zdi aparát. „Haló?“
Paula pustila utěrku, chmátla po telefonní šňůře a škubala za ni, že ji málem vytrhla Jane z ruky. Jane si okamžitě dlouhou šňůru obtočila několikrát kolem těla, jako by byla obrovským klubkem příze, a nechala si volné jen ruce, aby mohla odrážet stále zuřivější Paulu. „Držte se zpátky,“ syčela na ni.
„Haló? Haló? Jane, jsi tam?“
„Ahoj,“ křikla Jane do sluchátka.
„To jsi ty, Jane?“
“Ano, já.“
„To je ohromné. Nebyla jsem si jistá, jak to vlastně je. Susan říkala, že ti nedávno volala, a tvoje nová hospodyně nebo kdo to byl, jí řekla, že jsi pořád ještě v San Diegu a že neví přesně, kdy se máš vrátit.“
„Vrátila jsem se v noci.“ Jane se skoro rozesmála.
„Ach tak, jestli se ti to teď nehodí, zavolej mi později.“
“Naopak! Hodí se mi to báječně. Scházela jsi mi.“
S kým to sakra mluví?
“Ty mně taky. Nechtělo se mi věřit, že dokážeš strávit skoro měsíc s Gargamellou.“
“S kým?“
"S tvou švagrovou přece.“
“S Gargamellou?“ Nejmenovala se ta ženská Eleanor?
„Copak jsi jí tak vždycky neříkala? Připomínala ti přece Gargamella, toho ďábelského padoucha, co pořád tak pronásleduje ty chudáčky malé Smurfy. Ale proč ti to vykládám? Sama jsi mi to vysvětlovala.“
“Je tak příšerná?“
“Ale ne. Jenom ti prostě nikdy moc neseděla. Poslyš Jane, děje se něco? Pokud jsi to ještě nepostřehla, tak spolu vedeme hrozně divný rozhovor.“
“Všechno je v pořádku. A jak ses měla ty?“ Jane sledovala, jak kolem ní Paula pomalu krouží. „Nepřibližuj se!“
„Cože?“
„Ale ty ne.“
“Kdo se to k tobě nemá přibližovat?“
“Je tu v kuchyni obrovský pavouk.“ Jane byla přesvědčena, že se takový popis na Paulu docela hodí. „Víš, jak pavouky nesnáším.“
“Abych pravdu řekla, ani to nevím."
Paula se začala kývat ze strany na stranu, upoutávala Jane a hrála na její závratě.
„Nehýbej se, krucinál!“
„Jane, přestaň si toho zatraceného pavouka všímat. Určitě se tě bojí víc než ty jeho.“
„Dejte mi to sluchátko, Jane,“ Paulin hlas byl tichý, uklidňující, téměř uspávavý.
„Nepřibližuj se ke mně!“
“Jane, bude lepší, když mi zavoláš později.“
“Ne!“
Paula k ní přiskočila a chmátla po telefonu. Jane se zhoupla a vyhnula se jí, ještě úžeji si ovinula šňůru kolem těla, sluchátko si přitiskla k uchu ramenem, volnou rukou mávla jako cepem a vychýlila trochu Paulu z rovnováhy, zároveň zalovila po noži, který ležel na kuchyňské lince vedle mísy s nakrájenými jablky, a máchla jím proti Paule, která strnula, úplně vyděšená, pak klesla na jednu z kuchyňských židlí a přiznala tak porážku.
Jane sledovala Paulu, která z ní také nespouštěla vytřeštěné oči. Zamávala nožem a viděla, jak Paula vystrašeně uhýbá, jak se jí divoce dme hruď. K čemu se si chystá? dohadovala se Jane a přemítala, jestli má nebo nemá vylíčit té ženě na druhém konci drátu, ať už je to kdokoliv, co se tu opravdu děje.
A co by jí měla říci? Pomoc, vězní mě tu v mé vlastní kuchyni žena, která mi ještě před chvilkou připravovala jablkový koláč? Můj manžel a ta ženská mě drogují a izolují od přátel, na které si ostatně nevzpomínám, protože jsem ztratila paměť. Ztratila rozum, tomu by uvěřila spíš a taky by to zřejmě víc odpovídalo skutečnosti.

Čtenářský deník	-	Dámy z Grand Avenue
	-	Jane utíká, Jane utíká (2)
	-	Neúplná mozaika
	-	Řekni, kde ji najdu

Čítanka	-	Jane utíká
	-	Zachráníš mě ráno