Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

18. kapitola - Deník zabijáka
Přestože teta byla má první vražda, stále z ní mám největší pocit uspokojení. Co že se to říká o lásce a sexu? Že když člověk miluje, sex si víc užije? Dá se totéž tvrdit o vraždě? A je nenávist stejně mocná jako láska? Podle mě je. Vlastně si myslím, že je mocnější.
Zabití Liany Martinové mi rozhodně působilo daleko větší rozkoš než zabití Candy Abbové.
A další vražda mě uspokojí dokonce ještě víc než likvidace Liany Martinové.
Na tenhle mord se obzvlášť těším.
Její čas se nachýlil. S každým uplynulým dnem jsem zas o den blíž.
Ale to už předbíhám, a pokud mám z tohohle vzpomínání vytěžit maximum, musím být precizní a pořádně se soustředit. Zvenčí mě nesmí nic rozptylovat. Musím se vrátit bezmála o tři roky zpátky k onomu horkému a vlhkému červencovému dni. Skoro o tři roky? Panebože, to snad není možné. Jak že se to říkává? Když se člověk zabaví, čas utíká rychleji?
No tak dobře. Jen do toho. V domě tehdy nikdo nebyl, jen já. Čtu si, užívám si klimatizace a samoty. A najednou se objeví ona. Bouchá na dveře, dožaduje se vstupu. Nevšímám si jí, veškerou pozornost soustředím na knihu, co mám v rukou, a když po chvilce nastává klid, pomyslím si, že odešla. Dopřávám si škodolibý úsměv, který však rychle mizí, když v zámku zarachotí klíč. Slyším, jak se otevírají dveře, a hned nato blížící se kroky.
"Jé. Ty jsi doma," vyhrkne, zjevně polekaná, že mě vidí. Krátké černé vlasy jí vlhkem zkudrnatěly a v podpaží modrých letních šatů se udělaly půlměsíčky od potu.
"Ano," přikyvuji.
"Proč neotvíráš, když jsem klepala?"
"Nebylo tě slyšet."
"Jak to že ne?"
"Jak ses dostala dovnitř?"
Zamávala mi před obličejem klíči. "Tvou matku napadlo, že bych měla mít rezervní. Jen pro případ."
"A ten nastal?"
"Co jako?"
"Ten případ."
"Nedělej chytráka," odsekne. To slovní spojení mi odjakživa připadá trochu legrační. Proč by člověk neměl být chytrý? Jedině že by jeho chytrost toho druhého zesměšňovala.
"Co tady děláš?" vyzvídám.
"Tvá matka si ode mě půjčila moje oblíbené černé lodičky a já si je chci dneska večer vzít."
"Ty máš rande?"
"No ano, mám."
Vyprsknu smíchy. "Chudák chlap."
"Ty máš teda co mluvit," podotkne, a i když dost dobře nechápu, co tím vlastně myslí - a nechápu to popravdě řečeno dodnes -, je mi jasné, že mě tím chtěla urazit. "Co to čteš?" Vytrhne mi knihu z rukou a zběžně ji prolistuje. "Komiksy snad čtou jen děti?"
"Je to grafický román."
"Je to je vylepšený komiks. No vážně! V tvém věku. To nemáš nic lepšího na práci?"
"Nemáš se chystat na to rande?"
Podívá se na hodinky. Jsou to takové ty falešné rolexky, které nikoho neoblafnou. Stačí na ně prostě sáhnout a člověk hned pozná, že nejsou pravé. Podle mě ani jako originál nevypadají. Něco jako silikonová prsa. Ty má ona taky. "Ještě mám spoustu času." "Výborně. Protože mám dojem, že máma si ty boty vzala, když šla ven."
"Cože?"
"Vím docela určitě, že je měla na sobě." Ve skutečnosti nevím zhola nic. Většinou si vůbec nevšímám, jaké boty matka nosí nebo nenosí. To říkám jen proto, aby se teta naštvala, a mám radost, když to zabírá.

Čtenářský deník	-	Dámy z Grand Avenue
	-	Jane utíká, Jane utíká (2)
	-	Neúplná mozaika
	-	Řekni, kde ji najdu

Čítanka	-	Jane utíká
	-	Zachráníš mě ráno