Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

-To je konec, Zuzano. Takhle se nedá žít,-řekl František Révay jednoho rána své ženě zamračeně, ale klidně, bez vzrušení a zloby.
-Dnes si promluvíme o nás dvou, Zuzano,a o naší budoucnosti. Dnes mi neutečeš a ani se přede mnou nezavřeš!-Mluvil chladně a trdě jako člověk, který má určitý plán a cítí dost síly na jeho uskutečnění.
Na hradě bylo po celý den dusno jako před bouří. Ať šla Zuzana kamkoliv, do zahrady nebo do vinice, jak se ohlédla, viděla ho v některém okně. Neustále na sobě cítila jeho oči a zlá předtucha v ní chvílemi vyvolávala zimničné rozechvění.
Při večeři se setkali se zamračenými tvářemi a jedli beze slova. Jedl vlastně jen on. Tak nějak zarputile, jako by chtěl vyjíst všechny komory světa, a pil, jako by mu oheň spaloval útroby.
Po večeři si obřadně otřel ústa a přidušeným hlasem řekl:
-Tak, Zuzano, a teď si promluvíme!
-Nejsem zvědavá na tvé řeči, - vstala a odcházela rozvážným krokem. Každým nervem číhala na mužovy pohyby. Rozběhne se s větrem o závod, jakmile se pohne, aby se jí postavil do cesty.
-Zůstaň!-zazněl rozkaz.
-Chceš se hádat?-pohrdavě se ohlédla.-Tak se hádej sám se sebou.
-Dnes mi, Zuzano, neunikneš,-pravil hrozivě a nepohnul se, i když už otvírala dveře.
Přibouchla ze sebou a rozběhla se. Muž ji polekal. Utíkala dlouhatánskou chodbou. Na konci byl její pokoj, její pevnost. Když se ohlédla, spatřila muže. Stál ve dveřích jídelny. Díval se za ní a záludně se usmíval. Ustrnula. Marně lomcovala dveřmi svého pokoje. Muž se k ní pomalu blížil.
-Řekl jsem ti, že dnes mi neunikneš. Jsi úplně v mé moci!
Nejraději by byla volala o pomoc. Ale kdo by honem přišel?
-V celém hradě nenajdeš díru, ve které by ses mohla schovat. Všechno jsem pozamykal.
-Co chceš dělat?
-Chci udělat pořádek!
Rozhodla se utéci. Utéci navždy.
A hned se také rozběhla. Skočil jí do cesty, chytl ji, ale vymkla se mu.
Nehnal se za ní, jen se smál jako blázen.
-Škoda každé námahy, Zuzano,-volal za ní.-Dnes mi neunikneš!
Seběhla k bráně. Byla zamčená. Marně na ni bouchala pěstí, zbytečně svolávala sluhy, aby jí otevřeli. A muž se k ní zase přibližoval pomalými kroky.
-Pojď, prosím, do jídelny,-řekl mrazivým hlasem.
Zamkl dveře a ukázal Zuzaně židli:
-Sedni si.
Sedl si naproti. Byl bledý a oči mu planuly.
-Násilníku, tyrane!-z jejích očí vyšlehla nenávist.
-Třeba tyran!Musíš se přesvědčit, že nejsem člověk, se kterým by si žena mohla hrát jak kočka s myší.
Dlouho nepromluvili ani slovo. Mluvily pouze jejich nepřátelské pohledy.
-Hodně jsem vytrpěl,-ozval se konečně přidušeným hlasem.-Dál už nemohu. Řekni, jsi spokojená s naším životem?
-Ne. Můj život je peklem.
-A čí vinou?
-Tvou! Tys mě sem přivedl. Stačil ti souhlas mého otce a mých tet, kteří mě, poslušnou a nezkušenou, vydali do tvých spárů jako obětního beránka. Do tvých drsných rukou, které ani jednou nepocítily odpor, kterým jsem se otřásla, kdykoli ses mne dotkl. Tys zavinil, že tu žiji pod tvou střechou, a místo sblížení jsme si stále cizejší.
-Mně jsi den ze dne bližší a dražší, Zuzano. Miluji tě! Čím ví se mne straníš, tím silněji po tobě toužím...
-Nemáš rád mne, ale sám sebe!-vskočila mu do řeči.-Mne jsi nikdy rád neměl a nikdy mít nebudeš. Sebe můžeš oklamat, ale mne ne!
-Nevěříš mé lásce?
-Věřím jen tvé sebelásce. Máš rád jen sebe. Ani teď, v této chvíli, kdy jsi mne s bezcitnou vypočítavostí donutil setrvat s tebou mezi čtyřmi stěnami, nemáš ve svém srdci ani špetku šlechetného citu. Krev ti zdivočela, žluč se ti rozlévá a zatínáš pěsti. Zuříš. Rozněcuje tě uražená hrdost, lomcuje tebou zlost, žes klopýtl o ženu, kterou nedovedeš donutit, aby před tebou padla na kolena a lízala ti vděčně ruku jako pes, kterého jsi vyznamenal pohledem nebo pohladil.
-Mlč, Zuzano! zvolal.

Čtenářský deník	-	Čachtická paní, Čachtická paní (2), Čachtická paní (3), Čachtická paní (4), Čachtická paní (5), Čachtická paní (6)
	-	Žena dvou mužů, Žena dvou mužů (2), Žena dvou mužů (3)

Čítanka	-	Čachtická paní, Čachtická paní (2)
	-	Žena dvou mužů