Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. kapitola - Starobylá kniha

Strýcova pracovna vypadala spíš jako muzeum. Byly tam všechny ukázky nerostné říše se jmenovkami, dokonale roztříděny do deseti hlavních skupin.
Všechny ty skvosty mineralogické vědy jsem dobře znal. Místo klackování s chlapci mého věku jsem leckdy raději oprašoval grafity, antracity, černé i hnědé uhlí, rašeliny, asfalty, pryskyřice a organické soli, přesvědčen, že je musím zbavit posledního zrnka prachu. A stejně i všechny kovy od železa po zlato, jehož relativní cena se ztrácela v naprosté rovnosti vědeckých druhů. A všechny kameny, z nichž by se byl dal postavit celý náš dům na Královské třídě, dokonce s jedním pokojem navíc, který bych si byl pěkně zařídil!
Ale když jsem vstupoval do strýcovy pracovny, vůbec jsem na všechny ty divy nemyslil. Mou mysl zaujal jen strýc. Byl už vnořen do svého hlubokého křesla potaženého utrechtským sametem, držel v ruce jakousi knihu a s nesmírným obdivem ji prohlížel.
"To je kniha! To je kniha!" zvolal.
Tento výkřik mi připomněl, že profesor Liddenbrock byl ve volném čase vášnivým sběratelem knih. Staré výtisky však měly v jeho očích cenu až tehdy, jestliže se nedaly sehnat nebo byly aspoň nečitelné.
"Nu, vidíš to?" řekl mi strýc. "Je to neocenitelný poklad, který jsem dnes ráno vyštrachal v krámku žida Hevelia."
"Nádherné!" odpověděl jsem s povinným nadšením.
To bylo rámusu pro starou zažloutlou knihu kvartového formátu, jejíž hřbet a desky byly zřejmě z hrubé teletiny a z níž vyčnívala vyrudlá záložka.
Strýc však pokračoval s obdivnými výkřiky.
"Vidíš?" řekl a hned si sám odpovídal. "Není to krásné? Ano, nádherné! Jaká vazba! Otvírá se ta kniha snadno? Ano, protože zůstává otevřena na kterékoli stránce. Zavírá se dobře? Ano, protože desky s listy tvoří jeden celek, neoddělují se a nikde se nerozvírají. A hřbet nemá po sedmi staletích ani škrábnutí! To je vazba, na kterou by mohli být hrdí i nejlepší knihařští mistři!" Při těchto slovech strýc starou knihu neustále otvíral a zavíral. Nezbývalo mi než zeptat se na její obsah, ač mě to nijak nezajímalo.
"A co je to vlastně za knihu?" zeptal jsem se s dychtivostí příliš nadšenou, než aby nebyla předstíraná.
"Je to dílo Heimskringla od Snorriho Sturlusona," odpověděl mi živě strýc.
"To byl slavný islandský autor dvanáctého století. A tohle je kronika norských vladařů na Islandu."
"Opravdu?" podivil jsem se, jak nejlíp jsem uměl. "Je to patrně německý překlad, ne?"
"Prosím tě!" vybuchl profesor. "Překlad! Co bych dělal s překladem? Kdo se zajímá o překlad? Je to originál v islandštině. V nádherné, bohaté a zároveň tak prosté islandštině, jazyku, který umožňuje nejrůznější gramatické variace a přepestré množství slovních obměn.
"Jako němčina," dodal jsem se značným štěstím.
"Ano," odpověděl strýc s pokrčením ramen, "ale s tím rozdílem, že islandština má tři rody jako řečtina a skloňuje podstatná jména jako latina!"
"A co litery této knihy? Jsou hezké?" řekl jsem, trochu vyveden ze své lhostejnosti.
"Litery? Kdo mluví o literách, nešťastníku? Jde tu přece o písmo. Ty myslíš, že to je kniha tištěná? Je to rukopis, hlupáku, rukopis! A to rukopis runový!"
"Runový?"
"Ano. Chceš, abych ti vysvětlil význam toho slova?"
"Ani mi nenapadne!" odpověděl jsem tónem člověka zraněného ve své ješitnosti.
Strýc však pokračoval, aby mi proti mé vůli vysvětlil to, co jsem už dávno znal.
"Runy jsou psací písmo užívané kdysi na Islandu. Podle bájí bylo vynalezeno samotným bohem Odinem. Podívej se konečně a obdivuj se mu, bezbožníku!
Je to písmo, které sestavil bůh!"
Místo odpovědi jsem měl opravdu padnout na kolena, což se líbí bohům stejně jako králům, protože to je pocta, která je nepřivádí nikdy do rozpaků. Ale směr našeho hovoru změnila nová událost. Byl to objev špinavého Pergamenu, který vyklouzl z knihy a spadl na zem.
Strýc se za tím cárem vrhl s lehce pochopitelnou zvědavostí. Dávný dokument, odnepaměti možná uschovaný ve staré knize, musil mít v jeho očích opravdu velkou cenu
"Co to je?" zvolal.
Hned nato rozložil na stole pečlivě kus pergamenu pět palců dlouhý a tři palce široký, na němž bylo ve třech sloupcích seřazeno jakési čarodějnické písmo. Uvádím jeho přesný vzhled. Chci, aby i čtenáři poznali ony podivné znaky, protože přiměly profesora Liddenbrocka a jeho synovce k nejpodivnější výpravě devatenáctého století.
Profesor chvíli pozoroval řady písmen, pak si sňal brýle a prohlásil: "Je to runové písmo. Dokonale se shoduje s písmem v rukopise Snorriho Sturlusona. Ale co jen může znamenat?"
Protože jsem runové písmo pokládal za výmysl vědců ke klamání světa, nijak jsem se nedivil, že mu strýc vůbec nerozumí. Aspoň jsem tak usoudil podle pohybů jeho prstů, které se počaly rychle zmítat.
"A přece to je stará islandština!" bručel si pro sebe.
Profesor Liddenbrock se v tom musil vyznat, protože byl všemi pokládán za opravdového polyglota. Ne snad, že by byl dovedl plynně hovořit dvěma tisíci jazyky a čtyřmi tisíci nářečími, kterými se na zeměkouli mluví, ale značnou část jich skutečně znal.
Před touto nesnází musel nezbytně podlehnout své prudké povaze. Předvídal jsem zuřivou scénu, ale v té chvíli hodiny na krbu odbily druhou hodinu.
Zároveň otevřela Marta dveře pracovny se slovy: "Polévka je na stole!"
"K čertu s polévkou!" zvolal strýc. "K čertu s tím, kdo ji uvařil, i s těmi, kdo ji budou jíst!"
Marta utekla. Já jsem se pustil za ní a ani nevím, jak jsem se octl na svém místě v jídelně.
Chvíli jsem čekal. Profesor však nepřicházel. Bylo to, pokud se pamatuji, poprvé, co chyběl u obědového obřadu. A jaký to byl oběd! Petrželová polévka, omeleta se šunkou na šťovíkové omáčce, telecí pečené s třešňovým kompotem a jako zákusek mořští ráčci s cukrem, zalévaní výborným moselským vínem.
Toho všeho zbavil mého strýce kus starého papíru. Jako oddaný synovec jsem pokládal za svou povinnost jíst za sebe i za něho. To jsem taky svědomitě učinil.
"Tohle se mi ještě nestalo," prohlásila Marta při obsluze. "Pan Liddenbrock není u stolu!"
"To je k neuvěření!"
"Je to předzvěst velmi vážné události," pokračovala Marta a pokyvovala hlavou.
Podle mého mínění to nevěstilo pranic, nanejvýš strašnou scénu, až strýc zjistí, že jsem mu snědl oběd.
Polykal jsem poslední ráčky, když mě z rozkoše nad zákuskem vytrhl zvučný strýcův hlas. Jedním skokem jsem se octl z jídelny v jeho pracovně.