Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. kapitola - Professor Liddenbrock

V neděli dne 24. května 1863 vrátil se můj strýc profesor Liddenbrock nečekaně brzy do svého domu číslo 19 v Královské třídě, jedné z nejstarších ulic starobylé hamburské čtvrti.
Dobrácká Marta musela být přesvědčena, že se hrozně opozdila, protože na kuchyňských kamnech začal oběd syčet teprve před chvílí.
Dobrá, pomyslel jsem si, má-li můj strýc - jeden z nejnetrpělivějších lidí - hlad, začne jistě ihned křičet.
"To už je pan Liddenbrock!" zvolala překvapená hospodyně, když pootevřela dveře do jídelny.
"Ano, Marto. Ale oběd právem není dosud hotov, protože nejsou ještě dvě hodiny. Na věži u sv. Michala odbilo teprve půl."
"Proč se tedy pan Liddenbrock vrátil?"
"On nám to pravděpodobně řekne."
"Tady je! Já uteču! Pane Axele, vysvětlete mu to sám!" A Marta zmizela ve své kuchyňské pracovně.
Zůstal jsem sám. Ale má trochu nerozhodná povaha mi bránila, abych nejprchlivějšímu z profesorů něco vysvětloval. Chtěl jsem se už opatrně vytratit do svého horního pokojíku, když vrzly domovní dveře. Dřevěné schody zapraskaly pod těžkými kroky a hned nato přešel jídelnou pán domu a vrhl se do své pracovny.
Stačil však v rychlé chůzi postavit do kouta hůl s hlavicí v podobě louskáčku, hodit na stůl široký klobouk s odřenou plstí a zavolat na mne zvučným hlasem: "Pojď se mnou, Axele!"
Neměl jsem ještě čas se pohnout, když už profesor křičel velmi netrpělivým tónem: "Cože, ty tu ještě nejsi?"
Rozběhl jsem se do pracovny svého hrozného strýce.
Přiznávám, že Otto Liddenbrock nebyl zlý člověk. Ale nedojde-li k nějaké nečekané změně, zemře v kůži hrozného podivína.
Byl profesorem mineralogie na gymnasiu a při každé přednášce se nejméně jednou nebo dvakrát rozzuřil. Ne snad, že by se trápil s žáky, kteří nechápou jeho výklad nebo mu nevěnují patřičnou pozornost a mají proto nevalné učební úspěchy. Takové maličkosti ho neznepokojovaly. Vykládal spíš pro sebe než pro jiné. Byl to sobecký učenec, studna vědy, jejíž rumpál skřípěl, chtěl-li z ní někdo něco načerpat. Byl to prostě lakomec.
V Německu je podobných profesorů víc.
Můj strýc se naneštěstí nevyjadřoval příliš lehce. Ani ne tak doma, jako při veřejné přednášce, což je u řečníka vada vskutku nemilá. Při přednáškách na gymnasiu se profesor opravdu často zarazil; bojoval s nějakým vzpurným slovem, které mu nechtělo přes rty, s jedním z oněch slov, která se zpěčují, kroutí a vycházejí nakonec v podobě zaklení. A to budí zlost.
V mineralogii je mnoho názvů napůl řeckých a napůl latinských, které se opravdu nesnadno vyslovují. Jsou to obtížná slova, odřela by i rty básníka. Nechci říkat o této vědě nic špatného, toho jsem dalek. Ale i nejobratnější jazyk zaškobrtne, setká-li se s rhomboedrickými krystaly, s hexakisdodekaedrem a makropinakoidem, s molybdenanem olovnatým nebo s titanitanem zirkoničitým.
V městě všichni znali omluvitelnou strýcovu vadu a bavili se tím, že čekali, kdy co zkomolí. Strýce to rozzuřovalo a lidé se mu smáli, což nesvědčí o dobrém vkusu, dokonce ani v Německu ne. A měl-li profesor Liddenbrock na svých přednáškách vždycky dost posluchačů, chodili tam mnozí z nich tak pilně jen pro zábavu z profesorových vzplanutí.
Ale musím zdůraznit, že můj strýc byl opravdu velký učenec. Ač své nerosty příliš prudkým zkoumáním často rozbíjel, pojil se v něm génius geologa s okem mineraloga. S geologickým kladívkem, s ocelovým hrotem, s kompasem, s kahanem a s lahví kyseliny dusičné byl nepřekonatelný. Podle lomu, vzhledu, tvrdosti, tavitelnosti, zvuku, vůně a chuti zařadil jakýkoli nerost bez zaváhání mezi ony dva tisíce druhů, které věda zná.
Proto jméno profesora Liddenbrocka znali ve všech ústavech a vědeckých společnostech. Pánové Humphry Davy a von Humboldt, stejně jako kapitáni Franklin a Sabine ho nikdy neopomněli navštívit, vedla-li je cesta přes Hamburk.
Pánové Becquerel, Ebelmen, Brewster, Dumas a Milne-Edwards se s ním radívali o nejsložitějších chemických otázkách. Věda mu vděčila za skvělé objevy. Roku 1853 vyšlo v Lipsku jeho Pojednání o transcendentní krystalografii, kniha velkého formátu a s mnoha dřevoryty.
A dodejme ještě, že můj strýc byl konzervátorem mineralogických sbírek ruského vyslance Struveho. Byla to sbírka evropského jména.
Tento člověk mě tedy s takovou netrpělivostí volal k sobě. Představte si velkého a hubeného muže železného zdraví a mladistvě plavých vlasů, které mu z jeho padesáti let nejméně deset srážely. Velké oči mu bez přestání těkaly za pozoruhodnými brýlemi. Dlouhý a úzký nos se podobal nabroušenému ostří nože. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že je zmagnetizovaný a že přitahuje železné piliny. To však byla čirá pomluva. Strýcův nos přitahoval jen šňupavý tabák, ale ten opravdu ve velkém množství.
Dodám-li, že strýc chodil matematicky přesným, půl sáhu dlouhým krokem a že měl při chůzi pěsti pevně sevřené, což je znak prudké povahy, znáte ho už natolik, abyste nemusili toužit po jeho přítomnosti.
Bydlel ve svém domě na Královské třídě, ve stavení napůl ze dřeva, napůl z cihel a se zubatou lomenicí. Okna vedla k jednomu z křivolakých kanálů protínajících nejstarší hamburskou čtvrť, kterou požár roku 1842 naštěstí ušetřil.
Starý dům už byl trochu nakloněný, vystrkoval na kolemjdoucí břicho a střechu měl posunutou na ucho jako studentskou čapku. Svislost jeho zdí byla velmi sporná. Celkem se však držel ještě dobře, díky starému silnému jilmu zazděnému do průčelí a vysílajícímu na jaře kvetoucí větve do okenních rámů.
Můj strýc nebyl na německého profesora nijak bohatý. Dům mu však patřil celý i s obsahem. Obsah tvořila strýcova neteř Greta, sedmnáctiletá půvabná dívka, dobrácká Marta a já. Já jako jeho synovec a sirotek jsem se stal pomocným preparátorem při strýcových výzkumech.
Doznávám se, že jsem se s chutí zakousl do geologických věd. Měl jsem v žilách mineralogickou krev a u svých vzácných kamenů jsem se nikdy nenudil.
Celkem jsme v domě na Královské třídě mohli žít docela šťastně, přes časté výbuchy jeho majitele, který se choval někdy drsně, ale neměl mě tím o nic méně rád. Neuměl však nikdy čekat a vždycky neobyčejně spěchal. Když v dubnu vysadil do květináčů v pokoji sazeničky rezedy a svlačce, chodil je každý den popotahovat za lístky, aby květiny rychleji rostly.
Tak originálního člověka jsem musel poslechnout, a proto jsem se rozběhl do jeho pracovny.