Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Bohumil Čermák (2005, Návrat; ISBN: 80-7174-630-4)

II. kapitola

Uprostřed peřejí - Briant a Doniphan - Pozorování pobřeží - Přípravy k zachránění - Spor o člun - Z výše stožáru - Statečný pokus Brianta - Následek přílivu

V té chvíli ovzduší zbavené záclon mlh poskytovalo zraku rozhled po ohromné ploše kolem škuneru. Mraky se hnaly stále s větší rychlostí. Bouři neubylo dosud ani trochu na zuřivosti. Bylo však možné, že to byly poslední nárazy, jimiž dorážela na toto neznámé pobřeží Tichého oceánu.
Jen to si bylo možné přát, protože postavení Seagulla nebylo méně nebezpečné než v noci, když zápasil s rozběsněným oceánem. Tyto děti, přimknuty jedno na druhé, se musely pokládat za ztracené, kdykoliv se nějaká vlna převalila přes obrubu paluby a pokryla je pěnou. Nárazy vln byly v té chvíli ještě silnější, protože jim škuner nemohl uhnout. Po každém nárazu se zachvěly všechny jeho části, a přesto se nezdálo, že by byly jeho stěny proraženy, ani když narazil na bradlo, ani když byl, abychom tak řekli, zaklíněn mezi hroty skaliska. Briant a Gordon sestoupili do vnitřních prostor a přesvědčili se, že voda do vnitřních prostor lodi nevnikla.
Uklidňovali své kamarády, jak nejlépe uměli - zvláště ty nejmenší.
"Nebojte se!" opakoval stále Briant. "Jachta je velmi dobře postavená...! Pobřeží není vzdálené...! Počkejme však, zcela jistě se na pobřeží dostaneme!"
"A proč čekat...?" zeptal se Doniphan.
"Ano... proč...?" přidal se jiný chlapec, asi dvanáctiletý, jménem Wilcox. "Doniphan má pravdu... Proč čekat?"
"Protože oceán je ještě příliš nízký a vrhl by nás na skály!" odpověděl Briant.
"A kdyby jachta ztroskotala?" zvolal třetí chlapec, jménem Webb, který byl o něco starší než Wilcox.
"Nemyslím, že bychom se měli něčeho podobného obávat," odpověděl Briant, "zejména až nastane odliv. Až voda opadne natolik, kolik vítr připustí, postaráme se o zachránění!"
Briant měl pravdu. Ačkoliv příliv a odliv byly na Tichém oceánu poměrně malé, spojovaly přece jen dost značný rozdíl mezi hloubkou a mělkostí vody. Bylo tedy prospěšné několik hodin počkat, zejména kdyby se snad vítr umírnil. Bylo možné, že při odlivu by některá část bradel zůstala suchá, pak by bylo méně nebezpečné opustit škuner a velmi snadné urazit čtvrt míle, která je dělila od pobřeží.
Avšak jakkoliv byla tato rada rozumná, Doniphan a dva nebo tři jiní se nezdáli být nijak ochotni řídit se jí. Seskupili se na přídi a tiše hovořili. Již v té chvíli bylo jasné, že Doniphan, Wilcox, Webb a ještě jeden chlapec, jménem Cross, neměli vůbec chuť s Briantem se dohodnout. Během dlouhé cesty na Seagullu se odhodlali jej poslouchat, protože, jak již bylo řečeno, Briant již věděl mnohé o řízení lodi, ale oni byli vždy odhodláni, že budou jednat svobodně, jakmile se ocitnou na pevnině - zejména Doniphan, který si myslel, že vzděláním a nadáním převyšoval Brianta i ostatní chlapce. Ostatně tato žárlivost Doniphana oproti Briantovi neexistovala od minulého dne, a již proto, že Briant byl Francouzem, nepodrobovali se mladí Angličané příliš ochotně jeho velení. Bylo nutné se obávat, aby tyto poměry nezhoršily ještě více vážnost již tak velmi neutěšeného stavu.
Doniphan, Wilcox, Cross a Webb pozorovali zatím rozpěněnou hladinu, plnou vírů a rozrývanou proudy, takže se zdálo, že je velmi odvážné vydat se skrze ni. Ani nejobratnější námořník by neodolal proudu opadávajícího oceánu, který vichr stále ještě zezadu uchvacoval. Rada několik hodin počkat byla v té chvíli naprosto správná. I Doniphan a jeho kamarádi to museli uznat, takže se nakonec odebrali na záď, kde pobývali nejmladší chlapci.
Briant řekl tehdy Gordonovi a těm, kteří byli s ním: "Za žádnou cenu se nerozptylujme...! Zůstaňme spolu, jinak jsme ztraceni...!"
"Nechtěj nám rozkazovat, co máme dělat!" vykřikl Doniphan, který to zaslechl.
"Nic nikomu neporoučím," odpověděl Briant, "jen říkám to, co musíme společně vykonat, abychom se všichni zachránili!"
"Briant má pravdu!" přidal se Gordon, vážný a chladný chlapec, který nikdy nepromluvil bez dobrého rozmyšlení.
"Ano...! Ano...!" zvolali dva nebo tři malí, které tajný instinkt sbližoval s Briantem.
Doniphan neodpověděl, ale jeho kamarádi i on zůstali stranou, očekávajíce hodinu, aby se pokusili o záchranu.
Avšak která to byla ta země před nimi? Byl to některý z ostrovů Tichého oceánu, nebo to byla pevnina? Tato otázka nemohla být rozhodnuta, protože Seagull se nacházel příliš blízko pobřeží, takže neposkytoval možnost přehlédnout dost rozsáhlý okruh. Země tvořila široký záliv, jehož výduť byla ohraničena dvěma předhořími, jedním dost vysokým a na sever seříznutým, druhým vybíhajícím na jih do výšky. Ale co když na druhé straně za těmito dvěma mysy se oceán zatáčel, svlažujíc obrysy ostrova? To byla okolnost, kterou se Briant marně snažil rozeznat jediným lodním dalekohledem.
A skutečně, kdyby tato země byla ostrovem, jak by bylo možné ji opustit, kdyby nebylo lze uvolnit škuner, který příliv zajisté zničí, smýkaje jím po bradlech? A kdyby tento ostrov byl pustý - neboť existovaly takové v Tichém oceánu - jak by tyto děti, ponechány samy sobě, bez ničeho, kromě potravin, co by zachránily z jachty, ukojily své životní potřeby? Naopak na pevnině by byly vyhlídky na spásu mnohem lepší, neboť touto pevninou by nemohlo být nic jiného než kus Jižní Ameriky. Na území Chile nebo Bolívie by se jim jistě dostalo pomoci, pokud ne hned, tedy jistě několik dní po dosažení země. Byla pravda, že by se však museli obávat nepříjemného setkání na tomto pobřeží, hraničícím s pampaskými indiány. Ale v tom okamžiku se jednalo především o to, dosáhnout země.
Vzduch byl dost jasný, aby jím bylo možné vidět každou podrobnost. Bylo možné rozeznat přesně přední plochou část pobřeží, vyvýšeninu, která je vzadu lemovala, rovněž mohutné stromy, které se na něm kupily. Briant zpozoroval dokonce i ústí jakési řeky vpravo na pobřeží. Celkem vzato neposkytoval-li pohled na toto pobřeží nic půvabného, ukazovaly přece jen skupiny zeleně na jakousi úrodnost, která se rovnala té, jaká bývala v pásmech střední zemské šířky. Nepochybně vzadu za vysokým pobřežím v ústraní před větrem z oceánu bujelo rostlinstvo s jakousi bujností, nalézající příznivější půdu.
Nezdálo se pak, že by tato část pobřeží byla obydlena. Nebyl vidět ani jediný dům, ani chýše, a to ani při ústí řeky. Nebydleli snad domorodci, pokud tam nějací byli, spíš uvnitř země, kde byli méně vydáni prudkým útokům západního větru?
"Nevidím nejmenší kouř," řekl Briant, skláněje dalekohled.
"A není také žádný člun na pobřeží," poznamenal Moko.
"Jak by tam mohl být, když zde není přístav!" odpověděl Doniphan.
"Není třeba, aby tu byl přístav," řekl na to Gordon. "Rybářské loďky se snad nacházejí v ústraní při ústí řeky, a je možné, že bouře přinutila majitele zavléci je dovnitř."
Gordonova poznámka byla správná, ale ať tomu bylo jakkoliv, nebyl vidět žádný člun a skutečně tato část pobřeží se zdála být naprosto neobydlená. Bylo však možné na ní pobývat v případě, kdyby tam mladí cestovatelé museli několik týdnů žít? To byla otázka, kterou se museli především zabývat.
Mezitím se odliv uskutečňoval pozvolna - velmi pozvolna, protože mu překážel vítr z oceánu, ačkoliv se zdálo, že ochaboval, obraceje se na severozápad. Bylo zapotřebí, aby byli připraveni ve chvíli, kdy by pobřežní skalnaté útesy poskytly vhodnou cestu.
Bylo asi sedm hodin. Každý se snažil vynést na palubu jachty předměty nejnutnější potřeby doufaje, že ostatní vyloví, až by je oceán zanesl na pobřeží. Velcí i malí přiložili své ruce k tomuto dílu. Pak byla na lodi dost značná zásoba konzerv, sušenek, nasoleného i uzeného masa. Byly dány do balíků a rozděleny mezi nejstarší, jejichž povinností bylo donést je na pevninu.
Ale aby se toto přenesení mohlo stát skutkem, bylo zapotřebí, aby po skaliskách bylo možné přejít suchou nohou. Měl však být oceán při odlivu tak nízko, že by skaliska až k pobřeží zůstala nezatopena?
Briant a Gordon stále oceán pečlivě pozorovali. Se změnou ve směru větru bylo možné pozorovat i jeho zmírnění, a víření vln se začalo tišit. Rovněž bylo lze jasně pozorovat odliv vody podél vyvýšených míst. Ostatně i na škuneru byl znát účinek tohoto odlivu, protože se ještě více naklonil na bok. Dokonce se museli obávat, kdyby se toto naklonění zvětšilo, aby se loď nepoložila na bok, protože měla velmi jemné formy - štíhlé, vyduté tělo a velmi vysoký kýl, jak tomu bývalo u jachet určených pro rychlou plavbu. V takovém případě by se stalo jejich postavení nanejvýš povážlivým, kdyby voda dosáhla na příď paluby dříve, než by ji mohli opustit.
Jak žalostné bylo, že čluny byly za bouře odneseny! S těmito plavidly, která mohly všechny pojmout, by se již mohli Briant a jeho kamarádi pokusit o přistání k pobřeží, a pak jak snadné by bylo možno zřídit spojení mezi pobřežím a škunerem a tak přepravit užitečné předměty, které v té chvíli museli ponechat zkáze lodi! A kdyby již nejbližší noc Seagull ztroskotal, čím by byly jeho trosky, kdyby je peřeje převalily přes bradla? Bylo by je potom ještě možné použít? Nepřišlo by úplně nazmar to, co by zůstalo ze zásob? Nebyli by mladí cestovatelé brzy odkázáni pouze na produkty této země?
Byla to poněkud mrzutá okolnost, že neměli plavidla k provedení spásného převozu!
Náhle zazněly na přídi výkřiky. Baxter objevil něco, co bylo velmi závažné.
Jola škuneru, kterou pokládali za ztracenou, se nacházela zachycena v řetězech pod čelním stěžněm. Tato jola nemohla ovšem pojmout více než pět nebo šest osob, avšak protože neutrpěla bouří, což bylo zjištěno, jakmile byla vytažena na palubu, bylo možné použít ji pro případ, že by oceán nedovolil přejít přes bradla suchou nohou. Bylo nutné počkat, až hladina opadne na nejnižší bod. Mezitím došlo k živé rozmluvě, na níž se zúčastnili zejména Briant a Doniphan. Doniphan, Wilcox, Webb a Cross, kteří se zmocnili joly, se chystali sesmýknout ji z paluby, když k nim Briant přistoupil.
"Co chcete dělat...?" zeptal se.
"Co se nám líbí...!" odpověděl Wilcox.
"Chcete vstoupit do tohoto člunu...?"
"Ano," odpověděl Doniphan, "a ty nám v tom nijak nezabráníš!"
"Vy chcete nás všechny opustit!?" řekl Briant.
"Opustit? Proč?" řekl Doniphan hrdě. "Nechci nikoho opustit! Poslouchej, až budeme na pobřeží, jeden z nás připluje s jolou zpět."
"A nebude-li se moci vrátit?" zvolal Briant, který se stěží ovládal. "A ztroskotá-li na skaliskách...?"
"Nastupme, nastupme!" pobízel Webb a odstrkoval Brianta. Pak podporován Wilcoxem a Crossem nadzvedl loďku, aby ji spustili na oceán. Briant ji uchopil za jeden konec.
"Vy na loďku nevstoupíte!" řekl.
"To uvidíme!" odpověděl Doniphan.
"A nevstoupíte!" opakoval Briant, odhodlán odporovat k všeobecnému prospěchu.
Jola měla být především zachována pro nejmenší, kdyby zůstalo u pobřeží tolik vody, že by nebylo možné proniknout k pobřeží.
"Nech nás na pokoji!" zvolal Doniphan, unesen hněvem. "Opakuji ti, Briante, že nám nezabráníš, abychom udělali, co chceme!"
"A já zase," zvolal Briant, "opakuji, že to udělám, Doniphane!" Oba chlapci byli připraveni vrhnout se jeden na druhého.
V této hádce se přidali přirozeně Wilcox, Webb a Cross k Doniphanovi, zatímco Baxter, Service a Garnett se postavili ihned na stranu Brianta. Mohlo dojít ke smutným koncům, kdyby nezakročil Gordon.
Gordon, nejstarší z chlapců a mající zároveň nejvíce duchapřítomnosti, když postřehl, jak smutné následky by měl takový příklad, se rozumně rozhodl zakročil ve prospěch Brianta.
"Hej, hej!" zvolal. "Trochu trpělivosti, Doniphane! Vidíš přece, že oceán je ještě příliš rozbouřený a že se vydáváme do nebezpečí ztratit naši jolu!"
"Nechci," vykřikl Doniphan, "aby nám Briant poroučel, jak si na to od jisté chvíle zvykl!"
"Je to tak! Je to tak!" opakovali Cross a Webb.
"Nechci nikomu poroučet," řekl Briant, "ale nedám si v tom nikým zabránit, když se jedná o záchranu všech!"
"My máme stejný soucit jako ty!" zvolal Doniphan. "A nyní, když jsme na zemi..."
"Naneštěstí ještě nejsme," odpověděl Gordon. "Doniphane, nestav se na hlavu a počkejme na příznivý okamžik k použití joly!"
Gordon velmi vhodně vykonal úlohu prostředníka mezi Doniphanem a Briantem - což se ostatně stalo již víckrát - a chlapci se podrobili jeho radě.
Hladina již klesla o dvě stopy. Táhl se nějaký průliv mezi skalisky? To by bylo velmi užitečné zjistit. Briant se domníval, že mnohem lépe rozezná položení skalisek, vystoupí-li na přední stěžeň. Chytil se lan na kormidelním boku a vyšplhal se až k ráhnoví.
Skrze bradla se jevila cesta, jejíž směr byl označen body vynořujícími se po obou stranách, a tou by se museli ubírat, kdyby se měli plavit na jole k pobřeží. Avšak ještě v té chvíli bylo příliš vírů a proudů na prostoru skalisek, aby mohl být tento pokus s úspěchem proveden. Byla by nevyhnutelně vržena na některý z těch útesů a rázem by se roztříštila. Bylo tedy lepší počkat na okamžik, kdy by odliv oceánu poskytl nějakou schůdnou cestu.
Z vrcholku ráhnoví, na němž se Briant obkročmo posadil, se snažil co nejpřesněji poznat pobřeží. Vedl svůj dalekohled podél pobřeží až k patě pohoří. Pobřeží se zdálo být úplně neobydlené mezi těmi dvěma předhořími, která byla od sebe vzdálena osm nebo deset mil. Asi po půlhodině, strávené tímto pozorováním, Briant sestoupil a šel svým kamarádům oznámit, co viděl. Doniphan, Wilcox a Cross mu naslouchali beze slova, zatímco Gordon se ho zeptal: "Když byl Seagull vržen na tato místa, Briante, bylo asi šest hodin ráno, je to tak?"
"Ano," odpověděl Briant.
"A kolik času je zapotřebí k odlivu oceánu?"
"Pět hodin, tuším. - Je to tak, Moko?"
"Ano... pět až šest hodin," odvětil plavčík.
"Tedy kolem jedenácté hodiny," řekl Gordon, "bude nejvhodnější doba pokusit se o přistání k pobřeží...?"
"V to alespoň já doufám," odpověděl Briant.
"Dobrá," řekl Gordon, "buďme na tento okamžik připraveni a mezitím se trochu posilněme. Protože jsme nuceni vydat se do vody, bude nejlépe, učiníme-li tak několik hodin po nasycení."
To byla dobrá rada, kterou bylo možné očekávat od tohoto moudrého chlapce. Připravili si poprvé jídlo skládající se z obsahu konzerv a několika sušenek. Briant se staral zejména o nejmladší. Jenkins, Iverson, Dole a Costar by se již s důvěřivostí svému věku vlastní uklidnili a nepochybně by jedli bez nějaké zdrženlivosti, protože již téměř čtyřiadvacet hodin nic nejedli. Ale všechno to dobře dopadlo, a několik kapek kořalky rozředěné trochou vody poskytlo občerstvující nápoj.
Potom se Briant vrátil na příď škuneru, opřel se tam o zábradlí a začal pozorovat skaliska.
Jak pomalu oceán opadával! Bylo zjevné, že hladina se snižovala, protože naklonění jachty se zvětšovalo. Moko, který hodil do vody olovnici, zjistil, že zbývalo ještě asi osm stop vody nade dnem.
Dalo se očekávat, že odliv nastane tak, že dno oschne? Moko si to nemyslel a domníval se, že je povinen tajně to sdělit Briantovi, aby nikoho nepolekal.
Briant se s tím svěřil Gordonovi. Oba se dobře shodovali v tom, že vítr, ačkoliv se poněkud obrátil na sever, bránil oceánu, aby neopadl tak, jak by se stalo za bezvětří.
"Co uděláme?" zeptal se Gordon.
"Nevím... Nevím...!" odpověděl Briant. "A jaké je to neštěstí nevědět si rady...! Být jen dítětem tam, kde je zapotřebí být mužem!"
"Nouze nás naučí!" odpověděl Gordon. "Nezoufejme, Briante, a jednejme obezřetně."
"Ano, jednejme, Gordone! Neopustíme-li Seagulla před přílivem a budeme-li muset ještě jednu noc strávit na lodi, jsme ztraceni."
"To je zcela jasné, protože se jachta roztříští na kusy. Musíme ji proto opustit v každém případě..."
"Ano, v každém případě, Gordone!"
"Nebylo by vhodné postavit nějaký vor, jakési plavidlo?"
"Již jsem na to myslel," odpověděl Briant, "ale naneštěstí téměř všechna břevna byla za bouře odnesena. Abychom strhli hrazení a postavili z jeho klád vor, k tomu už nemáme čas. Zbývá jen jola, kterou nemůžeme použít, protože oceán je příliš rozbouřený. Nikoliv! O co bychom se mohli snad pokusit, by bylo vést lano skrze skaliska a uvázat je za konec na některém útesu. Snad by se nám takto podařilo dostat se až k pobřeží..."
"A kdo ponese toto lano?"
"Já," odpověděl Briant.
"A já ti pomohu!" řekl Gordon.
"Ne, půjdu sám!" odvětil Briant.
"Použiješ při tom jolu?"
"To by znamenalo vydat ji do nebezpečí, Gordone, bude lepší ponechat si ji jako poslední prostředek."
Dříve než by začal provádět svůj nebezpečný záměr, chtěl Briant učinit užitečné opatření, aby byl připraven na každé nebezpečí.
Na palubě bylo několik záchranných plaveckých pásů. Malým chlapcům nařídil, aby si je oblékli. Pro případ totiž, že by bylo nutné opustit jachtu, když by voda byla ještě tak hluboká, že by nebylo možné dosáhnout nohou dna, mohly je tyto pásy udržovat nad vodou a starší by je před sebou postrkovali k pobřeží, přidržujíce se sami lana.
Bylo čtvrt na jedenáct. Před čtyřicátou pátou minutou dosáhla hladina nejnižšího bodu. Při přídi Seagulla nestálo již více než čtyři nebo pět stop vody, ale nezdálo se, že oceán snad klesne ještě více než o několik palců. Asi o šedesát loktů dál se dno očividně zdvihalo - jak bylo možné poznat z černavější barvy vody a z četných útesů vynořujících se podél pobřeží. Nejnebezpečnější bylo přebrodění hlubin, které oceán tvořil před jachtou. Kdyby se Briantovi podařilo položit lano tímto směrem a uvázat je pevně na některé skalisko, pak by bylo možné pomocí tohoto lana, uvázaného k zábradlí jachty, dosáhnout nějakého místa, kde by bylo lze postavit se na dno. Ano, dostali by se bez ztráty na pevninu, protože by se daly po tomto lanu smýkat balíky s potravinami a jinými užitečnými zásobami.
Jakkoliv byl tento pokus velmi odvážný, přesto nechtěl Briant dopustit, aby jej podnikl za něho někdo jiný, a začal tedy sám konat přípravy.
Na palubě bylo více lan, dlouhých až sto stop, kterých bylo používáno jako přídržných a vlečných provazů. Briant si vybral jedno středně silné, které se mu zdálo být vhodné, svlékl se a přivázal si je kolem pasu.
"Vzhůru, vy ostatní!" zvolal Gordon. "Rozvíjejte lano! Sem na příď!"
Doniphan, Wilcox, Cross a Webb nemohli odepřít pomoc k dílu, jehož význam dobře chápali. Ať byly jejich úmysly jakékoliv, byli ochotni rozvíjet kotouče lana a podle potřeby je pomalu popouštět, aby byla ušetřena Briantovi námaha.
V okamžiku, kdy se Briant chtěl vrhnout do oceánu, přiblížil se jeho bratr a zvolal: "Bratře...! Bratře...!"
"Neboj, se, Jacquesi, neboj se o mne!" odpověděl Briant.
Okamžik poté jej bylo vidět na vodní hladině, jak statečně plave, zatímco za ním se rozvíjelo lano.
Tento podnik by byl i na ztišeném oceánu obtížný, protože příboj prudce bil do čel skalisek. Peřeje, valící se kupředu a zpět, bránily statečnému chlapci udržet se v přímém směru, a když jej zasáhly, bylo zapotřebí značné námahy dostat se z nich.
Nicméně Briant se pomalu blížil k pobřeží, zatímco jeho kamarádi mu přiměřeně popouštěli lano, ale bylo zřejmé, že jeho síly začínaly ochabovat, ačkoliv nebyl ještě ani padesát stop od škuneru. Před ním kroužil jakýsi vír vytvořený srážkou dvojího opačného vlnění. Kdyby se mu podařilo víru se vyhnout, mohl by snad dosáhnout svého cíle, protože oceán byl dál tichý. Pokusil se ohromnou námahou dostat se vlevo, ale jeho snaha byla bezvýsledná. Ani statečný námořník, plný mužné síly, by nemohl přeplavat. Zachvácen vzedmutou vlnou byl Briant vlečen neodvratně do středu víru.
"Pomóc! Přitáhněte! Přitáhněte!" mohl ještě zvolat, než zmizel.
Na palubě jachty nastal hrozný zmatek.
"Přitáhněte! Přitáhněte!" zvolal chladnokrevně Gordon a jeho kamarádi začali táhnout lano zpět, aby dovlekli Brianta k lodi dříve, než by příliš dlouho trvajícím potopením ztratil dech.
Ani ne za minutu byl již Briant vytažen na palubu, ovšem v bezvědomí. Avšak v náručí svého bratra ihned procitl.
Pokus upevnit na pobřežních bradlech lano byl zmařen. Nikdo se ho nemohl znovu ujmout s větší nadějí na úspěch. Nešťastné děti byly tedy odkázány čekat... A na co čekat...? Na pomoc...? A z které strany a od koho by jim mohla přijít?
Bylo již po poledni. Bylo možné pozorovat nastalý příliv a peřeje rostly. Protože nastala nová čtvrt, měly zajisté vlny vzrůst výš než předchozí den. A kdyby se vítr ještě obrátil ze strany oceánu, nastalo by nebezpečí, že by byl škuner vyzdvižen ze svého skalního lůžka. Pak by znovu narážel o dno a ztroskotal by na bradlech. Nikdo by nepřežil toto konečné ztroskotání. A nic nebylo možné udělat, nic!
Všichni, malí obklopeni velkými, pozorovali ze zádi oceán, který se vzdouval, jak bylo lze pozorovat na vrcholcích skalisek, jedno po druhém mizejících. Naneštěstí se obrátil vítr opět na západ a řítil se jako minulou noc plnou silou k pevnině. Se vzrůstem vody se zvyšovaly i vlny a zahalovaly Seagulla do velkého oparu a brzy se na něj měly zajisté převrhnout. Pouze Bůh mohl přijít na pomoc těmto mladým cestovatelům. Do jejich modliteb se mísily výkřiky hrůzy.
Krátce před druhou hodinou škuner, nadzdvižený přílivem, se postavil do přímé polohy z dosavadního položení na boku, ale následkem pohybu narazila příď na dno, zatímco záď seděla dosud pevně ve skalnatém lůžku. Brzy se nárazy neustále opakovaly a Seagull se kymácel z jedné strany na druhou. Děti se držely jedno druhého, aby nebyly smeteny přes zábradlí.
V tu chvíli se blížila z vysokého oceánu pěnivá hora a vztyčila se na dva uzle před jachtou. Byla to buď ohromná vlna příboje, nebo smršť vysoká dvacet stop. Blížila se zuřivostí dravé bystřiny, zalila bradla, vyzdvihla Seagulla a přenesla jej přes skaliska, aniž jeho kýl narazil o skálu.
Ani ne za minutu byl Seagull zanesen uprostřed víření této vodní spousty až do středu pobřeží a tam uvržen na písečný násep. Asi dvě stě stop od prvních skupin stromů při úpatí výšiny zůstal nehnutě ležet - tentokrát na pevné zemi, zatímco oceán, vracející se zpět, zanechal celé pobřeží suché.