Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Bohumil Čermák (2005, Návrat; ISBN: 80-7174-630-4)

Předmluva

Dost už robinzonů udržovalo v napětí zvědavost našich mladých čtenářů. Daniel Defoe pak ve svém nesmrtelném Robinsonu Crusoeovi uvedl na jeviště jediného člověka, Wyss ve svém Švýcarském robinzonu rodinu, Cooper v Crateru společnost s jejími četnými živly. V Tajuplném ostrově jsem vylíčil vědce, vydané útrapám takové situace. Vymyšlen byl ještě Robinson dvanáctiletý, Robinson ledovců, Robinson dívčí atd. Jakkoliv existuje nekonečný počet románů tvořících kruh robinzonů, zdálo se mi, aby byl úplný, že jen zbývalo ještě ukázat skupinu osmi až třináctiletých dětí, opuštěných na ostrově, zápasících o život uprostřed vášní vzbuzených růzností národnosti - zkrátka celý ústav robinzonů.
Z druhé strany ve svém Patnáctiletém kapitánovi jsem se pokusil ukázat, co zmohou statečnost a rozvaha dítěte, vydaného nebezpečím a nesnázím zodpovědnosti daleko přesahujícím jeho věk.
Pokládal jsem tedy za vhodné, jestliže poučení obsažené v té knize bylo pro všechny prospěšné, že zasluhovala být doplněna.
Za tímto dvojím účelem bylo napsáno toto nové dílo.

Jules Verne

I. kapitola

Bouře - Zbloudilý škuner - Čtyři chlapci na palubě Seagulla - Přední plachta roztrhána - Návštěva útrob jachty - Napůl zardoušený plavčík - Vlna na zádi - Vidina země ranními mlhami - Bradlo

V noci 9. března 1860 splývala mračna natolik s oceánem, že zrak pronikal sotva na několik sáhů.
Na tomto rozbouřeném oceánu, jehož vlny se tříštily v matném svitu, se hnala lehká loď téměř bez plachtoví.
Byla to jachta o výtlaku sto tun - škuner - označení, jaké dávali v Anglii a Americe goeletám.
Tento škuner se nazýval Seagull, ale marně bychom se snažili přečíst toto jméno na jeho desce na zádi, protože ji jakási náhoda - úder vln nebo srážka - z části odtrhla od kormy.
Bylo jedenáct hodin v noci. V těchto zeměpisných šířkách byly na začátku měsíce března noci ještě krátké. Před pátou hodinou ranní se objevovaly první denní záblesky. Ale byla by nebezpečí, která ohrožovala Seagulla, menší, kdyby prostor osvětlovalo slunce? Nebyla křehká loď stále vydána napospas vlnám? Zajisté, jedině zmírnění přívalu vln a utišení vichru mohla zachránit loď od nejhroznějšího ztroskotání - od ztroskotání na širém oceánu, daleko od jakékoliv pevniny, na níž by ti, kteří zůstali naživu, snad mohli najít spásu!
Na zádi Seagulla stáli u kormidelního kola tři chlapci, jeden ve věku čtrnácti roků, druzí dva třináctiletí, a kromě nich dvanáctiletý plavčík, původem černoch. Zde napínali všechny své síly, aby se vyrovnali přívalům, které hrozily vrhnout jachtu na bok. Byla to těžká práce, protože kolo, které se i přes jejich námahu točilo, mohlo jimi mrštit přes zábradlí lodi. Krátce před půlnocí udeřilo takové množství vody na bok jachty, že jen zázrakem neztratila své kormidlo.
Chlapci, kteří byli přívalem povaleni, byli přesto schopni, aby se hned zdvihli.
"Slouží ještě kormidlo, Briante?" zeptal se jeden z nich.
"Ano, Gordone," odpověděl Briant, který se postavil na své místo, zachovávaje veškerou chladnokrevnost.
Pak se obrátil k třetímu a dodal: "Držme se statečně, Doniphane, a neztrácejme odvahu...! Jsou tu ještě jiní, které máme zachránit."
Těchto několik slov bylo promluveno anglicky, ačkoliv přízvuk ukazoval na Briantův francouzský původ.
Briant se obrátil k plavčíkovi: "Nejsi zraněn, Moko?"
"Ne, pane Briante," odpověděl plavčík. "Především se snažme vést jachtu proti vlnám, jinak se ocitneme v nebezpečí, že se potopíme!"
V tu chvíli se rychle otevřely dveře krytého schodiště, které vedlo do salonu škuneru. Ve výši paluby se ukázaly dvě malé hlavy a zároveň hlava psa, jehož štěkot byl slyšet.
"Briante...! Briante...!" zavolal devítiletý chlapec. "Co se to nyní děje?"
"Nic, Iversone, nic!" odpověděl Briant. "Hleď s Dolem rychle odejít, a to okamžitě!"
"My máme moc velký strach!" řekl druhý chlapec, který byl o něco mladší.
"A ostatní...?" zeptal se Doniphan.
"Ostatní rovněž!" odvětil Dole.
"Nuže, vzdalte se!" velel Briant. "Zavřete se, ukryjte se pod své pokrývky, zavřete oči a nebudete mít strach! Nehrozí žádné nebezpečí!"
"Pozor...! Opět vlna!" zvolal Moko.
Strašná rána udeřila do zádi jachty. Tentokrát se vlny naštěstí nepřevalily, neboť kdyby voda vnikla dovnitř dveřmi schodiště, nemohla by se jachta, příliš zatížená, zdvihnout na hřeben vlny.
"Ustupte!" zvolal Gordon. "Ustupte, nebo si s vámi promluvím!"
"Nuže, ustupte, maličcí!" připojil Briant přívětivějším hlasem.
Obě hlavy zmizely v té chvíli, kdy jiný chlapec, jenž se objevil na zábradlí schodiště, řekl: "Nepotřebuješ nás, Briante?"
"Nikoliv, Baxtere," odvětil Briant. "Cross, Webb, Service, Wilcox a ty zůstaňte u malých! My čtyři to zvládneme!"
Baxter zavřel zevnitř dveře.
Copak byly skutečně jen děti na tomto škuneru hnaném uragánem? - Ano, nikdo jiný, jen děti! - A kolik jich bylo na lodi? - Patnáct, včetně Gordona, Brianta, Doniphana a plavčíka. - Za jakých okolností vstoupili na loď? - To se brzy dozvíme.
A žádný muž nebyl na jachtě? Žádný kapitán, který by jí velel? Žádný námořník, jenž by ji ovládal svýma rukama? Žádný kormidelník, který by ji řídil uprostřed této bouře? - Nikoliv...! Žádný!
Rovněž nikdo na lodi by nemohl říci přesně, na kterém místě tohoto oceánu se Seagull nacházel... A kterého oceánu? Největšího ze všech! Tichého oceánu, který se prostíral v šíři dvou tisíc mil od australského a novozélandského pobřeží až k pobřeží Jižní Ameriky.
Jak se to všechno stalo? Zmizelo mužstvo škuneru při nějaké pohromě? Unesli je malajští piráti a zanechali na lodi jenom mladé cestovatele, odkázané samy na sebe, z nichž nejstaršímu bylo sotva čtrnáct roků? Loď o výtlaku sto tun potřebovala nejméně kapitána, kormidelníka a pět nebo šest mužů, a z tohoto k řízení nevyhnutelného počtu zbýval jediný plavčík! A pak, odkud připlouval tento škuner, od které části australského pobřeží, nebo ze kterého souostroví oceánu? A jak již dlouho a za jakým účelem? Na tyto otázky, které by nezapomněl položit žádný kapitán, kdyby Seagulla potkal v této odlehlé části Tichého oceánu, by nepochybně dovedly tyto děti odpovědět. Nebyla však vidět žádná loď, žádná z těch transatlantských lodí, jejichž cesty se křižovaly na hladině oceánu, ani žádné z kupeckých plavidel, parních nebo plachetních, které obyvatelé Evropy a Ameriky posílali ve stech do přístavů Tichého oceánu. A i kdyby některá z těchto lodí, tak mocná svými přístroji nebo plachetní soustavou, plula v těchto končinách, nemohla by, zcela zaměstnána bojem s bouří, připlout na pomoc jachtě, kterou oceán zmítal jako míčem.
Zatím Briant a jeho kamarádi se snažili o to, aby se škuner nepoložil na bok, buď na jeden, nebo na druhý.
"Co budeme dělat...?" řekl konečně Doniphan.
"Všechno, co je možné, abychom se s boží pomocí zachránili!" odpověděl Briant.
To řekl tento chlapec ve chvíli, kdy by si i nejenergičtější muž sotva mohl uchovat nějakou naději.
Skutečně, bouře znásobila svou prudkost. Vichr fičel jako blesk, jak říkávali námořníci, a tento výraz byl zcela případný, neboť rány do Seagulla se podobaly ranám blesku. Ostatně již osmačtyřicet hodin byla loď odzbrojena - její veliký stěžeň byl zlomený čtyři stopy nad palubou a nebylo možné napnout velkou plachtu, pomocí níž by mohla být bezpečně řízena. Zadní plachta, zbavená vrchního ráhna, se držela ještě dobře, ale bylo již možné předvídat okamžik, kdy odtržena od krajových provazů by spadla na palubu. Na přídi se třepetaly cáry malé plachty, třaskajíce jako rány z pušek. Z celého plachtoví zbývala již jen zadní plachta, které hrozilo roztrhnutí, a chlapci neměli sílu potřebnou ke stažení posledního svlaku, aby se tím zmenšila její plocha. V této úpravě by se nemohl škuner již udržet v proudu větru, vlny by jej položily napříč, vítr převrátil, ponořil by se a jeho posádka by zmizela s ním v hlubinách.
Dosud se neukázal žádný ostrov na širém oceánu a žádná pevnina na východě! Nechat se vrhnout na pobřeží by byl hrozný způsob, ale přesto by se tito chlapci před ním nezastavili a zvolili by ho raději, než aby snášeli hrůzy nekonečného oceánu. Pobřeží, ať je jakékoliv, se svými prohlubněmi, se svými bradly, o něž burácejí děsné nárazy vichru, pobřeží, do jejichž výběžků bez ustání hřmí, o tomto pobřeží se domnívali, že by bylo jejich spásou, že by jí byla pevná země místo tohoto oceánu, jenž byl připraven rozevřít se pod jejich nohama.
A tak se snažili spatřit nějaké světlo nebo oheň, k němuž by zamířili svou přídí.
Žádný paprsek se však neukazoval v této hluboké noci! Tu náhle, asi v jednu hodinu po půlnoci, strašný praskot přehlušil fičení větru.
"Stěžeň zadní plachty je zlomený!" vykřikl Doniphan.
"Nikoliv!" odpověděl plavčík, "to je plachta, která se odtrhla od krajových provazů!"
"Je nutné se jí zbavit," řekl Briant. "Gordone, zůstaň u kormidla s Doniphanem, a ty, Moko, pojď se mnou!"
Měl-li Moko jako plavčík nějaké námořnické vědomosti, nechyběly také vůbec Briantovi, protože již probrázdil Atlantský i Tichý oceán, připlouvaje z Evropy do Tichomoří, seznámil se poněkud s řízením lodi. To nám vysvětluje, proč ostatní chlapci, kteří ničemu nerozuměli, uznali za vhodné svěřit Mokovi a jemu starost o řízení škuneru.
Během okamžiku se dostali Briant a plavčík statečně na záď jachty. Pokud nechtěli, aby loď byla povalena na bok, bylo nutné za každou cenu zbavit se zadní plachty, která se na spodní části nadula jako ohromný pytel a tím uváděla škuner do kymácivého pohybu, až se palubou dotýkal hřebenů vln. V tom případě by se již nemohl zdvihnout, jedině že by byl uťat stěžeň zadní plachty u paty, když by napřed byly rozlomeny kovové obruče, které jej svíraly. Ale jak to měli tito chlapci provést?
Za takových tristních okolností projevili Briant a Moko neobyčejnou obratnost. Pevně odhodláni zachovat co nejvíce plachtoví, aby udrželi Seagulla po větru, pokud by trvala bouře, pokusili se s úspěchem uvolnit lano zadní plachty, které kleslo až na čtyři nebo pět stop nad palubou. Cáry zadní plachty byly odříznuty nožem, její spodní cípy byly staženy dvěma provazy a upevněny ke kůlům zábradlí paluby, přičemž se oba stateční chlapci ocitli desetkrát v nebezpečí, že budou smeteni vlnami.
S tímto na nejmenší míru redukovaným plachtovím mohl škuner zachovat směr, kterým se již dávno ubíral. Již samo jeho těleso poskytovalo větru dost opory, aby je hnal rychlostí torpéda. Především se jednalo o to, uniknout vlnám rychlejším úprkem, než byl jejich, tak aby je nestihlo několik nárazů vln do zádi lodi.
Když vykonali svou práci, vrátili se Briant a Moko ke Gordonovi a Doniphanovi, aby jim pomohli řídit loď.
V té chvíli se otevřely dveře schodiště podruhé. Nějaký chlapec vystrčil hlavu. Byl to Jacques, Briantův bratr, o tři roky mladší.
"Co chceš, Jacquesi?" zeptal se ho bratr.
"Pojď sem, pojď sem!" odpověděl Jacques. "Voda vnikla až do salonu!"
"Je to možné?" zvolal Briant.
Zamířil ke schodišti a rychle sestupoval dovnitř.
Salon byl slabě osvětlen lampou, kterou vlnobití prudce pohybovalo. V jejím svitu byl vidět tucet dětí na divanech a na lůžkách lodi Seagulla. Nejmenší z nich - bylo jim asi osm nebo devět roků - se drželi jeden druhého a byli plni strachu.
"Nemusíte se ničeho obávat!" řekl Briant, jenž je chtěl především uklidnit. "Jsem zde...! Nemějte strach!"
Pak prohlížeje při světle lucerny podlahu salonu, mohl zjistit, že malé množství vody se přelévalo od jednoho boku jachty ke druhému. Kudy vnikla tato voda? Prosakovala nějakou trhlinou boků? To muselo být ihned zjištěno.
Před salonem se nacházela velká místnost, pak jídelna a místo pro mužstvo. Briant proběhl těmito prostorami a zjistil, že voda nevnikala ani nad čarou ponoru, ani pod ní. Tato voda, shromážděná na zádi pozdvihnutím přídě jachty, pocházela z vln oceánu, které se převalily přes příď a vnikly schodištěm místnosti pro mužstvo v jakémsi malém množství do nitra. Nebylo to tedy vůbec nebezpečné. Briant uklidnil své kamarády, přecházeje salonem, a poněkud uspokojen zaujal opět své místo u kormidla. Škuner, velmi důkladně stavěný a nově obitý dvojitým měděným pláštěm, nepropouštěl vodu a mohl vzdorovat nárazům vln.
Byla tedy jedna hodina po půlnoci. V této noční chvíli, při ještě temnějším rozprostření mraků, se bouře stále víc rozpoutávala. Jachta se pohybovala, jako by byla ponořena zcela do množství vody. Ostrý křik racků pronikal vzduchem. Nebylo vůbec možné soudit z jejich přítomnosti, že nablízku byla země? Nikoliv, neboť bylo možné se s nimi setkat na sta mil od pobřeží. Ostatně, když nemohli vzdorovat vzdušnému proudu, nechali se jím unášet tito ptáci bouřliváci jako škuner, jehož rychlost by žádná lidská síla nemohla zadržet.
O hodinu později byl slyšet na lodi nový praskot. Zbytek zadní plachty se rozlétl na kusy a cáry z plachty mihotaly vzduchem, podobajíce se ohromným rackům.
"Nemáme již plachty!" zvolal Doniphan. "A nemůžeme si pořídit jiné!"
"Co na tom!" odpověděl Briant. "Buď si jistý, že nepoplujeme pomaleji."
"Krásná odpověď!" řekl na to Doniphan. "Kdyby to ovšem byl pravý způsob, jak řídit loď."
"Pozor na vlny ze zádi!" přerušil je Moko. "Musíme se pevně držet, jinak budeme smeteni..."
Plavčík nedokončil svou větu, když několik tun vody se přehnalo přes záď. Briant, Doniphan a Gordon byli vrženi na schodiště, kde se zachytili. Ale plavčík zmizel se spoustou vody, která se převalila ze zádi na příď Seagulla, odnášejíc část stěžňoví, oba čluny a jolu, ačkoliv ji umístili uvnitř, pak několik břeven, jakož i schránku na buzolu. Zábradlí bylo přívalem sraženo a voda se mohla prudčeji přelít, okolnost, která zachránila jachtu před nebezpečím potopení pod touto ohromnou zátěží.
"Moko...! Moko!" zvolal Briant, jakmile mohl promluvit.
"Nebyl smeten do oceánu?" ozval se Doniphan.
"Pravděpodobně...! Není jej vidět... Není jej slyšet," řekl Gordon, který pobíhal po palubě.
"Je nutné jej zachránit... musíme mu hodit záchranný pás a lana," odpověděl Briant. A hlasem, který zazněl silně v několika okamžicích nastalého ticha, znovu zvolal: "Moko...! Moko...!"
"Zde jsem...! Zde jsem...! Pomozte!" odpověděl plavčík.
"Není v oceánu," řekl Gordon. "Jeho hlas přichází z přídě škuneru...!"
"Zachráním jej!" zvolal Briant.
A posouval se velice opatrně po palubě, vyhýbaje se úderům tyčí houpajících se na provazech napůl svěšených a chránil se před uklouznutím, které při houpání lodi bylo na poměrně kluzké palubě téměř neodvratné.
Hlas plavčíka se ozval ještě jednou prostorem - poté zcela umlkl.
Konečně po největší námaze se dostal Briant ke střeše místnosti pro mužstvo.
Zavolal... Žádná odpověď.
Byl snad Moko smeten novým přívalem vln od té doby, kdy naposled vykřikl? V tom případě by byl již nešťastný chlapec hodně daleko od lodi, rovněž tak daleko od větru, protože vichřice jej nemohla nést stejnou rychlostí, jakou byl nesen škuner, a byl by tak ztracen.
Nikoliv! Slabý výkřik pronikl až k Briantovi, který se vrhl na čelo přídě, v němž byl zapuštěn čelní stěžeň. Tu se jeho ruce setkaly se svíjejícím se tělem.
Byl to plavčík, stísněný v koutě, který tvořilo zábradlí paluby sbíhající se na špici. Lano, které se snažil, pokud to bylo možné, držet od sebe, se mu ovíjelo kolem krku. Byl tímto lanem v okamžiku, kdy jej ohromná vlna chtěla smést do oceánu, zadržen, avšak poté mohl jím být uškrcen...!?
Briant otevřel svůj nůž a ne bez obtíží přeřízl provaz, který rdousil plavčíka.
Moko, dovedený pak na záď, zvolal, jakmile získal sílu k mluvení: "Díky, pane Briante, díky!"
Zaujal znovu své místo u kormidla a všichni čtyři se pevně přivázali provazy, aby tak mohli odolat ohromným vlnám, které hnal vítr za Seagullem.
Zcela naopak, než se Briant domníval, zmenšila se poněkud rychlost jachty, jakmile již nezbývala ani zadní plachta - z čehož hrozilo nové nebezpečí. Skutečně, vlny, které se hnaly rychleji než Seagull, se mohly na loď ze zádi převrhnout a zatopit ji. Ale co dělat? Nebylo možné napnout ani tu nejmenší plachtu.
Měsíc březen na jižní polokouli odpovídá měsíci září na severní polokouli a noci mají asi střední délku. Proto, když byly asi čtyři hodiny ráno, nemohlo být jinak, než že se obzor na západě začal vyjasňovat, to znamenalo na té straně oceánu, k níž bouře hnala Seagulla. Nebylo snad možné, že s příchodem dne by vichr ztratil svou prudkost? Nebylo rovněž možné, že by mohli spatřit zemi a že osud této dětské posádky by byl rozhodnut v několika minutách? Dozvíme se to, jakmile slunce zbarví širou oblohu.
Asi v půl páté několik paprsků proniklo až k zenitu. Naneštěstí mlhy dosud bránily rozhledu na více než čtvrt míle. Bylo možné pozorovat, jak mraky letěly úžasnou rychlostí, uragán vůbec neztratil svou sílu a hladina oceánu zanikala v pěně tříštících se peřejí. Škuner, kolikrát vyhozený na hřeben vlny, tolikrát svržený na dno této vodní propasti, by se již dvacetkrát převrátil, kdyby dostal náraz z boku.
Čtyři chlapci pozorovali tento chaos rozbouřených vln. Dobře poznávali, že jejich postavení by se stalo zoufalým, kdyby se brzy bouře neutišila. Seagull nemohl vzdorovat více než čtyřiadvacet hodin nárazům oceánu, které by nakonec dokázaly odtrhnout kryt schodiště.
Tu se najednou ozval Moko: "Země...! Země!"
Průrvou v mlze se plavčík domníval spatřit východním směrem obrysy pobřeží. Neklamal se? Neexistuje nic snadnějšího než rozeznat tyto široké linie země, které splývají tak snadno s obrysy mraků.
"Země...?" zeptal se Briant.
"Ano," odpověděl Moko, "země... na východě!"
A ukázal na bod na obzoru, který již opět zahalovaly spousty par.
"Víš to jistě?" zeptal se Doniphan.
"Ano...! Ano...! Jistě!" odpověděl plavčík. "Roztrhnou-li se opět mlhy, spatříte ji... Tamhle... Poněkud napravo od předního stěžně. Podívejte... Podívejte!"
Mlhy, které se rozptylovaly, se začaly oddělovat od oceánu a vystupovat do vyšších vzduchových vrstev. Za několik okamžiků nato se objevil oceán na několik mil před jachtou.
"Ano...! Země...! Skutečná země!" zvolal Briant.
"A to velmi plochá země," přidal Gordon, který sledoval velmi pozorně oznámené pobřeží.
Tentokrát již neexistovaly pochyby. Země, pevnina nebo ostrov, se zračila pět nebo šest mil na širokém pásu obzoru. Bude-li Seagull plout ve směru, kterým se dosud hnal a z něhož mu vichr nedovoloval uniknout, měl být docela jistě ani ne za hodinu na ni uvržen. Bylo ovšem nutné se obávat, že mohl být roztříštěn dříve, než by se dotkl pevného pobřeží, zvláště pokud by se zachytil na bradlech. Ale na to chlapci ani nepomysleli. V této zemi, která se tak neočekávaně objevila před jejich zraky, neviděli a nemohli vidět nic jiného než spásu.
V té chvíli se vítr zběsile rozzuřil. Seagull, nesený jako pírko, byl hnán k pobřeží, které se odráželo s určitostí inkoustové čáry od hlubokého blankytu nebe. Za pobřežím se zdvihala vyvýšenina, jejíž vrchol nepřesahoval více než sto padesát nebo dvě stě stop. Před ní se prostíralo žlutavé pobřeží, vroubené napravo zřejmě korunami vnitrozemského lesa.
Ach, kéž by Seagull dosáhl tohoto písčitého pobřeží a nenarazil na bradlo, kéž by mu třeba ústí řeky poskytlo útočiště, pak by snad mladí cestovatelé unikli zdrávi a bez pohromy!
Zatímco Doniphan, Gordon a Moko zůstali u kormidla, vydal se Briant na příď a pozoroval zemi, která se přibližovala na dohled, neboť tak rychlý byl pohyb lodi. Ale marně hledal nějaké místo, kam by mohla jachta za příznivých podmínek zabočit. Nebylo vidět ani ústí řeky nebo potoka, ani písčité pobřeží, na něž by bylo možné najet, neboť před pobřežím se zdvihala řada skalisek, jejichž černá čela se vynořovala z peřejí a do nichž bil bez ustání děsný příboj vln. Tam se Seagull musel jediným nárazem roztříštit na kusy.
Briant se domníval, že bude nejlepší, aby všichni jeho kamarádi byli ve chvíli, kdy mělo nastat ztroskotání, na palubě. Otevřel dveře schodiště a zvolal: "Všichni nahoru!"
Hned vyběhl na palubu pes, následován tuctem dětí, které se uchýlily na záď jachty. Nejmenší z nich, když spatřily vlny, které tvořily ohromné propasti, začaly strachem křičet.
Krátce před šestou hodinou ranní se Seagull přiblížil na dosah bradel.
"Dobře se držte!" zvolal Briant. "Držte se!"
A vysvlečen do půl těla byl připraven pomoci těm, které by vlny odnesly, neboť zcela jistě měla být jachta vymrštěna přes bradla.
Vtom ucítil první náraz. Loď se postavila na záď, ale i když jí tento náraz otřásl, voda skrze její stěny nepronikla.
Seagull, vyzdvižený následující vlnou, byl nesen asi padesát stop kupředu, aniž zavadil o skaliska, která na mnoha místech kolem trčela nad vodu. Pak se naklonil na bok a zůstal nehnutě stát uprostřed vířících peřejí.
Ačkoliv již nebyl na širém oceánu, byl přece jen ještě vzdálen čtvrt míle od pobřeží.