Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

Kapitola XV. - Písemné pozvání

Nazítří, 9. listopadu, jsem se probudil až po dvanáctihodinovém spánku. Conseil se přišel podle svého zvyku zeptat, "jak se pan profesor vyspal", a nabídl mi své služby. Jeho kanadský přítel ještě spal.
Nechal jsem toho chlapíka dosyta vyžvatlat a ani jsem mu příliš neodpovídal. Zamýšlel jsem se nad nepřítomností kapitána Nema, který se neobjevil ani při našem včerejším sezení. Doufal jsem, že ho spatřím dnes. Rychle jsem si oblékl své šaty z vláken měkkýšů. Conseil se nad jejich látkou už nejednou zamyslel. Řekl jsem mu, že byla vyrobena z hedvábných vláken, kterými se připoutávají ke skálám kýtovky, velmi hojný druh měkkýšů žijících při březích Středozemního moře. Kdysi se z těchto vláken dělaly krásné látky, punčochy a rukavice, neboť jsou měkká a velmi teplá. Posádka Nautilu se mohla oblékat opravdu levně, protože nebyla odkázána ani na bavlník, ani na ovce, ani na housenky bource morušového.
Když jsem se oblékl, odešel jsem do velkého salónu. Byl prázdný.
Ponořil jsem se do studia pokladů shromážděných ve skříních. Listoval jsem také v tlustých herbářích, plných nejvzácnějších mořských rostlin. Ač to byly rostliny suché, zachovaly si své obdivuhodné barvy. Tak uplynul celý den a kapitán Nemo mě nepoctil svou návštěvou. Okna v salónu se neotevřela. Snad kapitán chtěl, aby nám ty krásné věci nezevšedněly.
Nautilus udržoval východoseverovýchodní směr. Plul rychlostí dvaadvaceti kilometrů za hodinu, stále v hloubce padesáti až šedesáti metrů.
Nazítří, 10. listopadu, jsem byl stejně opuštěn, stejně sám. Z posádky jsem nikoho nespatřil. Ned a Conseil strávili větší část dne se mnou. Podivovali se také kapitánově nevysvětlitelné nepřítomnosti. Nebyl ten zvláštní člověk nemocen? Nechtěl snad změnit své záměry s námi?
Přesto jsme se těšili, jak podotkl Conseil, naprosté volnosti a dostávali jsme výbornou stravu. Náš hostitel jednal přesně podle ujednání. Nemohli jsme si na nic naříkat. Ostatně podivný osud nás natolik odškodňoval, že jsme zatím neměli právo na něco si stěžovat.
Toho dne jsem si počal psát záznamy o všech našich dobrodružstvích, což mi umožňuje vyprávět o nich nyní s úzkostlivou přesností. Je zajímavé, že jsem si deník psal na papír vyrobený z mořské trávy.
Dne 11. listopadu za časného rána vnikl do Nautilu čerstvý vzduch a prozradil mi, že jsme se vynořili na hladinu oceánu, abychom obnovili zásobu kyslíku. Zamířil jsem k hlavnímu schodišti a vystoupil jsem na plošinu. Bylo šest hodin. Nebe bylo zatažené, moře šedivé, ale klidné, jen mírně zvlněné. Doufal jsem v setkání s kapitánem. Přijde? Spatřil jsem tam jen kormidelníka zavřeného v jeho zasklené kabině.
Posadil jsem se na výstupek vytvořený trupem člunu a vdechoval jsem s rozkoší solné výpary.
Pod slunečními paprsky se mlha rozplývala. Zářící denní hvězda už překročila východní obzor. V jejím jasu moře vzplálo jako v ohni. Vysoko rozptýlené mraky se zbarvily jinými tóny obdivuhodných odstínů a četné "beránky" věštily celodenní vítr.
Ale co znamenal vítr pro Nautilus, který nemohly vyděsit ani bouře?
Obdivoval jsem právě radostný, veselý a osvěžující východ slunce, když jsem náhle zaslechl vystupovat někoho na palubu.
Chystal jsem se už pozdravit kapitána Nema, ale objevil se jen jeho zástupce. Vystoupil na plošinu a zdálo se, že si mé přítomnosti vůbec nevšiml. Pak se silným dalekohledem u očí zkoumal nesmírně pozorně všechny části obzoru. Po prohlídce přistoupil k palubnímu otvoru a pronesl větu, jejíž slova přesně uvádím. Zapamatoval jsem si je, protože je pronášel za stejných okolností každé ráno.
Zněla asi takto: "Nautron respok lorni virch."
Nemohu však říci, co to znamenalo.
Když to řekl, sestoupil kapitánův zástupce zase dolů. Myslel jsem, že Nautilus bude pokračovat v plavbě pod vodou.
Sestoupil jsem tedy palubním otvorem do chodby a vrátil jsem se do své kabiny.
Tak uplynulo pět dní a situace se nezměnila. Každého rána jsem vystupoval na plošinu a ten člověk pronášel stále stejnou větu. Kapitán Nemo se neobjevoval.
Skoro jsem uvěřil, že už ho nespatřím, ale když jsem se 17. listopadu vrátil do své kabiny s Nedem a s Conseilem, našel jsem na stole dopis se svým jménem.
Netrpělivě jsem jej otevřel. Byl napsán pevným, jasným, trochu gotickým písmem, které mi připomínalo písmo německé. Obsahoval toto pozvání:

Panu profesorovi Aronnaxovi na palubě Nautilu
16. listopadu 1867
Kapitán Nemo zve pana profesora Aronnaxe na lov, který se bude konat zítra ráno v kapitánových lesích na ostrově Crespo. Kapitán doufá, že pozvanému nic nezabrání v účasti na lovu, a velmi rád uvidí, připojí-li se k panu profesorovi i jeho přátelé.

Velitel Nautilu kapitán Nemo "Na lov!" zvolal Ned.
"A v jeho lesích na ostrově Crespo!" dodal Conseil. "Tak přece chodí ten podivný muž na zem!" pokračoval Ned Land. Pročítaje dopis ještě jednou, řekl jsem: "Zdá se mi, že to je řečeno docela jasně." "Nuže, musíme pozvání přijmout," prohlásil Kanaďan. "Jakmile budeme jednou na pevné zemi, uvidíme co a jak. Nijak mě nebude ostatně mrzet, sním-li několik soust čerstvé zvěřiny."
Protože jsem se zatím nesnažil uvést v soulad rozpor mezi nechutí, kterou projevil kapitán Nemo k pevninám a k ostrovům, a tímto pozváním na lov v lesích, spokojil jsem se jen se stručnou odpovědí: "Podívejme se napřed, co je to za ostrov, ten ostrov Crespo!" Prohlédl jsem si mapu a na ní jsem našel na 32° 40' severní šířky a na 167° 50' východní délky ostrůvek, který byl objeven roku 1801 kapitánem Crespem a který staré španělské mapy uváděly jako ostrov Roca de la Plata, což znamená Stříbrná skála. Byli jsme tedy asi tři tisíce tři sta kilometrů od místa vyplutí a trochu pozměněný směr Nautilu nás přivedl víc k jihovýchodu. Ukázal jsem druhům ono skalisko uprostřed severní části Tichého oceánu.
"Jestliže kapitán Nemo vychází někdy na zem," řekl jsem jim, "jistě si vybírá ostrovy úplně pusté."
Ned Land mlčky přikývl a pak s Conseilem odešel. Po večeři, kterou mi přinesl němý a netečný lodní sluha, jsem s jistými obavami usnul.
Když jsem se nazítří probudil, cítil jsem, že Nautilus je v naprostém klidu. Rychle jsem se oblékl a vstoupil jsem do velkého salónu.
Kapitán Nemo už tam byl. Čekal na mne. Vstal, pozdravil mě a ptal se, budeme-li ho chtít doprovázet.
Protože se vůbec nezmínil o své celotýdenní nepřítomnosti, nechtěl jsem o tom hovořit a řekl jsem prostě, že mí přátelé i já jsme připraveni jít s ním.
"Dovolte mi jen jedinou otázku, pane kapitáne," dodal jsem.
"Vyslovte ji, pane Aronnaxi. Budu-li moci odpovědět, odpovím vám."
"Nuže, pane kapitáne, jak je možné, že vy, který jste přerušil všechny styky se zemí, máte lesy na ostrově Crespo?"
"Pane profesore," odpověděl mi kapitán, "mé lesy nepotřebují ani sluneční světlo, ani sluneční teplo. Nežijí v nich ani lvi, ani tygři, ani levharti, ani jiní čtvernožci. A rostou jen pro mne. Nejsou to lesy pozemské, nýbrž podmořské."
"Podmořské lesy!" zvolal jsem. "Ano, pane profesore."
"A tam mě chcete zavést?"
"Ano, tam." "Pěšky?"
"Dokonce suchou nohou."
"Na lov?"
"Na lov."
"S puškou v ruce?"
"S puškou v ruce."
Díval jsem se na velitele Nautilu pohledem, který mu nijak nelichotil.
Je určitě choromyslný, pomyslil jsem si. Prodělal týdenní záchvat, který ještě trvá. Jaká škoda! Byl mi příjemnější jako podivín než jako šílenec.
Tyto myšlenky se musily jasně zračit na mé tváři, ale kapitán Nemo se spokojil jen s vyzváním, abych ho následoval.
Šel jsem za ním připraven na vše. Vstoupili jsme do jídelny, kde už bylo prostřeno k snídani.
"Pane Aronnaxi," řekl mi kapitán, "prosím vás, abyste se mnou bez okolků posnídal. Při jídle si pohovoříme. Slíbil jsem vám sice procházku lesem, ale nemohu se vám zaručit, že tam najdeme nějaký hostinec. Posnídejte tedy jako člověk, který bude obědvat patrně velmi pozdě."
A tak jsem se pořádně najedl. Měli jsme k snídani různé ryby a plátky sumýšů okořeněné velmi osvěžujícími mořskými řasami. K pití se podávala čistá voda s kvašeným likérem, vyrobeným kamčatským způsobem z řasy zvané Rhodomenia.
Kapitán Nemo napřed beze slova pojedl a pak mi řekl: "Pane Aronnaxi, když jsem vám navrhl lov v mých lesích na ostrově Crespo, byl jste přesvědčen, že odporuji sám sobě. Když jsem vám řekl, že jde o lesy podmořské, pokládal jste mě za šílence. Pane profesore, nikdy nemáme soudit o lidech unáhleně."
"Pane kapitáne ..."
"Vyslechněte mě, prosím, a uvidíte, můžete-li mě podezírat z šílenství nebo z nedůslednosti."
"Poslouchám."
"Pane profesore, víte stejně dobře jako já, že člověk může žít pod vodou za podmínky, že si s sebou vezme zásobu dýchatelného vzduchu. Při pracích v moři jsou dělníci oděni do neprostupného obleku a hlavu mají v kovové přílbě. Dýchají vzduch, který jim seshora vhánějí tlakové pumpy přes průtokový regulátor."
"Tento oblek se jmenuje skafandr," řekl jsem.
"Ano. Ale za takových okolností není člověk volný. Je spojen s pumpou, která mu dodává vzduch gumovou hadicí, což je skutečný řetěz, který poutá člověka k zemi. Kdybychom tak byli spojeni s Nautilem, nedostali bychom se příliš daleko."
"A co umožňuje zcela volný pohyb?" ptal jsem se.
"Přístroj Rouquayrol-Denayrouzův, který zkonstruovali dva vaši krajané a který jsem já zdokonalil pro svou potřebu; s ním se můžete pustit bez nebezpečí do nového fyziologického prostředí, aniž váš organismus nějak utrpí. Tento přístroj se skládá ze silné ocelové nádrže, kterou naplňuji vzduchem pod tlakem padesáti atmosfér. Nádrž si zavěšuji dvěma popruhy na záda jako voják torbu. V její horní části je prostor s měchovým mechanismem, z něhož vzduch uniká pod normálním tlakem. V běžně používaném Rouquayrolově přístroji vycházejí z tohoto prostoru dvě gumové hadice do jakéhosi nástavce, který sevře nos a ústa potápěče. Jedna z hadic slouží k přívodu vdechovaného vzduchu, druhou se odvádí vzduch vydechovaný. Jazyk si je sám střídavě uzavírá podle toho, jak člověk dýchá. Poněvadž však na dně moře musíme čelit značnému tlaku, musil jsem si uzavřít hlavu jako u skafandru do měděné koule a do ní právě ústí výdechová hadice."
"Výborně, pane kapitáne. Ale vzduch, který si berete s sebou, musí se rychle spotřebovat, a má-li méně než padesát procent kyslíku, je už nedýchatelný."
"To je pravda, ovšem řekl jsem vám, pane Aronnaxi, že pumpy na Nautilu mi umožňují zásobit se vzduchem pod značným tlakem, a tak mě nádrže mého přístroje zásobují dýchatelným vzduchem po dobu devíti až deseti hodin."
"Teď už nic nenamítám," odpověděl jsem. "Chtěl bych se jen zeptat, jak si na cestu po dně oceánu svítíte."
"Ruhmkorffovým přístrojem, pane Aronnaxi. Dýchací přístroj mám na zádech a osvětlovací u opasku. Skládá se z Bunsenova článku, který uvádím v činnost ne dvojchromanem draselným, nýbrž sodíkem, jímž je nasyceno moře. Vyrobená elektřina prochází indukční cívkou a jde do zvlášť upravené svítilny. V této svítilně je skleněná spirála obsahující silně zředěný uhelný plyn. Je-li přístroj v činnosti, plyn září a vydává bělavé stálé světlo. Tak tedy dýchám a tak si svítím."
"Kapitáne Nemo, vy máte na všechny mé námitky odpovědi tak přesvědčivé, že se už neodvažuji pochybovat. Jsem-li však nucen uznat výhody Rouquayrolova a Ruhmkorffova přístroje, mám ještě pochybnosti o pušce, kterou mě chcete vyzbrojit."
"Ale to není puška na střelný prach," odpověděl kapitán.
"Je to snad vzduchovka?"
"Ano. Jak bych si také mohl vyrobit ve své lodi střelný prach, když nemám ani ledek, ani síru, ani uhlí?"
"Kdybyste ostatně chtěl střílet pod vodou," řekl jsem, "v prostředí osmsetpětapadesátkrát hutnějším než vzduch, musil byste přemáhat značný odpor."
"To nebyl hlavní důvod. Jsou přece děla, která zdokonalili po Fultonovi Angličané Philippe Coles a Burley, Francouz Furcy a Ital Landi, děla, která mají zvláštní závěry a mohou střílet i pod vodou. Opakuji vám však, že jsem střelný prach nahradil velmi stlačeným vzduchem, který získávám z pump Nautilu v jakémkoli množství."
"Ale ten vzduch musíte rychle spotřebovat."
"Nemám snad Rouquayrolovu nádrž? Ta mi dodává vzduch podle potřeby. Stačí k tomu jen o jeden kohout víc. Uvidíte sám, pane Aronnaxi, že při našem podmořském lovu nespotřebujeme ani mnoho vzduchu, ani mnoho nábojů."
"Zdá se mi však, že v pološeru tekutého živlu - vody, která je ve srovnání se vzduchem mnohem hutnější - nemohou střely létat daleko a jen stěží mohou co usmrtit."
"Právě naopak, pane profesore. Všechny rány z těchto pušek jsou smrtelné. I když se dotknou jen zcela lehce, okamžitě zabíjejí."
"Jak to?"
"Mé pušky nevystřelují totiž obyčejné střely, nýbrž malé skleněné baňky, vynalezené Rakušanem Leniebroekem. Mám jich pozoruhodnou zásobu. Tyto skleněné baňky s ocelovým pláštěm, zatížené páleným olovem, jsou vlastně malé leidenské láhve, nabité elektřinou velmi vysokého napětí. Při nejlehčím nárazu se vybíjejí a zasažené zvíře klesá ihned mrtvé, ať je sebesilnější. Dodal bych ještě, že tyto baňky nejsou větší než obyčejné náboje a že by se jich do zásobníku běžné pušky vešlo až deset."
"Už nic nenamítám," odpověděl jsem vstávaje od stolu. "Nezbývá mi než vzít si pušku. A půjdu všude tam, kam půjdete vy."
Kapitán Nemo mě odvedl na záď Nautilu. Když jsme šli kolem Nedovy a Conseilovy kabiny, zavolal jsem na své společníky, kteří se k nám ihned připojili. Tak jsme došli do kabiny umístěné při stěně lodi vedle strojovny, neboť tam jsme si měli obléknout obleky pro podmořskou vycházku.