Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

Kapitola XVII. - Podmořský les

Konečně jsme došli k okraji tohoto lesa, jistě jednoho z nejkrásnějších v celé říši kapitána Nema. Díval se na něj jako na svůj majetek a osvojil si všechna práva, která si osvojovali první lidé na počátku vývoje lidstva. Kdo by se s ním přel o držení tohoto podmořského vlastnictví? Který odvážný průkopník by sem přišel se sekerou v ruce, aby zde ten chmurný podrost vymýtil? Les se skládal z velkých stromovitých rostlin. Jakmile jsme vnikli pod jeho rozložitou klenbu, překvapilo mě především zvláštní uspořádání větví. Něco podobného jsem až dosud nikdy neviděl.
Žádná z rostlin, které pokrývaly dno, žádná z větví, které tu vyrůstaly na stromech, se neskláněla ani nerostla vodorovně. Všechny mířily k hladině oceánu. Každé vlákno, třeba i jako nejjemnější stužka, bylo rovné jako železná tyč. Řasy a liány se větvily v přímých, svislých liniích, vedeny k tomu hustotou svého rodného živlu. Byly nehybné, a když jsem je rukou odstrčil, vrátily se hned do původní polohy. Tady byla říše svislého směru. Brzy jsem si na to podivné uspořádání zvykl stejně jako na poměrné šero kolem nás. Půda lesa byla poseta ostrými balvany a my jsme se jim jen stěží vyhýbali. Podmořská květena tu byla zřejmě úplná, bohatší než flóra arktických i tropických oblastí, kde je jí mnohem méně. Ale za několik minut jsem bezděky směšoval obě organické říše, pokládaje rostliny za živočichy a živočichy za rostliny. A kdo by se byl také nezmýlil? Fauna i flóra se v podmořském světě takřka prolínají. Pozoroval jsem, že všichni příslušníci rostlinné říše byli zakotveni v zemi jen velmi lehce. Nemají kořeny a nezáleží jim na pevných hmotách, které je drží u dna, ať to je písek, lastury, ulity nebo oblázky. Chtějí od nich jen oporu, a nikoli potravu.
Tyto rostliny rostou samy ze sebe a hlavní zdroj života mají ve vodě, která je nese a živí. Většina jich má místo listů výrůstky nejpodivnějších tvarů a velmi omezené barevné škály, obsahující jen barvu růžovou, karmínovou, zelenou, olivovou, plavě žlutou a hnědou. Znovu jsem spatřil - tentokrát však nikoli suché jako v herbářích na Nautilu - řasy rozložené vějířovitě, jako by čekaly na vítr, řasy s jedlými pupeny a řasy nitkovité, které se ve výši patnácti metrů rozvíjely, dále trsy řas se stvoly nejsilnějšími nahoře a mnoho dalších mořských rostlin, vesměs bez květů. Jeden duchaplný přírodovědec řekl: "Jak zajímavé zvraty, jak podivné prostředí, v němž příslušníci říše živočišné kvetou, a členové říše rostlinné nikoli!"
Mezi různými křovisky, vysokými jako stromy v mírném pásmu, a v jejich modrém stínu se kupily skutečné křoviny s živými květy, celé porosty láčkovců, v nichž rozkvétali květovci s průhlednými chapadly, trsy sasankovců a dále - aby přelud byl dokonalý - přeletovaly z větví na větve rybky velké jako mouchy, připomínající roje kolibříků, zatímco zpod našich nohou se zdvihala jako hejna sluk mračna mořských kohoutů. K jedné hodině dal kapitán Nemo znamení k odpočinku. Byl jsem tomu celkem rád. Usadili jsme se pod klenbou chaluh, jejichž dlouhé a na konci zúžené stvoly stály kolem nás jako šípy. Byla to nesmírně příjemná chvilka odpočinku.
Chybělo nám jen kouzlo rozhovoru. Nemohli jsme však ani mluvit, ani si odpovídat. Já jsem jen přiložil svou velkou měděnou přilbu k přilbě Conseilově. Vìděl jsem, že oči toho dobrého chlapce jiskří spokojeností. Chtěje mi naznačit své nadšení, zakýval na mne ve své vzdušné skořápce tím nejsměšnějším způsobem. Po čtyřhodinové procházce mě velice udivilo, že vůbec nepociťuji naléhavou potřebu jídla. Nemohl jsem říci, z čeho tento žaludeční stav vyplývá. Zato jsem pociťoval neovladatelnou touhu po spánku, jak se to stává všem potápěčům. Oči za silnými skly se mi brzy zavřely a já podlehl nepřekonatelné ospalosti, kterou až dosud mohla přemáhat jen chůze.
Kapitán Nemo a jeho silný druh se v křišťálově jasném prostředí natáhli, a jako by nám dávali příklad, také usnuli. Nemohl jsem odhadnout, jak dlouho jsem byl ponořen do této dřímoty, ale když jsem se probudil, zdálo se mi, že se slunce blíží k obzoru. Kapitán Nemo už byl vzhůru. Počal jsem se protahovat, když mě náhle nečekaný zjev přiměl k tomu, že jsem prudce vyskočil. Na několik kroků přede mnou stál obrovský mořský pavouk (Mořský pavouk je nevědecký název krabů s dlouhýma nohama), aspoň metr vysoký; pozoroval mě svýma ohyzdnýma očima, chystaje se na mne vrhnout. Ačkoli můj skafandr byl dost pevný, aby mě chránil před kousnutím tohoto tvora, nemohl jsem se ubránit záchvěvu hrůzy. Conseil a námořník z Nautilu se právě probudili.
Kapitán Nemo ukázal svému druhovi na ohyzdného korýše a námořník ho pažbou pušky ihned zabil. Viděl jsem, jak se strašné nohy pavouka svíjejí v hrůzné křeči. Tohle setkání mi připomnělo, že tmavé mořské hlubiny musí obývat i jiná, ještě nebezpečnější zvířata, proti jejichž útokům by mě můj skafandr neuchránil. Až dosud jsem na ně nemyslil, ale teď jsem si umínil, že si budu dávat pozor. Předpokládal jsem ostatně, že naše zastávka znamená konec procházky, avšak mýlil jsem se. Místo aby se vrátil k Nautilu, pokračoval kapitán Nemo ve své odvážné výpravě. Dno dále klesalo a jeho stále prudší svah nás přivedl do největších hloubek.
Byly asi tři hodiny, když jsme došli k úzkému údolí, vytvořenému dvěma strmými stěnami a hlubokému sto padesát metrů. Naše dokonalé přístroje nám umožnily překročit o devadesát metrů hranici, kterou příroda až dosud vnucovala lidem sestupujícím na mořské dno. Říkám sto padesát metrů, ač jsem tuto hloubku nemohl žádným přístrojem zjistit. Věděl jsem totiž, že ani v nejčistších mořích nemohou sluneční paprsky pronikat hlouběji. A právě tady jsme se octli v hluboké tmě. Viděli jsme předměty jen na deset kroků daleko. Kráčel jsem tápavě vpřed, když jsem náhle spatřil velmi jasné bílé světlo. Kapitán Nemo uvedl právě v činnost svůj elektrický přístroj. Jeho druh učinil totéž. Conseil a já jsme následovali jejich příkladu. Otočením šroubu jsem spojil cívku se skleněným závitem. Prozářili jsme moře našimi čtyřmi lampami v okruhu pětadvaceti metrů.
Kapitán Nemo pokračoval v cestě úplně temným lesem, jehož porost stále řídl. Pozoroval jsem, že rostlinného života ubývá rychleji než živočišného. Dno, které až dosud pokrývala spousta mořských rostlin, bylo čím dál pustší. Stále se však hemžilo úžasným množstvím živočichů, láčkovců, měkkýšů, členovců i ryb. Cestou mě napadlo, že světlo našich Ruhmkorffových přístrojů nezbytně přiláká některé z obyvatel těchto temných vod. Ale jestliže se k nám přiblížili, přece jen se zdržovali ve vzdálenosti pro lovce politováníhodné. Několikrát jsem viděl, jak se kapitán Nemo zastavuje a přikládá pušku k líci; pak ji po krátkém pozorování zase odložil a pokračoval v cestě. Konečně ke čtvrté hodině tato kouzelná vycházka skončila.
Před námi se tyčila úžasná stěna nádherných skal, obrovské nakupené balvany a vysoký žulový sráz, plný temných jeskyň a naprosto neschůdný. To byly břehy ostrova Crespo. To byla země. Kapitán Nemo se náhle zastavil. Pokynul nám, abychom zůstali stát. Ač jsem tolik toužil zdolat tyto stěny, musel jsem se zastavit. Tady končilo panství kapitána Nema. Jeho hranice nechtěl překročit. Za nimi už byla ona část země, na kterou neměl vstoupit.
Vraceli jsme se. Kapitán Nemo se opět postavil v čelo naší skupiny a bez váhání zamířil zpět. Ale zdálo se mi, že se k Nautilu nevracíme stejnou cestou. Nová cesta byla velmi strmá, a proto značně namáhavá. Přivedla nás rychle blíž k hladině. Návrat k povrchovým vrstvám nebyl však tak náhlý, aby tlak klesal příliš prudce, což by nám mohlo způsobit vážné potíže a nakonec i vnitřní poruchy, které jsou pro potápěče vždy osudné. Velmi rychle se zas objevilo světlo a bylo stále jasnější. Protože slunce už stálo nízko nad obzorem, jeho rozložené paprsky vroubily všechny předměty duhovými prstenci.
V hloubce deseti metrů jsme kráčeli v rojích ryb všemožných druhů, v rojích mnohem hustších, než jsou hejna ptáků, a také rychlejších. Dosud se však našim zrakům neobjevilo žádné mořské zvíře, které by stálo za výstřel z pušky. V této chvíli jsem zahlédl, jak kapitán Nemo rychle přikládá pušku k rameni a sleduje v prostoru jakýsi pohyblivý předmět. Vyšla rána, já zaslechl slabé hvízdnutí a několik kroků před námi padlo zasažené zvíře.
Byla to nádherná mořská vydra, jediný čtvernožec, který žije výhradně v moři. Byla půldruhého metru dlouhá a musila mít velkou cenu. Její kůže, svrchu kaštanově hnědá a vespod stříbřitá, poskytuje jednu z nejobdivuhodnějších kožešin, které jsou na ruských a čínských trzích velmi vyhledávané. Jemnost a lesk její srsti jí zajišťuje cenu nejméně dvou tisíc franků. Obdivoval jsem tohoto zajímavého savce s oblou hlavou a s krátkýma ušima, s kulatýma očima a s bílým knírem, podobným kočičím vousům, s plovacími blánami, s drápy na nohou a s hustě porostlým ocasem. Tato cenná šelma je lovci tak pronásledována a lovena, že se stává nesmírně vzácnou. Uchýlila se hlavně do severní části Tichého oceánu, kde jako druh pravděpodobně brzy vyhyne. Společník kapitána Nema šel zvíře zvednout, hodil si je přes rameno a vydal se s námi na další cestu.
Po celou hodinu se před námi táhla písečná pláž. Občas vystupovala až na dva metry pod hladinu. Tehdy jsem pozoroval naše vlastní obrazy, jasně se zrcadlící, ale obrácené, takže nad námi se objevovala táž skupina, opakující všechny naše pohyby a dokonale nám podobná, jenom s tím rozdílem, že kráčela hlavou dolů a nohama vzhůru.
A ještě jeden úkaz bych chtěl popsat. Byly to jakési husté mraky, které se rychle vytvářely a hned zase rozplývaly. Po krátké úvaze jsem však pochopil, že zdánlivé mraky vznikají jen odrazem dlouhých spodních vln nestejné šířky. Spatřil jsem dokonce pěnové "beránky", jež po vodě rozhazovaly větrem srážené hřebeny vln. Jinak tomu bylo ve stínu velkých ptáků, kteří nám létali nad hlavami a jejichž rychlé dotyky vodní hladiny jsem ani nepostřehl.
Při této příležitosti jsem byl svědkem jednoho z nejkrásnějších výstřelů, jaký kdy rozechvěl všechny lovcovy žilky. Nad nás se plachtěním přiblížil velký pták s širokým rozpětím křídel a velmi jasně viditelný. Druh kapitána Nema na něho namířil, a když byl pták jen několik metrů nad vlnami, zastřelil ho. Zasažený pták spadl a jeho pád ho strhl až k rukám obratného střelce, který se kořisti zmocnil. Byl to nejkrásnější druh albatrosa, nádherný exemplář mořského ptáka.
Ale touto příhodou nebyl náš pochod přerušen. Dvě hodiny jsme kráčeli po písečné pláni a po loukách mořských řas, kde se nám šlo velmi špatně. Opravdu jsem už nemohl, když jsem spatřil matný svit, který pronikal kilometr před námi temnými vodami. Byl to reflektor Nautilu. Za dvacet minut jsme mohli být v lodi, kde se dosyta nadýchám.
Zdálo se mi totiž, že mi má nádrž už dodává vzduch velmi chudý na kyslík. Nepočítal jsem však se setkáním, které náš návrat trochu pozdrželo. Zůstal jsem asi o dvacet kroků pozadu, když jsem spatřil kapitána Nema vracet se rychle ke mně. Silnou rukou mě strhl k zemi, zatímco jeho druh udělal totéž s Conseilem. Zprvu jsem nevěděl, co si mám o tomto náhlém útoku myslet, ale jakmile jsem viděl, že si kapitán lehá ke mně a zůstává nehybně ležet, uklidnil jsem se.
Ležel jsem na dně v úkrytu mezi hustými řasami. Když jsem zdvihl hlavu, spatřil jsem obrovská těla, která se řítila hlučně kolem nás a vyzařovala přitom fosforeskující světlo. Krev mi v žilách ztuhla! Poznal jsem, že nás ohrožují strašní žraloci s obrovským ocasem a se strnulým skelným pohledem, kteří vylučují světélkující látku z otvorů kolem čenichu. Tyto nestvůrné světlušky překousnou svými železnými čelistmi i člověka.
Nevím, zda se Conseil zabýval jejich zařazováním, ale já sám jsem pozoroval jejich stříbřitá břicha a strašné tlamy plné zubů z vědeckého hlediska spíš jako oběť než jako přírodovědec. Naštěstí tato žravá zvířata špatně vidí. Minula nás bez povšimnutí tak, že se nás svými hnědavými ploutvemi jen dotkla. Vyvázli jsme jako zázrakem z nebezpečí, jež bylo jistě větší než setkání s tygrem v husté džungli. Za půl hodiny, vedeni elektrickým světlem, došli jsme k Nautilu.
Vnější dveře zůstaly otevřené a kapitán Nemo je zavřel, jakmile jsme vstoupili do první kabiny. Pak stiskl jakýsi knoflík. Slyšel jsem pracovat pumpy uvnitř lodi a cítil jsem, jak voda kolem mne klesá. Za chvíli byla celá kabina vyprázdněna. Pak se otevřely vnitřní dveře a my jsme vešli do šatny. Tam jsme se s jistou námahou vysvlékli ze skafandrů. Do své kabiny jsem se vrátil celý utrmácený, ale okouzlený tou překvapivou procházkou po mořském dně.