Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DÍL PRVNÍ

Kapitola I. - Prchající skalisko

Rok 1866 se proslavil podivnou událostí, nevysvětleným a nevysvětlitelným jevem, na který patrně dosud nikdo nezapomněl. Pověsti, jež se rozlétly mezi lidem z přístavů a vzrušily i veřejnost daleko ve vnitrozemí, zneklidnily nejvíc námořníky. O záhadný jev se zajímali hlavně obchodníci, loďaři, lodní kapitáni, evropští i američtí rejdaři, důstojníci válečného loďstva všech zemí a po nich i vlády různých států na obou pevninách. V poslední době se totiž několik lodí setkalo na moři s "obrovskou věcí", s dlouhým vřetenovitým tělesem, které někdy světélkovalo a bylo mnohem větší a rychlejší než velryba.
Zprávy o tomto jevu, zanesené do různých lodních deníků, shodovaly se dost přesně v popisu tvaru onoho předmětu, jeho nevypočitatelné rychlosti, překvapivých pohybů a zdánlivě úplně zvláštní životnosti. Jestliže to byl nějaký kytovec (Kytovci jsou mořští savci; patří mezi ně velryby, vorvaň, delfín atd.), pak svou velikostí předčil všechny, které věda až dosud popsala.
Ani Cuvier, ani Lacepede, ani Duméril, ani Quatrefages (G.Cuvier (1769-1832), E. de Lacepede (1756- 1825), H.A.Duméril (1812-1870) a Quatrefages de Bréau (1810-1892) byli francouzští přírodovědci) by byli nepřipustili existenci takového netvora - ledaže by ho spatřili vlastníma vědeckýma očima. Když se vzal průměr z mnoha různých pozorování, když se vyloučily nejisté dohady, které přisuzovaly předmětu délku šedesáti metrů, když se zavrhlo přehnané tvrzení o dvoukilometrové šířce a šestikilometrové délce, bylo možno souhlasit s tvrzením, že rozměry oné úžasné bytosti přesahují vše, co ichtyologové (Ichtyolog se zabývá studiem ryb) až dosud připouštěli - jestliže ovšem ta bytost vůbec existovala!
Ale ona existovala. Tento samotný fakt nemohl nikdo popřít, a tak není divu, že při sklonu lidského myšlení ke všemu fantastickému vzbudil ten nadpřirozený jev v celém světě nesmírný rozruch. A odkázat jej do říše bajek dobře nešlo. Dne 20. července 1866 setkal se skutečně parník Guvernér Higginson z Kalkatské paroplavební společnosti s touto pohyblivou hmotou devět kilometrů východně od australských břehů. Kapitán Baker byl zprvu přesvědčen, že se octl před nějakým neznámým skaliskem. Chystal se už určit jeho přesnou polohu, když tu se sykotem vytryskly ze záhadného předmětu do výše čtyřiceti metrů dva vodní sloupy. Jestliže to nebylo skalisko s pravidelnými výbuchy nějakého gejzíru, pak se Guvernér Higginson setkal prostě s nějakým dosud neznámým vodním savcem, který svými nozdrami vystřikoval sloupy vody spolu se vzduchem a párou.
Podobný jev pozoroval 23. července téhož roku v Tichém oceánu parník Kryštof Kolumbus z Východoindické tichomořské paroplavební společnosti. Podivný kytovec se však musel pohybovat překvapující rychlostí, protože, obě lodi, Guvernér Higginson a Kryštof Kolumbus, jej pozorovaly během tří i dní na místech vzdálených od sebe více než tři tisíce kilometrů.
Po čtrnácti dnech, devět tisíc kilometrů odtud, pluly proti sobě Atlantským oceánem mezi Evropou a Spojenými státy parníky Helvetia od Národní společnosti a Shannon od Královské pošty. Oba zahlédly zmíněného netvora na 42° 15' severní šířky a na 60° 35' západní délky podle Greenwiche. Při tomto dvojím pozorování byla délka savce odhadována nejméně na sto metrů. Lodi Shannon a Helvetia byly totiž kratší, ač měřily obě dvě od přídě po záď sto metrů. Ale největší velryby, které navštěvují vody u Aleutských ostrovů, dosahují nanejvýš délky šestapadesáti metrů, nikdy větší.
Tyto zprávy, došlé rychle za sebou, hlášení o nových pozorováních na palubě transatlantského parníku Pereire, srážka parníku Etna s tajemnou příšerou, protokol sepsaný důstojníky francouzské válečné lodi Normandie a velmi přesný popis provedený štábem admirála Fitze-Jamese na palubě lodi Lord Clyde, to vše nesmírně vzrušilo veřejné mínění. V zemích lidí vtipných se o tom jen žertovalo, ale v zemích, kde jsou lidé vážní a praktičtí, v Anglii, v Americe a v Německu, tam se o tento jev živě zajímali. Ve všech velkých městech přišla příšera "do módy". V kavárnách se o ní zpívalo, časopisy ji zesměšňovaly a divadla o ní hrála. V časopisech se objevila všechna vybájená obrovská zvířata, od bílé velryby, strašného Moby Dicka ze severských moří, až po obrovskou chobotnici, jejíž chapadla mohou stáhnout do hlubin oceánu loď o výtlaku pěti set tun. Byly uveřejněny i staré zápisy, mínění Aristotela i Plinia, kteří existenci těchto příšer připouštěli, vyprávění norského biskupa Pontoppidana, zprávy Paula Eg-geda a konečně hlášení pana Harringtona, jehož pravdomluvnost je mimo podezření a který ujišťuje, že z paluby lodi Castillan viděl roku 1857 obrovského hada, objevujícího se až dosud jen v anglických vodách.
Ve vědeckém světě a mezi vědeckými časopisy docházelo k nekonečným sporům věřících s nevěřícími. "Otázka příšery" rozpálila kdekoho. Novináři, kteří chtěli vyniknout ve vědách, i ti, kteří si zakládali na své ducha-plnosti, prolili v tomto památném tažení celé záplavy inkoustu a někteří z nich i několik kapek krve, protože se od mořského hada dostali až k nejhrubším osobním urážkám. Tato válka trvala se střídavým štěstím po šest měsíců. Senzacechtivé plátky odpovídaly ihned a s neumdlévající vášní na zásadní články Brazilského zeměpisného ústavu, Královské akademie věd v Berlíně, Britské společnosti, Smithsonova ústavu ve Washingtonu i na pojednání v Indián Archipelago, v Moignově časopisu Cosmos, v Petermannových Mitteilungen a na vědecké články velkých francouzských i jiných časopisů. Duchaplní autoři parodovali Linnéův (Carl Linné (1707-1778) byl švédský přírodovědec, zakladatel živočišné a botanické systematiky) výrok, citovaný odpůrci příšery, ujišťovali, že "příroda opravdu nevytváří nesmysly", a zapřísahali své spoluobčany, aby nepopírali přírodu vírou v existenci obrovských chobotnic, mořských hadů, Moby Dicků a jiných výplodů opilých námořníků.
Nakonec vyšel ve velmi obávaném satirickém časopise článek nejoblíbenějšího redaktora, který se rád všemu vysmíval, a ten vyrazil proti příšeře jako Hippolyt (Hippolyt, syn Théseův, zahynul podle řecké báje v boji s mořskou obludou), zasadil jí poslední ránu a tak ji za všeobecného smíchu dobil. Duchaplnost zvítězila nad vědou. V prvních měsících roku 1867 se zdálo, že celá ta záležitost je pohřbena a nebude už vzkříšena, když najednou do veřejnosti pronikly zprávy o nových událostech.
Teď však už nešlo o řešení vědecké otázky, nýbrž o boj proti skutečnému a vážnému nebezpečí. Událost nabyla zcela nové tvářnosti. Z příšery se stal ostrůvek, úskalí, skalisko, ale skalisko prchající, neurčité a nepostižitelné. Dne 5. března 1867 loď Moravian z Montrealské námořní společnosti, nalézající se na 27°30' severní šířky a na 72° 15' západní délky, narazila pravým bokem na skalisko, které nebylo vyznačeno na žádné mapě těchto vod. Hnána větrem a strojem o výkonnosti čtyř set koní, plula rychlostí čtyřiadvaceti kilometrů za hodinu. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že nemít tak silný trup, byl by se Moravian nárazem protrhl a potopil i se dvěma sty třiceti sedmi cestujícími, které vezl z Kanady.
K nehodě došlo před pátou hodinou ranní, když už se začínalo rozednívat. Důstojníci ranní směny se vrhli na záď lodi. S nesmírnou pozorností zkoumali oceán. Neviděli nic kromě silného víru, který se točil asi kilometr za lodí, jako by tam bylo cosi prudce rozvlnilo vodu. Byla stanovena přesná zeměpisná poloha a Moravian pokračoval v plavbě bez zjevného poškození. Narazil snad na podmořské skalisko nebo na nějakou velkou lodní trosku? To nikdo nevěděl. Ale prohlídka spodní části trupu v suchém doku ukázala, že část kýlu byla rozbita.
Tato událost, sama o sobě velmi vážná, by byla upadla v zapomenutí jako mnohé jiné, kdyby bylo po třech týdnech nedošlo k další, a to za stejných okolností. Nová srážka však vzhledem k národnosti lodi a k pověsti společnosti, které loď patřila, vyvolala nesmírný rozruch.
Každý zná jméno slavného anglického loďaře Cunarda. Tento bystrý průmyslník založil roku 1840 lodní poštovní službu mezi Liverpoolem a Halifaxem. Vykonávaly ji tři dřevěné kolesové lodi o výkonnosti čtyř set koní a nosnosti jednoho tisíce sto šedesáti dvou tun. Po osmi letech vzrostl majetek společnosti o další čtyři lodi, které měly výkonnost šest set padesát koní a nosnost tisíc osm set dvacet tun. Po dalších dvou letech měla společnost dvě nové lodi, rychlejší a s větší nosností než dosavadní. Roku 1853, když Cunardova společnost získala znovu výhradní právo na dopravu pošty, doplnila postupně svůj lodní park loďmi Arabia, Persia, China, Scotia a Russia. Byly to po parníku Great Eastern nejrychlejší a nejprostornější lodi, jaké kdy brázdily oceány. Tak měla společnost ruku 1867 dvanáct lodí - osm kolesových a čtyři šroubové.
Uvádím tyto velmi stručné podrobnosti jen proto, aby byla každému jasná důležitost této paroplavební společnosti, známé po celém světě svým rozumným vedením. Žádná oceánská společnost nebyla řízena tak obratně. Žádný podnik nebyl korunován takovými úspěchy. Za šestadvacet let pře-pluly Cunardovy lodi dvoutisíckrát Atlantský oceán a žádná plavba nebyla nikdy odvolána, žádná neměla nikdy zpoždění, nikdy se neztratil jediný dopis, jediný člověk, jediná loď. Cestující přes mocnou francouzskou konkurenci dávali přednost Cunardově společnosti, jak to vyplývá z oficiálních dokladů posledních let. Po tom všem se jistě nebude nikdo divit rozruchu, který vyvolala nehoda jedné z nejkrásnějších Cunardových lodí.
Dne 13. dubna 1867 octla se loď Scotia za klidného moře a příznivého větru na 15° 12' zeměpisné délky a na 45°37' zeměpisné šířky. Plula plnou rychlostí pětadvaceti kilometrů za hodinu, hnána svými stroji o výkonnosti jednoho tisíce koní. Její kolesa tepala moře s dokonalou pravidelností. Její ponor byl tehdy šest metrů sedmdesát centimetrů a její výtlak šest tisíc šest set dvacet čtyři krychlové metry.
Ve čtyři hodiny sedmnáct minut odpoledne, když se cestující shromáždili ve velkém sále u svačiny, došlo k celkem nepatrnému nárazu na bok Scotie kousek za levým kolesem. Scotia však sama nenarazila, nýbrž cosi narazilo na ni, a to předmětem spíš špičatým a ostrým než tupým. Srážka se zdála tak lehká, že by se byl na lodi nikdo nepolekal, kdyby na palubu nevyběhli topiči a nevolali: "Potápíme se! Potápíme se!"
Cestující byli zprvu nesmírně poděšeni, ale kapitán Anderson je rychle uklidnil. Nebezpečí nebylo opravdu tak hrozivé. Scotia byla rozdělena vodotěsnými přepážkami na sedm oddělení, a proto mohla bez nebezpečí čelit zaplavení. Kapitán Anderson se odebral ihned do podpalubí. Zjistil, že do pátého oddělení vnikla voda. Rychlost zatopení dokazovala, že otvor musí být dost velký. Ještě štěstí, že v tomto oddělení nebyly kotle; jinak by byl oheň rázem uhašen.
Kapitán Anderson dal okamžitě zastavit a jeden z námořníků se potopil, aby ohledal poškozené místo. Za několik vteřin zjistil ve spodní části trupu dvoumetrovou trhlinu. Takový otvor nemohl být ucpán, a tak Scotia musila plout dál s kolesy do poloviny ponořenými. Nacházela se právě pět set padesát kilometrů od mysu Clearu a do doků liverpoolské společnosti vplula s třídenním zpožděním, které celý Liverpool značně znepokojilo. Scotia byla odvlečena do suchého doku a tam ji hned prohlédli inženýři. Nemohli věřit vlastním očím. Dva a půl metru pod čárou ponoru zela pravidelná díra tvaru rovnoramenného trojúhelníka. Lodní plát byl proražen tak hladce, že ani průbojník by to nedokázal čistěji. Předmět, který otvor vyrazil, musel být zakalen nějakým neznámým způsobem. Jak úžasnou musil mít sílu, když prorazil čtyřcentimetrový plát a pak se sám zpětným a skutečně nevysvětlitelným pohybem vyprostil!
To byla poslední událost, jež znovu vzrušila veřejné mínění. Od této chvíle se na vrub oné příšery připisovala všechna námořní neštěstí, která nebylo možno vysvětlit. Fantastické zvíře neslo teď odpovědnost za všechna ztroskotání, jejichž počet je naneštěstí dost velký. Vždyť ze tří tisíc lodí - a to je ztráta, kterou každoročně hlásí námořní úřady - nejméně dvě stě plavidel se pokládá za ztracená jen proto, že o nich nejsou žádné zprávy.
A tak, ať právem nebo neprávem, byly tyto ztráty připsány na vrub "příšeře". Také spojení různých pevnin bylo stále nebezpečnější jen její vinou. Veřejnost proto se vší rozhodností žádala, aby oceány byly tohoto strašného kytovce stůj co stůj zbaveny.