Menu
Verne Jules (*08.02.1828 - †24.03.1905)
Maják na konci světa
1. kapitola - První světlo
Slunce zapadlo za návrší uzavírající západní obzor. Bylo krásně. Na protější straně, nad mořem na severovýchodě a východě splývajícím s oblohou, rděly se drobné mráčky v záři červánků, které rychle hasly ve stínu šeření, dost dlouho trvajícího zde pod šířkou padesáti pěti stupňů jižní polokoule. Ve chvíli, kdy z rudé sluneční koule bylo vidět již jen hořejší část, zahřměla na palubě návěstní lodi Santa Fe dělová rána a na lodním stožáru se objevila vlajka Argentinské republiky, zmítaná větrem.
V tom samém okamžiku se zablesklo jasné světlo z vrcholu majáku, zřízeného asi na vzdálenost dostřelu za Elgorskou zátokou, v níž Santa Fe kotvila. Dělníci na břehu a dva strážci, spolu s mužstvem stojícím na lodní přídi, pozdravili dlouhým jásotem první světlo z majáku rozžehnuté v těchto končinách.
Dvě nové dělové rány zahřměly do jásot a několikrát se jejich ozvěna opakovala v okolí. Pak byla vlajka návěstní lodi zase stažena podle pravidel platných pro válečné lodi a opět zavládlo ticho na Státním ostrově, kde se dotýkají vody Atlantického a Tichého oceánu.
Dělníci vstoupili na loď Santa Fe. Na břehu zůstali jen tři strážci, z nichž jeden nastoupil neprodleně službu.
Druzí dva hned nevešli do svého příbytku, nýbrž se dali do hovoru, procházejíce se podél pobřeží.
"Zítra tedy, Vasquezi, vypluje návěstní loď zase na moře," začal mladší z obou.
"Ano, Felipe, a doufám, že se šťastně vrátí do přístavu..."
"Je to daleko? Vasquezi?"
"Ne dál, než bylo sem? Felipe."
"O tom poněkud pochybuji," odpověděl Felipe se smíchem.
"Skutečně kolikrát, brachu," ujal se zase slova Vasquez, "netrvá zpáteční cesta ani tak dlouho, jako cesta sem. Zvlášť, je-li příznivý vítr! Ostatně patnáct set mil není tak mnoho na naši loď, která má dobrý stroj a dobré plachty."
"Ovšem, a pak, Vasquezi, velitel Lafayete zná dobře cestu..."
"Ta jde pořád rovně, hochu."
"Sem plul jižním směrem, zpátky popluje severním a nepřestane-li vítr vát do pevniny, bude chráněn pobřežím a popluje jako po řece."
"Po řece s jedním břehem," odpověděl Felipe.
"Co na tom záleží; jen když to dobře jede. A dobře se pojede, když budou mít vítr v zádech!"
"Zajisté," odpověděl Felipe, "ale změní-li se vítr..."
"To by byla nemilá věc, doufám však, Felipe, že jí Santa Fe zůstane ušetřena. Ve čtrnácti dnech může urazit svých patnáct set mil a zakotvit zase na rejdě v Buenos Aires.. Ovšem, kdyby začal vát vítr od východu.."
"Pak by neměla přístav ani ze strany pevniny, ani z mořské strany, do kterého by se mohla uchýlit."
"To máš pravdu, brachu. U Ohňové země, ani u Patagonie není ani jediný. Pak by nezbylo nic jiného než vyplout na širé moře, aby nebyli vrženi na pobřeží."
"Ale doufám, Vasquezi, že pohoda potrvá."
"Myslím také, Felipe. Vždyť jsme teprve na začátku pěkné roční doby... Mít tři měsíce před sebou, to je něco!"
"Také práce byl skončeny v příznivé roční době," poznamenal Felipe.
"Vím, vím, brachu, počátkem prosince. Jako bys řekl počátkem června pro námořníky severnějších krajů. Tou roční dobou málokdy nastává špatné počasí, které dovede stejně hravě zahnat loď do širého moře jako vám shodit klobouk z hlavy. Až bude Santa Fe v přístavu, pak ať se to spustí a ať se to počertech vyfouká a vybouří. Náš ostrov se svým majákem se proto nezhroutí!"
"To sotva, Vasquezi. Až tam kapitán vyřídí své zprávy a průzkumná loď se vrátí s vystřídaným mužstvem.."
"To až za tři měsíce, Felipe.."
"Pak jistě najde ostrov na starém místě.."
"A na něm nás," odpověděl Vasquze a zamnul si ruce, zadýmal z dýmky tak prudce, že mizel v obláčku kouře.
"Nejsme tu hochu, bohudík na lodi, kterou vichříce zmítá, anebo je-li to loď, pak je velmi pevně zakotvena na konci Ameriky a nic ji neodpoutá od její kotvy... Že jsou tyto břehy zlé, souhlasím, a právem jsou moře kolem Hornova mysu smutně proslulá! Že se tu ztroskotané lodi již ani nepočítají a že lupiči věcí vyvržených na zem mořem by sotva mohli najít vhodnější místo pro své řemeslo, také připouštím. Ale na věčné časy to není. To se všechno změní, Felipe! Teď máme už tady na Státním ostrově maják a není vichřice; i kdyby se vichřice rozpoutala ze všech úhlů světa, nedovedla by jej zhasnout. Lodi jej včas uvidí, aby podle něj zařídily svůj směr! Jeho světlo je povede a ani za nejtemnějších nocí nebudou již v nebezpečí, že by najely na skalisky mysu sv. Juana, na výběžek San Diega nebo Fallowův! Na nás bude, abychom udržovali světlo majáku, a my je udržíme!" 2. kapitola - Státní ostrov
Jistě slouží za uznání zmínka, že Argentinská republika byla první, která přivedla na šťastnou myšlenku postavit zde na konci světa maják, za což jí náleží dík všech národů. Do té doby nezářilo jediné světlo na celém magalhaeském pobřeží od úžiny téhož jména u mysu Panen na Atlantickém oceánu až k jeho konci u mysu Pilar, který hranicí již s Tichým oceánem. Svou polohou byl maják na Státním ostrově s to, aby prokazoval neocenitelné služby plavbě u tohoto nebezpečného pobřeží.
Vždyť dosud není maják ani na Hoornově mysu, a ten přece mohl velmi zabránit mnohým neštěstím, která tolikrát postihla lodi hledající vjezd z Tichého oceánu do le Maierovy úžiny.
Argentinská vláda se rozhodla tedy zřídit maják na zadním konci Elgorské zátoky, a to bylo 9. prosince roku 1959, kdy po roční práci mohla přikročit k jeho otevření.
Asi sto padesát metrů od malého záhybu, jímž končí Elgorská zátoka, tvoří půda malé návrší široké čtyři až pět set čtverečních metrů široké a asi třicet metrů široké a asi třicet až čtyřicet metrů vysoké.
Hradba postavená ze suchého kamene obklopovala tento prostor, tuto skalnatou terasu, která tvořila spolehlivý základ novému majáku.
Věž se zvedala uprostřed přístavku, skládajících se z příbytku a ze skladišť.
Vedlejší budovy obsahovaly:
1. Obydlí strážců, opatřené lůžky, skříněmi, stoly, židlemi a vytápěné kamny, jejichž komín odváděl kouř nad střechu budovy.
2. Společenský pokoj, rovněž opatřený kamny, který sloužil za jídelnu, uprostřed se stolem, s lampami zavěšenými na stropě, se skříněmi ve zdi, ve kterých byly umístěny různé přístroje, dalekohledy, teploměr, tlakoměr, náhradní svítilny, kterých mělo být použito v případě, že by světla nahoře pohasla. Také na hodiny se závažím, umístěných u stěny nebylo zapomenuto.
3. Skladiště, kde byly skladovány zásoby na celý rok, ačkoliv při každém vystřídání služby, tedy vždy za tři měsíce, měly být obnoveny. "různé konzervy, solené maso, corn-beef, slanina, luštěniny, suchary, káva, cukr, soudky whisky a lihovin vedle některých domácích léků.
4. Zásoby potřebného oleje pro svítilny majáku.
5. Skladiště, kde bylo uloženo palivo, stačící pro potřeby stráže na dlouho dobu antarktické zimy.
To tedy byly budovy, jimž byl obehnán dvůr kolem majáku.
Věž byla neobyčejně pevná, vystavená z materiálu, který Státní ostrov poskytoval.
Velmi tvrdé kameny, spojené železnými záporami, přesně vyměřené, do sebe zaklínované na způsob cepu ke spojování dřev, tvořily zeď, způsobilou odolávat prudkým bouřím a hrozným vichrům,, které se tak často rozpoutávaly na této vzdálené hranici obou největších oceánů zeměkoule. Jak by to byl řekl Vasquez: té věži vichr neublíží. Bude zářit ohněm, udržovaným jeho druhy a jím samým, udržovaným přes nepřízeň magalhaeských vichřic a bouří!
Věž měřila třicet dva metry na výšku a připočteme-li k tomu výšku návrší, na němž věž stála, svítil oheň majáku dvě stě dvacet tři stopy nad mořskou hladinou a bylo tedy možno vidět jej na vzdálenost patnácti mořských mil, vzdálenost, kterou měří poloměr oblasti, dohledné z této výše. Ve skutečnosti však nepřesahovala jeho působnost vzdálenost deseti mořských mil.
V době, o níž vypravujeme, nebyly ještě známé majáky s uhlovodíkovým svítiplynem nebo dokonce s elektrickým světlem. Ale i kdyby byly známé, doporučovalo se nicméně zavést na tomto vzdáleném ostrově, těžko dostupném i z nejbližších pevnin, nejjednodušší osvětlovací systém, vyžadující nejméně oprav. Proto se Argentinská republika rozhodla pro osvětlování olejem, a zužitkovala přitom všechna zdokonalení, k nimž věda a průmysl tehdejší doby dospěly.
Svítivost na deset mořských mil celkem stačila. Zbýval totiž lodím plujícím od severovýchodu, východu a jihovýchodu ještě dost velký prostor, aby dosáhly le Maierovy úžiny nebo zamířily k jihu ostrova.
Všechno nebezpečí bylo vyloučeno, jakmile byly svědomitě dodržovány instrukce uveřejněné námořním úřadem. V druhém případě nechat maják severo-severozápadně a prvním jihozápadě. Mys sv. Juana pak a mys Several nebo Fallowův bylo třeba zase obeplout tak, aby Several zůstal po levém boku lodi, mys sv. Juana po pravém v zádi a zároveň řídit loď tak, aby větrem nebo proudem nebyla zahnána ke břehu.
V těch málo případech, kdy loď byla nucena se uchýlit do Elgorské zátoky, se také nemohla minout s přístavištěm, jestli se dala vést majákem. Když se tedy Santa Fe vracela, mohla se i v noci bez nebezpečí pustit touto malou zátokou s přirozeným přístavem. Protože záliv po své délce měřil až ke konci mysu sv. Juana kolem tří mořských mil, ale světlo majáku pronikalo na vzdálenost deseti, mohla se jím průzkumná loď řídit ještě sedm mil, než dorazila k prvním strmým břehům ostrova.
Dříve byly majáky opatřovány parabolickými zrcadly, ale jejich vážná nevýhoda spočívala v tom, že pohlcovaly dobrou polovinu vydávaného světla. Jako všude, i v této věci se přihlásil ke slovu pokrok.
Od těch dob se začalo užívat dioptrických, průhledných zrcadel, u nichž jen nepatrná část jasu svítilen přichází nazmar. Svítilna se tedy skládala z olejových lamp s dvojím tahem vzduchovými a kruhovými knoty. Jejich plamen, i když nevelkého objemu, dával silné a jasné světlo, které mohlo být soustředěno v samém ohnisku čoček.
Lampy byly hojně napájeny olejem podle způsobu obdobného Carcelovu systému. Dioptrický přístroj, který byl umístěn uvnitř svítilny, se skládal ze stupňovitě umístěných čoček, s větším sklem obyčejné formy uprostřed, takže bylo blokováno řadou kulatých skel střední tloušťky, obrácených tak, aby všechna měla společné hlavní ohnisko. Takovým způsobem válcovitý svazek rovnoběžných paprsků, vznikající za osnovou čoček, byl vrhán ven do moře za nejpříznivějších svítivých podmínek.
Skutečně mohl kapitán, který vyplul od ostrova za velmi jasného nebe, zjistit, že jak umístění, tak činnosti nového majáku není možné nic vytknout.
Je samozřejmé, že jeho dobrý chod závisel na svědomitosti a bdělosti strážců. Byly-li lampy zachovávány v čistotě, byly-li knoty pečlivě vyměňovány, byl-li kontrolován příslušný přítok oleje a tah správně regulován povytažením nebo zastrčením skleněných cylindrů, bylo-li světlo se západem slunce rozsvěcováno a s východem slunce zhášeno, zkrátka nechyběl-li majáku pečlivý dohled a ošetření, pak musel prokazovat plavbě neocenitelné služby v těchto vzdálených oblastech. Atlantického oceánu!
Že dobrou vůli a vytrvalou horlivost měl Vasquez i jeho druhové v dostatečné míře, o tom nebylo pochybnosti. Byli vybráni z velikého počtu žadatelů nikoliv náhodou, ale po pečlivé úvaze, přihlížející ke svědomitosti, odvaze a vytrvalosti, kterou tito uchazeči osvědčili ve svých dřívějších zaměstnáních. Bylo by zbytečné znovu poznamenávat, že o bezpečnost strážců bylo postaráno co nejsvědomitěji, i když Státní ostrov byl patnáct set mil vzdálen od Buenos Aires, odkud jedině pomoc a obnovení zásob mohla dojít.
Ze strany obyvatelstva Ohňové země nebo Pešerů strážcům nebezpečí nehrozilo. Těch několik lidí, kteří v příznivých měsících v roce k ostrovu připlouvali, se tu dlouho nezdrželo a nadto ti chudáci byli naprosto mírné povahy. Skončili svůj rybolov a hned pospíchali, aby bez odkladu opět propluli zpět le Maireovou úžinou a dostihli zase pobřeží Ohňové země nebo některého z ostrovů archipelu.
Jiní cizinci se tu nikdy neukázali. Břehy ostrova byly příliš nebezpečné námořníkům, aby tu hledali útulek, který mnohem snáze a bezpečněji mohli nalézt na jiných místech Magallanie.
I přesto byla učiněna všechna opatření ... vchody byly opatřeny pevnými branami, zavíranými zevnitř závorou a okny skladišť a bytů se také nebylo možné dostat dovnitř, protože byly hustě zamřížované. Kromě toho Vasquez, Moriz a Felipe byli ozbrojeni karabinami a revolvery a nábojů měli také velkou zásobu.
Zvlášť pečlivě byla opatřena věž. Na konci chodby, která ústila do věže, byly silné železné dveře, které by jistě úspěšně vzdorovaly vše pokusům prolomit je nebo vypáčit. Kdo by chtěl proniknout do věže, musel by se provléknout štěrbinami ve zdi, osvětlujícími schodiště, štěrbinami, které byly zamřížované, a kdyby chtěl někdo nezvaný stoupit na ochoz majáku, musel by se tam vyšplhat po drátě hromosvodu... 3. kapitola - Tři strážci
V této roční době, od listopadu do září, je plavba u magalhaeského pobřeží nejživější. Nemění-li se mnoho na moři stále vzedmutém velikými vlnami, které přicházejí z obou oceánů, je alespoň počasí stálejší. Někdy přicházejí vichry a bouře, rozvlňující vzduch do nejvyšších vrstev, ale ty zpravidla zase rychle pomíjejí. V tomto období lepšího počasí se parníky a plachetní lodě častěji odvažují obeplout Hornův mys a zahnout za východní břeh Jižní Ameriky.
Když se tu a tam v le Maireově úžině nebo jižně od Státního ostrova objevila loď, bylo to příliš málo na to, aby tím byla zaplašena nuda a rozptýlena jednotvárnost dlouhých dnů této roční doby. Těchto lodí nikdy nebylo mnoho a od dob většího rozvoje paroplavby a většího zdokonalení námořních map se staly v těchto končinách ještě vzácnější, protože proplutí Magalhaesovy úžiny je od těch dob kratší, snadnější a méně nebezpečné.
Tato jednotvárnost, s pojmem majáku takřka srostlá, nebývá strážci přidělenými k jeho obsluze, tak zle pociťována. Jsou to většinou bývalí námořníci nebo bývalí rybáři, tedy lidé, nezvyklí počítat dny nebo hodiny; mající se stále čím zaměstnávat a zabavovat. Ostatně jejich služba se neomezuje na pouhé udržování ohně mezi západem a východem slunce. Vasquezovi a jeho druhům bylo uloženo bedlivě dohlížet na okolí Elgorské zátoky, vydat se několikrát týdně k mysu sv. Juana, pozorovat pobřeží až k výběžku Several, ale nevzdalovat se víc než na tři, čtyři míle od majáku. Měli také dělat zápisky do "deníku majáku", zaznamenávat v něm důležitější příhody, parníky a plachetní lodě plující okolo, jejich národnost, jejich jména, pokud je bylo možné zjistit, měřit výšku přílivu a odlivu, směr a sílu větru, zapisovat změnu počasí, délku dešťů, počet bouří, nejvyšší a nejnižší stav tlakoměru, teplotu a jiné jevy, které mohly být důležité pro přípravu meteorologické mapy této oblasti.
Služba a stráž majáku byla zajišťována šesti strážci, kteří se po třech každé čtvrtletí střídali. Dvakrát do roka měli tedy Vasquze, Felipe a Moriz zajet domů a dvakrát do roka se vrátit na ostrov.
Teď jim nebylo špatně. Ale až sem pojedou podruhé, bude na Státním ostrově nejtužší zima! V těch třech měsících, červnu, červenci a srpnu je tu čekal málo záviděníhodný život. Ale pomyšlení na horší budoucnost je neznepokojovalo. Do té doby si poněkud zvyknou a přizpůsobí se podnebí ostrova a není pochyby, že odolají šťastně i mrazům a bouřím i všem nástrahám antarktické zimy.
Slunce zapadlo za návrší uzavírající západní obzor. Bylo krásně. Na protější straně, nad mořem na severovýchodě a východě splývajícím s oblohou, rděly se drobné mráčky v záři červánků, které rychle hasly ve stínu šeření, dost dlouho trvajícího zde pod šířkou padesáti pěti stupňů jižní polokoule. Ve chvíli, kdy z rudé sluneční koule bylo vidět již jen hořejší část, zahřměla na palubě návěstní lodi Santa Fe dělová rána a na lodním stožáru se objevila vlajka Argentinské republiky, zmítaná větrem.
V tom samém okamžiku se zablesklo jasné světlo z vrcholu majáku, zřízeného asi na vzdálenost dostřelu za Elgorskou zátokou, v níž Santa Fe kotvila. Dělníci na břehu a dva strážci, spolu s mužstvem stojícím na lodní přídi, pozdravili dlouhým jásotem první světlo z majáku rozžehnuté v těchto končinách.
Dvě nové dělové rány zahřměly do jásot a několikrát se jejich ozvěna opakovala v okolí. Pak byla vlajka návěstní lodi zase stažena podle pravidel platných pro válečné lodi a opět zavládlo ticho na Státním ostrově, kde se dotýkají vody Atlantického a Tichého oceánu.
Dělníci vstoupili na loď Santa Fe. Na břehu zůstali jen tři strážci, z nichž jeden nastoupil neprodleně službu.
Druzí dva hned nevešli do svého příbytku, nýbrž se dali do hovoru, procházejíce se podél pobřeží.
"Zítra tedy, Vasquezi, vypluje návěstní loď zase na moře," začal mladší z obou.
"Ano, Felipe, a doufám, že se šťastně vrátí do přístavu..."
"Je to daleko? Vasquezi?"
"Ne dál, než bylo sem? Felipe."
"O tom poněkud pochybuji," odpověděl Felipe se smíchem.
"Skutečně kolikrát, brachu," ujal se zase slova Vasquez, "netrvá zpáteční cesta ani tak dlouho, jako cesta sem. Zvlášť, je-li příznivý vítr! Ostatně patnáct set mil není tak mnoho na naši loď, která má dobrý stroj a dobré plachty."
"Ovšem, a pak, Vasquezi, velitel Lafayete zná dobře cestu..."
"Ta jde pořád rovně, hochu."
"Sem plul jižním směrem, zpátky popluje severním a nepřestane-li vítr vát do pevniny, bude chráněn pobřežím a popluje jako po řece."
"Po řece s jedním břehem," odpověděl Felipe.
"Co na tom záleží; jen když to dobře jede. A dobře se pojede, když budou mít vítr v zádech!"
"Zajisté," odpověděl Felipe, "ale změní-li se vítr..."
"To by byla nemilá věc, doufám však, Felipe, že jí Santa Fe zůstane ušetřena. Ve čtrnácti dnech může urazit svých patnáct set mil a zakotvit zase na rejdě v Buenos Aires.. Ovšem, kdyby začal vát vítr od východu.."
"Pak by neměla přístav ani ze strany pevniny, ani z mořské strany, do kterého by se mohla uchýlit."
"To máš pravdu, brachu. U Ohňové země, ani u Patagonie není ani jediný. Pak by nezbylo nic jiného než vyplout na širé moře, aby nebyli vrženi na pobřeží."
"Ale doufám, Vasquezi, že pohoda potrvá."
"Myslím také, Felipe. Vždyť jsme teprve na začátku pěkné roční doby... Mít tři měsíce před sebou, to je něco!"
"Také práce byl skončeny v příznivé roční době," poznamenal Felipe.
"Vím, vím, brachu, počátkem prosince. Jako bys řekl počátkem června pro námořníky severnějších krajů. Tou roční dobou málokdy nastává špatné počasí, které dovede stejně hravě zahnat loď do širého moře jako vám shodit klobouk z hlavy. Až bude Santa Fe v přístavu, pak ať se to spustí a ať se to počertech vyfouká a vybouří. Náš ostrov se svým majákem se proto nezhroutí!"
"To sotva, Vasquezi. Až tam kapitán vyřídí své zprávy a průzkumná loď se vrátí s vystřídaným mužstvem.."
"To až za tři měsíce, Felipe.."
"Pak jistě najde ostrov na starém místě.."
"A na něm nás," odpověděl Vasquze a zamnul si ruce, zadýmal z dýmky tak prudce, že mizel v obláčku kouře.
"Nejsme tu hochu, bohudík na lodi, kterou vichříce zmítá, anebo je-li to loď, pak je velmi pevně zakotvena na konci Ameriky a nic ji neodpoutá od její kotvy... Že jsou tyto břehy zlé, souhlasím, a právem jsou moře kolem Hornova mysu smutně proslulá! Že se tu ztroskotané lodi již ani nepočítají a že lupiči věcí vyvržených na zem mořem by sotva mohli najít vhodnější místo pro své řemeslo, také připouštím. Ale na věčné časy to není. To se všechno změní, Felipe! Teď máme už tady na Státním ostrově maják a není vichřice; i kdyby se vichřice rozpoutala ze všech úhlů světa, nedovedla by jej zhasnout. Lodi jej včas uvidí, aby podle něj zařídily svůj směr! Jeho světlo je povede a ani za nejtemnějších nocí nebudou již v nebezpečí, že by najely na skalisky mysu sv. Juana, na výběžek San Diega nebo Fallowův! Na nás bude, abychom udržovali světlo majáku, a my je udržíme!" 2. kapitola - Státní ostrov
Jistě slouží za uznání zmínka, že Argentinská republika byla první, která přivedla na šťastnou myšlenku postavit zde na konci světa maják, za což jí náleží dík všech národů. Do té doby nezářilo jediné světlo na celém magalhaeském pobřeží od úžiny téhož jména u mysu Panen na Atlantickém oceánu až k jeho konci u mysu Pilar, který hranicí již s Tichým oceánem. Svou polohou byl maják na Státním ostrově s to, aby prokazoval neocenitelné služby plavbě u tohoto nebezpečného pobřeží.
Vždyť dosud není maják ani na Hoornově mysu, a ten přece mohl velmi zabránit mnohým neštěstím, která tolikrát postihla lodi hledající vjezd z Tichého oceánu do le Maierovy úžiny.
Argentinská vláda se rozhodla tedy zřídit maják na zadním konci Elgorské zátoky, a to bylo 9. prosince roku 1959, kdy po roční práci mohla přikročit k jeho otevření.
Asi sto padesát metrů od malého záhybu, jímž končí Elgorská zátoka, tvoří půda malé návrší široké čtyři až pět set čtverečních metrů široké a asi třicet metrů široké a asi třicet až čtyřicet metrů vysoké.
Hradba postavená ze suchého kamene obklopovala tento prostor, tuto skalnatou terasu, která tvořila spolehlivý základ novému majáku.
Věž se zvedala uprostřed přístavku, skládajících se z příbytku a ze skladišť.
Vedlejší budovy obsahovaly:
1. Obydlí strážců, opatřené lůžky, skříněmi, stoly, židlemi a vytápěné kamny, jejichž komín odváděl kouř nad střechu budovy.
2. Společenský pokoj, rovněž opatřený kamny, který sloužil za jídelnu, uprostřed se stolem, s lampami zavěšenými na stropě, se skříněmi ve zdi, ve kterých byly umístěny různé přístroje, dalekohledy, teploměr, tlakoměr, náhradní svítilny, kterých mělo být použito v případě, že by světla nahoře pohasla. Také na hodiny se závažím, umístěných u stěny nebylo zapomenuto.
3. Skladiště, kde byly skladovány zásoby na celý rok, ačkoliv při každém vystřídání služby, tedy vždy za tři měsíce, měly být obnoveny. "různé konzervy, solené maso, corn-beef, slanina, luštěniny, suchary, káva, cukr, soudky whisky a lihovin vedle některých domácích léků.
4. Zásoby potřebného oleje pro svítilny majáku.
5. Skladiště, kde bylo uloženo palivo, stačící pro potřeby stráže na dlouho dobu antarktické zimy.
To tedy byly budovy, jimž byl obehnán dvůr kolem majáku.
Věž byla neobyčejně pevná, vystavená z materiálu, který Státní ostrov poskytoval.
Velmi tvrdé kameny, spojené železnými záporami, přesně vyměřené, do sebe zaklínované na způsob cepu ke spojování dřev, tvořily zeď, způsobilou odolávat prudkým bouřím a hrozným vichrům,, které se tak často rozpoutávaly na této vzdálené hranici obou největších oceánů zeměkoule. Jak by to byl řekl Vasquez: té věži vichr neublíží. Bude zářit ohněm, udržovaným jeho druhy a jím samým, udržovaným přes nepřízeň magalhaeských vichřic a bouří!
Věž měřila třicet dva metry na výšku a připočteme-li k tomu výšku návrší, na němž věž stála, svítil oheň majáku dvě stě dvacet tři stopy nad mořskou hladinou a bylo tedy možno vidět jej na vzdálenost patnácti mořských mil, vzdálenost, kterou měří poloměr oblasti, dohledné z této výše. Ve skutečnosti však nepřesahovala jeho působnost vzdálenost deseti mořských mil.
V době, o níž vypravujeme, nebyly ještě známé majáky s uhlovodíkovým svítiplynem nebo dokonce s elektrickým světlem. Ale i kdyby byly známé, doporučovalo se nicméně zavést na tomto vzdáleném ostrově, těžko dostupném i z nejbližších pevnin, nejjednodušší osvětlovací systém, vyžadující nejméně oprav. Proto se Argentinská republika rozhodla pro osvětlování olejem, a zužitkovala přitom všechna zdokonalení, k nimž věda a průmysl tehdejší doby dospěly.
Svítivost na deset mořských mil celkem stačila. Zbýval totiž lodím plujícím od severovýchodu, východu a jihovýchodu ještě dost velký prostor, aby dosáhly le Maierovy úžiny nebo zamířily k jihu ostrova.
Všechno nebezpečí bylo vyloučeno, jakmile byly svědomitě dodržovány instrukce uveřejněné námořním úřadem. V druhém případě nechat maják severo-severozápadně a prvním jihozápadě. Mys sv. Juana pak a mys Several nebo Fallowův bylo třeba zase obeplout tak, aby Several zůstal po levém boku lodi, mys sv. Juana po pravém v zádi a zároveň řídit loď tak, aby větrem nebo proudem nebyla zahnána ke břehu.
V těch málo případech, kdy loď byla nucena se uchýlit do Elgorské zátoky, se také nemohla minout s přístavištěm, jestli se dala vést majákem. Když se tedy Santa Fe vracela, mohla se i v noci bez nebezpečí pustit touto malou zátokou s přirozeným přístavem. Protože záliv po své délce měřil až ke konci mysu sv. Juana kolem tří mořských mil, ale světlo majáku pronikalo na vzdálenost deseti, mohla se jím průzkumná loď řídit ještě sedm mil, než dorazila k prvním strmým břehům ostrova.
Dříve byly majáky opatřovány parabolickými zrcadly, ale jejich vážná nevýhoda spočívala v tom, že pohlcovaly dobrou polovinu vydávaného světla. Jako všude, i v této věci se přihlásil ke slovu pokrok.
Od těch dob se začalo užívat dioptrických, průhledných zrcadel, u nichž jen nepatrná část jasu svítilen přichází nazmar. Svítilna se tedy skládala z olejových lamp s dvojím tahem vzduchovými a kruhovými knoty. Jejich plamen, i když nevelkého objemu, dával silné a jasné světlo, které mohlo být soustředěno v samém ohnisku čoček.
Lampy byly hojně napájeny olejem podle způsobu obdobného Carcelovu systému. Dioptrický přístroj, který byl umístěn uvnitř svítilny, se skládal ze stupňovitě umístěných čoček, s větším sklem obyčejné formy uprostřed, takže bylo blokováno řadou kulatých skel střední tloušťky, obrácených tak, aby všechna měla společné hlavní ohnisko. Takovým způsobem válcovitý svazek rovnoběžných paprsků, vznikající za osnovou čoček, byl vrhán ven do moře za nejpříznivějších svítivých podmínek.
Skutečně mohl kapitán, který vyplul od ostrova za velmi jasného nebe, zjistit, že jak umístění, tak činnosti nového majáku není možné nic vytknout.
Je samozřejmé, že jeho dobrý chod závisel na svědomitosti a bdělosti strážců. Byly-li lampy zachovávány v čistotě, byly-li knoty pečlivě vyměňovány, byl-li kontrolován příslušný přítok oleje a tah správně regulován povytažením nebo zastrčením skleněných cylindrů, bylo-li světlo se západem slunce rozsvěcováno a s východem slunce zhášeno, zkrátka nechyběl-li majáku pečlivý dohled a ošetření, pak musel prokazovat plavbě neocenitelné služby v těchto vzdálených oblastech. Atlantického oceánu!
Že dobrou vůli a vytrvalou horlivost měl Vasquez i jeho druhové v dostatečné míře, o tom nebylo pochybnosti. Byli vybráni z velikého počtu žadatelů nikoliv náhodou, ale po pečlivé úvaze, přihlížející ke svědomitosti, odvaze a vytrvalosti, kterou tito uchazeči osvědčili ve svých dřívějších zaměstnáních. Bylo by zbytečné znovu poznamenávat, že o bezpečnost strážců bylo postaráno co nejsvědomitěji, i když Státní ostrov byl patnáct set mil vzdálen od Buenos Aires, odkud jedině pomoc a obnovení zásob mohla dojít.
Ze strany obyvatelstva Ohňové země nebo Pešerů strážcům nebezpečí nehrozilo. Těch několik lidí, kteří v příznivých měsících v roce k ostrovu připlouvali, se tu dlouho nezdrželo a nadto ti chudáci byli naprosto mírné povahy. Skončili svůj rybolov a hned pospíchali, aby bez odkladu opět propluli zpět le Maireovou úžinou a dostihli zase pobřeží Ohňové země nebo některého z ostrovů archipelu.
Jiní cizinci se tu nikdy neukázali. Břehy ostrova byly příliš nebezpečné námořníkům, aby tu hledali útulek, který mnohem snáze a bezpečněji mohli nalézt na jiných místech Magallanie.
I přesto byla učiněna všechna opatření ... vchody byly opatřeny pevnými branami, zavíranými zevnitř závorou a okny skladišť a bytů se také nebylo možné dostat dovnitř, protože byly hustě zamřížované. Kromě toho Vasquez, Moriz a Felipe byli ozbrojeni karabinami a revolvery a nábojů měli také velkou zásobu.
Zvlášť pečlivě byla opatřena věž. Na konci chodby, která ústila do věže, byly silné železné dveře, které by jistě úspěšně vzdorovaly vše pokusům prolomit je nebo vypáčit. Kdo by chtěl proniknout do věže, musel by se provléknout štěrbinami ve zdi, osvětlujícími schodiště, štěrbinami, které byly zamřížované, a kdyby chtěl někdo nezvaný stoupit na ochoz majáku, musel by se tam vyšplhat po drátě hromosvodu... 3. kapitola - Tři strážci
V této roční době, od listopadu do září, je plavba u magalhaeského pobřeží nejživější. Nemění-li se mnoho na moři stále vzedmutém velikými vlnami, které přicházejí z obou oceánů, je alespoň počasí stálejší. Někdy přicházejí vichry a bouře, rozvlňující vzduch do nejvyšších vrstev, ale ty zpravidla zase rychle pomíjejí. V tomto období lepšího počasí se parníky a plachetní lodě častěji odvažují obeplout Hornův mys a zahnout za východní břeh Jižní Ameriky.
Když se tu a tam v le Maireově úžině nebo jižně od Státního ostrova objevila loď, bylo to příliš málo na to, aby tím byla zaplašena nuda a rozptýlena jednotvárnost dlouhých dnů této roční doby. Těchto lodí nikdy nebylo mnoho a od dob většího rozvoje paroplavby a většího zdokonalení námořních map se staly v těchto končinách ještě vzácnější, protože proplutí Magalhaesovy úžiny je od těch dob kratší, snadnější a méně nebezpečné.
Tato jednotvárnost, s pojmem majáku takřka srostlá, nebývá strážci přidělenými k jeho obsluze, tak zle pociťována. Jsou to většinou bývalí námořníci nebo bývalí rybáři, tedy lidé, nezvyklí počítat dny nebo hodiny; mající se stále čím zaměstnávat a zabavovat. Ostatně jejich služba se neomezuje na pouhé udržování ohně mezi západem a východem slunce. Vasquezovi a jeho druhům bylo uloženo bedlivě dohlížet na okolí Elgorské zátoky, vydat se několikrát týdně k mysu sv. Juana, pozorovat pobřeží až k výběžku Several, ale nevzdalovat se víc než na tři, čtyři míle od majáku. Měli také dělat zápisky do "deníku majáku", zaznamenávat v něm důležitější příhody, parníky a plachetní lodě plující okolo, jejich národnost, jejich jména, pokud je bylo možné zjistit, měřit výšku přílivu a odlivu, směr a sílu větru, zapisovat změnu počasí, délku dešťů, počet bouří, nejvyšší a nejnižší stav tlakoměru, teplotu a jiné jevy, které mohly být důležité pro přípravu meteorologické mapy této oblasti.
Služba a stráž majáku byla zajišťována šesti strážci, kteří se po třech každé čtvrtletí střídali. Dvakrát do roka měli tedy Vasquze, Felipe a Moriz zajet domů a dvakrát do roka se vrátit na ostrov.
Teď jim nebylo špatně. Ale až sem pojedou podruhé, bude na Státním ostrově nejtužší zima! V těch třech měsících, červnu, červenci a srpnu je tu čekal málo záviděníhodný život. Ale pomyšlení na horší budoucnost je neznepokojovalo. Do té doby si poněkud zvyknou a přizpůsobí se podnebí ostrova a není pochyby, že odolají šťastně i mrazům a bouřím i všem nástrahám antarktické zimy.
Zdroj: vesad, 22.08.2006
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Jules Verne - Maják na konci světa
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Přátelství a kamarádství
Co je to kamarádství? Co to znamená být dobrým kamarádem? A jaký je rozdíl mezi kamarádstvím a přátelstvím? To všechno jsou otázky, které si v životě klade každý z nás. Všichni totiž chceme mít mnoho kamarádů a snad ještě více přátel. Člověk bez přátel je totiž jako ryba bez vody. Není na světě snad horší...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
obezita životní styl pán věže Než+jsem+te+poznala feuchtwanger podzimní počasí Zatmění čarovná zahrada beatníci Homosexuálové vyznání svíčka aslan kwai ideál cesta vlakem básnická povídka Dorotea já u pramene jsem chudí lidé popis pohlednice argo drak odměna Děsivé dějiny flegmatik třídní učitel poprask na laguně mlen Richard III.
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 887 868
Odezva: 0.07 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí