Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA DRUHÁ
v které se členové Weldonova klubu hádají a nemohou se dohodnout

"A první, kdo řekne něco jiného ..."
"Opravdu? Ale my to řekneme, bude-li třeba to říci!"
"Přes vaše hrozby..."
"Dejte si pozor na jazyk, Bate Fyne!"
"A vy také, strýce Prudente!"
"Trvám na tom, že vrtule musí být vzadu!"
"My také! My také!" odpovědělo padesát hlasů naprosto jednotně.
"Ne! Musí být vpředu!" zvolal Phil Evans.
"Vpředu!" odpovědělo padesát jiných hlasů stejně důrazně.
"Nikdy s tím nebudeme souhlasit!"
"Nikdy! Nikdy!"
"Proč se tedy hádáme?"
"To není hádka! To je diskuse!"
Nikdo by tomu nebyl věřil, kdyby byl slyšel námitky, spílání a křik, který plnil jednací síň už dobrou čtvrthodinu.
Tato síň byla vskutku největší místností Weldonova klubu, nejslavnějšího ze všech klubů, který stál ve Walnutově ulici ve Philadelphii ve státě Pensylvánii ve Spojených státech amerických.
Ale v předvečer došlo v městě k veřejným manifestacím u příležitosti volby rozsvěcovače plynových lamp, při čemž se na hlučných shromážděních oba tábory porvaly. Pobouření se dosud neuklidnilo a z něho také pramenilo vzrušení, jež členové Weldonova klubu právě projevovali. A šlo přece jen o prostou schůzi "vzduchoplavců", kteří se přeli o palčivou otázku řiditelnosti balónů.
Odehrávalo se to v severoamerickém městě Philadelphii, které svým prudkým rozvojem předstihlo i rozvoj New Yorku, Chicaga a Saň Franciska, v městě, které není ani přístavem, ani střediskem uhelné nebo naftové těžby, ani železničním uzlem, v městě, které je větší než Berlín, Manchester, Edinburgh, Liverpool, Vídeň, Petrohrad nebo Dublin, v městě, do jehož parku by se vešlo všech sedm parků hlavního města Anglie a jež bylo toho času čtvrtým největším městem na světě.
Philadelphie je mramorové město s velmi významnými budovami a s veřejnými zařízeními, které nemají nikde obdoby. Nejdůležitější z amerických universit je universita Girardova a ta je ve Philadelphii. Nejširší železný most na světě je most přes řeku Schuylkill a ta protéká Philadelphií. Nejkrásnější chrám Svobodných zednářů je Zednářský chrám a ten je ve Philadelphii. A konečně největší klub přívrženců vzduchoplavby je také ve Philadelphii. A chcete-li ho navštívit dnes večer, 12. června, možná že se trochu pobavíte.
Ve velké síni se tísnilo, strkalo, mávalo rukama, hovořilo, přelo se a hádalo asi sto vzduchoplavců, všichni s klobouky na hlavách. Schůzi řídil předseda, jemuž pomáhal tajemník a pokladník. Nebyli to žádní inženýři z povolání, ale jen prostí milovníci všeho, co se týkalo vzduchoplavby; ovšem milovníci zanícení, a především nepřátelé těch, kdo dávali před balóny přednost letadlům "těžším než vzduch", létajícím strojům, vzdušným korábům a jiným zařízením. Je možné, že ti stateční lidé dokážou jednou řídit balón. Ale jejich předseda měl rozhodně velkou práci, chtěl-li řídit je.
Tímto předsedou byl včele Philadelphii známý a proslulý strýc Prudent. Prudent bylo jeho rodinné jméno. Přídomek "strýc" v Americe nikoho nepřekvapí. Tam se může stát strýcem i ten, kdo nemá žádné synovce ani neteře. Říkají tam lidem "strýce" tak, jako jinde říkají někomu "otče", ačkoli s ním nejsou v rodinném příbuzenství.
Strýc Prudent byla pozoruhodná osobnost, přes své jméno známá svou odvahou. Byl velmi bohatý, což nijak nevadí, dokonce ani ve Spojených státech ne. A proč by nebyl bohatý, když vlastnil většinu akcií Niagarských vodopádů? V té době byla v Buffalu založena společnost inženýrů na využití vodopádů. Byl to výborný obchod. Sedm tisíc pět set kubických metrů vody, která se řítí Niagarou každou vteřinu, představuje energii sedmi miliard koní. Tato strašná síla, rozvedená do továren v okruhu pěti set kilometrů, ušetřila ročně pět set miliónů franků, z nichž část se vracela do pokladny společnosti, a tím především do kapes strýce Prudenta. Byl to ostatně starý mládenec, žil velmi prostě a měl jediného sluhu, Frycollina, který si vůbec nezasloužil místo u muže tak odvážného. Ale k takový nesrovnalostem dochází.
Je pochopitelné, že bohatý strýc Prudent měl mnoho přátel. Měl však také mnoho nepřátel, protože byl předsedou klubu. Mezi nimi byli hlavně všichni ti, kdo mu jeho funkci záviděli. Z jeho nejzavilejších nepřátel nutno jmenovat tajemníka Weldonova klubu.
Byl to Phil Evans, také velmi bohatý muž, totiž ředitel Waltonovy hodinářské společnosti. Byla to důležitá hodinářská továrna, vyrábějící pět set hodinek denně a dodávající výrobky, které se vyrovnaly nejlepším výrobkům švýcarským. Phil Evans mohl být tedy pokládán za jednoho z nejšťastnějších lidí na světě, a dokonce i ve Spojených státech, nebýt postavení strýce Prudenta. Jako strýci Prudentovi bylo i Philu Evansovi pětačtyřicet let, jako on těšil se pevnému zdraví, jako on projevoval příkladnou odvahu a jako on nehodlal vyměnit jisté výhody svobodného stavu za nejisté výhody manželství. Byli to dva muži jako stvoření k tomu, aby si rozuměli. Nerozuměli si však a nutno říci, že se lišili krajně vyhrocenými povahami: strýc Prudent byl krajně vznětlivý a Phil Evans krajně chladnokrevný.
A jak se stalo, že předsedou klubu se nestal Phil Evans? Hlasy se rozdělily mezi strýce Prudenta a Phila Evanse přesně na polovinu. Dvacetkrát se hlasovalo a dvacetkrát nezískal ani jeden, ani druhý většinu. Byla to svízelná situace, která mohla trvat po celý život obou kandidátů.
Tehdy navrhl jeden z klubu řešení, jak věc rozhodnout. Byl to Jem Cip, pokladník Weldonova klubu. Jem Cip byl přesvědčený vegetarián, jinak řečeno milovník zeleniny, jeden z lidí, kteří zavrhují všechnu živočišnou potravu a všechny kvašené nápoje; byl to napůl brahman a napůl musulman, sok Niewmanů, Pitmanů, Wardů a Daviesů, kteří proslavili sektu těch neškodných potřeštěnců.
Při té příležitosti byl Jem Cip podporován jiným členem klubu, Williamem T. Forbesem, ředitelem velké továrny, kde se vyráběla glukóza působením kyseliny sírové na tkaniny, což umožňovalo vyrábět cukr ze starých hadrů. William T. Forbes byl velmi bohatý muž a otec dvou půvabných, už starších dcer, slečny Doroty, řečené Doll, a slečny Marty, řečené Mat, které udávaly tón v nejlepší philadelphské společnosti.
Na základě návrhu Jema Cipa, podporovaného Williamem T. Forbesem, bylo rozhodnuto, že předseda klubu bude určen "středovou zkouškou".
Tohoto způsobu volby mohlo být užito všude, i když šlo o volbu nejčestnější, a mnoho docela rozumných Američanů pomýšlelo na to, použít ho i při volbě presidenta Spojených států.
Na dvou bílých tabulích byly nakresleny dvě černé úsečky. Délky obou byly matematicky stejné, protože byly určeny s takovou přesností, jako by šlo o základnu prvního trojúhelníku triangulační sítě. Pak byly obě tabule postaveny v týž den uprostřed volební místnosti, oba soupeři se ozbrojili tenkou jehlou a vykročili společně každý ke své tabuli. Ten ze soupeřů, který vbodne jehlu blíže středu úsečky, bude prohlášen předsedou Weldonova klubu. Celý postup měl být proveden samozřejmě naráz, bez měření a zkoušení, jenom podle oka. Vše záleželo na kompasu v očích, jak se lidově říká.
Strýc Prudent vbodl svou jehlu současně s Philem Evansem. Rozhodčí pak zjišťovali, kdo z obou soupeřů se víc přiblížil přesnému středu narýsované úsečky. A jaký div! Oba soupeři to provedli tak přesně, že měřením nebyl zjištěn žádný rozdíl. I když to nebyl přesný matematický střed úsečky, odchylka obou jehel byla jen nepatrná a zdála se u obou stejná.
Ve shromáždění z toho vznikly rozpaky.
Naštěstí navrhl jeden z členů, Truk Milnor, aby bylo měření provedeno znovu s pomocí Perreauxova mikrometrického měřítka, kterým lze rozdělit milimetr na tisíc pět set dílků. Toto měřítko s dílky vyrytými štěpinou diamantu posloužilo k novému měření a po přečtení stupnice pod mikroskopem byly zjištěny tyto výsledky:
Strýc Prudent se přiblížil ke středu na méně než šest patnáctisetin milimetru, Phil Evans na méně než devět patnáctisetin.
Tak se stal strýc Prudent předsedou Weldonova klubu, kdežto Phil Evans byl prohlášen jen za tajemníka.
Stačil rozdíl pouhých tří patnáctisetin milimetru, aby ve Philu Evansovi vypukla ke strýci Prudentovi nenávist, která tím, že byla skryta, nebyla o nic menší. V té době, po zkušenostech posledních pětadvaceti let devatenáctého století, učinila otázka řiditelnosti balónů značný pokrok. Balónové koše opatřené vrtulemi přinesly jisté výsledky vzducholodím protáhlého tvaru. Zasloužil se o to svými pokusy zejména Henri Giffard roku 1872, Dupuy de Lome roku 1883, bratři Tissandierové roku 1884 a kapitáni Krebs a Renard. Jejich stroje, plující v prostředí, které bylo těžší než ony samy, pohybovaly se s pomocí vrtule, pluly kose na směr větru, a dokonce se i proti větru vracely na své východiště. Byly to tedy vzducholodi opravdu "řiditelné", ale měly úspěch jen za okolností obzvlášť příznivých. V obrovských krytých halách to šlo. Za úplného bezvětří také. Šlo to i za větru o rychlosti pěti až šesti metrů za vteřinu. Ale nic praktického z toho celkem nevzešlo. Proti větru s rychlosti pětadvaceti až třiceti metrů za vteřinu byly odnášeny jako pírko. Ve vichřici o rychlosti pětačtyřiceti metrů by se byly roztrhaly na kusy. A ve větrné smršti, jejíž rychlost přesahuje sto metrů za vteřinu, nenašel by se z nich ani kousek.
Je sice pravda, že i když po významných pokusech Krebse a Renarda získaly řiditelné vzducholodi trochu na rychlosti, mohly se pohybovat jen ve středním větru. Z toho plynula nemožnost využít těchto vzdušných lokomotiv prakticky.
Vedle problému řiditelnosti vzducholodí, to jest vedle prostředků, které jim dodávaly vlastní rychlost, učinila otázka motorů nesrovnatelně větší pokroky. Parní stroj Henriho Giffarda a svalová síla Dupuyho de Loma byly nahrazeny elektrickými motory. Baterie článků s dvojchromanem draselným daly bratřím Tissandierům napětí, s nímž dosáhli rychlosti čtyř metrů za vteřinu. Dynamoelektrické stroje kapitánů Krebse a Renarda vyvinuly sílu dvanácti koní, s níž dosáhli průměrné rychlosti šesti a půl metru.
Na táto cestě se tedy sešli inženýři a elektrotechnikové, kteří se snažili dosáhnout požadovaného ideálu "koně v hodinkovém pouzdru". Tak byly postupně překonávány účinky článků, které kapitáni Krebs a Renard drželi v tajnosti, a vzduchoplavci mohli použít motorů, jejichž váha klesala úměrně s růstem jejich výkonnosti.
To jen povzbudilo vzduchoplavce, kteří věřili v použití řiditelných balónů. Ale mnoho lidi toto použití odmítalo. Najde-li vzducholoď ve vzduchu oporu, stává se součástí prostředí, v kterém pluje. A jak by mohla za těchto podmínek vzdorovat její hmota vzdušným proudům, jak by mohla vzdorovat větrům silnějším než její pohonné zařízeni?
To byla palčivá otázka. Vzduchoplavci však doufali, že ji rozřeší s pomocí velmi silných strojů.
V tomto boji vynálezců, v němž šlo o konstruování lehkého a silného stroje, přiblížili se vytouženému ideálu nejvíc Američané. Od dosud neznámého chemika z Bostonu byl zakoupen dynamoelektrický stroj, založený na použití nového článku, jehož přesné složení bylo do té doby tajemstvím. Pečlivé propočty a nesmírně přesné diagramy ukazovaly, že tento stroj, používající vrtule patřičných rozměrů, může dodat vzducholodi rychlost osmnácti až dvaceti metrů za vteřinu.
To bylo opravdu úžasné.
"A není to drahé," dodal strýc Prudent k vynálezci, odevzdávaje mu na řádné potvrzení poslední svazek bankovek, kterými mu proplatil za vynález sto tisíc dolarů.
Weldonův klub se pustil hned do práce. Jakmile jde o pokus s nějakými praktickými vyhlídkami, dávají Američané peníze bez zdráhání. Dolary se hrnuly, aniž bylo zapotřebí zakládat akciovou společnost. Do pokladny klubu se sešlo na první výzvu tři sta tisíc dolarů. Bylo započato s pracemi řízenými nejslavnějším vzduchoplavcem Spojených států Harrym W. Tinderem, který se proslavil hlavně třemi z tisíce svých letů: v jednom z nich vystoupil do výše tisíce dvou set metrů, výš než Gay-Lussac, Coxwell, Sivěl, Croce-Spinelli, Tissandier a Glaisher; v druhém výstupu přelétl celou Ameriku z New Yorku do San Franciska, překonal dálkový rekord Nadara, Godarda i mnoha jiných, nemluvě o Johnu Wisovi, který uletěl dvě stě osmdesát kilometrů ze Saint Louisu do Jeffersonu; konečně třetí vzlet skončil tím, že se Tinder zřítil z výše čtyř set metrů. Zlomil si při tom jen pravé zápěstí, kdežto méně šťastný Pilatre de Rozier se při pádu z výše dvou set metrů na místě zabil.
V době, kdy počíná náš příběh, bylo možno soudit, že Weldonův klub si vede velmi čile. V Turnérově philadelphské loděnici se dokončovala stavba obrovské vzducholodi, jejíž pevnost byla zkoumána tím, že vzducholoď byla na zkoušku naplněna stlačeným vzduchem pod velkým tlakem. Zasloužila si opravdu označení obří vzducholodi.
Jak velký byl Nadarův Obr? Měl obsah šesti tisíc krychlových metrů. A balón Johna Wise? Dvacet tisíc krychlových metrů. A co Giffardův balón na výstavě roku 1878? Měl obsah dvacet pět tisíc krychlových metrů a osmnáct metrů v průměru. Srovnejte tyto tři balóny se vzdušným kolosem Weldonova klubu - ten měl objem čtyřicet tisíc krychlových metrů - a jistě pochopíte, že strýc Prudent a jeho přátelé byli trochu v právu, když se nadouvali pýchou.
Tento balón nebyl určen k výzkumu horní části atmosféry a neměl se jmenovat Excelsior, což je označení v Americe velmi oblíbené. Ne! Jmenoval se prostě Go ahead, což znamená "Jdi vpřed", a měl ospravedlnit své jméno tím, že bude poslušně provádět všechny manévry řízené kapitánem.
V době, kdy počíná náš příběh, bylo možno soudit, že Weldonův klub si vede dle návodu zakoupeného Weldonovým klubem. Za šest týdnů bude moci Go ahead vyplout do prostoru.
Je ovšem jasné, že všechny potíže mechaniky nebyly ještě vyřešeny. Mnoho schůzí bylo zasvěceno poradám o vrtuli. Nešlo o její velikost a tvar, ale o její umístění buď na přídi, kde ji měli Krebs a Renard, nebo na zádi, kam si ji dali bratři Tissandierové. Je zbytečné dodávat, že se na těchto poradách vyskytli přívrženci obou řešení. Skupina "předáků" byla stejně silná jako skupina "zadáků". Strýc Prudent sám se ještě nevyjádřil.
A protože se nemohli dohodnout, nemohli dosud vrtuli umístit. To však mohlo trvat ještě dlouho, nezakročí-li ovšem vláda. Ale je známo, že ve Spojených státech se vláda nerada míchá do soukromých věcí a nevšímá si toho, co se jí netýká. A má v tom pravdu.
Celá záležitost se rozvíjela tak, že na schůzi 13. června bylo zřejmé, že k rozhodnutí opět nedojde nebo že dojde k všeobecné rvačce. Už se ozývaly nadávky, padaly rány pěstí, ty byly vystřídány ranami holí, a potom dokonce výstřely z revolverů. V osm hodin třicet pět minut však nastal zvrat.
K předsednickému stolku prošel klidně a chladně zřízenec klubu jako strážník všeobecnou vřavou a položil tam lístek. Pak čekal na rozkaz, který mu strýc Prudent udělí.
Strýc Prudent uvedl v činnost parní sirénu, které používal místo předsednického zvonku, protože by mu byl nestačil ani kremelský zvon. Hluk však ještě vzrostl.
Předseda tedy smekl klobouk a po tomto krajním zákroku nastalo okamžitě ticho.
"Sdělení!" prohlásil strýc Prudent, když si vzal pořádný šňupec ze své tabatěrky, kterou nikdy neodkládal.
"Mluvte! Mluvte!" odpovědělo mu devětadevadesát hlasů, tentokrát shodně.
"Jakýsi cizinec, vážení přátelé, žádá, aby směl vstoupit do poradního sálu."
"Nikdy!" ozvaly se všechny hlasy.
"Zdá se, že nám ten muž chce dokázat," pokračoval strýc Prudent, "že víra v řiditelné balóny je směšná utopie."
Toto prohlášení bylo přijato s mručením. "Ať vstoupí...! Ať vstoupí...!"
"Jak se ten podivný člověk jmenuje?" ptal se tajemník Phil Evans.
"Robur," odpověděl strýc Prudent.
"Robur ...! Robur ...! Robur ...!" řvalo shromáždění.
Jestliže se Weldonův klub tak rychle shodl na tom podivném jménu, bylo to proto, že si chtěl na jeho nositeli vylít plně své rozhořčení.
Bouře se na chvíli ztišila - aspoň zdánlivě. Jak by se také mohla utišit bouře u národa, který ji dvakrát nebo třikrát měsíčně posílá do Evropy v podobě smrští?