Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KAPITOLA PRVNÍ
v které je vědecký i nevědecký svět přiveden do značných rozpaků

Prásk...! Prásk...!
Obě rány z revolverů zazněly téměř současně. Kráva, která se pásla asi padesát kroků odtud, dostala jednu z obou kulí do hřbetu. A přece neměla s tou věcí pranic společného.
Ani jeden, ani druhý z obou soků nebyl zasažen.
Kdo byli ti dva pánové? Nevíme, ač to byla jistě příležitost k tomu, aby jejich jména vešla do dějin. Můžeme jen říci, že starší z nich byl Angličan a mladší Američan. Snadno však můžeme označit místo, kde pokojný přežvýkavec spasí právě svůj poslední chomáč trávy. Byl to pravý břeh Niagary nedaleko řetězového mostu, který spojuje americký břeh s břehem kanadským, asi pět kilometrů pod vodopádem.
Angličan pak přistoupil k Američanovi se slovy:
"Nicméně trvám na tom, že to byla píseň Rule Britannia!"
"Ne! Byla to píseň Yankee Doodle!" odpověděl Američan.
Hádka by byla vypukla znovu, kdyby ji byl jeden ze svědků - bezpochyby v zájmu všeho dobytka - nepřerušil vyzváním:
"Dejme tomu, že to byla píseň Yankee Britannia nebo Rule Doodle, a pojďme se nasnídat!"
Tento smír anglické národní písně s národní písní americkou byl přijat se všeobecným uspokojením. Američan i Angličan přešli na levý břeh Niagary a usadili se v hotelu na Goat Islandu, což je neutrální území mezi oběma částmi vodopádu. Protože se tam octli před smaženými vejci s tradiční šunkou, studeným hovězím, pekelně pálivou zeleninou v octě a před celou záplavou čaje, která by byla vyvolala žárlivost i u slavných vodopádů, nebudeme ty muže už rušit. Je ostatně málo pravděpodobné, že o nich bude v této historii ještě někdy řeč.
Měl pravdu Angličan, nebo Američan? Těžko říci. Tento souboj však rozhodně dokazuje, jaké vzrušení myslí vládlo tehdy na nové i staré pevnině nad nevysvětlitelnými jevy, které už asi měsíc obracely všechny mozky naruby. Vždyť od objevení člověka na Zemi se lidé opravdu nikdy nedívali na oblohu tak často.
Právě ve včerejší noci se ozvaly prostorem měděné zvuky nebeské trubky nad touto částí Kanady mezi jezerem Ontario a jezerem Erie. Někteří lidé v tom slyšeli Yankee Doodle, jiní zas Rule Britannia. Z toho vznikla i ona anglosaská hádka, která skončila snídaní na Goat Islandu. Možná že to nebyla ani jedna, ani druhá z obou vlasteneckých písní. Nikdo však nepochyboval o tom, že onen podivný zvuk byl tak zvláštní, jako by se snášel na zem z nebes.
Šlo snad o nějaké trouby u úst archandělů nebo andělů? Nebyl to spíš nějaký vzduchoplavec, který hrál na tento zvučný nástroj, jehož známá hlučnost tím ještě vzrostla?
Ne! Nešlo ani o balón, ani o letoun. Podivný ten jev vznikal v největších výškách a jeho podstatu a příčinu nemohl nikdo rozpoznat. Dnes se ozval nad Amerikou, po osmačtyřiceti hodinách nad Evropou, za týden v Asii nad Čínou. Co to vlastně bylo za nástroj?
Ve všech zemích, v královstvích i v republikách, vznikal rozruch, který bylo nutno uklidnit. Kdybyste zaslechli ve svém domě podivné a nevysvětlitelné zvuky, snažili byste se také objevit jejich původ. A kdybyste na nic nepřišli, nepřestěhovali byste se do jiného domu? Bezpochyby ano. Ale tady byla domem celá zeměkoule. A nemáme přece možnost odstěhovat se na Měsíc, na Mars, na Venuši, na Jupitera nebo na jinou planetu sluneční soustavy. Bylo tedy nutno zjistit, co se děje, ne v nekonečném vesmíru, nýbrž ve vzdušném obalu Země. Tam, kde není vzduch, není ani zvuk, a protože tady zvuk byl - stále ta úžasná trouba! - musil tento jev vznikat ve vzdušném prostoru, jehož hustota neustále klesá a který sahá do výše asi tří set kilometrů kolem naší zeměkoule.
Této otázky se přirozeně zmocnily tisíce časopisů; projednávaly ji všemi možnými způsoby, osvětlovaly ji i zatemňovaly, přinášely pravdivé i falešné zprávy, plašily i uklidňovaly své čtenáře v zájmu nákladu a nakonec pobláznily stejně už dost rozrušené davy. Zkrátka politika zůstala stranou a obchody nešly o nic hůř. Ale co to vlastně bylo?
Lidé se ptali všech hvězdáren na světě. Ale k čemu byly, když neuměly odpovědět? Jestliže astronomové, kteří si dovedou dvakrát až třikrát přiblížit hvězdy vzdálené statisíce miliard kilometrů, nejsou schopni rozpoznat původ kosmického jevu ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů, k čemu potom jsou?
Nedá se vůbec odhadnout, kolik teleskopů, refraktorů, dalekohledů, kukátek, brýlí a monoklů bylo zamířeno k nebi za oněch krásných letních nocí a kolik očí bylo u okulárů přístrojů všech světelností a velikostí. Snad nejméně několik set tisíc. Desetkrát dvacetkrát víc, než kolik je hvězd viditelných na nebeské báni pouhým okem. Ne! Žádné zatmění, pozorované současně ze všech míst na zeměkouli, nevyvolalo nikdy takový rozruch.
Hvězdárny odpověděly, ale nedostatečně. Každá řekla své mínění, a každá řekla jiné. Z toho vznikly v posledních týdnech dubna a v prvních týdnech května ve vědeckém světě občanské války.
Pařížská hvězdárna byla velmi zdrženlivá. Žádné z jejích oddělení se nevyjádřilo. Oddělení matematické astronomie pohrdalo pozorováním; oddělení poledníkových měření nic neobjevilo; oddělení fyzikálních pozorování nic nespatřilo; geodetické oddělení o ničem nevědělo; meteorologické oddělení nic nezahlédlo a konečně oddělení hvězdářských výpočtů také nic nevidělo. Stejnou upřímnost projevila i hvězdárna v Montsouris a stanice zemského magnetismu v parku Saint-Maur. Stejnou úctu k pravdě projevil i Ústav zeměpisné délky. Francouzi byli opravdu upřímní.
Venkov už toho řekl trochu víc. V noci ze 6. na 7. května se objevila zář elektrického původu, trvající necelých dvacet vteřin. Na hoře Pic-du-Midi ji zpozorovali mezi devátou a desátou hodinou večerní. Na meteorologické stanici v Puy-de-Dóme zahlédli zář mezi jednou a druhou hodinou ranní. Na Mont Ventoux v Provenci mezi druhou a třetí hodinou; v Nizze mezi třetí a čtvrtou a konečně v Semnoz-Alpes, mezi Annecy, Bourgetem a Lémanem, v době, kdy už svítalo.
Tato pozorování se opravdu nemohou šmahem zavrhnout. Nelze pochybovat o tom, že ona zář byla pozorována na různých místech, postupně v odstupu několika hodin. Buď tedy byla způsobena několika zdroji, které se pohybovaly v zemském ovzduší, nebo pocházela ze zdroje jediného, ale ze zdroje, který byl s to řítit se rychlostí dvou set kilometrů za hodinu.
A bylo vidět něco neobvyklého ve vzduchu za dne?
Nikdy.
Ozvala se vzduchem aspoň ta trouba?
Ne, mezi východem a západem slunce nezazněl ani nejslabší zvuk trouby.
V Anglii zavládlo velké vzrušení. Hvězdárny se nemohly dohodnout. Greenwich se neshodl s Oxfordem, ač obě hvězdárny trvaly na tom, že "to nic není".
"Zrakový přelud," říkala jedna.
"Sluchový přelud," tvrdila druhá.
A o to se hádaly. Přelud to však rozhodně byl.
Hádka berlínské hvězdárny s hvězdárnou vídeňskou hrozila mezinárodní zápletkou. Ale Rusko v osobě ředitele Pulkovské hvězdárny jim dokázalo, že mají pravdu obě. Záleželo jen na hledisku, z jakého se určovala podstata jevu, teoreticky nemožného, ale prakticky existujícího.
Na švýcarských hvězdárnách v Santisu v appenzellském kantonu, v Righi, v Gäbrisu, na svatobemardské a svatogothardské stanici, v Jupiteru, v Simplonu, v Curychu a v Sombikku v tyrolských Alpách byli všichni hodně zdrženliví k faktu, který nemohl nikdo zjistit. A to bylo velmi rozumné.
Ale v Itálii pozorovatelé z meteorologických stanic na Vesuvu, na Etně, kde je stanice umístěna v bývalé Casa Inglese, a na Monte Cavo neváhali připustit hmotnou podstatu tohoto jevu, zvlášť když jej mohli jednoho dne pozorovat jako malý obláček a jedné noci jako padající hvězdu. Neměli však ani zdání, co to je.
A takové tajemství už opravdu počalo vědecký svět nudit. Ovšem stále ještě vzrušovalo a děsilo prosté a nevědomé lidstvo, které tvořilo, tvoří a bude tvořit nesmírnou většinu tvorstva na tomto světě, díky jednomu z nejrozumnějších přírodních zákonů. Astronomové a meteorologové už by se byli dalšího pátrání vzdali, kdyby se byli v noci z 26. na 27. hvězdáři na finské hvězdárně v Kantokeino; z 28. na 29. na norské hvězdárně v Isfjordu a Švédové i Norové na Špicberkách neshodli na tomto popisu: Uprostřed polární záře se objevil jakýsi obrovský pták, zvláštní vzdušná příšera. I když nebylo možné rozpoznat jeho tvar, bylo aspoň nepochybné, že vyvrhuje jakási tělesa, která vybuchují jako bomby.
V Evropě nechtěli pochybovat o pozorování hvězdáren ve Finsku a na Špicberkách. Mnohem podivnější bylo, že se mohli v jakékoli věci shodnout Švédové s Nory.
Tomuto objevu se však smály všechny jihoamerické hvězdárny, v Brazílii a v Peru stejně jako v La Plata, a hvězdárny australské, v Sydney a v Adelaide stejně jako v Melbourne. A australský smích je nejnakažlivější.
Zkrátka pouze jediný ředitel meteorologické stanice se vyjádřil k této věci jasně, navzdory posměchu, který mohlo jeho tvrzení vyvolat. Byl to Číňan, ředitel hvězdárny v Zi-Ka-Wey, postavené uprostřed širé planiny nejméně čtyřicet kilometrů od pobřeží, v místě s nesmírným obzorem a s čirým vzduchem.
"Je možné," řekl, "že tento předmět je prostě aviatický přístroj, létající stroj!"
Jak směšné!
Jestliže došlo k tak prudkým hádkám ve Starém světě, můžete si představit, jaké to bylo v Novém světě, kde největší území zabírají Spojené státy.
Víme, že Yankee nejde nikdy čtyřmi cestami. Vybere si vždy jen jednu, a vždycky tu, která vede přímo k cíli. Proto také hvězdárny ve Spojených státech neváhaly a řekly k tomu své. Jestliže si přitom nehodily své dalekohledy na hlavu, pak to bylo jen proto, že by je byly musely nahrazovat jinými v době, kdy je nejvíc potřebovaly.
V této sporné otázce se washingtonská hvězdárna v kraji Columbia a cambridgeská hvězdárna ve státě Duna postavily proti connecticutské hvězdárně v Darmouth College a proti michiganské hvězdárně v Aun Arboru. Předmět jejich sporu se netýkal pozorovaného tělesa, nýbrž přesně doby jeho pozorování. Všechny hvězdárny tvrdily, že je spatřily téže noci a ve stejnou dobu, ve stejnou minutu a ve stejnou vteřinu, ačkoli tajemné pohyblivé těleso letělo jen v malé výši nad obzorem. Ale mezi Connecticutem a Michiganem a mezi Dunou a Columbií je vzdálenost příliš velká, než aby je mohli pozorovat na všech těchto místech současně; to bylo nutno pokládat za nemožné.
Dudley z Albany ve státě New York a vojenská akademie ve West Pointu se postavili proti svým kolegům prohlášením, v němž vypočetli přímý postup a sklon řečeného tělesa.
Později však bylo zjištěno, že se pozorovatelé zmýlili, že šlo jen o povětroň, který proletěl střední částí ovzduší. Ten povětroň ovšem nemohl být oním tělesem. A jak by byl mohl povětroň hrát na troubu?
Onu troubu s pronikavým hlasem se hvězdáři mamě snažili zařadit do skupiny sluchových přeludů. Uši se při této příležitosti nemýlily o nic víc než oči. Bylo to opravdu vidět, bylo to opravdu slyšet. V noci z 12. na 13. května - v noci velmi temné - mohli si pozorovatelé yalské university a sheffieldské akademie zaznamenat dokonce hudební motiv, začínající velkým D a mající čtyřčtvrteční rytmus. Nota za notou, takt za taktem vytvořily refrén francouzské Písně na rozloučenou.
"Dobrá," prohlásili šprýmaři. "V ovzduší tedy vyhrává francouzská kapela!"
Ale žert není žádná odpověď. Prohlásila to hvězdárna v Bostonu, založená Atlantskou ocelářskou společností. A mínění této hvězdárny ve věcech astronomických i meteorologických začínalo mít ve vědeckém světě značnou váhu.
Vmísila se do toho i hvězdárna v Cincinnati, založená roku 1870 na hoře Lookout díky šlechetnosti pana M. Kilgoora a proslavená mikrometrickým měřením dvojhvězd. Její ředitel prohlásil, že to je opravdu nějaké pohyblivé těleso, které se ve velmi krátkých časových odstupech objevuje v různých místech atmosféry. Nemohl se však vyjádřit ani o podstatě tělesa, ani o jeho rozměrech, o rychlosti a o dráze.
Tehdy taky dostaly nesmíme rozšířené noviny New York Herald od jednoho ze svých čtenářů anonymní sdělení tohoto znění:

Lidstvo ještě nezapomnělo na soupeřství, které vzniklo před několika lety mezi oběma dědici Begumy z Radžinahry, totiž mezi francouzským lékařem Sarrasinem z Francouzského města a německým inženýrem Herr Schultzem z Ocelového města. Obě města ležela v jižním Oregonu ve Spojených státech.
Nezapomnělo se především na to, že Herr Schultze chtěl zničit Francouzské město obrovským nábojem, který měl na ono město dopadnout.
Tím spíš se nezapomnělo na onen náboj, jehož počáteční rychlost při opuštění nestvůrného děla byla špatně propočítána, takže náboj, vystřelený šestkrát větší rychlostí než obyčejné střely - rychlostí šesti set šedesáti kilometrů za hodinu nedopadl vůbec na Zemi a jako družice teď obíhá a bude věčně obíhat kolem naší zeměkoule.
Proč by tedy nemohl být oním tělesem, jehož existenci nemůže nikdo popřít?

Čtenář New York Heroldu musel být člověk velmi důvtipný. Ale co ta trouba? V náboji Herr Schultzeho přece žádná trouba nebyla!
A tak všechna tato vysvětlení nic nevysvětlila a všichni pozorovatelé pozorovali špatně.
Zbývala stále jen domněnka vyslovená ředitelem hvězdárny v Zi-Ka-Wey. Ale to bylo jen mínění nějakého Číňana!
Nedá se však říci, že veřejnost ve Starém i Novém světě se tím nakonec unavila. Kdepak! Hádky pokračovaly ještě intenzivněji a lidé se nemohli shodnout. Ale přesto nastala jakási přestávka. Uplynulo několik dní a odnikud nebyl hlášen žádný povětroň ani cokoli jiného, nikde v ovzduší nezazněl hlas trouby. Nespadlo ono těleso na nějaké místo zemského povrchu, kde se jeho stopa nemohla najít? Třeba do moře? Neleželo teď v hlubinách Atlantiku, Pacifiku nebo Indického oceánu? Co k tomu říci?
Ale mezi 2. a 9. červnem došlo k novým událostem, které už nebylo možné vysvětlovat jen existencí kosmického jevu.
V tom týdnu spatřili lidé vlajky, které vlály na velmi těžko dostupných místech: obyvatelé Hamburku objevili vlajku na špičce chrámu sv. Michala, Turci na nejvyšším minaretu Aja Sofia, Roueňané na konci kovového hrotu své katedrály, obyvatelé Štrasburku na vrcholu Můnsteru, Američané na hlavě své sochy svobody při ústí Hudsonu a na vrcholu Washingtonova pomníku v Bostonu, Číňané na kupoli chrámu pěti set duchů v Kantonu, Indové na šestém patře chrámové pyramidy v Tanžuru, Římané na kříži svatopetrského chrámu, Angličané na kříži londýnského chrámu sv. Pavla, Egypťané na ostrém hrotu Velké pyramidy v Gizehu a Pařížané na hromosvodu tři sta metrů vysoké Eiffelovy věže.
A všechny tyto vlajky byly z černého hedvábí posetého hvězdami, se zlatým sluncem uprostřed.