Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola XI.

NA VRCHOLU KUŽELE - VNITŘEK KRÁTERU - KOLEM DOKOLA MOŘE - ŽÁDNÁ ZEMĚ V DOHLEDU - POBŘEŽÍ Z PTAČÍ PERSPEKTIVY - VODOPIS A HOROPIS - JE OSTROV OBYDLEN? - KŘEST ZÁLIVŮ, ZÁTOK, MYSŮ, ŘEK ATD. - LINCOLNŮV OSTROV

Po půlhodině se Cyrus Smith vrátil s Harbertem do tábora. Inženýr společníkům stručně oznámil, že země, na kterou je náhoda zanesla, je ostrov a že se o tom ráno všichni přesvědčí. Pak se každý zařídil, jak nejlépe uměl, k nocování a všichni "ostrované" na čedičové skále, ve výši 760 metrů nad mořem, v klidné noci vychutnávali hluboký spánek.
Nazítří, 30. března, po rychlé snídani, ke které byl pečený bažant, chtěl inženýr vystoupit na vrchol sopky, aby si pozorně prohlédl ostrov, který bude možná jejich doživotním vězením, a aby zjistil, leží-li daleko od pevniny a není-li při cestě lodí, plujících k různým souostrovím Tichého oceánu. Tentokrát stoupali nahoru všichni. Všichni chtěli vidět ostrov, na němž si teď budou muset opatřovat všechny životní prostředky.
Mohlo být asi sedm hodin, když pět trosečníků opustilo tábor. Nikdo z nich se nezdál znepokojen novou situací. Věřili jistě sami v sebe, nutno však doznat, že tato víra neměla u Cyruse Smithe stejný podklad jako u jeho společníků. Inženýr si důvěřoval, protože v sobě cítil schopnost vyrvat divoké přírodě vše, co budou k životu bezpodmínečně potřebovat. Jeho druhové se pak nebáli ničeho prostě proto, že s nimi byl Cyrus Smith. Tento rozdíl byl pochopitelný. Především Pencroff od příhody s ohněm nezoufal ani na okamžik, a nebyl by zoufal, ani kdyby se byl octl nahý na holé skále, ovšem s inženýrem.
"Nu co," řekl pohrdavě, "odešli jsme z Richmondu bez povolení úřadů. Byl by v tom tedy čert, abychom se jednou nedostali z místa, na kterém nás nikdo nezdržuje."
Cyrus Smith šel stejnou cestou jako včera. Obešli kužel po kruhové rovině až k ústí obrovské průrvy. Počasí bylo nádherné. Slunce stoupalo a ozařovalo svými paprsky celý východní svah hory.
Překročili kráter. Cyrus Smith si ověřil, že byl takový, jaký se mu jevil v noci: rozsáhlá nálevka, rozšiřující se do výše tří set metrů nad plošinou. Odspodu průrvy stoupaly vzhůru dlouhé a široké proudy ztuhlé lávy, vyznačující cestu sopečnými horninami také směrem dolů až k vnějším údolím, brázdícím severní část ostrova.
Vnitřek kráteru, jehož sklon nepřesahoval třicet pět až čtyřicet stupňů, nekladl výstupu žádné obtíže a překážky. Spatřili zde stopy velmi staré lávy, která se patrně vylévala vrcholem kužele, dříve než se otevřel nový kráter postranní.
Hloubku jícnu sopky, spojujícího podzemní žhavé hnízdo s kráterem, nebylo možno odhadnout, protože se ztrácel v temnotách. O vyhasnutí sopky však nemohlo být pochyb.
Před osmou hodinou se Cyrus Smith a jeho společníci shromáždili na vrcholu kráteru, na kuželovitém hrbolu, který se vydouval nad severním svahem.
"Kolem dokola je moře!" zvolali. Jejich rty nemohly zadržet slova, která z nich učinila ostrovany.
Opravdu: kolem nich se kruhem uzavírala nesmírná vodní pláň. Možná že při výstupu na kužel doufal Cyrus Smith v objevení nějakého blízkého ostrova, který v noci nemohl vidět. Ale v hranicích obzoru, tj. v okruhu devadesáti kilometrů, se neobjevilo nic. Žádná země v dohledu. A žádná plachta. Celý nesmírný prostor byl pustý a ostrov tvořil střed zdánlivě nekonečného okruhu.
Inženýr i jeho přátelé stáli nehybně, beze slova, a několik minut procházeli zrakem všechny prostory oceánu. Prohlédli si jej až k nejzazším hranicím. Ani Pencroff, který měl zázračně ostrý zrak, neviděl nic. A přece kdyby se byla na obzoru objevila země třeba jen v podobě nezřetelného mráčku, byl by ji námořník ihned poznal, protože jeho oči byly přirozené dalekohledy, které mu příroda uložila pod oblouky jeho obočí.
Z oceánu se zraky všech obrátily k ostrovu, který odtud přehlédli celý. První otázku položil Gedeon Spilett: "Jak velký může ten ostrov být?"
Uprostřed nesmírnosti oceánu se opravdu nezdál velký.
Cyrus Smith chvilku přemýšlel; odhadoval pozorně průměr ostrova, přihlížeje přitom k výšce své pozorovatelny. Pak řekl: "Přátelé, myslím, že se nemýlím, odhaduji-li obvod ostrova kolem břehů na sto osmdesát kilometrů."
"A jeho plocha?"
"To je těžké odhadnout," odpověděl inženýr, "protože povrch ostrova je hodně členitý."
Jestliže se Cyrus Smith v odhadu nemýlil, měl ostrov plochu jako Malta nebo Zakynthos, ostrovy ve Středozemním moři; byl však mnohem nepravidelnější a mnohem chudší na mysy, hory, útesy, zálivy a zátoky. Jeho podivný tvar překvapoval už při prvním pohledu, a když Gedeon Spilett na inženýrovu výzvu nakreslil jeho obrys, zjistil, že se ostrov podobá fantastickému zvířeti, nějakému obrovskému ploutvonožci, který usnul na hladině Tichého oceánu.
Bude dobré, seznámíme-li se s přesným tvarem ostrova, jehož mapu novinář ihned dost přesně nakreslil.
Východní část pobřeží, to jest ona, na kterou byli trosečníci vyvrženi, klenula se široce kolem rozsáhlého zálivu, zakončeného na jihu ostrým mysem, který byl Pencroffovým zrakům při jeho první výpravě zakryt dlouhým výběžkem. Na severovýchodě uzavíraly dva mysy další záliv, vnikající do nitra ostrova hlubokou zátokou, která se podobala čelistem obrovského žraloka.
Od severovýchodu k severozápadu se břeh zaobloval jako plochá lebka šelmy a pak se vydouval v jakýsi hrb na oné části ostrova, nad níž se tyčil sopečný kužel.
Od tohoto místa se pobřeží táhlo celkem pravidelně na jih, přerušeno ve dvou třetinách délky úzkou zátokou, od níž ostrov vybíhal v dlouhý ohon, podobný zubatému ocasu nestvůrného krokodýla.
Tento ohon vytvářel mohutný poloostrov, dlouhý dvacet kilometrů a zakončený zmíněným už mysem na jihovýchodním cípu ostrova. Na jihu ostrova tvořil břeh otevřený záliv, který podivně utvářený obrys ostrova uzavíral.
Ve své nejmenší šířce, to jest mezi Komínem a zátokou na východním břehu, měřil ostrov jen osmnáct kilometrů, v nejdelší šířce však, od severovýchodních čelistí po konec jihozápadního ocasu, měl přes padesát kilometrů.
Vnitřek ostrova byl ve střední části od hory k pobřeží převážně lesnatý, v severní části písčitý. Mezi sopkou a východními břehy překvapil Cyruse Smithe a jeho společníky objev jezera vroubeného zelenými stromy, o jehož existenci neměli ani tušení. Z této výše se zdálo, že jezero je položeno stejně vysoko jako moře, ale inženýr po zralé úvaze prohlásil, že výšku jezerní hladiny odhaduje aspoň na sto dvacet metrů, protože planina, v níž jezero leží, je jen pokračováním planiny nad pobřežím.
"Je to jezero sladkovodní ?" ptal se Pencroff.
"Určitě! Vždyť je napájeno vodami z hor."
"Tamhle vidím říčku, která se vlévá do jezera," upozornil Harbert a ukázal na potok pramenící na východním předhoří hory.
"Ano," přisvědčil Cyrus Smith. "A protože potok teče do jezera, je pravděpodobné, že směrem k moři má jezero odtok přebytečné vody."
Tento malý a křivolaký potok i známá už řeka tvořily celou vodní soustavu ostrova, jak se badatelům odtud jevila. Nebylo však vyloučeno, že pod příkrovem stromů, který pokrýval dvě třetiny ostrova, tekou k moři ještě jiné řeky. Bylo možno i předpokládat, že ostrov je úrodný a plodný na nejlepší druhy rostlin mírného pásma. V severní části ostrova nebylo vidět žádný vodní tok. Vody se tam patrně ztrácely v bažinatém severovýchodním kraji. Jinak tam byly přesypy, písek a celkem hluchá půda, ostře kontrastující s úrodností většiny ostrovního povrchu.
Sopka nebyla uprostřed ostrova. Ležela v severozápadní části a tvořila hranici obou oblastí.
Na jihozápadě, na jihu a jihovýchodě mizela první předhoří v zeleni.
Na sever však bylo možno sledovat jejich rozvětvený tvar až tam, kde splývala s písečnou plání. Tím směrem se také za sopečných erupcí vylévala láva, jejíž široké a dlouhé pruhy se táhly až k čelistem severovýchodní zátoky.
Cyrus Smith zůstal s přáteli asi hodinu na vrcholu hory. Před jejich zraky se ostrov rozkládal jako plastická mapa se všemi barevnými odstíny, od zeleně lesů přes žluť písku až po modř vod. Odtud vnímali ostrov jako celek. Jenom kraj skrytý pod korunami stromů, údolní stinné cesty a vnitřky úzkých zálivů u paty sopky unikaly jejich průzkumu.
Zbývalo rozřešit vážnou otázku, která bude mít veliký vliv na budoucnost trosečníků.
Je ostrov obydlen?
Novinář vyslovil tuto otázku první. Zdálo se, že po pečlivém přehlédnutí všech částí ostrova lze na ni odpovědět už teď záporně.
Nikde nespatřili dílo lidských rukou. Nikde neviděli skupinu chýší ani osamělou chatrč, nikde na pobřeží nebyla rybářská vesnice. Ve vzduchu se nevznášel žádný kouř, který by prozrazoval přítomnost lidí. Je pravda, že trosečníky odděloval od nejvzdálenějších částí ostrova prostor padesáti kilometrů, ale i pro Pencroffovy oči bylo těžké rozeznat na konci ostrova nějaké obydlí. Nemohli také nadzdvihnout zelený koberec pokrývající tři čtvrtiny ostrovní plochy a podívat se, není-li tam nějaká vesnice. Ale ostrované by v této části Tichého oceánu obývali spíše pobřeží, a to zde bylo úplně pusté. Až do podrobnějšího prozkoumání mohou tedy předpokládat, že ostrov není obydlen.
Není však pravidelně navštěvován domorodci ze sousedních ostrovů? Bylo těžké odpovědět na tuto otázku. V okruhu devadesáti kilometrů nebyl v dohledu žádný ostrov. Devadesát kilometrů může být ovšem lehce překonáno, ať už na malajských lodicích nebo na pirogách Polynésanů. Vše tedy záviselo na zeměpisné poloze ostrova, který je buď osamocen, nebo souvisí s některým souostrovím.
Podaří se někdy Cyrusi Smithovi určit zeměpisnou délku a šířku ostrova bez přístrojů? Bude to jistě nesnadné. Rozhodně však bude dobře, budou-li trosečníci připraveni na případnou návštěvu sousedních domorodců.
Průzkum ostrova skončil; byl určen jeho tvar, prozkoumán povrch, vypočtena rozloha, poznáno vodstvo a hory. Rozložení lesů a planin bylo všeobecně zakresleno do novinářovy mapy. Zbývalo teď už jenom sestoupit z hory a prozkoumat ostrov z tří hledisek: z hlediska nerostného, rostlinného a živočišného.
Dříve než dal Cyrus Smith povel k sestupu, řekl svým klidným hlasem: "Tady je, přátelé, úzký kus země, na niž jsme byli vrženi. Tady budeme možná dlouho žít. Třeba se nám dostane nečekané pomoci od nějaké lodi. Myslím tím ovšem příjezd náhodný, protože náš ostrov není ničím důležitý; nemá ani přístav, který by lodím poskytl ochranu, a my musíme předpokládat, že leží mimo obvyklé lodní cesty, to jest příliš na jih pro lodi plující do souostroví Tichého oceánu a příliš na sever pro lodi mířící kolem mysu Hoorn k Austrálii. Nechci vám nijak zastírat vážnost situace..."
"To je správné, drahý Cyrusi," odpověděl živě novinář. "Máte co dělat s muži, kteří k vám mají plnou důvěru a s kterými můžete počítat. Jistě se mnou souhlasíte, přátelé."
"Poslechneme vás ve všem, pane Smithi," prohlásil Harbert a stiskl inženýrovi ruku.
"Jdu všude za vámi," zvolal Nab.
"A co se mne týče," připojil se námořník, "ať se nejmenuji Pencroff, vyhnu-li se nějaké práci. Budete-li chtít, pane Smithi, uděláme z tohoto ostrova malou Ameriku. Vystavíme zde města, postavíme železnice, zařídíme telegraf a jednoho krásného dne, až bude celý ostrov přebudován, nabídneme jej vládě Spojených států. Žádám jen jedno."
"A co?" ptal se novinář.
"Abychom se už nepokládali za trosečníky, nýbrž za kolonisty, kteří přišli ostrov kolonizovat."
Cyrus Smith se musel usmát. Námořníkův návrh byl přijat. Inženýr pak druhům poděkoval a dodal, že počítá s jejich pomocí.
"Nuže vzhůru na cestu ke Komínu!" zvolal Pencroff.
"Ještě okamžik, přátelé!" zarazil ho inženýr. "Myslím, že bychom měli ostrov pokřtít. Stejně bychom měli dát jména mysům, horám a vodním tokům, které odtud vidíme."
"Výborně!" zvolal novinář. "To nám v budoucnosti usnadní dohovor o všech podnikaných akcích."
"To bych řekl," souhlasil námořník. "Je to dobré, ví-li člověk, odkud a kam jde. Aspoň má dojem, že někde byl."
"Jedno místo jsme už pokřtili - Komín," podotkl Harbert.
"Správně!" odpověděl Pencroff. "To je už vžité jméno a přišlo to samo. Necháme našemu prvnímu tábořišti jméno Komín, pane Smithi?"
"Ano, Pencroffe; už proto, že jste je tak pokřtil vy."
"Dobrá. U ostatních míst to bude už lehčí," pokračoval námořník. "Dejme jim jména, jaká dávali robinzoni, o nichž mi Harbert často čítával. Třeba jako zátoka Trosečníků, mys Vorvaňů nebo mys Ztracené naděje."
"Ba ne, raději jména pana Smithe, pana Spiletta a Naba!" navrhoval Harbert.
"Mé jméno?" zvolal Nab, svítě svými bělostnými zuby.
"Proč ne?" pokračoval Pencroff. "Přístav Nab by znělo moc hezky. A což mys Gedeon?"
"Já bych dal raději přednost jménům vypůjčeným z naší vlasti," odpověděl novinář. "Připomínala by nám aspoň Ameriku."
"Souhlasím," řekl Cyrus Smith. "Aspoň pro hlavní útvary, pro zátoky a pro moře. Kdybychom dali širokému východnímu zálivu jméno záliv Unie, jižnímu zálivu jméno záliv Washingtonův, této hoře Franklinova hora a jezeru jméno Grantovo jezero, bylo by to snad dobré, přátelé! Tato jména nám připomínají vlast a velké občany, kteří ji proslavili. Ale pro řeky, zátoky, mysy a pohoří zvolme jména připomínající spíš jejich zvláštní tvary. Tak si je lépe zapamatujeme a bude to pro nás výhodnější. Ostrov má ovšem tak zvláštní tvar, že bychom pro něj vybírali význačné jméno dost těžko. A vodní toky v různých částech lesa, které snad objevíme později, stejně jako zátoky, pokřtíme vždy při objevení. Co o tom soudíte, přátelé?"
Inženýrův návrh byl jednomyslně přijat. Ostrov tu před nimi ležel jako rozevřená mapa; stačilo připsat jména ke všem jeho terénním částem. Gedeon Spilett je také ihned zapisoval do své mapy a zeměpisná jména byla s konečnou platností přijata.
Nejdříve byl zapsán záliv Unie, záliv Washingtonův a Franklinova hora, jak to navrhl inženýr.
"A ten poloostrov, který vybíhá na jihozápad z ostrova, pojmenujeme Hadím poloostrovem," navrhoval Spilett. "A jeho poslední výběžek nazveme Hadím ocasem, protože skutečně vypadá jako hadí ocas."
"Přijato," souhlasil inženýr.
"A teď," řekl Harbert, "druhý cíp ostrova, tak podobný otevřené tlamě, mohl by se jmenovat Žraločí zátoka."
"Dobrý nápad!" zvolal Pencroff. "A doplníme to tím, že oba konce čelistí nazveme mysy Čelistí."
"Jsou tam však mysy dva!" namítl novinář.
"Pak se tedy budou jmenovat Severní čelist a Jižní čelist," odpověděl Pencroff.
"Už to zapisuji," smál se Spilett.
"Zbývá pojmenovat nejzazší výběžek jihovýchodního cípu ostrova," řekl Pencroff.
"Ten na okraji zálivu Unie?" ptal se Harbert.
"Mys Dráp!" zvolal Nab, který chtěl být také kmotrem některé části ostrova.
Nab přišel na pojmenování opravdu vhodné. Tento mys vypadal vskutku jako dráp fantastického zvířete, představovaného celým ostrovem.
Pencroff byl touto hrou nadšen, a tak byly brzy pojmenovány všechny ostrovní zvláštnosti.
Řeka, která dávala kolonistům pitnou vodu a k níž je balón zanesl, dostala jméno řeka Díků, jako projev vděčnosti osudu.
Ostrůvek, na němž trosečníci poprvé vystoupili na břeh, byl pojmenován ostrůvkem Spásy.
Náhorní planina nad žulovou stěnou u Komína, z níž byl výhled na celý záliv, dostala jméno planina Výhledu.
Neproniknutelný les, pokrývající Hadí poloostrov, byl nazván lesem Divokého západu.
Tak bylo skončeno křtění viditelných a už prozkoumaných částí ostrova. Později budou jména doplňována podle nových objevů.
Orientaci ostrova podle světových stran určil inženýr jen přibližně podle výšky a postavení slunce. Na východě byl záliv Unie a planina Výhledu. Na druhý den si nechal přesné určení severu, který stanoví podle východu a západu slunce zjištěním jeho polohy v poledne. Poněvadž ostrov leží na jižní polokouli, bude slunce vrcholit na severu, a ne na jihu, jak tomu je na polokouli severní.
Teď už byli kolonisté se vším hotovi a nezbývalo jim než sestoupit z Franklinovy hory a vrátit se do Komína. Pencroff však náhle zvolal: "Jsme to ale zapomnětlivci!"
"Proč?" ptal se Gedeon Spilett, který už uložil zápisník do kapsy a chystal se k odchodu.
"A co náš ostrov? Ten jsme pokřtít zapomněli!"
Harbert ihned navrhl pro ostrov jméno inženýrovo. Ostatní s tím souhlasili, ale Cyrus Smith řekl prostě: "Pojmenujeme jej jménem velkého občana, přátelé, jménem toho, který dnes bojuje za jednotu americké republiky. Nazveme jej Lincolnovým ostrovem!"
Trojnásobné hurá bylo odpovědí na inženýrův návrh.
Toho večera před spánkem hovořili noví kolonisté o své vlasti; mluvili o hrozné a kruté válce, která zalévala jejich vlast krví. Nepochybovali o tom, že Jih bude poražen a že věc Severu, věc spravedlnosti, zásluhou Grantovou a Lincolnovou brzy zvítězí.
Tyto události se odehrály 30. března a kolonisté se nedověděli, že o dva týdny později byl spáchán ve Washingtonu krutý a strašný zločin: že o velikonoční středě zemřel Abraham Lincoln fanatikovou kulkou!