Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola XII.

NAŘÍZENÍ HODINEK - PENCROFF JE SPOKOJEN - PODEZŘELÝ KOUŘ - TOK ČERVENÉHO POTOKA - KVĚTENA LINCOLNOVA OSTROVA - ZVÍŘENA - HORŠTÍ BAŽANTI - PRONÁSLEDOVÁNÍ KLOKANŮ - AGUTI - GRANTOVO JEZERO - NÁVRAT KE KOMÍNU

Kolonisté Lincolnova ostrova se naposled rozhlédli a počali sestupovat z kráteru přímo dolů. Po půlhodině byli na náhorní rovině u nočního tábořiště.
Pencroff usoudil, že je čas na snídani. Při této příležitosti se naskytla také otázka seřízení hodinek Cyruse Smithe a novináře.
Hodinky Gedeona Spiletta byly uchráněny před mořskou vodou, protože je novinář při ztroskotání odhodil do písku mimo dosah vln. Byly to výtečné hodinky, opravdový kapesní chronometr, který Gedeon Spilett nezapomínal pravidelně denně natahovat.
Inženýrovy hodinky se musely ovšem nezbytně zastavit za jeho pobytu v přesypech.
Inženýr je nyní vyňal, a odhadnuv podle slunce čas na devátou hodinu, nařídil si je.
Gedeon Spilett ho chtěl napodobit, ale Cyrus Smith ho zarazil: "Ne, Spilette, počkejte! Máte na nich přece richmondský čas, ne?"
"Ano, Cyrusi."
"Pak tedy máte hodinky nařízeny podle poledníku tohoto města. A myslím, že je to poledník, který prochází Washingtonem."
"Bezpochyby."
"Nechte si tedy tamní čas. Jenom nezapomínejte hodinky natahovat, ale ručiček se nedotýkejte. Bude nám to jednou dobré."
K čemu asi? pomyslel si námořník.
Kolonisté pak snědli zbytky zvěřiny a semen. Pencroff se však neznepokojoval. Cestou si zásoby doplní. A Top, který nebyl malý jedlík, jistě si cestou uloví v houští nějakou zvěř. Jinak byl námořník vážně připraven požádat inženýra o výrobu střelného prachu a jedné nebo dvou loveckých pušek, protože byl přesvědčen, že to bude pro inženýra hračkou.
Před sestupem z náhorní roviny navrhl Cyrus Smith společníkům jinou cestu ke Komínu. Chtěl poznat Grantovo jezero, orámované nádherným zeleným stromovím. Sestupovali tedy po hřebenu jednoho z pilířů, pod nímž pramenil potok. Při hovoru používali kolonisté už jen jmen, která nahoře určili. Usnadňovalo jim to výměnu myšlenek. Harbert s Pencroffem - první ještě chlapec a druhý jako chlapec - tím byli okouzleni a Pencroff cestou vykládal: "Tak jak se ti daří, Harberte? Zabloudit nemůžeme, chlapče, ani na cestě podle Grantová jezera, ani na cestě podle řeky Díků přes les Divokého západu. Vždycky musíme přijít na planinu Výhledu u zálivu Unie."
Bylo ujednáno, že se budou kolonisté držet stále pohromadě. V hustých lesích ostrova mohou být nebezpečná zvířata a opatrnost velí mít se stále na pozoru. Nejčastěji šli vpředu Harbert, Pencroff a Nab, vedeni Topem, který každý kout prohledával. Za nimi šli inženýr a novinář, který byl připraven vše si hned zapisovat. Inženýr šel většinou mlčky a odbočoval z cesty, jen když zahlédl nějakou rostlinnou nebo nerostnou zvláštnost, kterou ihned bez rozmýšlení strčil do kapsy.
"Co pořád sbírá?" bručel Pencroff. "Koukám pořád kolem sebe a nevidím nic, co by stálo za sehnutí."
K desáté hodině sestoupila skupina po posledních svazích Franklinovy hory. Půda zde byla pokryta jen houštinami a řídkými stromy. Její podklad tvořila žlutavá vápnitá hornina, táhnoucí se přes dvoukilometrovou planinu k okraji lesa. Velké bloky čediče, který podle Bischofových výzkumů potřebuje k vychladnutí tří set padesáti miliónů let, pokrývaly planinu místy velmi rozrytou. Láva zde už nebyla, protože její tok šel většinou po severním svahu.
Cyrus Smith doufal, že se bez obtíží dostanou až k potoku, který podle jeho názoru musí protékat lesem na konci planiny. Náhle spatřil Harberta běžícího zpátky. Pencroff s Nabem zůstali stát mezi skálami.
"Co je, chlapče?" ptal se Gedeon Spilett.
"Kouř!" volal Harbert. "Sto kroků před námi jsme spatřili mezi skálami kouř!"
"Že by tu byli lidé?" divil se novinář.
"Nesmíme se ukázat, dříve než zjistíme, kdo tam je!" odpověděl Cyrus Smith. "Bojím se, aby to nebyli domorodci, o které zde nestojíme. Kde je Top?"
"Vpředu."
"Neštěká?"
"Ne."
"To je divné. Zavolejme ho však!"
Za několik vteřin, dohonil inženýr s Gedeonem Spilettem oba přátele a přitiskli se s nimi ke skále.
Odtamtud spatřili velmi znatelný kouř, vinoucí se vzduchem. Měl zvláštní žlutavé zbarvení.
Inženýr lehkým zapísknutím zavolal Topa zpět, dal přátelům znamení, aby na něho počkali, a vklouzl mezi skály.
Nehybní kolonisté čekali s úzkostí na výsledek rozvědky, když je náhle Cyrus Smith k sobě zavolal. Rozběhli se za ním, ale byli zaraženi odporným zápachem, který tu naplňoval vzduch.
Tento zápach stačil inženýrovi, aby poznal, co je to za kouř, který je zprvu oprávněně znepokojil.
"Tento kouř je přírodního původu," prohlásil inženýr. "Je zde sirný pramen, který nás vyléčí z nemocí dýchacích cest."
"Výborně!" zvolal Pencroff. "Škoda že nemám rýmu!"
Kolonisté zamířili k místu, z něhož dým unikal. Tam spatřili sirný pramen; vyvěral prudce ze skal a z jeho vody, pohlcující vzdušný kyslík, stoupal silný zápach sirovodíku.
Cyrus Smith vnořil do pramene ruku a zjistil, že voda je na dotek drsná. Ochutnáním poznal, že je trochu nasládlá. Její teplotu odhadl asi na třicet pět stupňů Celsia. Harbert se ho ptal, jak k tomuto odhadu došel.
"Zcela prostě, chlapče. Když jsem vnořil ruku do vody, necítil jsem ani teplo, ani chlad. Má tedy voda stejnou teplotu jako lidské tělo."
Protože zatím nemohli sirného pramene nijak využít, zamířili kolonisté k hustému okraji lesa, který stál několik set kroků před nimi. Podle předpokladu tam opravdu tekl potok s vysokými břehy z červené horniny, jejíž barva prozrazovala přítomnost kysličníku železitého. Tato barva také hned určila jméno Červeného potoka.
Byl to širší potok, dost hluboký a průzračný, naplněný horskou vodou, napolo říčka, napolo bystřina, níže už klidně tekoucí pískem; tu a tam bublal přes kameny nebo se vrhal v malých vodopádech dolů a tekl k jezeru řečištěm asi dva kilometry dlouhým. Jeho šířka kolísala mezi devíti až deseti metry. Voda potoka byla sladká a kolonisté z toho mohli usuzovat, že i voda v jezeře bude sladká. Bylo to výhodné pro případ, že by na břehu jezera našli příhodnější obydlí, než je Komín.
Břehy potoka byly o několik set metrů doleji po proudu porostlé stromy, které patřily většinou mezi obvyklé druhy stromů mírného pásma v Austrálii a v Tasmánii. Nebyly zde však druhy, které našli v prozkoumané už části ostrova, několik kilometrů od planiny Výhledu. V této roční době, na počátku měsíce dubna, který na jižní polokouli odpovídá našemu říjnu, tedy na počátku podzimu, bylo dosud na stromech listí. Rostly zde především kasuárovníky a blahovičníky, které jim na jaře budou dávat sladkou šťávu. Na lesních paloucích s vysokou trávou rostly skupiny australských cedrů. Ale kokosové palmy, běžné na všech ostrovech Tichého oceánu, zde nebyly. Ostrov ležel zřejmě jižněji.
"To je smůla," prohlásil Harbert. "Tak užitečný strom a tak výborné ořechy."
Mezi řídkými větvemi blahovičníků a kasuárovníků přeletovala hejna ptáků.
Byly to různé druhy bílých a šedivých papoušků s peřím všech možných barev, ostře zelení i modří, jakoby pokrytí duhou a poletující lesem s ohlušujícím křikem.
Náhle se uprostřed houštin ozvala ostrá směsice hlasů. Kolonisté rozeznávali zpěv ptáků, zvuky čtvernožců a jakési mlaskání, připomínající zvuky domorodců. Harbert s Nabem se vrhli do houštiny, zapomínajíce na zásadu základní opatrnosti. Nebyla tam naštěstí ani dravá zvěř, ani nebezpeční domorodci, nýbrž prostě asi tucet oněch zvláštních ptáků, kterým se říká horští bažanti. Několik obratně vržených holí přerušilo produkci imitátorů a opatřilo kolonistům maso k obědu a k večeři.
Harbert také spatřil nádherné holuby s bronzovými křídly, z nichž někteří měli na hlavě krásné hřebínky a jiní leskle zelené peří. Bylo však nemožné je dostat. Stejně kolonistům unikla hejna vran a strak. Výstřel z brokovnice by byl jistě způsobil v těchto hejnech krveprolití, ale lovci byli zatím odkázáni jen na kameny jako na zbraň vrhací a na hole jako na zbraň bodnou. Tak primitivní zbraně jim ovšem nemohly stačit.
Jejich bezmocnost se projevila ještě výrazněji, když přišli na skupinu skákajících čtvernožců, kteří jim utekli do houštin skoky tak rychlými a vysokými, že to vypadalo, jako by zvířata skákala ze stromu na strom jako veverky.
"Klokani!" vykřikl Harbert.
"A hodí se k jídlu?" ptal se Pencroff.
"Dušené klokaní maso je jedno z nejlepších jídel," prohlásil novinář.
Gedeon Spilett ještě nedokončil a námořník s Harbertem se už pustili za klokany. Cyrus Smith na ně marně volal. Stejně marné bylo i pronásledování těchto pružných zvířat, která vyrážela ke skoku jako dělové koule. Po pěti minutách už byli lovci bez dechu a skupina klokanů zmizela v houštinách. Ani Top neměl více úspěchu.
"Pane Smithi," řekl Pencroff, když k nim inženýr s novinářem došel, "vidíte, že si budeme muset nezbytně vyrobit pušky. Bude to možné?"
"Snad," odpověděl Cyrus Smith. "Dříve si však uděláme luky a šípy. Nepochybuji, že se s nimi naučíte zacházet stejně obratně jako australští domorodci."
"Luky a šípy!" řekl pohrdavě Pencroff. "To je dobré pro děti."
"Nebuďte tak domýšlivý, příteli Pencroffe," napomenul ho novinář. "Luky a šípy dovedly po celá staletí hubit lidstvo. Střelný prach je vynález včerejška, ale válka je bohužel tak stará jako lidstvo samo."
"To je pravda, pane Spilette," řekl námořník. "Moc mluvím. Promiňte!"
Harbert se teď vrátil ke své oblíbené přírodovědě a rozhovořil se o klokanech: "Setkali jsme se s nejrychlejším druhem klokanů. Byli to obři s dlouhou šedou srstí. Nemýlím-li se, jsou ještě klokani černí a červení, skalní klokani a klokani zakrslí, kteří se dají ulovit nejsnadněji. Klokanů je celkem dvanáct druhů..."
"Harberte," přerušil ho mravoučně Pencroff, "já znám jen jeden druh: je to klokan na pekáči, a to je právě druh, který nám bude dnes večer chybět."
Všichni se museli dát do smíchu novému třídění mistra Pencroffa. Námořník neskrýval svou lítost nad tím, že zatím ulovil jen bažanty; štěstí mu však přece jen přálo.
Top, jako by věděl, že je v sázce jeho dobrá pověst, probíhal všemi houštinami, jak ho k tomu nutil jeho lovecký pud, zostřený hrozným hladem. Bylo jasné, že dostane-li se na nějakou zvěř, nezůstane z ní lovcům nic, že Top loví jen pro sebe. Ale Nab ho hlídal a dělal dobře.
Ke třetí hodině zmizel pes v houštinách a brzy poté se ozvalo temné mručení, prozrazující, že pes přišel na nějaké zvíře. Nab si pospíšil a spatřil skutečně Topa, jak hltavě požírá jakéhosi čtvernožce, kterého však po deseti vteřinách nebylo už možno v psím žaludku určit. Naštěstí přišel pes na celé hnízdo; zdolal tři zvířata a dvě z nich - patřící do čeledi hlodavců - ležela zakousnutá ještě na zemi.
Nab se vítězně vrátil, drže v každé ruce hlodavce, který se podobal zajíci. Jejich srst byla žlutá, zelenavě skvrnitá a ocasy byly zakrnělé.
Kolonisté nebyli na rozpacích, jak zvíře pojmenovat. Byl to aguti, trochu větší než dlouhonohý zajíc, jeho nejbližší příbuzný. Zajíc se od agutiho odlišuje přesně tím, že má na každé straně čelisti pět stoliček.
"Hurá!" vykřikl Pencroff. "Přišla pečeně! Teď se můžeme vrátit domů."
Pokračovali v přerušené cestě. Červený potok tekl stále pod kasuárovníky, blahovičníky a obrovskými gumovníky. Nádherné liliovité stromy rostly do výše šesti metrů. Jiné stromy, které ani Harbert neznal, skláněly se k potoku bublajícímu pod jejich větvemi.
Šířka potoka se viditelně zvětšovala. Cyrus Smith byl přesvědčen, že už nejsou daleko od ústí potoka. Když konečně vyšli z hustého lesa krásných stromů, spatřili skutečně jezero.
Badatelé přišli na západní břeh Grantova jezera. Místo opravdu stálo za námahu cesty. Tato vodní plocha s obvodem asi třinácti kilometrů a s rozlohou asi dvou set hektarů ležela v rámci nejrůznějších druhů stromů. Na východě probleskoval na mnoha místech clonou stromů jiskřivý obzor moře. Na severu tvořilo jezero lehce vydutou křivku, kontrastující s ostře zašpičatělým jižním koncem. Četní vodní ptáci létali nad břehy tohoto malého Ontaria, stejně jako je tomu u jmenovaného severoamerického jezera, jehož "tisíc ostrovů" zde bylo zastoupeno jediným skaliskem, které vyčnívalo nad hladinu několik set metrů od jižního břehu. Na něm žila společnost několika párů ledňáčků, sedících nehybně na kamenech a číhajících po rybách. Občas se některý z nich vrhl s ostrým křikem do vody a vynořil se pak s kořistí v zobáku. Na březích i na ostrůvku se procházely divoké kachny, pelikáni, vodní slípky a jeden nebo dva druhy nádherných lyrochvostů, jejichž ocasy se rozvíraly do tvaru půvabných lyr.
Voda jezera byla sladká, průzračná a trochu tmavá. Podle časného rozvíření soustředných kruhových vln se dalo soudit na přítomnost mnoha ryb.
"To jezero je opravdu krásné!" zvolal Gedeon Spilett. "Tady bychom měli žít!"
"Budeme tu žít," odpověděl Cyrus Smith.
Kolonisté chtěli dojít co nejrychleji ke Komínu, a pustili se proto k jezernímu cípu vytvořenému na jihu ostrým sevřením břehů. S námahou se prodírali podrostem a křovím, kterého se lidská ruka dosud nedotkla. Když šli tímto směrem asi tři a půl kilometru, objevila se jim za poslední lesní stěnou planina porostlá hustou trávou a odtud také spatřili širé moře.
K návratu do Komína stačilo přejít napříč planinou v délce dvou kilometrů a sejít k prvnímu ohybu řeky Díků. Inženýr však chtěl zjistit, jak a kde odtéká přebytečná voda z jezera. Průzkum byl tedy prodloužen cestou pod stromy na tři kilometry k severu. Bylo možné, že jezerní výtok tudy někde prochází žulovým náspem. Jezero je vlastně jen obrovskou nádrží, poznenáhlu naplněnou vodou z potoka. Vodní přebytky musí odtékat do moře nějakým vodopádem. Je-li tomu tak, chtěl inženýr vodopádu využít a vypůjčit si jeho sílu, ztrácející se zatím bez užitku.
Pokračovali tedy v pochodu po břehu jezera, ale po dalším dvoukilometrovém průzkumu neobjevili žádný výtok, ačkoli tu přece někde musel být.
Bylo půl páté odpoledne. Museli se už vrátit domů, aby si připravili jídlo. Malá skupina se vracela po levém břehu řeky Díků a došla brzy ke Komínu.
Tam byl zapálen oheň. Nab s Pencroffem, kterým byla svěřena funkce kuchařů, připravili výbornou pečeni z agutiho; všichni si ji pochvalovali.
Když se po jídle chystali ke spánku, vyňal inženýr z kapes vzorky různých nerostů a řekl: "Přátelé, tady mám železnou rudu, tady pyrit, tady hrnčířskou hlínu, tady vápno a tady uhlí. To vše nám tu příroda dává, to vše je její příspěvek ke společné práci. My svou prací přispějeme zítra."