Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola XIV.

MĚŘENÍ ŽULOVÉ STĚNY - POUŽITÍ POUČKY O PODOBNÝCH TROJÚHELNÍCÍCH - ZEMĚPISNÁ ŠÍŘKA OSTROVA - VÝPRAVA NA SEVER - OSTŘICOVÉ LOVIŠTĚ - PLÁNY DO BUDOUCNA - PRŮCHOD SLUNCE POLEDNÍKEM - ZEMĚPISNÉ SOUŘADNICE LINCOLNOVA OSTROVA

Dne 16. dubna - o velikonoční neděli - vyšli kolonisté ráno z Komína a pustili se do praní a do čištění prádla a šatů. Inženýr se chystal vyrobit i mýdlo, jakmile si opatří látky potřebné ke zmýdelnění: draslo nebo sodu a tuk nebo olej. Velmi důležitá otázka opatření nových šatů byla odložena na příhodnější dobu. Zatím jim šaty vydrží nejméně půl roku, protože byly dosud dobré a mohly snést i námahu těžkých prací. Vše záleželo na poloze ostrova vzhledem k obydleným zemím, a bude-li hezky, bude tato poloha dnes zjištěna.
Slunce vycházející na čistém obzoru slibovalo nádherný den, jeden z těch podzimních dnů, které jako by se loučily s teplem letního období.
Zbývalo také doplnit ještě včerejší měření zjištěním nadmořské výšky planiny Výhledu.
"Nepotřebujete k tomu podobný přístroj, jaký jste si udělal včera?" ptal se inženýra Harbert.
"Ne, chlapče, dnes to uděláme jinak, způsobem skoro stejně přesným."
Harbert dychtil po všem zajímavém, a proto šel s inženýrem, který kráčel od paty stěny až k okraji moře. Nab s Pencroffem se zatím zabývali drobnými pracemi.
Cyrus Smith si opatřil rovné bidlo, dlouhé tři a půl metru, a změřil je, jak nejpřesněji mohl. K měření použil výšky svého vlastního těla, kterou znal na centimetr přesně. Harbert nesl olovnici, vyrobenou Smithem z kamene a z dlouhého ohebného prutu.
Když došli asi šest metrů od kraje moře a sto padesát dva metry čtyřicet centimetrů od žulové stěny, zapíchl Cyrus Smith své bidlo na padesát centimetrů do písku, pečlivě je upevnil a dal mu s pomocí olovnice svislou polohu.
Pak o několik kroků ustoupil a sklonil hlavu k zemi tak, aby čára spojující jeho oko s vrcholem tyče procházela přesně horním okrajem žulové stěny. Místo své hlavy si označil na písku kolíkem.
Potom se otočil k Harbertovi: "Jistě znáš základní geometrické poučky."
"Trochu, pane Smithi," odpověděl Harbert, nechtěje se příliš chlubit.
"Vzpomínáš si na vlastnosti podobných trojúhelníků?"
"Ano," odpověděl Harbert. "Jejich stejnolehlé strany jsou v stejných poměrech."
"Nuže, chlapče, teď sestrojíme dva podobné trojúhelníky. První z nich, ten menší, má za odvěsny svislou tyč a vzdálenost kolíku od paty tyče; za přeponu má čáru, která vychází z mého oka k vrcholu tyče. Druhý trojúhelník má za odvěsny svislou žulovou stěnu, jejíž výšku musíme změřit, a vzdálenost kolíku od paty žulové stěny. Čára z mého oka, prodloužená za vrchol tyče až k vrcholu stěny, tvoří jeho přeponu."
"Už rozumím!" zvolal Harbert. "Vzdálenost kolíku od tyče se má k výšce tyče jako vzdálenost kolíku od stěny k výšce stěny."
"Tak, chlapče," odpověděl inženýr. "Změříme-li dosažitelné vzdálenosti, pak při znalosti délky tyče snadno vypočteme výšku stěny, kterou nemusíme měřit přímo."
Obě vodorovné vzdálenosti byly pak změřeny tyčí, která vyčnívala přesně tři metry nad písek.
Kolík byl vzdálen od paty tyče 4,56 m. Kolík od paty stěny byl 152,4 m daleko. S těmito čísly se Cyrus Smith a Harbert vrátili do Komína.
Tam vzal inženýr plochý kámen, který si přinesl z jedné vycházky, a na tento druh břidlice napsal ostrou lasturou výpočet:

4,56 m : 152,40 m = 3 : x
x = (152,40 * 3)/4,56 = 100,26

Z toho tedy vypočetli, že stěna je sto metrů vysoká.
Cyrus Smith si pak vzal včera vyrobený přístroj, jehož ramena mu svým rozevřením určovala úhlovou vzdálenost hvězdy Alfa Jižního kříže od obzoru. Změřil velmi přesně rozevření ramen na obvodu kruhu, který si rozdělil na tři sta šedesát stejných dílů. Úhel měřil deset stupňů. Celkovou výšku pólu nad obzorem vypočetl přidáním dvaceti sedmi stupňů vzdálenosti hvězdy Alfa od pólu a převedením vzniklého úhlu na hladinu mořskou. Tak dostal úhel třiceti sedmi stupňů. Z toho Cyrus Smith usoudil, že Lincolnův ostrov leží na třicáté sedmé rovnoběžce jižní šířky. Vzhledem k nedokonalosti měřicích přístrojů připustil odchylku pěti stupňů a odhadl polohu ostrova na třicátý pátý až čtyřicátý stupeň jižní šířky.
Zbývalo změřit zeměpisnou délku, aby byla poloha ostrova určena přesně. Inženýr to chtěl dokončit dnes v poledne, to je ve chvíli, kdy slunce bude procházet místním poledníkem.
Bylo rozhodnuto, že dnešní neděle bude věnována procházce, či spíše výzkumu oné části ostrova, která leží mezi jezerem a Žraloci zátokou. Zbude-li čas, postoupí při výzkumu až na Jižní čelist. Jíst budou v přesypech a domů se vrátí až večer.
V půl deváté ráno se skupina vydala podél průlivu na cestu. Na březích ostrůvku Spásy viděli vážně se procházející ptáky. Byli to tučňáci, snadno poznatelní podle nepříjemného křiku, který připomíná hýkání osla. Pencroff se na ně díval jen z hlediska poživatelnosti a se zadostiučiněním vyslechl připomínku, že maso tučňáků je sice trochu tmavé, ale velmi chutné.
Spatřili také velké ploutvonožce, patrně tuleně, kteří vylézali na pobřežní písek a zvolili si ostrůvek Spásy za místo odpočinku. Na tato zvířata nemohli po stránce zásobování pomýšlet, protože jejich tučné maso je odporné; Cyrus Smith si je však přesto se zájmem prohlížel, a aniž blíže vysvětlil své myšlenky, oznámil přátelům, že budou muset ostrůvek brzy navštívit.
Pobřeží, po kterém kolonisté kráčeli, bylo poseto nesčetnými lasturami, z nichž některé by byly udělaly nesmírnou radost sběrateli měkkýšů. Byli mezi nimi skulaři, trojhranky, hřebenatky i jiní. Ale mnohem cennější byl nález kolonie ústřic, odkryté odlivem a nalezené Nabem sedm kilometrů od Komína.
"Nab si přišel na své," zvolal Pencroff, pozoruje širokou, po břehu se táhnoucí kolonii.
"To je opravdu šťastný nález," dotvrdil novinář. "A uvědomíme-li si, že každá ústřice naklade ročně padesát až šedesát tisíc vajíček, vidíme, že jsme našli nevyčerpatelnou zásobárnu."
"Myslím však, že ústřice nejsou příliš výživné," řekl Harbert.
"Nejsou," přisvědčil Cyrus Smith. "Obsahují jen velmi málo dusíkatých látek a člověk, který by se chtěl živit jen jimi, musel by jich sníst denně sto osmdesát až dvě stě."
"Dobrá," odpověděl Pencroff, "ale my bychom jich mohli spolykat veletucty, aniž bychom kolonii vyčerpali. Nevezmeme si jich trochu na přesnídávku?"
A nečekaje na odpověď, kterou pokládal předem za souhlas, sebral s Nabem značné množství těchto mlžů. Uložili je do jakési sítě z ibiškových vláken, kterou Nab zhotovil a v níž měl už jídlo na dnešní den. Pak pokračovali v cestě mezi mořem a přesypy.
Cyrus Smith se díval občas na hodinky, aby byl připraven na pozorování slunce, které musel provést přesně v poledne.
Tato část ostrova byla pustá až k výspě, jež uzavírala záliv Unie a dostala jméno Jižní čelist. Byl zde jen písek a lastury promíšené se zbytky lávy. Něco mořských ptáků přelétlo občas tuto bezútěšnou zemi; byli to především rackové, albatrosi a divoké kachny, které budily v Pencroffovi labužnické představy. Pokoušel se sice kachny zasáhnout šípem, ale bez výsledku, protože ptáci na něho nečekali a on by je byl musel zasáhnout v letu.
To přimělo námořníka k opakování žádosti: "Vidíte, pane Smithi, že dokud nebudeme mít jednu nebo dvě pušky, bude nám potrava stále unikat."
"Pravda, Pencroffe," odpověděl novinář, "ale to záleží na vás. Opatřete nám železo na hlavně, ocel na závěr, ledek, uhlí a síru na střelný prach, kyselinu dusičnou a rtuť na třaskavinu a konečně olovo na náboje. Cyrus Smith vám pak vyrobí dokonalou pušku."
"Všechny tyto věci najdeme jistě na ostrově," řekl Cyrus Smith. "Puška je však výrobek velmi jemný a potřebuje přesné nástroje. Ostatně uvidíme později."
"Ach, proč jsme jen vyhazovali všechny ty krásné zbraně, které jsme měli v koši!" naříkal Pencroff. "Vyhodili jsme všechno - dokonce i kapesní nože!"
"Kdybychom to však nebyli vyhodili, Pencroffe, byl by s námi balón klesl na mořské dno," řekl Harbert.
"Máš pravdu, chlapče," přiznal námořník.
Pak přešel k jiné myšlence.
"Jaké asi muselo být ustrnutí Jonathana Forstera a jeho společníků, když druhého dne našli náměstí prázdné a balón nikde!"
"To bylo mé poslední přání před odletem, vědět, co si myslí," řekl novinář.
"Na totéž jsem myslel i já," prohlásil s uspokojením Pencroff.
"Byl to nádherný nápad, Pencroffe," smál se novinář. "A díky jemu jsme teď zde!"
"Raději jsem tady než v rukou Jižanů!" zvolal námořník. "Zvláště když byl pan Smith tak laskav a doprovodil nás sem."
"Jsem téhož názoru," pokračoval novinář. "Ostatně co nám chybí? Nic!"
"Nechybí-li nám ovšem všechno," smál se Pencroff, až se mu mohutná ramena třásla. "Ale jednoho dne najdeme způsob, jak se odtud dostat."
"A možná dříve, než si myslíte, přátelé," řekl inženýr, "zvlášť leží-li Lincolnův ostrov v nevelké vzdálenosti od obydlených ostrovů nebo pevniny. Za hodinu to už budeme vědět. Nemám mapu Tichého oceánu, ale naštěstí si přesně pamatuji uspořádání jeho rovníkové části. Zeměpisná šířka, kterou jsme včera zjistili, určuje ostrovu prostor východně od Nového Zélandu a západně od chilského pobřeží. Mezi těmito dvěma zeměmi je vzdálenost asi jedenáct tisíc kilometrů. Zbývá určit místo, kde ostrov leží na této čáře, a k tomu nám poslouží zeměpisná délka, kterou za hodinu určíme s přesností, jak doufám, dostatečnou."
"Nejsou nám v naší délce nejblíže Nízké ostrovy?" ptal se Harbert.
"Jsou," odpověděl inženýr, "ale vzdálenost, která nás od nich dělí, je asi dva tisíce dvě stě kilometrů."
"A co je tam?" ptal se Nab, který rozhovor se zájmem sledoval, a ukázal rukou na jih.
"Nic," odpověděl Pencroíf.
"Opravdu nic," potvrdil inženýr.
"Jestliže však Lincolnův ostrov je čtyři sta nebo pět set kilometrů od Nového Zélandu nebo od Chile...?" ptal se novinář.
"Pak si místo domu postavíme loď," řekl Cyrus Smith, "a mistr Pencroff bude pověřen jejím řízením."
"Jsem připraven povýšit se na kapitána, pane Smithi," zvolal námořník. "Jen co najdete prostředky k postavení lodi, která se udrží na vodě."
"Bude-li to nutné, postavíme ji!" odpověděl Cyrus Smith.
Zatímco plni důvěry takto hovořili, přiblížila se doba, v níž mělo být provedeno pozorování. Jak to jen Cyrus Smith zařídí, aby zjistil průchod slunce ostrovním poledníkem bez přístrojů? Harbert si to nedovedl představit.
Pozorovatelé byli teď vzdáleni jedenáct kilometrů od Komína, nedaleko přesypů, v nichž byl po svém záhadném zachránění nalezen Cyrus Smith. Zastavili se zde a připravili si jídlo, protože už bylo půl dvanácté. Harbert šel do blízkého potoka pro vodu; přinesl ji ve džbánu, který vzal Nab s sebou.
Během těchto příprav se Cyrus Smith chystal k astronomickému pozorování. Našel na pobřeží volné místo, které ustupující moře dokonale vyhladilo. Velmi jemný písek zde tvořil zrcadlově hladkou plochu, nad kterou nepřečnívalo ani jediné zrnko. Nezáleželo ostatně na tom, aby tato plocha byla vodorovná, stejně jako nezáleželo na tom, aby do písku zapíchnutá a asi sto osmdesát centimetrů dlouhá tyč byla dokonale svislá. Inženýr ji dokonce naklonil trochu k jihu, to je směrem od slunce. Nesmíme zapomínat, že kolonisté Lincolnova ostrova byli na jižní polokouli a viděli tedy zářivou denní hvězdu nad severním, a nikoli nad jižním obzorem.
Harbert nyní pochopil způsob, jímž chtěl Smith určit vrcholení Slunce, to jest jeho průchod ostrovním poledníkem, jinak řečeno místní poledne. Použije k tomu stínu tyče, vrženého na písek. To mu při nedostatku jiných přístrojů pomůže dosáhnout s dostatečnou přesností žádaného výsledku.
Až dosáhne stín nejkratší délky, bude přesně poledne. Stačí sledovat konec stínu, až po postupném zkracování dosáhne nejkratší délky a začne se opět prodlužovat. Když Cyrus Smith odklonil prut od slunce, protáhl tak jeho stín a mohl lépe pozorovat jeho změny. Je známo, že čím delší je ručička hodin, tím zřetelněji se projevuje její pohyb. A stín prutu tady nahrazoval hodinovou ručičku.
V příhodné chvíli si Cyrus Smith klekl na písek a s pomocí krátkých dřívek, zapichovaných do písku, počal značit postupné zkracování stínu prutu. Jeho přátelé stáli kolem něho a pozorovali s největším zájmem jeho počínání.
Novinář držel v ruce svůj chronometr, připraven oznámit čas, kdy bude stín nejkratší. Protože Cyrus Smith prováděl toto měření 16. dubna, tedy v den shody pravého a středního slunečního času, bude hodina ohlášená Spilettem dobou, v níž vrcholí slunce ve Washingtonu, což pak výpočet usnadní.
Slunce postupovalo pomalu; stín prutu se zvolna zkracoval, a když Cyrus Smith zpozoroval, že se stín začíná opět prodlužovat, otázal se: "Kolik je hodin?"
"Pět hodin jedna minuta," odpověděl ihned Spilett.
Nyní zbývalo jen pozorování propočítat. To bylo velmi snadné. Mezi washingtonským a ostrovním poledníkem byl rozdíl zhruba pěti hodin, což znamenalo, že na Lincolnově ostrově bylo poledne v době, kdy ve Washingtonu bylo pět hodin odpoledne. Slunce na své zdánlivé pouti kolem země prochází vzdálenost mezi dvěma poledníky za čtyři minuty, tedy patnáct poledníkových stupňů za hodinu. Patnáct násobeno pěti hodinami dává sedmdesát pět stupňů.
Protože Washington leží na 77°3'11", zhruba na sedmdesátém sedmém stupni západní délky podle Greenwiche, vyplývá z toho, že ostrov leží o sedmdesát sedm stupňů plus sedmdesát pět stupňů od Greenwiche, to je na sto padesátém druhém stupni západní délky.
Cyrus Smith to ohlásil kolonistům, přihlížeje k chybám pozorování, jaké si přiznal i při zjišťování zeměpisné šířky. Mohl tedy nyní soudit, že Lincolnův ostrov leží mezi třicátým pátým až čtyřicátým stupněm jižní šířky a mezi sto padesátým až sto padesátým pátým stupněm západní délky podle Greenwiche.
Rozdíl pěti stupňů, vyplývající z chyb měření, dával při sto deseti kilometrech na stupeň rozdíl pěti set padesáti kilometrů.
Tento rozdíl však nemohl mít vliv na jejich rozhodnutí, které z měření vyplývalo. Bylo jasné, že Lincolnův ostrov je tak vzdálen od všech pevnin a ostrovů, že se kolonisté nemohou odvážit na cestu přes tuto vzdálenost na nedokonalém plavidle.
Určená poloha ostrova ukazovala, že je vzdálen dva tisíce kilometrů od Tahiti a Nízkých ostrovů, přes tři tisíce kilometrů od Nového Zélandu a přes osm tisíc kilometrů od amerických břehů.
A když Cyrus Smith vzpomínal, nevzpomněl si na žádný ostrov, který by v této části Tichého oceánu ležel poblíž Lincolnova ostrova.