Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola XV.

KONEČNÉ ROZHODNUTÍ O PŘEZIMOVÁNÍ - OTÁZKA TAVENÍ KOVŮ - VÝPRAVA NA OSTRŮVEK SPÁSY - LOV TULEŇŮ - CHYCENÍ JEŽURY - LENOCHOD - ČEMU SE ŘÍKÁ HUTNICTVÍ - VÝROBA ŽELEZA - JAK SE ZÍSKÁ OCEL

Dne 17. dubna se námořník hned ráno ptal Gedeona Spiletta: "Tak co budeme dělat dnes?"
"Co bude chtít Cyrus," odpověděl novinář.
Kolonisté, kteří byli dosud cihláři a hrnčíři, měli se teď stát hutníky.
Po snídani se vydali na průzkum až k Jižní čelisti, vzdálené třináct kilometrů od Komína. Tam končilo dlouhé pásmo přesypů a půda nabývala sopečného vzhledu. Nebyly tam vysoké stěny jako na planině Výhledu, nýbrž podivné a malebné útvary, lemující z obou stran zátoku a vytvořené sopečnými horninami. Když došli až k Jižní čelisti, vrátili se kolonisté zpět ke Komínu, ale neulehli dříve, dokud si nerozřešili otázku, mají-li pomýšlet na opuštění Lincolnova ostrova nebo ne.
Vzdálenost dvou tisíc kilometrů od Nízkých ostrovů byla velká, člun by ji v nadcházející zimní době nemohl překonat. To prohlásil závazně Pencroff. A postavení člunu je i s pomocí potřebných nástrojů práce nesnadná. Protože kolonisté nástroje nemají, musí začít napřed s výrobou kladiv, seker, teslic, dlát, nebozezů, hoblíků atd., což si ovšem vyžádá mnoho času. Bylo tedy rozhodnuto, že na Lincolnově ostrově přezimují a najdou si na zimní měsíce příhodnější obydlí, než je Komín.
Především bylo nutno zpracovat železnou rudu, kterou našel inženýr v několika ložiskách v severozápadní části ostrova, a proměnit ji v železo a v ocel.
Ryzí kovy se v přírodě zpravidla nevyskytují. Ve většině případů je nacházíme v jejich sloučeninách s kyslíkem a se sírou. Dva vzorky, které Cyrus Smith přinesl, představovaly magnetickou bezuhlíkatou rudu a pyrit neboli sirník železitý. První z nich, kysličník železitý, musí být redukován uhlím, což znamená zbavit rudu kyslíku, který se slučuje s uhlíkem na kysličník uhličitý, a uvolnit tak ryzí kov. Redukce se provádí buď tavením rudy s uhlím za vysoké teploty, nebo snadnějším a rychlejším způsobem, který v jediné operaci mění rudu přímo v kov, nebo konečně tavením ve vysoké peci, přičemž se ruda taví v litinu, ta se pak zbavuje tří až čtyř procent uhlíku a mění se tím v kujné železo.
Co potřeboval Cyrus Smith? Nepotřeboval litinu, nýbrž železo a musel tedy použít nejrychlejšího způsobu redukce. Ruda, kterou našel, byla velmi bohatá a čistá. Byl to kysličník uložený v mohutných vrstvách, tmavě šedý, černého vrypu a krystalující v pravidelných osmistěnech. Poskytuje přirozený magnet a v Evropě slouží k výrobě nejlepší oceli, jakou proslulo Švédsko a Norsko. Nedaleko naleziště této rudy byla i ložiska uhlí, kterého už kolonisté používali. Velkou výhodou při zpracování bude uložení obou nerostů ve stejném nalezišti. Tak umožnila příroda bohatý růst anglického průmyslu, který dobývá uhlí i rudu na stejném místě.
"Tak tedy budeme zpracovávat rudu, pane Smithi?" ptal se Pencroff.
"Ano, příteli," odpověděl inženýr. "A k tomu - což se vám bude jistě líbit - podnikneme napřed loveckou výpravu na tuleně."
"Na tuleně?" zvolal námořník, obraceje se ke Gedeonu Spilettovi. "Což k výrobě železa budeme potřebovat tuleně?"
"Když to říká Cyrus Smith...," pokrčil rameny novinář.
Inženýr však už zatím vyšel z Komína a Pencroff se počal připravovat na lov tuleňů, aniž znal odpověď na svou otázku.
Zanedlouho se Cyrus Smith, Harbert, Gedeon Spilett, Nab a námořník shromáždili na pobřeží v místech, kde průliv za odlivu odkrýval přechod. Moře bylo teď nejnižší a kolonisté mohli přejít vodu, která jim sahala jen ke kolenům.
Cyrus Smith vystoupil dnes na ostrůvek Spásy poprvé, ale jeho přátelé už podruhé, protože tam byli vrženi balónem.
Když vystupovali na břeh, dívalo se na ně klidně několik set tučňáků, jejichž zakrnělá křídla připomínají spíš ploutve a jejichž peří vypadá jako šupiny. Holemi ozbrojení kolonisté by je byli mohli snadno pobíjet, ale vyhnuli se zbytečnému krveprolití, které by bylo jen vyplašilo tuleně odpočívající na písku nedaleko nich.
Postupovali tedy opatrně k severnímu cípu, kráčejíce kolem nesčetných hnízd vodních ptáků. Z výběžku ostrůvku objevili u pobřeží velké tmavé skvrny plující po hladině. Vypadaly jako vrcholky pohyblivých skalisk.
Byli to další tuleni, kterých se měli zmocnit. Kolonisté čekali, až zvířata vystoupí na břeh, protože tito ploutvonožci, mající válcovité tělo a hustou krátkou srst, jsou výborní plavci, ve vodě nepolapitelní. Jinak je tomu na zemi, kde jejich krátké, zakrslé nohy jim nedovolují rychlejší pohyb.
Pencroff znal zvyky tuleňů, a proto radil chvíli počkat, až všechna zvířata vylezou na břeh, kde pod slunečními paprsky tvrdě usnou. Kolonisté jim pak přetnou ústupovou cestu k moři a ubijí je ranami do čenichu.
Lovci se schovali za skály na pobřeží a trpělivě čekali.
Uplynula hodina, než byla většina tuleňů natažena na písku. Kolonisté jich napočítali šest. Tu se Pencroff s Harbertem oddělili, aby obešli výběžek ostrůvku a přeťali tuleňům cestu. Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Nab se zatím plížili mezi skálami k vyhlédnutému lovišti.
Náhle se objevila Pencroffova vysoká postava a námořník vyrazil ostrý výkřik. Inženýr a jeho druhové se vrhli rychle mezi moře a tuleně. Dvě zvířata, prudce udeřená, zůstala ležet na písku mrtva, ale ostatní zmizela v moři.
"Tady jsou žádaní tuleni," řekl námořník, přistupuje k inženýrovi.
"Dobrá! Uděláme z nich kovářské měchy," odpověděl Cyrus Smith.
"Kovářské měchy?" zvolal Pencroff. "To ale mají ti tuleni štěstí!"
Měch byl opravdu nezbytnou pomůckou při výrobě kovů. A inženýr chtěl měch vyrobit z tulení kůže. Tato zvířata byla středně velká, jejich délka nepřesahovala dva metry. Hlavou se podobala psům.
Protože bylo nemožné odnést dvě tak těžká zvířata, rozhodl se Pencroff a Nab, že je stáhnou na místě, zatímco Cyrus Smith s novinářem dokončí průzkum ostrůvku.
Námořník s černochem provedli obratně svou práci a Cyrus Smith měl po třech hodinách dvě tulení kůže, kterých použije bez dalšího zpracování.
Kolonisté teď museli čekat na nový odliv. Pak přešli průliv a vrátili se do Komína.
Nebyla to lehká práce, napnout tulení kůže na dřevěné rámy a pak z nich s pomocí rostlinných vláken ušít měch, který by dobře těsnil a nedovolil vzduchu příliš unikat. Museli se o to pokusit několikrát. Cyrus Smith měl po ruce jen dva ocelové nože z Topova obojku, ale přesto pracoval tak obratně, že za pomoci svých ochotných druhů měl po třech dnech zařízení pro vhánění vzduchu do tavící rudné pece. Bylo to zařízení nezbytné k úspěšnému provedení tavby.
Dne 20. dubna ráno začalo "hutnické období", jak si to poznamenal do zápisníku novinář. Inženýr se rozhodl pracovat u ložisek rudy a uhlí. Tato ložiska byla podle jeho zjištění u paty severovýchodního předhoří Franklinovy hory, to jest ve vzdálenosti jedenácti kilometrů. Nebylo tedy možno vracet se denně ke Komínu. Proto bylo rozhodnuto, že malá kolonie tam bude tábořit v chýši z větví, aby mohla být tavba dnem i nocí kontrolována.
Po tomto rozhodnutí všichni ráno vyrazili. Nab s Pencroffem vlekli na větvové košatině měch a dostatečnou zásobu rostlinných i živočišných potravin, kterou jistě cestou doplní.
Kráčeli Leskovčím lesem a přešli jej napříč od jihovýchodu na severozápad v jeho nejhustší části. Museli si přitom klestit cestu, která teď bude tvořit přímé spojení Franklinovy hory s planinou Výhledu. Stromy, patřící do známých jim už rodů, byly zde nádherné. Harbert tu také objevil nový druh rostliny, kterou Pencroff nazval "umělou šalotkou" pro její vzhled, dokazující příbuznost s česnekem a s pažitkou. Tyto rostliny jim mohly poskytnout dřevnaté kořeny, které jsou výborné k pečení a po zkvašení dávají velmi lahodný nápoj. Natrhali si jich zásobu. Cesta lesem byla dlouhá. Trvala celý den, ale kolonisté přitom poznávali rostlinstvo i zvířenu ostrova. Top se zajímal spíš o zvířata; probíhal trávou i houštinami a plašil kdejakého živočicha. Harbert s Pencroffem zabili šípy dva klokany a záhadné zvíře, které vypadalo trochu jako ježek a trochu jako mravenečník. Prvnímu se podobalo tím, že se stočilo do klubíčka a naježilo své bodliny, druhému pak tím, že mělo hranaté drápy a dlouhý tenký čenich, zakončený jakoby ptačím zobákem. V něm mělo nesmírně dlouhý jazyk, pokrytý hrotky k zachycování hmyzu. Byla to ježura.
"A čemu se bude podobat, až bude na pekáči?" ptal se Pencroff.
"Báječnému kousku hovězího," odpověděl Harbert.
"Nic jiného od ní nechceme," prohlásil námořník.
Za této výpravy spatřili i několik divokých prasat, která však nijak nepomýšlela na útok proti malé skupině. Zdálo se už, že tu dravá zvěř není, když novinář náhle spatřil v podrostu na několik kroků před sebou v nejnižších větvích stromu zvíře, které pokládal za medvěda a které si počal klidně kreslit. Naštěstí pro Gedeona Spiletta nepatřilo toto zvíře do nebezpečné skupiny ploskochodců. Byl to jen lenochod, který vypadal spíš jako velký pes se špinavě zbarvenou srstí a s nohama ozbrojenýma dlouhými drápy; ty mu umožňují šplhat po stromech, jejichž listím se živí. Po zjištění totožnosti zvířete, které nijak nevyrušil, vymazal Gedeon Spilett pod obrázkem v zápisníku jméno "medvěd", napsal tam "lenochod" a pokračoval pak v cestě.
V pět hodin večer dal Cyrus Smith znamení k oddechu. Byli už na pokraji lesa v místech, kde začínala předhoří, podpírající z východu Franklinovu horu. Několik set kroků před nimi tekl Červený potok, a tak měli nablízku i pitnou vodu.
Tábořiště bylo upraveno hned. Za hodinu stála na kraji lesa mezi stromy chýše z větví a lián, pokrytá listím a oplácaná hlínou, a ta jim poskytla dostatečné přístřeší. Geologické výzkumy odložili na zítřek. Při přípravě večeře zaplanul před chýší oheň, nad nímž se otáčel rožeň. V osm hodin se všichni uložili ke spánku, zatímco jeden z nich bděl, aby udržoval oheň proti nebezpečné zvěři, kdyby se potloukala kolem tábora. Ostatní klidně spali.
Druhého dne, 21. dubna, šel Cyrus Smith s Harbertem vyšetřit místo, na němž nalezl vzorky nerostů. Skoro u pramene potoka našli povrchové ložisko pod jedním ze severovýchodních pilířů hory. Tato velmi bohatá a snadno tavitelná ruda jim dokonale poslouží k onomu druhu redukce, kterého chtěl inženýr použít. Byl to ještě jednodušší způsob, než jakého používají hutníci na Korsice.
Tento způsob vyžaduje postavení pece a taveniště, v němž by se tavila a redukovala ruda, střídavě tam navrstvená s uhlím. Cyrus Smith počítal s úsporným postavením pece a chtěl vybudovat z rudy a z uhlí prostou krychlovou stavbu, do níž by vháněl měchem vzduch. Byl to zřejmě způsob, kterého užili první hutníci na světě a který při dostatku rudy, uhlí a paliva musí mít úspěch, zvláště za podmínek, v jakých se octli kolonisté Lincolnova ostrova.
Těsně pod povrchem země uložené uhlí a ruda byly bez obtíží vytěženy. Ruda byla předem rozdrcena na drobnější kousky a ručně zbavena všech znečišťujících příměsí. Pak bylo uhlí s rudou nakupeno ve střídavých vrstvách tak, jako to dělají uhlíři při stavbě milířů pro zuhelnatění dřeva. Pod proudem vzduchu z měchu bude se uhlík z uhlí slučovat s kyslíkem rudy na kysličník uhličitý a odnímáním kyslíku rudě čili redukcí bude se ruda měnit v ryzí kov.
Tak to inženýr zařídil. Měch z tulení kůže, opatřený na konci rourou z ohnivzdorné hlíny, vyrobenou již dříve v hrnčířské peci, byl přistaven ke kupě rudy. Pohybován mechanismem z dřevěného rámu, provazů a vyvažující přítěže, vháněl do kupy vzdušný proud, který zvyšoval teplotu v peci a usnadňoval chemické pochody, které měly dát kolonistům čisté železo.
Práce to byla těžká. Bylo k ní třeba trpělivosti a vynalézavosti všech kolonistů. Nakonec se však zdařila. Výsledkem byla železná čočka tvaru houbového klobouku, kterou bylo nutno vykovat a očistit od strusky. Bezděčným kovářům teď chybělo jen kladivo. Byli však ve stejném postavení jako první hutníci, a tak udělali to, co museli udělat i oni.
První odlitek byl prostě upevněn na dřevo, aby jím mohli zpracovávat na žulové kovadlině odlitky další. Tak získali sice hrubý, ale použitelný nástroj.
Po mnohém úsilí a mnohé námaze měli 25. dubna už několik kusů kovu, který vytvarovali v nástroje: kleště, páčidlo, špičáky, motyky atd. Pencroff s Nabem to vše pokládali za skutečný poklad.
Získaný kov nebyl ostatně čistým železem, které by mohlo konat takové služby jako ocel. Ocel je sice železo, ale zbavené dalším tavením uhlíku. Vyrábí se buď odebíráním uhlíku litině, nebo přidáním uhlíku měkkému železu. První způsob, dekarbonizace (zbavování uhlíku) litiny, dává přirozenou ocel. Způsob přidávání uhlíku k železu dává ocel kalenou.
Cyrus Smith se rozhodl pro druhý způsob, protože měl po ruce surové železo. Podařilo se mu to tavením železa s uhelným prachem v peci z ohnivzdorné hlíny.
Potom tuto ocel, která je za horka i za studena kujná, zpracoval kladivem. Nab s Pencroffem pak obratně vyrobili sekery, rozpálili je do ruda, ponořili rychle do studené vody a dodali jim tak výtečné zakalení.
Vyrobili ještě jiné, celkem hrubě opracované nástroje a pomocný materiál: hoblovací nože, sekery, železné sochory, jichž budou používat jako páčidel, tesařské kleště, špičáky, motyky, kladiva, hřebíky apod.
Konečně 5. května bylo první hutnické období skončeno a kováři se vraceli do Komína. Nové úkoly jim chystaly nová řemesla.