Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola XVI.

ZNOVU JE PROBÍRÁNA OTÁZKA BYDLENÍ - PENCROFFOVY FANTAZIE - VÝPRAVA K SEVERNÍ ČÁSTI JEZERA - SEVERNÍ OKRAJ PLANINY - HADI - KONEC JEZERA - TOPOVO VZRUŠENÍ - TOPOVA KOUPEL - BOJ POD VODOU - MOROŇ

Byl šestý květen, tedy den odpovídající šestému listopadu na severní polokouli. Několik dnů už bylo zamračeno. Kolonisté museli vykonat některé přípravy na zimu. Teplota ovšem ještě neklesla nijak znatelně, ale kdyby byl na ostrově teploměr, byl by ukazoval deset až dvanáct stupňů nad nulou. Tento průměr nebyl nijak překvapující, protože Lincolnův ostrov, ležící pravděpodobně mezi třicátou pátou až čtyřicátou rovnoběžkou, měl přibližně stejné podnebí jako Sicílie nebo Řecko na severní polokouli. Protože však Sicílie a Řecko trpí značnou zimou, prodělá i Lincolnův ostrov jistě velký pokles teploty, na který se musí kolonisté připravit.
I když zima dosud přímo nehrozila, blížilo se období dešťů a tento osamělý ostrov, vystavený plně všem nepohodám širého oceánu, bude jistě trpět nepřízní počasí.
Proto musela být vážně probrána a ihned rozhodnuta otázka pohodlnějšího obydlí, než byl Komín.
Pencroff cítil k tomuto příbytku ovšem značnou příchylnost. Vždyť jej sám našel! Uznával však, že je nutno hledat jiný. Víme už, že do Komína jednou vniklo moře, a nebylo možno vystavovat se takovému nebezpečí znovu.
Když toho dne Cyrus Smith hovořil s přáteli o otázce nového obydlí, řekl: "Musíme být ovšem velmi opatrní."
"Proč?" ptal se novinář. "Ostrov přece není obydlen."
"To je sice pravděpodobné," odpověděl inženýr, "ale nezapomínejme, že jsme ho ještě neprozkoumali celý. I když tu nejsou lidé, bojím se, že tu žijí nebezpečná zvířata. Musíme se tedy zajistit před možným útokem a nezapomínejme udržovat každou noc oheň. A pak, přátelé, nutno přece vše předvídat. Jsme tady v oné části Tichého oceánu, kterou často navštěvují malajští piráti..."
"Cože?" zvolal Harbert. "V takové vzdálenosti od všech zemí?"
"Ano, chlapče," odpověděl Cyrus Smith. "Tito piráti jsou odvážní námořníci stejně jako obávaní lupiči a my s nimi musíme počítat."
"Pak se tedy opevníme proti dvounohým i čtvernohým šelmám," prohlásil Pencroff. "Nebylo by však dobré, pane Smithi, ostrov před konečným rozhodnutím celý prozkoumat?"
"To by bylo jistě dobré," souhlasil Gedeon Spilett. "Co když na protější straně najdeme jeskyni, kterou jsme marně hledali tady?"
"To je pravda," řekl inženýr, "ale vy zapomínáte, přátelé, že se musíme usídlit v blízkosti vodního toku a že jsme z Frahklinovy hory nespatřili na západě ani řeku, ani potok. Tady však jsme u řeky Díků a u Grantova jezera a to je tak velká výhoda, že na ni nesmíme zapomínat. A pak, zdejší východní břeh není tak vystaven pasátním větrům, které na jižní polokouli vanou od severozápadu."
"Postavíme si tedy dům na břehu jezera, pane inženýre," řekl Pencroff. "Máme teď cihly i nástroje. Když už jsme byli cihláři, hrnčíři a kováři, můžeme teď dělat, k čertu, i zedničinu!"
"Ano, příteli, ale nežli se rozhodneme, musíme hledat. Přirozené obydlí by nám ušetřilo mnoho práce a poskytlo by nám asi jistější úkryt a ochranu před vnějším i vnitřním nebezpečím."
"Máte pravdu, Cyrusi," řekl novinář, "ale prozkoumali jsme už pobřežní žulový masív a nenašli jsme v něm ani škvíru, ani trhlinu."
"Je to tak," dodal Pencroff. "Kdybychom si mohli vyhloubit příbytek v žulové stěně v určité výši mimo dosah kohokoli, bylo by to výborné. Už tady vidím ve stěně k moři pět nebo šest pokojů..."
"S okny...," smál se Harbert.
"A se schodištěm," dodal Nab.
"Vy se smějete," bručel námořník, "ale proč? Co je v mém nápadu nemožného? Nemáme snad už špičáky a rýče? Což nedokáže Cyrus Smith vyrobit střelný prach k vyhození podkopu? Viďte, pane Smithi, že nám vyrobíte střelný prach, budeme-li jej potřebovat?"
Cyrus Smith naslouchal Pencroffovi, jak rozvíjí své trochu fantastické plány. Hloubit v této žulové skále, třeba s pomocí náloží, byla by práce herkulovská. Bylo opravdu mrzuté, že příroda nejtěžší její část už neudělala předem sama. Proto inženýr odpověděl námořníkovi jen návrhem, aby pozorněji prohlédli stěnu od ústí řeky až k jejímu severnímu konci.
Vyšli tedy a provedli pečlivý průzkum v délce asi tří a půl kilometru. Jednolitá a hladká zeď však nikde neukazovala trhlinu. Jedině skalní holubi nacházeli dutiny pro svá hnízda na vrcholu rozeklaného hřebenu stěny.
Bylo to tím mrzutější, že na vyhloubení jeskyně v tomto masívu, třeba s pomocí špičáku a prachu, nemohli vůbec pomýšlet. Na celé této části pobřeží našel Pencroff čirou náhodou jediné obyvatelné místo, a to byl Komín.
Po skončeném průzkumu se kolonisté octli na severním okraji stěny, kde se žulový masív svažoval a splýval pak s písčitou plání. Od tohoto místa až k nejzazší západní hranici tvořil masív jen příbřežní kamenitou pláň, řídce porostlou křovinami a stromy, skloněnými v pětačtyřicetistupňovém úhlu po větru. Tu a tam pronikla na povrch ještě žula v podobě velkých, ostrých pobřežních skalisk. U nich rostly skupiny stromů a dost hustá tráva. Ale dál se už rostlinstvo nešířilo. Táhla se tam jen písčitá planina, končící až u břehu.
Cyrus Smith si ne bez důvodu myslel, že tady někudy musí odtékat nějakým vodopádem přebytečná voda z jezera. Bylo přece naprosto jasné, že voda z Červeného potoka se musí dostat do moře. Tento odtok Smith dosud marně hledal na prozkoumaných částech jezerních břehů od ústí potoka až po planinu Výhledu.
Navrhl tedy svým společníkům obejít stěnu a vrátit se ke Komínu horem. Přitom prozkoumají severní a východní břehy jezera.
Návrh byl přijat a za několik minut už byl Nab s Harbertem na horní planině. Ostatní je volnějším krokem následovali.
Dvě stě kroků před nimi probleskovala mezi stromy nádherná jezerní hladina, zářící v paprscích slunce. Krajina tu byla kouzelná. Už žloutnoucí stromy zde tvořily napohled překrásné skupiny. Několik stářím padlých kmenů přerušovalo svou zčernalou kůrou zeleň travnatého koberce. Kolem kolonistů poletovala hejna papoušků, kteří jako pohyblivé duhy přeskakovali z větve na větev. Zdálo se, že sluneční světlo je rozkládáno při průchodu listím v duhové vidmo.
Místo aby šli rovnou na severní břeh jezera, obešli kolonisté okraj planiny, aby dosáhli ústí potoka na jeho levém břehu. Znamenalo to zacházku asi tří kilometrů. Byla to snadná procházka, protože řídké stromy tu ponechávaly dost místa. Bylo vidět, že tu plodná část půdy už končí a že rostlinstvo tu je mnohem chudší než v části mezi potokem a řekou Díků.
Cyrus Smith se svými přáteli kráčel po nové půdě hodně opatrně. Jako jedinou zbraň měli luky a šípy a hole opatřené železnými hroty. Ani jedna šelma se však neukázala. Bylo pravděpodobné, že tato zvířata žijí asi v hustších lesích na jihu; ale kolonisté byli překvapeni jinou věcí. Top byl na cestě náhle zastaven obrovským hadem, jistě čtyři až pět metrů dlouhým. Nab hada utloukl holí. Cyrus Smith si jej prohlédl a prohlásil, že není jedovatý. Patřil mezi hady, kterými se živí domorodci v jižní části Nové Kaledonie. Možná že zde však žijí i hadi, jejichž kousnutí je smrtelné. Zprvu zaražený Top se teď věnoval lovu hadů s takovým zápalem, že se o něho počali bát. Inženýr ho tedy zavolal zpět.
Brzy dosáhli místa, kde Červený potok ústil do jezera. Kolonisté poznali, že tudy procházeli při sestupu z Franklinovy hory. Cyrus Smith zjistil, že přítok vody z potoka do jezera je značný; vyplývalo z toho, že na nějakém místě musela příroda nezbytně vytvořit odtok přebytečné vody. A tento odtok musí být nalezen, protože tvoří pravděpodobně vodopád, jehož mechanické síly bude možno využít.
Kolonisté se drželi stále pohromadě a obcházeli zvolna dosti strmé břehy jezera. Zdálo se, že ve vodě je množství ryb, a Pencroff si umínil, že si zhotoví několik udic, aby mohl ryby chytat.
Nejdříve museli obejít severovýchodní ostrý cíp jezera. Nemohli předpokládat, že přebytek vody uniká tamtudy, protože kraj jezera se okraje planiny dotýkal na východě. Přesto pokračovali v cestě podle břehu, který se po mírném oblouku táhl teď rovnoběžně s pobřežím.
Z této strany byl břeh méně zarostlý; jen několik skupin stromů doplňovalo malebnost krajiny. Grantovo jezero se odtud jevilo v celé své rozloze. Povrch hladiny nebyl zčeřen žádným větrem. Top, probíhaje křovinami, plašil celá hejna různých ptáků, které Spilett s Harbertem vítali svými šípy. Jeden z ptáků byl chlapcem zasažen a padl do rákosí. Top se za ním vrhl a přinesl nádherného vodního ptáka s břidlicově modrým peřím, s krátkým, vpředu velmi rozšířeným zobákem, s prsty lemovanými kroužkovanou blánou a s křídly bíle ohraničenými. Byla to vodní slípka, větší než koroptev a patřící do řádu krátkokřídlých, kteří tvoří přechod mezi hrabavými a bahňáky. Byla to nevalná kořist s masem velmi pochybné chuti. Top však nebyl vybíravý jako jeho páni a byl přesvědčen, že mu slípka poskytne velmi chutnou večeři.
Kolonisté pak kráčeli po východním břehu jezera k dosud neprozkoumaným částem. Inženýr byl překvapen, že stále nenachází jezerní výtok. Námořník hovořil se Spilettem, aniž inženýra rušili.
V této chvíli Top, až dosud zcela klidný, počal jevit známky vzrušení. Inteligentní zvíře pobíhalo po břehu, občas se zastavovalo a hledělo se zdviženou nohou do vody, jako by stopovalo nějakou neviditelnou zvěř. Pak se dalo do zuřivého štěkotu jako při vypátrání kořisti a náhle zmlklo.
Ani Cyrus Smith, ani jeho přátelé nevěnovali zprvu jeho podráždění pozornost, ale Topův štěkot byl tak zuřivý, že si ho inženýr nakonec všiml.
"Co je, Tope?" ptal se.
Pes, neobyčejně vzrušen, několikrát na pána vyskočil a znovu se pustil po břehu. Pak se náhle vrhl do vody.
"Sem, Tope!" vykřikl Cyrus Smith, neboť nechtěl psa nechávat v tak podezřelé vodě.
"Co se to tam děje?" ptal se Pencroff, pozoruje hladinu jezera.
"Top asi vyslídil nějakého ploutvonožce," odpověděl Harbert.
"Co když to je aligátor?" řekl novinář.
"To nemyslím," prohlásil Cyrus Smith. "Aligátoři se v těchto šířkách nevyskytují."
Top zatím poslechl pánův rozkaz a vrátil se na břeh. Neuklidnil se však, pobíhal neustále trávou, a veden svým pudem, sledoval jakési neviditelné zvíře, které zřejmě plavalo pod vodou podle břehu. Ale voda byla klidná a její hladina nebyla nikde zčeřena. Kolonisté se na břehu několikrát zastavili a pozorně se kolem sebe dívali. Nic však neviděli. V tom byla nějaká záhada. Inženýr byl velmi znepokojen,
"Dokončeme průzkum!" řekl.
Po půlhodině přišli k severovýchodnímu cípu jezera a octli se na planině Výhledu. V tomto místě uzavřeli okruh jezerního průzkumu a inženýr stále ještě nenašel místo jezerního výtoku.
"A přece ten výtok musí někde být!" opakoval stále. "Není-li na povrchu, je jistě vyhlouben v zemi pod žulovou stěnou."
"Jakou důležitost tomu přikládáte, Cyrusi?" ptal se ho novinář.
"Velkou," odpověděl inženýr. "Je-li odtok pod zemí, mohly by tam být i jiné dutiny, které bychom snadno upravili jako obydlí."
"To však není možné, pane Smithi," mínil Harbert. "Mohla by voda vytékat dnem jezera a téci podzemním tokem do moře?"
"To je docela možné," odpověděl inženýr. "A není-li tomu tak, budeme si muset postavit dům sami, protože nám příroda první práci neušetřila."
Kolonisté se chystali přejít planinu Výhledu a vrátit se do Komína. Bylo už pět hodin odpoledne. Ale Top se dal náhle do nového štěkání. Štěkal nesmírně vztekle, a dříve než ho mohli zadržet, vrhl se znovu do jezera.
Všichni se sběhli k břehu. Pes už byl asi šest metrů daleko. Cyrus Smith ho volal přísně zpět. Tu se však nad vodní hladinou vynořila obrovská hlava.
Harbert okamžitě poznal druh ochechulí, ke kterým patřil i majitel této nestvůrné hlavy s velkýma očima, s dlouhými vousy a s hedvábnou žlutou srstí.
"Kapustňák!" vykřikl.
Ale nebyl to kapustňák, nýbrž jemu příbuzný moroň, snadno určitelný podle chřípě otevřené na horní části čenichu.
Obrovské zvíře se vrhlo na psa, který se marně snažil uniknout na břeh. Jeho pán pro něho nemohl nic udělat, a dříve než si Spilett s Harbertem připravili luky a šípy, zmocnil se moroň Topa a zmizel s ním pod vodou.
Nab s okovaným oštěpem v ruce se chtěl vrhnout za netvorem do vody.
"Ne, Nabe!" volal inženýr, zadržuje odvážného sluhu.
Zatím se před jejich očima odehrával pod vodou boj, který musel být hrozný především pro Topa, poněvadž pes se tam nemohl bránit. Kolonisté sledovali ve vířící vodě zápas, který nemohl skončit jinak než Topovou smrtí. Náhle se však uprostřed zpěněných vod Top opět objevil.
Vymrštěn nad vodu jakousi neznámou silou, vylétl tři metry vysoko a spadl zpět do rozvířených vod, z nichž se však dostal už rychle na břeh, zázračně zachráněn bez vážnějšího zranění.
Cyrus Smith a jeho společníci k tomu nechápavě přihlíželi. Další nevysvětlitelná záhada! Zdálo se však, že zápas pod vodou pokračuje. Snad byl moroň napaden jiným zvířetem, pustil psa a dal se do nového boje.
Netrvalo to dlouho a voda se pojednou zbarvila krví. Pak se vynořil moroň na povrch se strašnou ranou za krkem a zůstal ležet mrtev na písčité mělčině u břehu.
Kolonisté tam běželi. Moroň byl opravdu mrtev. Bylo to obrovské zvíře čtyři a půl metru dlouhé, které vážilo jistě tisíc pět set až dva tisíce kilogramů. Na krku mělo ránu způsobenou jakoby ostrým nožem.
Jaké zvíře mohlo touto strašnou ranou moroně zabít? To nikdo nevěděl. Cyrus Smith, zamyšlený nad touto příhodou, vracel se s přáteli mlčky do Komína.