Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola III.

PĚT HODIN ODPOLEDNE - POHŘEŠOVANÝ - NABOVO ZOUFALSTVÍ - PRŮZKUM NA SEVER - OSTRŮVEK - SMUTNÁ NOC ÚZKOSTI - RANNÍ MLHA - OBHLÍDKA KRAJE - PŘEBRODĚNÍ PRŮLIVU

Inženýr byl nárazem vyrván z potrhané sítě balónu a odnesen na moře. Stejně zmizel i jeho pes. Věrný Top se dobrovolně vrhl na pomoc svému pánu.
"Kupředu!" zvolal novinář.
Všichni čtyři zapomněli na únavu i vyčerpání a vydali se na průzkum.
Ubohý Nab plakal zlostí i zoufalstvím při pomyšlení, že by měl ztratit toho, koho nejvíc miloval.
Poněvadž však mezi okamžikem, v němž Cyrus Smith zmizel, a okamžikem, kdy jeho společníci dosáhli země, neuplynulo více než dvě minuty, mohli ještě doufat v inženýrovo zachránění.
"Hledejme! Hledejme!" volal Nab.
"Ano, Nabe," řekl Spilett. "Najdeme ho."
"Živého?"
"Živého."
"Umí plavat?" ptal se Pencroff.
"Umí," odpověděl Nab. "Je s ním ostatně Top."
Námořník naslouchal řevu moře a potřásl hlavou.
Inženýr zmizel na severním cípu pobřeží, asi devět set metrů od místa, kde trosečníci dosáhli země. I když se dostal hodně blízko k pobřeží, musel být nejméně dalších devět set metrů vzdálen.
Bylo právě šest hodin. Mlha se začala zdvihat a noc se trochu zjasnila. Trosečníci kráčeli za sebou k severu podél východního pobřeží země, na kterou je svrhla náhoda. Neznámé země, o jejíž zeměpisné poloze neměli ani tušení. Kráčeli po písku smíšeném se štěrkem, bez nejmenších stop po rostlinstvu. Tato nestejná a nerovná půda byla na mnohých místech rozryta průrvami, které ztěžovaly pochod. Ze strží vyletovali každou chvíli těžkým letem velcí ptáci a prchali všemi směry do tmy. Jiní hbitější ptáci vylétali v celých hejnech a odlétali jako lehké obláčky. Námořník v nich poznal kormorány a racky, jejichž ostré skřeky se mísily v hukot bouře.
Občas se trosečníci zastavovali, hlasitě křičeli a pak naslouchali, neozve-li se z oceánu odpověď. Byli přesvědčeni, že dostanou-li se blízko k místu, kde inženýr zmizel, zaslechnou aspoň Topův štěkot, nebude-li snad Cyrus Smith sám schopen se ozvat. Žádný hlas se však nevznesl nad hukot vln a šumění mořského příboje. Skupina mužů pak pokračovala pomalu v cestě a pečlivě prohledávala každý pobřežní záhyb.
Po dvacetiminutové chůzi byli čtyři trosečníci náhle zastaveni rozvlněnou vodní hladinou. Pevná země tam končila. Octli se na konci ostrého výběžku, do něhož zuřivě bilo moře.
"To je mys," řekl námořník. "Musíme se vrátit zpět a po pravé straně dosáhnout zase pobřeží."
"A což když je tady?" ptal se Nab a ukázal na oceán, jehož obrovské vlny se bělaly v temnotách.
"Zavolejme tedy!"
Všichni najednou vyrazili ostrý křik. Žádná odpověď. Počkali, až se moře na okamžik ztiší, a pak výkřiky opakovali. Zase nic.
Trosečníci se tedy vraceli po druhém svahu mysu přes stejně písčitou a kamenitou zemi. Pencroff však zpozoroval, že pobřeží je tam strmější a půda že stoupá. Předpokládal, že se po protáhlém hřbetu dostanou až k mohutné vyvýšenině, jejíž obrysy viděl zřetelně z koše balónu. Ptáků tam bylo méně. Také moře tam tolik nebouřilo a pohyb vln se viditelně uklidňoval.
Šumění příboje už sotva slyšeli. Tento břeh tvořil patrně polokruhový záliv, chráněný před příbojem ostrým výběžkem mysu.
Teď však kráčeli k jihu, tedy opačným směrem od místa, kde se mohl Cyrus Smith dostat na zem. Po dvou a půl kilometru cesty nejevilo pobřeží žádný náznak ohybu, který by jim umožnil pokračovat v cestě na sever. A přece musel mys navazovat zase na pevninu. Trosečníci přes nesmírnou únavu kráčeli se stejnou odvahou dál, doufajíce, že v každém okamžiku je prudký zákrut pobřeží vrátí do původního směru.
Jaké tedy bylo jejich zklamání, když po dalších třech kilometrech byli znova zastaveni mořem na vyvýšené výspě pokryté kluzkými balvany.
"Jsme na ostrůvku!" prohlásil Pencroff. "Obešli jsme ho kolem dokola."
Námořníkův názor byl správný. Trosečníci nebyli vrženi na pevninu, ba ani na ostrov, nýbrž jen na ostrůvek, ne více než čtyři kilometry dlouhý a patrně také o nic víc široký.
Možná však, že tento pustý ostrůvek, pokrytý kameny, bez rostlinstva, bezpečný úkryt mořských ptáků, byl součástí nějakého většího souostroví. Ale zatím to nemohl nikdo dokázat. Když vzduchoplavci spatřili z koše balónu průrvou v mracích zemi, nemohli dobře odhadnout její velikost. A přece Pencroff, jehož námořnické oči uměly proniknout i temnotou, viděl v oné chvíli mohutný masív, prozrazující vysoký břeh.
V té tmě však nemohli určit, patří-li ostrůvek k malému nebo velkému souostroví. Nemohli jej ani opustit, protože byl obklopen mořem. Bylo tedy nutno odložit pátrání po inženýrovi na druhý den. Zatím neměli o zmizelém jedinou zprávu.
"Cyrusovo mlčení nic nedokazuje," řekl novinář. "Možná že omdlel, že je zraněn nebo není schopen okamžitě odpovědět na naše volání. Ale nezoufejme!"
Novinář pak navrhl zapálit na vrcholu ostrůvku oheň, který by byl pro inženýra znamením. Marně však hledali dřevo nebo suché větve. Kolem sebe viděli jen písek a kamení. Lze snadno pochopit bolest Naba i jeho druhů, kteří si všichni statečného Smithe zamilovali. Zatím jim bylo jasné, že mu nemohou pomoci. Museli čekat do rána. Buď se bude moci inženýr zachránit sám, a to pak už jistě našel na pobřeží nějakou skrýš, nebo je navždy ztracen.
Tak trávili dlouhé a hrozné hodiny. Bylo citelné chladno. Trosečníci hrozně trpěli, ale nedbali toho. Nepomysleli ani na odpočinek. S myšlenkou na svého druha, stále plni naděje, přecházeli pustým pobřežím a vraceli se vždy na jeho severní cíp, který musel být nejblíže místa katastrofy. Naslouchali, volali a snažili se křičet tak, aby jejich hlasy pronikly do dálky. V ovzduší nastalo už uklidnění a hukot moře klesal rovnoměrně s klesajícím vlnobitím.
V jednom okamžiku se k nim vrátila ozvěna Nabova ostrého výkřiku. Harbert na to upozornil Pencroffa a dodal: "To dokazuje, že na západ od nás je dost blízko pobřeží."
Námořník přikývl. Jeho oči ho jistě neklamaly. Jestliže třeba nejasně rozeznal rozlehlou zemi, musela tu země někde být.
Tato vzdálená ozvěna byla jedinou odpovědí na Nabův výkřik. Celý nesmírný prostor na východ od ostrůvku zůstával němý.
Nebe se pomalu vyjasňovalo. K půlnoci zasvitlo několik hvězd. A kdyby byl býval s trosečníky inženýr, byl by zjistil, že to nejsou hvězdy severní oblohy. Nad tímto novým obzorem nezářila Polárka a nebyla zde souhvězdí známá z oblohy nad Spojenými státy. Jen nad jižním pólem zářilo souhvězdí Jižního kříže.
Noc uplynula. K páté hodině ranní, 25. března, začala obloha lehce prosvítat. Obzor zůstával ještě temný, ale s prvním denním rozbřeskem se od moře rozšířila tak hustá mlha, že zrak pronikal sotva na dvacet metrů daleko. Mlha se srážela v husté chuchvalce, těžce se převalující nad zemí.
Bylo to zoufalé. Trosečníci nic kolem sebe neviděli. Zatímco Nab s novinářem hleděli k oceánu, prohledával námořník s Harbertem západní pobřeží. Ani kousek země však nebyl v dohledu.
"Nevadí," řekl Pencroff. "I když břeh nevidím, cítím jej... Je tam... tam...To vím tak jistě, jako že už nejsem v Richmondu."
Mlha však dlouho netrvala. Byla to jen mlha na pěkné počasí. Teplé slunce přehřívalo její horní vrstvy a jeho teplo pronikalo až k půdě ostrůvku.
O půl sedmé, tři čtvrti hodiny po východu slunce, začala mlha řídnout. Protahovala se vzhůru a dole se zjasňovala. Brzy se objevil celý ostrůvek, jako by sestoupil z oblaků. Potom se objevilo moře. Na východě nemělo hranic, ale na západě bylo lemováno vysokým a strmým pobřežím.
Ano. Byla tu země! Země znamenající spásu nebo aspoň dočasné zabezpečení. Mezi ostrůvkem a pobřežím byl devět set metrů široký průliv, jímž hlučně protékal prudký mořský proud.
A přesto jeden z trosečníků, radě se jen se svým srdcem, vrhl se okamžitě do proudu, aniž společníky upozornil, aniž pronesl jediné slovo. Byl to Nab. Spěchal, aby dosáhl pobřeží a mohl se pustit k severu. Nikdo ho nemohl zadržet. Pencroff na něho volal, ale marně. Novinář se chystal následovat Naba.
"Chcete přeplavat průliv?" ptal se ho námořník.
"Ano," odpověděl Gedeon Spilett.
"Tak tedy počkejte," řekl Pencroff. "Nab dokáže sám pomoci svému pánovi. Kdybychom se pustili do průlivu všichni, vystavili bychom se nebezpečí, že budeme odneseni na širé moře proudem, který tu je velmi prudký. A nemýlím-li se, je to proud odlivu. Podívejte se! Odliv už obnažuje břeh. Mějme tedy trpělivost a při nízkém moři snad najdeme vhodný přechod."
"Máte pravdu," odpověděl novinář. "Oddělujme se od sebe co nejméně!"
Nab zatím zuřivě bojoval s proudem. Ploval šikmo proti němu. Při každém tempu bylo vidět jeho černá ramena. Proud ho sice velkou rychlostí vychyloval ze směru, ale přesto se černoch stále blížil k pobřeží. Oněch devět set metrů, oddělujících ostrůvek od břehu, ploval plnou půlhodinu. Konečně připlul k břehu, několik set metrů od místa ležícího naproti místu, kde vstoupil do vody.
Vylezl na úpatí vysoké žulové stěny a zuřivě se otřásal. Pak v běhu zmizel za skalnatým výběžkem, sahajícím do moře asi na úrovni severního cípu ostrůvku.
Nabovi společníci sledovali úzkostlivě černochovo odvážné počínání. Když jim zmizel z dohledu, upřeli zraky na pobřeží, na němž hledali útočiště. Přitom pojídali mlže, jimiž byl břeh pokryt. Bylo to hubené jídlo, ale bylo to aspoň něco.
Protější břeh tvořil široký záliv, ohraničený na jihu ostrým hrotem bez jakéhokoli rostlinstva a velmi divokého vzhledu. Jižní hrot byl zapojen na pobřeží zvláštním útvarem opírajícím se o žulovou skálu. Na sever se však záliv široce rozvíral v okrouhlý břeh táhnoucí se od jihozápadu na severovýchod a končil úzkým mysem. Mezi oběma krajními body, o něž se opíral oblouk zálivu, mohla být vzdálenost patnácti kilometrů. Asi kilometr od pobřeží zaujímal úzkou část moře ostrůvek, který se podobal hřbetu obrovské velryby. Jeho největší šířka byla asi čtyři sta metrů.
Před ostrůvkem byl nejnižší břeh z písku posetého tmavými oblázky, které stále více vystupovaly nad klesající moře. Další vrstvu tvořil žulový podklad, ostře rozervaný a korunovaný malebným hřebenem, vysokým asi devadesát metrů. Ten se táhl v délce pěti kilometrů a končil náhle tak ostře, jako by byl ukrojen lidskou rukou.
Vlevo nad mysem se hřeben rozpadal v hranolovité útvary nakupených a zřícených skal a snižoval se pak protáhlým náspem až ke skaliskům jižního cípu.
Ani na horní plošině pobřeží nerostl jediný strom. Byl to holý stůl, podobný Stolové hoře, ovládající Kapské město u mysu Dobré naděje, ovšem mnohem menších rozměrů. Tak aspoň vypadal při pohledu z ostrůvku. Rostlinstvo však bylo vpravo, v prostoru seříznutého hřebenu. Tam viděli nejasné obrysy skupiny stromů, sahající až za hranice viditelnosti. Jejich zeleň osvěžovala oči, unavené již smutným pohledem na pusté žulové útvary.
Konečně v pozadí nad plošinou, ve směru na severozápad a ve vzdálenosti asi dvanácti kilometrů, zářil bílý vrchol, na který dopadaly sluneční paprsky. Byla to sněhová čapka kryjící vrchol vzdálené hory.
Stále nebylo možno zjistit, je-li to pobřeží pevniny nebo ostrova. Ale při pouhém pohledu na tříšť skal nakupených vlevo by byl geolog neváhal prohlásit jejich sopečný původ, protože tyto skály byly naprosto jasně výsledkem vulkanické činnosti.
Gedeon Spilett, Pencroff a Harbert pozorovali dlouho tuto zemi, na které budou možná muset po celá léta žít a kde třeba i zemřou, neleží-li ovšem při nějaké lodní cestě.
"Nu, co tomu říkáš, Pencroffe?" ptal se Harbert.
"Myslím, že je v tom mnoho dobrého i zlého, jako ostatně ve všem," odpověděl námořník. "Uvidíme. Už se projevuje odliv. Za tři hodiny se pokusíme o přechod. Jakmile tam budeme, zařídíme vše potřebné, abychom našli pana Smithe."
Pencroffovo očekávání nebylo zklamáno. Po třech hodinách se při nízkém moři obnažila větší část písečného lůžka průlivu. Mezi ostrůvkem a pobřežím zůstal jen úzký kanál, který bude možno snadno překonat.
K desáté hodině se Gedeon Spilett s oběma společníky svlékli, balík šatů vzali na hlavy a pustili se do kanálu, jehož hloubka nepřesahovala půldruhého metru. Harbert, pro něhož to byla značná hloubka, plaval jako ryba a držel se nádherně. Všichni tři bez obtíží přešli na pobřeží. Tam je slunce brzy osušilo. Oblekli si šaty, které uchránili před vodou, a zasedli k poradě.