Menu
Verne Jules (*08.02.1828 - †24.03.1905)
Tajuplný ostrov (4)
PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI
Kapitola IV.
MOŘŠTÍ MLŽI - ÚSTÍ ŘEKY - KOMÍN - POKRAČOVÁNÍ PRŮZKUMU - LES ZELENÝCH STROMŮ - SHÁNĚNÍ PALIVA - ČEKÁNÍ NA ODLIV - POHLED Z POBŘEŽÍ - VOR - NÁVRAT NA POBŘEŽÍ
Nejdříve požádal novinář námořníka, aby zůstal na místě, a sám, neztráceje čas, pustil se po pobřeží k místu, kde před několika hodinami zmizel černoch Nab. Tam zahnul za ohyb skal, hnán touhou dovědět se něco o inženýrovi.
Harbert chtěl jít za ním.
"Zůstaň tady, chlapče!" řekl mu námořník. "Připravíme zatím tábořiště a podíváme se, lze-li tu sehnat na zub něco lepšího, než jsou mlži. Naši přátelé se budou muset po návratu posilnit. Každý máme svůj úkol."
"Dobrá," řekl prostě Harbert.
"Tak do toho! A pěkně po pořádku. Jsme unaveni, je nám zima a máme hlad. Musíme tedy najít úkryt, oheň a potravu. V lese je dříví, hnízda a v nich vejce. Zbývá jen najít přístřeší."
"Já tedy půjdu do skal hledat nějakou jeskyni," prohlásil Harbert. "Jistě najdu nějakou díru, kde bychom se mohli schovat."
"Správně, chlapče. Pusť se do toho!"
Oba se vydali k vysoké stěně, jejíž úpatí odkryla klesající voda v celé šíři. Místo na sever se však pustili k jihu. Pencroff si všiml, že několik set kroků od místa brodu bylo pobřeží přerušeno úzkým zářezem, který mohl být ústím řeky nebo potoka. A pro ně bylo nutné usídlit se u pitné vody. Stejně však bylo možné, že proud zanesl Cyruse Smithe na tuto stranu.
Vysoká stěna, o níž jsme už hovořili, tyčila se do výše devadesáti metrů, měla všude hladký povrch a ani nejmenší dutina v ní neposkytovala možnost dočasného úkrytu. Byla to svislá stěna z velmi tvrdé žuly, kterou vlny nikde nenarušily. Nad jejím vrcholem létala celá hejna mořských ptáků, nijak nepoděšených přítomností člověka, který jejich samotu vyrušil zřejmě poprvé. Mezi tímto vodním ptactvem poznal Pencroff množství chaluh velkých, druhu to racků, a také malé žravé racky chechtavé, hnízdící v dutinách skal. Jeden výstřel vyslaný do hejna by jich byl zabil několik najednou. K výstřelu je však třeba pušky, a tu ani Pencroff, ani Harbert neměli. Ostatně tito rackové i chaluhy se nehodí k jídlu a ani jejich vejce nejsou dobrá.
Harbert se zatím pustil dále doleva a objevil několik skalisk pokrytých mořskou řasou, kterou moře před několika hodinami obnažilo. V řasách se to hemžilo mořskými mlži s dvojitou lasturou, jimiž hladový člověk nemohl pohrdnout. Harbert tedy zavolal Pencroffa a ten spěšně přiběhl.
"Ach, to jsou slávky jedlé!" zvolal námořník. "Máme čím nahradit vejce!"
"To nejsou slávky jedlé!" odpověděl Harbert, pozorně prohlížeje mlže přisáté ke skálám. "To jsou datlovky."
"A ty se jedí?" ptal se Pencroff.
"To bych řekl!"
"Jezme tedy datlovky!"
Námořník mohl Harbertovi věřit. Chlapec se totiž velmi dobře vyznal v přírodních vědách, k nimž měl vždy velkou náklonnost. Jeho otec mu chtěl umožnit studium přírodních věd u nejlepších profesorů v Bostonu, kteří si pilného a inteligentního chlapce oblíbili. Jeho přírodovědný pud mu mnohokrát pomohl a nikdy ho nezklamal.
Tito mořští mlži měli okrouhlé lastury. Byli v celých hroznech zavěšeni na skálách. Patřili k druhu mlžů, kteří vyhlodávají otvory i do nejtvrdších skal. Jejich lastury byly na obou koncích zaoblené, což není běžným znakem mlžů.
Pencroff s Harbertem spořádali pěkný počet těchto zvířátek, která na slunci pootvírala lastury. Shledali přitom, že mlži mají kořennou chuť; proto nelitovali, že nemají pepř ani sůl.
Hlad tedy ukojili, ale stále je trápila žízeň, která po požití mlžů ještě vzrostla. Museli nezbytně najít sladkou vodu, ta přece nemohla v tak členitém terénu chybět. Pencroff s Harbertem ještě nabrali obezřetně zásobu mlžů do kapes i kapesníků a vydali se k úpatí návrší.
Dvě stě kroků dál došli k průrvě, kterou podle Pencroffova odhadu měla téci na pobřeží nějaká řeka.
V těchto místech byla stěna přerušena jakoby prudkým sopečným zásahem. Na jejím úpatí byla vykrojena malá zátoka, jejíž vrchol tvořil ostrý úhel. Tam do ní ústil asi třicet metrů široký vodní tok se sráznými, na šedesát metrů vysokými břehy. Řeka se ztrácela přímo mezi žulovými srázy, které se proti toku snižovaly. Pak se náhle obracely a mizely v dálce jednoho kilometru v podrostu.
"Tady je voda! A tamhle je les!" zvolal Pencroff. "Harberte, teď už nám chybí jen přístřeší!"
Voda řeky byla průzračná. Námořník zjistil, že nyní po odlivu, kdy moře nestoupalo ústím, je voda sladká. Po tomto důležitém zjištění hledal Harbert dutinu, která by jim posloužila za úkryt. Ale marně. Stěna byla všude stejně hladká, rovná a svislá.
Přesto však u ústí řeky nad výškou přílivu vytvořil příboj když ne jeskyně, tedy aspoň nakupení velkých balvanů, jak tomu bývá na žulových březích. Mezi balvany pak byly úzké a vysoké chodby, kterým se říká "komíny".
Pencroff s Harbertem vnikli dost hluboko do skal, do písčitých chodeb, dobře osvětlených mezerami mezi skalisky. Mnohé balvany byly udržovány ve své poloze jen jakýmsi zázrakem rovnováhy. Se světlem tam však vnikal i vítr - opravdový průvan - a s větrem i vnější ostrý chlad. Přesto námořník myslel, že by se zahrazením některých chodeb a nakupením kamení a písku na určitá místa mohly učinit tyto komíny obyvatelnými. Tvar vyhlédnutých chodeb připomínal typografické znaménko &. Kdyby se horní zákrut znaménka, kterým vnikal jižní a západní vítr, zahradil, jistě by se dalo zbytku chodeb použít.
"To je už naše záležitost," řekl Pencroff. "Shledáme-li se jednou s panem Smithem, uvidíme, jak si on s tímto bludištěm poradí."
"Uvidíme, Pencroffe," řekl Harbert. "Ale až se vrátí, musí tu najít aspoň trochu snesitelné obydlí. Podaří se nám to, dokážeme-li tady postavit ohniště. Nejlépe by bylo umístěno v levé chodbě, kde by se mohl udělat odvod kouře."
"To dokážeme, chlapče. Tenhle úkryt - říkejme mu Komín - nám poslouží docela dobře. Především však musíme obstarat zásobu paliva. Myslím, že budeme dřevo potřebovat i k zahrazení chodeb, v kterých se teď všichni čerti žení!"
Oba pak Komín opustili, a sledujíce tok řeky, stoupali po levém břehu proti proudu. Rychlost proudu byla značná. Občas spatřili ve vodě suché kmeny. Stoupající voda - a teď už byl příliv znatelný - vrhala kmeny zpět do značné vzdálenosti. Námořníka napadlo, že přílivu a odlivu by bylo možno využít k dopravě těžkých předmětů po vodě.
Po čtvrthodinové chůzi došli k prudkému ohybu, za nímž se řeka stáčela doleva. Od tohoto místa procházel tok lesem obrovských stromů. Tyto stromy si přes pokročilou dobu zachovaly svou zeleň. Patřily do skupiny jehličin rostoucích ve všech krajích zeměkoule, od končin polárních až po pásmo tropické. Mladý přírodovědec mezi nimi poznal cedry himalájské, které rostou v pásmu Himaláje a vydávají příjemnou vůni. Mezi těmito krásnými stromy rostly skupiny smrků, široce rozevírajících své vějíře větví. Ve vysoké trávě cítil Pencroff při chůzi suché větve, praskající jako výstřely.
"Dobrá, chlapče," řekl Harbertovi, "já sice neznám jména těch stromů, ale dovedu je zařadit mezi stromy ?palivové? - a to se nám teď hodí nejvíc."
"Nadělejme si zásobu!" navrhl Harbert a pustil se hned do práce.
Sbírání bylo snadné. Nemuseli ani šplhat na stromy, protože zem byla pokryta suchými větvemi. Jestliže však měli dost paliva, chyběl jim jakýkoli dopravní prostředek. To suché klestí bude jistě dobře hořet. Musí se tedy do Komína dopravit velké množství dřeva. To, co odnesou dva muži, nebude ani zdaleka stačit. Tak aspoň soudil Harbert.
"Nu, chlapče," řekl Pencroff, "opravdu bychom potřebovali něco na dopravu dřeva. Ale něco se najde. Kdybychom měli káru nebo loďku, bylo by to snadné."
"Máme řeku!" řekl Harbert.
"To je pravda," souhlasil Pencroff. "Řeka bude naší silnicí, která se sama pohybuje. Teď vidím, že nebyly nadarmo vynalezeny vory."
"Jenomže naše silnice se teď pohybuje opačným směrem, než potřebujeme, protože moře stoupá!" namítal Harbert.
"Dočkáme se zase odlivu," odpověděl Pencroff. "Ten nám pak dopraví palivo ke Komínu. Připravme si tedy vor!"
Námořník, sledovaný Harbertem, zamířil ke kraji lesa u řeky. Oba tam vlekli náklad paliva, svázaný v otepi. Na břehu byly další zásoby suchého dříví. Kolem nich rostla tráva, na kterou lidská noha jistě dosud nešlápla. Pencroff počal okamžitě sestavovat vor.
Na výběžku břehu položili námořník s chlapcem do proudu velká dřeva a svázali je suchými liánami. Tak vytvořili jakýsi prám a na něj naložili postupně celou svou zásobu. Takový náklad by bylo ani dvacet mužů neodneslo. Po hodinové práci mohl vor přivázaný u břehu čekat na odliv. Měli ještě několik hodin času. Oba se shodli v tom, že vyšplhají na hřeben a prohlédnou si kraj z větší výšky.
Přesně dvě stě kroků od ohybu řeky končila stěna skupinou skal, k níž vedl od kraje lesa mírný svah. Bylo to přirozené schodiště. Harbert s námořníkem počali stoupat. Díky síle jejich lýtek byli za chvíli nahoře a spěchali na výběžek hřebenu nad ústí řeky.
Jejich první pohled patřil oceánu, který právě přeletěli za tak strašných podmínek. S dojetím pozorovali celou severní část pobřeží, na níž se odehrála katastrofa. Tam zmizel Cyrus Smith. Hledali očima i trosky balónu, zda se na nich nezachytil hledaný člověk. Nic. Moře bylo jen vodní pouští. Stejně pusté bylo i pobřeží. Neviděli ani Naba, ani novináře. Možná však, že tito muži byli v tuto chvíli tak daleko, že je prostě vidět nemohli.
"Jsem přesvědčen," řekl Harbert, "že tak energický člověk jako Cyrus Smith se nemůže utopit jako nováček. Jistě dosáhl pobřeží, nemyslíš, Pencroffe?"
Námořník pokrčil smutně rameny. On už v inženýrův návrat nevěřil. Nechtěl však bráti víru Harbertovi.
"Možná, možná. Inženýr se jistě dostane i z takových situací, v kterých by jiný ztroskotal..."
Ale přesto prohlížel s neobyčejnou pozorností celé pobřeží. Před jeho očima se táhl písčitý břeh, ohraničený vpravo ústím řeky a čárou příboje. Dosud obnažená skaliska se podobala skupinám ploutvonožců odpočívajících v příboji. Za nimi za pruhem pěny jiskřilo na slunci moře. Na jihu u ostrého hrotu uzavírajícího obzor nebylo lze poznat, pokračuje-li pobřeží stejným směrem, či zda se neuhýbá na jihovýchod nebo na jihozápad. To by znamenalo, že tento břeh je velmi vysunutý. Na severním konci zálivu se táhlo pobřeží do velké dálky mírně zahnutou čárou. Bylo to pobřeží nízké, ploché, bez strmých břehů, se širokými písčinami, odkrytými teď odlivem.
Pak se Pencroff s Harbertem otočili k západu. Jejich zraky byly nejdříve přitaženy horou se zasněženým vrcholem, tyčící se ve vzdálenosti jedenácti až dvanácti kilometrů. Od jejího úpatí až do vzdálenosti tří kilometrů od pobřeží se táhly zalesněné plochy, jejichž sytě zelená barva svědčila o stromech, které mají listy i v zimě. Od kraje těchto lesů až k samému břehu se zelenala široká planina, pokrytá malebnými skupinami stromů. Vlevo jiskřila voda malé říčky, protékající lesními palouky. Její řečiště stoupalo k předhoří hory, kde zřejmě pramenila. V místech, kde námořník přivázal svůj vor, protékala mezi strmými žulovými stěnami. Levý břeh byl holý a rovný. Pravý se však zvolna snižoval, jeho skalní masív přecházel v jednotlivá skaliska, v balvany a štěrk, který končil písečným pruhem.
"Jsme tedy na ostrově," šeptal si námořník.
"Vypadá to tak," odpověděl chlapec. "A zdá se, že to je ostrov rozlehlý."
"Ať je sebevětší, je to pořád jen ostrov," bručel Pencroff.
Tato důležitá otázka však nebyla dosud dokázána. Její řešení mohlo být ještě odloženo. Co se samotné země týče, ať už to byl ostrov nebo pevnina, zdála se plodná, napohled příjemná a plná nejdůležitějších darů.
"Je to ještě štěstí v neštěstí," řekl Pencroff. "A musíme být za to vděční."
Dlouho ještě oba trosečníci pozorovali krajinu, do které je osud zanesl. Ale prohlédli si ji jen povšechně, takže nemohli odhadnout, jaká budoucnost je čeká.
Pak se vraceli podél jižního svahu hřebenu, zdobeného věncem malebných skalisk nejpodivnějších tvarů. Skály byly obydleny stovkami ptáků, kteří hnízdili v dutinách. Když se Harbert vyšplhal na jedno ze skalisk, vyplašil hejno těchto opeřenců.
"Ach!" zvolal. "To nejsou rackové!"
"A co je to tedy?" ptal se Pencroff. "Řekl bych, že to jsou holubi."
"Však to také holubi jsou! Divocí holubi neboli skalní holubi," odpověděl Harbert. "Poznávám je podle dvojité černé pásky na křídlech, podle bílého ocasu a modře popelavého peří. A je-li skalní holub dobrý k jídlu, jsou jeho vejce pravou pochoutkou. Jen jestli tito holubi mají nějaká v hnízdech..."
"Nedopřejeme jim času potřebného k vysezení. Uděláme si z nich omeletu," doplnil vesele Pencroff.
"Ale v čem omeletu uděláš? V klobouku?"
"Třeba! Nejsem však dost obratným kouzelníkem, a proto se budeme muset spokojit s vejci ve skořápce. Já si vezmu na starost ta nejtvrdší."
Pencroff s Harbertem pak pečlivě prohledali skalní dutiny a skutečně v mnohých z nich našli vejce. Několik tuctů jich sebrali, uložili do námořníkova kapesníku, a protože se blížila chvíle odlivu, počali sestupovat k řece.
Když přišli k ohybu řeky, byla jedna hodina. Proud se už obracel. Bylo nutno využít odlivu a dopravit dříví k ústí. Pencroff však nemínil na vor nastoupit a řídit jej. Pravý námořník ovšem nepřijde nikdy do rozpaků, jde-li o provazy a lana. Tak i Pencroff vyrobil v krátké chvíli dlouhé lano ze suchých lián. Tento provaz z rostlin byl uvázán na záď voru, a zatímco Pencroff držel lano, strčil Harbert dlouhým bidlem vor do proudu.
Zařízení se osvědčilo. Velký vor plul s proudem, přidržován přitom silnou rukou Pencroffovou. Řeka byla hluboká, a tak se nemusili obávat, že vor narazí na skálu. Před druhou hodinou byli u ústí, několik kroků od Komína.
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jules Verne - Tajuplný ostrov (4)
Aktuální pořadí soutěže
- Jana Lotus (1,5)
- Grully (1,5)
Štítky
rychle a zběsile spo budka alexandrovi petra soukupová maturita 2013 rudý drak ray starci na chmelu Zdeněk Svěrák usher genesis bernard žár Večerní modlitba chlapec a hvězdy tide optimista žurnalistika předložky nevlastní bludiště paddington Ernst dopis od zvířete sklamání Ondráš bezdomovci J.R.Tolkien záporná postava pohřeb co se v mládí naučíš
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 707 966 171
Odezva: 0.09 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí